ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3145.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3145/2023-1087
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně B. B. , zastoupené JUDr. Peterem Arendackým, advokátem se sídlem v Rebešovicích, Horky č. 99, a žalovaných 1) V. M., 2) M. Š., obou zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská č. 1686/13, 3) V. M., zastoupené Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská č. 770/2, 4) D. M., 5) M. Ž., zastoupeného JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce č. 171/16, 6) J. B., 7) E. V., 8) J. V., 9) J. J. a 10) I. M., o určení, že J. B., zemřelý dne XY, byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2023, č. j. 39 Co 52/2023-1031, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2023, č. j. 39 Co 52/2023-1031, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. srpna 2022, č. j. 34 C 762/2013-976, a jeho doplnění usnesením ze dne 25. července 2023, č. j. 34 C 762/2013-1041, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 8. 2022, č. j. 34 C 762/2013-976, ve znění usnesení ze dne 25. 7. 2023, č. j. 34 C 762/2013-1041, zamítl žalobu na určení, že zůstavitel J. B., zemřelý dne XY (dále též jen „zůstavitel“), byl ke dni své smrti vlastníkem bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, XY, XY a XY stojící na parcele č. XY, XY, XY a XY, jakož i spoluvlastníkem podílu na společných částech budovy č. p. XY, XY, XY a XY, dále spoluvlastníkem nebytových jednotek č. XY a č. XY totožně v budově čp. XY, XY, XY a XY, a dále vlastníkem budovy bez č. p. (garáže) na pozemku p. č. XY, vše v k. ú. XY, obec XY (dále i jen „bytová jednotka“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Hodnocením provedených důkazů dospěl jednak k závěru, že žalovaní 1), 2) a 3), kteří jsou zapsáni jako vlastníci uvedené bytové jednotky v katastru nemovitostí, jsou jejími dobrověrnými nabyvateli, neboť z žádných důkazů nevyplynulo, že koupě byla spekulativní, a nelze pominout ani presumpci správnosti rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Současně dovodil, že žalobkyně, kterou zůstavitel povolal za dědičku závětí ze dne 16. 11. 2004, je dědicky nezpůsobilá ve smyslu ustanovení §469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), když se dopustila ve vztahu k zůstaviteli jednání, které naplňovalo znaky povahy trestného činu podvodu, k čemuž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti jak v řízení o dědictví, tak v případném sporném řízení. Uzavřel, že je-li žalobkyně dědicky nezpůsobilá, nemůže mít ani naléhavý zájem na žalobou požadovaném určení.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 39 Co 52/2023-1031, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku zrekapituloval dosavadní průběh řízení, v řízení provedené dokazování a z něho zjištěný skutkový stav, právní hodnocení věci soudem prvního stupně, důvody odvolání žalobkyně proti napadenému rozsudku i vyjádření žalovaných 1), 2) a 5) k odvolání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5603/2016 (kterým byly zrušeny předcházející rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího v této věci), v němž je mimo jiné uvedeno, že pro posouzení dané věci je podstatné, že předmětem řízení je určení, že uvedený nemovitý majetek byl v době smrti ve vlastnictví zůstavitele, odvolací soud zdůraznil, že se nyní při rozhodování zabýval pouze okolnostmi do tohoto data (XY). Vzhledem k tomu, že k uzavření darovací smlouvy mezi žalobkyní a Š. K. dne 11. 6. 2010, jejímž předmětem byla sporná bytová jednotka, tak i následné kupní smlouvy mezi Š. K. a manžely M. dne 6. 10. 2010, na jejichž základě jsou nyní v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci žalovaní 1), 2) a 3), došlo až po smrti zůstavitele, odvolací soud se nezabýval posouzením otázky nabytí vlastnictví od nevlastníka, napadený rozsudek přezkoumal pouze ohledně úvah soudu prvního stupně vedoucích k závěru o dědické nezpůsobilosti žalobkyně. Vzal za prokázané, že žalobkyně za života zůstavitele, který byl v roce 2009 úředně prohlášen za neschopného činit právní úkony (s tím, že podle znaleckých posudků již nejméně od roku 2006, resp. 2005, nebyl schopen vnímat smysl právních úkonů a s nimi spojených následků), převedla či nechala převést z účtu zůstavitele na svůj účet vysoké peněžní částky (v součtu přesahující 14 000 000 Kč) a uzavřela s ním v roce 2008 darovací smlouvu, jejímž předmětem byla nyní sporná bytová jednotka. Za podstatné považoval, že další peníze z účtu zůstavitele na účet svůj převedla v době, kdy již byl zůstavitel pravomocně zbaven způsobilosti k právním úkonům a byl trvale hospitalizován v sanatoriu, a zařizovala také pořízení jeho nové závěti ve svůj prospěch. K námitce žalobkyně, že o tom, že je dědičkou zůstavitele, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 372/2010, odvolací soud uvedl, že v tomto řízení se nyní posuzovanými otázkami soud nezabýval, vycházel pouze z obsahu závěti zůstavitele ze dne 16. 11. 2004 za situace, kdy zůstavitel zanechal celkem čtyři závěti (ze dne 28. 4. 2009, 12. 2. 2009, 18. 11. 2004 a 16. 11. 2004). Dále odvolací soud konstatoval, že pochybení spočívající v nedostatku účastenství v řízení (pro které byla dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího v dané věci zrušena rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5603/2016) byla odstraněna vstupem všech v úvahu přicházejících dědiců po zůstaviteli. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1820/99 pak dovodil, že nebylo-li řízení o dědictví po zůstaviteli dosud skončeno (je přerušeno do rozhodnutí v této věci, tj. o určení vlastnictví zůstavitele), může si soud v tomto občanském soudním řízení otázku dědického práva žalobkyně posoudit sám jako otázku předběžnou, a že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3423/2011) dědická nezpůsobilost nastává ex lege a soud k ní proto přihlíží z úřední povinnosti. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že „žalobkyně tak jako dědicky nezpůsobilá není aktivně legitimována k žalobě na určení vlastnictví ke dni smrti zůstavitele, neboť na posouzení této otázky nemůže mít právní zájem“.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky vázanosti soudu rozsudkem ve věci dědického práva (v dané věci dědického práva žalobkyně) v řízení, jehož předmětem není určení dědického práva a které neprobíhá jen mezi dědici. Je toho názoru, že existuje-li rozsudek, který pozitivně určuje její dědické právo, vydaný v řízení zahájeném ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., nemůže si soud v jiném řízení, než v dalším řízení zahájeném podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., posoudit otázku jejího dědického práva jako předběžnou, ale musí respektovat vydané rozhodnutí, které ve výrokové části její dědické právo určilo. O tom, že je dědičkou po zůstaviteli, bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 28 C 372/2010, a tento rozsudek je pro soud v řízení o nyní projednávané věci podle ustanovení §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. závazný. V dané věci nejde o spor mezi dědici o dědické právo, žádný z žalovaných 1), 2), 3) není dědicem zůstavitele J. B., předmětem sporu je určení, zda tento zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem sporných nemovitostí. Odvolací soud sice v bodě 43. odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, v němž je také uvedeno, za jakých podmínek si může soud řešit otázku dědického práva jako otázku předběžnou (tj. pokud řízení o dědictví bylo zastaveno, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, a o dědickém právu nebylo rozhodnuto ani později, např. při tzv. dodatečném projednání dědictví), nesprávně však vycházel z toho, že tyto podmínky jsou v dané věci splněny, když „o dědickém právu dosud nebylo rozhodnuto, protože dědické řízení po zůstaviteli není dosud skončené“. To, že dědické řízení po zůstaviteli nebylo dosud skončeno, však neznamená, že o dědickém právu nebylo rozhodnuto. Stalo se tak právě rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 10. 2014, sp. zn. 28 C 372/2010. Dědické řízení po zůstaviteli je přerušeno do skončení tohoto sporu o určení vlastnictví zůstavitele k předmětným nemovitostem ke dni jeho smrti. Navíc, závěr o dědické nezpůsobilosti učinily soudy obou stupňů, aniž by bylo zřejmé, které ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, uvedené v §250 trestního zákona, byly naplněné a čím jsou prokázané. Pokud žalovaní i soud poukázali na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, které mají vyvracet její názor, že v tomto řízení není soud oprávněn řešit otázku její dědické nezpůsobilosti, má za to, že tato rozhodnutí jsou pro danou věc nepoužitelná, neboť byla vždy vydána v řízení zahájeném podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., nikoli ve sporném řízení přímo nevyvolaném spory v rámci dědického řízení. Spor o dědické právo může vzniknout jen mezi dědici v rámci řízení o dědictví, pouze v případě, že rozhodnutí o dědickém právu závisí na vyřešení sporných skutkových otázek, soud v řízení o dědictví odkáže dědice, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. Pochybení odvolacího soudu žalobkyně spatřuje i v tom, že při rozhodování nerespektoval právní názory Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5603/2016, nehodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5603/2016, vydaném v dané věci, Nejvyšší soud uvedl, že pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu nově zapsaný vlastník vůči původnímu vlastníkovi velmi oslabenou pozici, a že je nevyhnutelné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí dalším nabyvatelem. I Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít jen v mimořádných situacích, kdy nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí zjistit, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je také nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Dále žalobkyně zdůraznila, že z dokazování vyplývá, že na základě závěti zůstavitele ze dne 16. 11. 2004 (ve formě notářského zápisu) je ona jedním z dědiců zůstavitele B., že i přes existenci této závěti jí zůstavitel daroval, shodně se závětí, předmětné nemovitosti darovací smlouvou ze dne 9. 4. 2008, a pokud v té době již podle znaleckých posudků nebyl způsobilý k takovému právnímu úkonu, jedná se podle platné judikatury o absolutně neplatný právní úkon. Prokázáno také bylo, že tyto právně neplatně nabyté nemovitosti následně převedla darovací smlouvou ze dne 24. 5. 2010 na svého syna A. B., ovšem v důsledku trestné činnosti advokátky M. S. a paní Š. K. byli nuceni od této smlouvy odstoupit a ona pod vlivem advokátky uzavřela dne 11. 6. 2010 darovací smlouvu ohledně předmětných nemovitostí se Š. K., která je pak kupní smlouvou ze dne 6. 10. 2010 převedla na žalovaného 1) a jeho manželku A. M., po jejíž smrti se spoluvlastníky stali i žalovaní 2) a 3). Všechny uvedené smlouvy jsou absolutně neplatnými právními úkony a žalovaní 1), 2) a 3) je tak podle tehdy platného hmotného práva nemohli nabýt do vlastnictví. Stát by se tak mohlo pouze za splnění předpokladů, které vyplývají z judikatury Ústavního soudu, k čemuž však nedošlo, když jak Š. K. tak i S. byly v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 18/2013 pravomocně uznány vinnými z trestných činů podvodu a vydírání, přičemž vydírání souviselo s uzavřením darovací smlouvy 11. 6. 2010, a když žalovaný 1) a jeho manželka si před uzavřením kupní smlouvy dostatečně neověřili předcházející vlastnické vztahy k předmětným nemovitostem, nepozastavili se nad mnohými pochybnosti vyvolanými údaji v obsahu kupní smlouvy, včetně nesouladu vlastnictví pozemků pod prodávaným bytovým domem, v němž se nachází byt, který byl předmětem převodu, a vlastnictví pozemku pod rovněž prodávanou garáží. Z dalších skutečností, na které v průběhu řízení poukazovala, žalobkyně usuzuje, že u kupujících šlo jen o formální koupi, po dohodě s prodávající Š. K., což mělo zastřít její předcházející protiprávní jednání vedoucí k nabytí bytu. Je tak podle ní zřejmé, že závěr soudu, že žalovaní 1), 2) a 3) jsou dobrověrnými nabyvateli předmětných nemovitostí, není v souladu s judikaturou, ani s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5603/2016, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka může dojít skutečně jen ve výjimečných případech. Vzhledem k uvedenému žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, s tím, že uplatňuje právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Žalovaní 1) a 2) ve společném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedli, že obsahem dovolání je zejména polemika se skutkovým stavem zjištěným nalézacím soudem, ten však byl zjištěn úplně, byl také soudem obsáhle a přesvědčivě odůvodněn, a skutkový stav ani nemůže být dovolacím soudem přezkoumáván. Otázka dědické nezpůsobilosti žalobkyně byla podle jejich názoru vyřešena v souladu s judikaturou dovolacího soudu, kterou odvolací soud částečně převzal do odůvodnění napadeného rozhodnutí (např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3423/2011, sp. zn. 21 Cdo 1820/99). Žalobkyně se mýlí v tom, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 372/2010 bylo rozhodnuto o jejím dědické právu, a tedy již nemůže být v jiném řízení zkoumána její dědická nezpůsobilost; v označeném řízení žalobkyně vystupovala na jedné straně společně s nynějšími žalovanými 4) až 10), respektive jejich právními předchůdci, proti tehdy žalované Š. K., dědická nezpůsobilost žalobkyně v něm zkoumána nebyla, ostatně okolnosti její dědické nezpůsobilosti vyšly najevo až po 3. 10. 2014. O dědickém právu je rozhodováno až konečným rozhodnutím v dědickém řízení (v daném případě v řízení vedeném pod sp. zn. 27 D 925/2010, které je přerušeno právě do skončení této věci) a do konečného rozhodnutí může vyvstat otázka dědické nezpůsobilosti, kterou je nejen možno, ale nutno řešit jako otázku předběžnou v tomto řízení, kde se na jedné straně ocitla žalobkyně a na druhé nerozlučné společenství všech ostatních dědiců. Zdůraznili, že pokud soud přihlíží k dědické nezpůsobilosti ze zákona, považují za nemyslitelné, aby v tomto řízení nebyla tato otázka zodpovězena. To, že lze v jednání žalobkyně spatřovat trestný čin podvodu, vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 233/2023. Závěrem žalovaní 1) a 2) navrhli, aby bylo dovolacím soudem rozhodnuto, že se dovolání odmítá, event. zamítá, a žalobkyně je povinna jim nahradit náklady dovolacího řízení.
5. Žalovaná 8) ve vyjádření k dovolání uvedla, že s dovoláním nesouhlasí a v plném rozsahu se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Ostatní účastníci řízení se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
6. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o.s. ř.), se Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
9. V dané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda je žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby na určení, že J. B. byl v době své smrti vlastníkem předmětné bytové jednotky. Vzhledem k tomu, že odvolací soud tuto otázku procesního práva, která byla pro rozhodnutí významná (určující), posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
10. Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
11. Žalobkyně (dovolatelka) se určení vlastnického práva J. B. k předmětné bytové jednotce ke dni jeho smrti (XY) domáhala s tvrzením, že je jedním z dědiců tohoto zůstavitele, že bytovou jednotku měla podle jeho závěti ze dne 16. 11. 2004 zdědit právě ona a že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci zapsáni žalovaní 1), 2) a 3), ovšem neoprávněně, když všechny smlouvy o převodu vlastnického práva k této bytové jednotce (tj. darovací smlouva ze dne 9. 4. 2008 uzavřená mezi zůstavitelem a žalobkyní, darovací smlouva ze dne 11. 6. 2010 uzavřená mezi žalobkyní a Š. K., kupní smlouva ze dne 6. 10. 2010 uzavřená mezi Š. K. a V. M. a A. M.) jsou absolutně neplatné, neboť zůstavitel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 4. 2009, č. j. 50 Nc 1001/2009-44, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2009, zbaven způsobilosti k právním úkonům; jako žalované označila V. M. a A. M.
12. Obvodní soud pro Prahu 10 (v této věci svým prvním) rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 34 C 762/2013-228, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č.j. 39 Co 75/2016-286, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Po dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5603/2016, rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Důvodem zrušení bylo především to, že při řešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí soudy neposoudily všechny v dané věci významné okolnosti a nezabývaly se zcela důsledně posouzením těch právně rozhodných skutečností, při jejichž osvědčení budou splněny podmínky pro aplikaci skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014, a z něho vycházejícího rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydaného dne 9. 3. 2016 pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Dovolací soud dále poukázal na v judikatuře dovolacího soudu ustálený právní názor, že účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitostí, musejí být známí dědicové, pokud účastníky nejsou, pak rozhodnutí neodstraní stav právní nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení, přičemž nechtějí-li dědicové vystupovat na straně žalující, nezbývá, než aby je žalobce označil v žalobě za žalované.
13. Po vrácení věci k novému projednání Obvodním soudem pro Prahu 10 žalobkyně rozšířila okruh žalovaných o osoby, které jsou podle rozsudku téhož soudu ze dne 3. 10. 2014, č. j. 28 C 372/2010-288, dědici zůstavitele J. B. ze závěti ze dne 16. 11. 2004 (stejně jako žalobkyně). V průběhu dalšího řízení došlo v důsledku úmrtí žalovaných A. M., Z. P. a M. K. ke změnám v okruhu žalovaných. Z doplněného dokazování pak soud prvního stupně dospěl jednak k závěru, že žalovaní 1), 2) a 3) jsou dobrověrnými nabyvateli předmětné nemovitosti, dále shledal žalobkyni dědicky nezpůsobilou a z toho dovodil, že nemůže mít ani naléhavý zájem na předmětném určení. Se závěrem o dědické nezpůsobilosti žalobkyně se ztotožnil i soud odvolací, s tím, že se již nezabýval převody vlastnického práva ke sporné bytové jednotce, k nimž došlo až po smrti zůstavitele.
14. Zde je třeba připomenout, že s ohledem na datum úmrtí J. B. (XY) probíhá řízení o dědictví u soudu prvního i druhého stupně a dědění se posuzuje podle právních předpisů účinných v době jeho smrti, tj. dědické řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“), a při dědění se použije obč. zák.
15. Jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyřeší soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem (§175k odst. 1 OSŘ).
16. Závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice (§175k odst. 2 OSŘ).
17. Žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ OSŘ).
18. Určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je
-li na tom naléhavý právní zájem (§80 OSŘ).
19. Soudní praxe již za účinnosti občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013 (OSŘ) dospěla k názoru, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, spočívá po procesní stránce v tom, že žalobci a žalovaní mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 77, ročník 2002). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. Judikatura soudů dále dovodila, že ve věci určení, zda zůstavitel byl v době smrti vlastníkem věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, je věcně legitimován jen ten, kdo se stal zůstavitelovým dědicem, neboť pouze v tomto případě se řízení o určovací žalobě může týkat jeho práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 18, ročník 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 144, ročník 2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015). Ze stejného názoru vychází Nejvyšší soud i podle ustanovení §80 o.s.ř. v současném znění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1346/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2299/2022).
20. Dědicem zůstavitele se přitom rozumí ten, komu soud v usnesení o dědictví (vydaném podle ustanovení §175q odst. 1 OSŘ) potvrdil nabytí dědictví jako jedinému dědici nebo nabytí dědictví podle dědických podílů, popř. kdo byl jako dědic účastníkem soudem schválené dohody o vypořádání dědictví. V případě, že řízení o dědictví nebylo dosud skončeno, pokládá se za dědice zůstavitele ten, komu svědčí některý z důvodů dědění, byl-li soudem v řízení o dědictví o svém dědickém právu vyrozuměn a dědictví ve stanovené lhůtě neodmítl, popř. již nemůže odmítnout, vše za předpokladu, že v řízení o dědictví nedošlo ke sporu o jeho dědické právo (ve smyslu ustanovení §175k odst. 1 a 2 OSŘ), popř. že spor byl již vyřešen. Výroky rozhodnutí soudu vydané v řízení o dědictví, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. např. právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009) a otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném než dědickém řízení, a to ani jako otázka předběžná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3. ročník 2015 a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 320/2019).
21. Z uvedeného vyplývá, že žaloba na určení, že zůstavitel byl v době smrti vlastníkem určité věci či práva, nemůže být úspěšná, jestliže v řízení o dědictví, případně v navazujícím sporném řízení vyvolaném žalobou podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ nebylo určeno, kdo je dědicem zůstavitele; nebylo-li řízení o dědictví dosud skončeno, je jedním z předpokladů přípustnosti žaloby, aby v řízení o dědictví bylo postaveno najisto, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli, tedy, není-li spor o dědické právo (srov. např rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2299/2022).
22. V řízení o dědictví po J. B., vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 925/2010, nebylo dosud vydáno rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví nebo o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví. Při zjištění existence čtyř závětí zůstavitele (ze dne 16. 11. 2004, 18. 11. 2004, 12. 2. 2009 a 28. 4. 2009) a sporu mezi v úvahu přicházejícími dědici podle těchto závětí o tom, která ze závětí je platná, uložil dědický soud usnesením ze dne 4. 11. 2010, č. j. 27 D 925/2010-166, vydaným podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ, těm, kteří byli povoláni k dědění závětí ze dne 16. 11. 2004, popírali platnost ostatních závětí a dědictví neodmítli, aby podali žalobu proti Š. K., povolané k dědění závětí ze dne 18. 11. 2004 i závětí ze dne 28. 4. 2009, na určení, že jsou dědici zůstavitele; současně řízení o dědictví do rozhodnutí o této sporné skutečnosti přerušil. O podaných žalobách rozhodl ve sporném soudním řízení Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3. 10. 2014, č. j. 28 C 372/2010-288, který nabyl právní moci dne 31. 1. 2015, tak, že určil, že žalobci Z. P., D. M., M. Ž., B. B., J. B., E. V., M. K. a J. J. jsou dědici po zůstaviteli (J. B., narozeném dne XY, zemřelém dne XY). Soud vycházel ze závěru, že závěti ze dne 28. 4. 2009 a 12.2.2009 nejsou platné, neboť v té době nebyl zůstavitel způsobilý k právním úkonům, závěť ze dne 18. 11. 2004 nesplňuje všechny zákonem stanovené náležitosti (ohledně svědků úkonu), a jedinou platnou závětí je tak závěť ze dne 16. 11. 2004, proto bylo rozhodnuto, že dědici zůstavitele jsou ti, kteří byli za dědice zůstavitele povoláni právě touto závětí. Z tohoto rozsudku je zřejmé, že soud posuzoval „pouze“ spor o platnost čtyř závětí zůstavitele, spočívající především v rozdílných tvrzeních (těch, jimž podle jednotlivých závětí svědčilo dědické právo) o způsobilosti zůstavitele učinit takový právní úkon, jako byly jednotlivé závěti v době jejich pořízení. Otázka dědické (ne)způsobilosti závěťmi povolaných dědiců podle ustanovení §469 obč. zák. předmětem posuzování soudu nebyla.
23. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že rozsudek o sporném dědickém právu, vydaný po odkazu podle §175k odst. 2 OSŘ ve sporném soudním řízení, má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci; vyjdou-li najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, může být otázka, s kým bude dále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, posuzována znovu; pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2361/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 145, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3491/2016).
24. Pokud v nyní projednávané věci (o určení vlastnictví ke spornému majetku) v závěrečném návrhu před rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 10. 8. 2022 žalovaní 1), 2) a 5) mimo jiné uvedli, že na základě dosud provedených důkazů považují žalobkyni za dědicky nezpůsobilou ve smyslu ustanovení §469 obč. zák., vznikly tím pochybnosti o dědické způsobilosti žalobkyně. Jde o novou skutečnost rozhodnou pro posouzení jejího dědického práva. Proto je třeba otázku jejího dědického práva znovu posoudit, a to z úřední povinnosti, neboť dědická nezpůsobilost nastává ze zákona (ex lege). Nemůže se tak však stát v tomto řízení, neboť v něm nejde o vyřešení sporu o dědické právo podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ. Takové posouzení (vyšetření dědického práva) náleží pouze soudu, který vede řízení o dědictví po zůstaviteli (jak je zřejmé z výše uvedené soudní judikatury), podle ustanovení §175k odst. 1 OSŘ, popř. soudu ve sporném soudním řízení, na které by byl případně odkázán některý z dosavadních účastníků dědického řízení podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ. Jako se dědictví podle ustanovení §460 obč. zák. nabývá smrtí zůstavitele (tedy ex lege) a není pochyb o tom, že tato skutečnost musí být deklarována rozhodnutím příslušného orgánu (soudu), stejné platí i pro závěr o případné dědické nezpůsobilosti ve smyslu ustanovení §469 obč. zák. Posouzení, zda jsou splněny zákonné předpoklady k tomu, aby ten, jemuž svědčí dědické právo po zůstaviteli, byl z dědění vyloučen, přísluší pouze soudu, který je ze zákona věcně a místně příslušný k projednání dědictví, včetně soudu, na který byl některý z dosavadních účastníků dědického řízení odkázán podle ustanovení §175k odst. 2 OSŘ k uplatnění, popř. popření, dědického práva žalobou, pokud rozhodnutí o dědickém právu závisí na zjištění mezi účastníky řízení o dědictví sporných skutečnostech a nejde-li přitom „jen“ o právní posouzení odlišných tvrzení účastníků.
25. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, odůvodněný nedostatkem naléhavého právního zájmu žalobkyně na žalobou požadovaném určení (když jako otázku předběžnou k tomuto svému závěru konstatoval dědickou nezpůsobilost žalobkyně), není v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Není žádného důvodu k tomu, aby tato již vyřešená otázka procesního práva měla být posouzena jinak. Lze dodat, že ostatní dovoláním uplatněné námitky (vztahující se převážně k závěrům soudu prvního stupně ohledně dobrověrnosti v katastru nemovitostí nyní zapsaných vlastníků předmětné bytové jednotky) jsou pro rozhodnutí o dovolání bezpředmětné, a to nejen z důvodu, pro který byl rozsudek odvolacího soudu shledán nesprávným, ale také proto, že na otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo – odvolací soud posuzoval pouze aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby.
26. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, ani pro zamítnutí dovolání či změnu rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 8. 2022, č. j. 34 C 762/2013-976, včetně jeho doplnění usnesením ze dne 25. 7.2 023, č. j. 34 C 762/2013-1041, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
27. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o náhradě nákladů původních řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2024
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu