ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3510.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3510/2023-107
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně V. S. , zastoupené Mgr. Janem Bažantem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině č. 1438, proti žalovanému P. M , zastoupenému Mgr. Davidem Pakandlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební č. 548/3, o zaplacení 300 000 Kč a vypořádání zaniklého společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 7/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. července 2023, č. j. 25 Co 167/2023-81, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá .
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně dne 16. 1. 2023 domáhala náhrady za ztrátu práva společného bydlení ve výši 300 000 Kč a vypořádání zaniklého společného jmění manželů.
2. Žalobkyně poté předložila plnou moc, jíž zmocnila J. K., narozeného dne XY, aby ji „zastupoval před Okresním soudem v Jičíně při ústním jednání dne 20. 6. 2023 ve věci vedené k sp. zn. 3 C 7/2023 ohledně vypořádání zaniklého společného jmění manželů“.
3. Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 26. 5. 2023, č. j. 3 C 7/2023-61, rozhodl, že J. K. není oprávněn zastupovat žalobkyni při jednání dne 20. 6. 2023 jako obecný zmocněnec. Na základě zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630 (které nabyly právní moci dne 23. 8. 2021), „byl J. K. omezen ve svéprávnosti na tři roky od právní moci tohoto rozsudku“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že tedy „není osobou plně svéprávnou“, a proto „není oprávněn žalobkyni v tomto řízení při nařízeném ústním jednání zastupovat“, neboť „předložená plná moc není dle §580 občanského zákoníku platným právním jednáním“.
4. K odvolání žalobkyně a J. K. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 7. 2023, č. j. 25 Co 167/2023-81, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Poté, co dovodil, že zástupcem – obecným zmocněncem může být osoba, která je plně svéprávná, a že zákon zakotvuje možnost rozhodnout o nepřípustnosti zastoupení v případě, kdy bude zástupce k zastoupení zřejmě nezpůsobilý, přičemž zastupování účastníků v řízení obecnými zmocněnci je nutné chápat jako výjimku z pravidla, že poskytování právních služeb je zákonem vždy zásadně vyhrazeno advokátům, odvolací soud na základě zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630 (které nabyly právní moci dne 23. 8. 2021), „byl J. K. omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii a omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku“, že „jiné rozhodnutí ve věci svéprávnosti J. K. (např. navrácení svéprávnosti) poté vydáno nebylo“, a že již Nejvyšší soud vyšel ze zjištění, že J. K. trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a to schizoafektivní poruchou, která dle znalce MUDr. Ivana Tůmy, CSc., ovlivňuje schopnost posuzovaného právně jednat v relapsu a v akutním stavu mu hrozí jednáním závažná újma, přičemž posuzovaný je ke svému stavu zcela nekritický, a proto by jeho pracovní činnost (v oblasti práva) měla podléhat supervizi, která by včas zachytila jeho eventuální profesní selhávání, se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že J. K. není osobou plně svéprávnou, a dále dospěl k závěru, že nejenže „není způsobilý vykonávat advokacii (v tomto rozsahu byl omezen ve svéprávnosti)“, ale že „není ani způsobilý k řádnému zastupování žalobkyně jako obecný zmocněnec při ústním jednání dne 20. 6. 2023 ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 7/2023“.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně osobně dovolání, které doplnila o dovolání sepsané advokátem, v němž předkládá dovolacímu soudu k vyřešení právní otázky, „zda osoba omezená ve svéprávnosti tak, že je nezpůsobilá vykonávat advokacii, je způsobilá zastupovat kteroukoliv fyzickou či právnickou osobu na základě zmocnění uděleného formou speciální či generální plné moci dle ust. §441 a násl. občanského zákoníku ve spojení s ust. §27 odst. 1 občanského soudního řádu“, a „zda jednání osoby zmocněné jednat dle speciální plné moci a zastupovat účastníka řízení u ústního jednání soudu v konkrétní den, je výkon advokacie ve smyslu ust. §1 odst. 2 zákona o advokacii“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že J. K. není způsobilý k řádnému zastupování žalobkyně jako obecný zmocněnec při ústním jednání dne 20. 6. 2023 ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 7/2023, neboť má za to, že odvolací soud věc posoudil co do výkladu rozsahu omezení svéprávnosti J. K. „v širším smyslu“, než jak vyplývá z výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, že již soud prvního stupně nesprávně věc posoudil tak, že J. K. je „bez dalšího“ omezen ve svéprávnosti na dobu tří let, aniž by však „zkoumal podmínky částečného omezení svéprávnosti“ a „činil rozdíl v možnosti, nikoliv zákazu, J. K. zastupovat účastníka řízení před soudem na základě speciální plné moci a v omezení jeho svéprávnosti vykonávat advokacii“. Dále namítá, že „omezení svéprávnosti vykonávat advokacii po určitou dobu je obecně pojem užší“, a že „v jednotlivých případech se musí zkoumat, zda činnost omezené osoby naplňuje znaky výkonu advokacie“, a tedy že odvolací soud „zasáhnul do práv K. v širší míře, než v jaké byla jeho svéprávnost omezena“, neboť dle dovolatelky „osoba omezená ve svéprávnosti vykonávat advokacii může jednotlivě přijmout zmocnění k zastoupení účastníka řízení při jednání před soudem, může sepsat právní listinu, právní rozbor a vykonávat i další činnosti, které jinak náleží toliko advokátovi, pokud jeho činnost nenaplňuje znaky výkonu advokacie, jako soustavná činnost za úplatu“. Dovolatelka soudům rovněž vytýká pochybení při hodnocení rozsudku Nejvyššího soudu „v rozporu s jeho obsahem a pravidly logického myšlení“. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu i soudu prvního stupně, neboť „dle argumentu logického výkladu práva a maiori ad minus“ je zjevné, že pokud byl K. omezen ve svéprávnosti tak, jak je popsáno v podaném dovolání, stejně jako v rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak „nemůže ani vykonávat funkci obecného zmocněnce“, a tedy nemůže-li K. vykonávat advokátní praxi v intencích pravomocného rozhodnutí soudu, pak „nemůže činit ani jednotlivá dílčí právní jednání jakožto obecný zmocněnec, neboť tato činnost je ze samé podstaty činností jemu zakázanou“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
10. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
11. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci z obsahu spisu zjištěno, že žalobkyně udělila dne 25. 5. 2023 J. K. plnou moc k zastupování před Okresním soudem v Jičíně při ústním jednání dne 20. 6. 2023 v projednávané věci, a to jako obecnému zmocněnci, který přijetí zmocnění potvrdil svým podpisem, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2021, změnil „rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 7. 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, v dovoláním napadené části výroku I. písm. a) a b) tak, že rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, v části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto, že posuzovaný J. K., narozený dne XY, se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý zastupovat jiné osoby v řízení před soudy a jinými orgány, obhajovat v trestních věcech, udělovat právní rady, sepisovat listiny, zpracovávat právní rozbory, vykonávat činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního předpisu a poskytovat soustavně a za úplatu další formy právní pomoci, a že toto omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku, se potvrzuje v tom správném znění, že posuzovaný J. K., narozený dne XY, se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a že omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku“, a dále jej změnil „v části výroku II. o jmenování J. K., narozeného dne XY, opatrovníkem posuzovaného a o vymezení jeho oprávnění a povinností tak, že se posuzovanému opatrovník nejmenuje“, že jiné rozhodnutí ve věci svéprávnosti J. K. poté vydáno nebylo, že již Nejvyšší soud při svém rozhodování o omezení svéprávnosti J. K. vyšel ze zjištění, že tento trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a to schizoafektivní poruchou manického typu, která dle znalce MUDr. Ivana Tůmy, CSc., ovlivňuje schopnost posuzovaného právně jednat v relapsu a v akutním stavu mu hrozí jednáním závažná újma, přičemž vzhledem k nedostatečnému náhledu posuzovaného na své onemocnění a formálnímu přístupu k léčbě by jeho pracovní činnost (v oblasti práva) měla podléhat supervizi, která by včas zachytila eventuální profesní selhávání.
12. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci významné vyřešení otázky procesního práva, zda osoba trpící duševní poruchou, která není jen přechodná, omezená ve svéprávnosti tak, že není způsobilá vykonávat advokacii, je způsobilá být tzv. obecným zmocněncem dle ustanovení §27 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není důvodné.
14. Podle ustanovení §24 odst. 1 věty první o. s. ř. se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí.
15. Podle ustanovení §28 odst. 1 o. s. ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony.
16. Podle ustanovení §25 odst. 1 o. s. ř. zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta. Advokátu lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (dále jen „procesní plná moc“).
17. Podle ustanovení §27 odst. 1 o. s. ř. se účastník může dát zastoupit také kteroukoliv fyzickou osobou, která je plně svéprávná. Tento zástupce může jednat jedině osobně. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 nepřipouští, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně.
18. Podle ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je svéprávnost způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat).
19. Podle ustanovení §56 odst. 1 o. z. omezit svéprávnost člověka může jen soud.
20. Podle ustanovení §57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
21. Ustanovení §581 o. z. stanoví, že není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.
22. Z uvedených ustanovení vyplývá, že účastník řízení nemusí svá práva a povinnosti za řízení vykonávat sám (osobně), ale má právo si k tomuto účelu zvolit zástupce (zmocněnce). Účastník řízení může udělit plnou moc vedle advokáta (případně notáře či patentového zástupce za podmínek stanovených zákonem) též kterékoliv fyzické osobě (tzv. obecnému zmocněnci), přičemž ustanovení §27 o. s. ř. k tomu stanovuje podmínky, a to že se musí jednat o osobu fyzickou, která má plnou svéprávnost, která není zřejmě nezpůsobilá k řádnému zastupování a která nevystupuje jako zástupce v různých věcech opakovaně.
23. Nadto je z uvedeného také zřejmé, že tomu, kdo není plně svéprávný, nelze plnou moc udělit, a že takto udělená plná moc je neplatná, přičemž jde o absolutně neplatné právní jednání (k tomu viz např. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 1863, nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 619).
24. Ačkoliv tedy zákon ponechává účastníkovi svobodnou volbu jeho obecného zmocněnce, zároveň soudu umožňuje, aby v zákonem vymezených případech do této volby zasáhl a zastupování účastníka jím zvoleným zmocněncem vyloučil. Důvodem nepřípustnosti zastoupení je skutečnost, že poskytování právních služeb je vyhrazeno zásadně advokátům, popř. dalším osobám, u kterých zastupování za úplatu patří k náplni jejich profese (notáři, patentoví zástupci). Současně se takto mají ochránit práva účastníků řízení, aby se jim dostalo kvalifikované právní pomoci. Naopak, pokud by byli do soudního řízení připouštěni tzv. pokoutníci, na což lze usuzovat ze skutečnosti, že konkrétní osoba vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opakovaně, nemohl by být naplňován legitimní účel ustanovení §27 o. s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 447/11). Není proto ani rozhodné, zda zastupování bylo poskytnuto bezúplatně, jelikož omezení právního zastoupení primárně vychází z ochrany práv účastníků; a i bezplatnou právní pomocí může dojít k porušení jejich práv. Proto by k zastupování účastníků řízení fyzickými osobami, kterým zákon nesvěřuje poskytovat právní služby, mělo docházet pouze výjimečně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013).
25. Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015, dovodil, že zastupování účastníků řízení obecnými zmocněnci je nutné chápat jako výjimku z pravidla, že poskytování právních služeb je zákonem zásadně vyhrazeno advokátům (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 171). Nadto dovolací soud považuje za nezbytné poznamenat, že i v případech, kdy je v souladu s podmínkami stanovenými v §27 odst. 2 o. s. ř. zastoupení obecným zmocněncem nepřipuštěno, jedná se toliko o nepřipuštění výjimky, nikoliv o zásah do práva na právní pomoc.
26. Jestliže tedy byl J. K. pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 4. 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, č. j. 24 Cdo 1087/2021-630, které nabyly právní moci dne 23. 8. 2021, omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a to právě z důvodu, že trpí duševní poruchou – schizoafektivní poruchou manického typu, která není jen přechodná, a omezení svéprávnosti bylo stanoveno na tři roky od právní moci rozsudku Nejvyššího soudu, a také byl-li J. K. zproštěn kárných žalob a bylo-li jeho trestní stíhání zastaveno právě pro jeho nepříčetnost, nelze dospět k jinému závěru než, že není osobou plně svéprávnou, z čehož lze následně dovodit (shodně se závěrem odvolacího soudu i soudu prvního stupně), že tedy ani není osobou způsobilou být obecným zmocněncem dle ustanovení §27 odst. 1 o. s. ř., jež vyžaduje plnou svéprávnost fyzické osoby, která má jako obecný zmocněnec účastníka řízení zastupovat.
27. Vytýká-li pak dovolatelka soudům, že posoudily rozsah omezení svéprávnosti J. K. v širším slova smyslu, než jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1087/2021, nebere náležitě v úvahu, že pro závěr o nezpůsobilosti fyzické osoby zastupovat účastníka řízení jako obecný zmocněnec ve smyslu ustanovení §27 odst. 1 o. s. ř. je rozhodující, že obecný zmocněnec nemá „plnou“ svéprávnost, lhostejno v jaké oblasti mu byla svéprávnost omezena.
28. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), jímž nebylo připuštěno zastoupení žalobkyně J. K. jako tzv. obecným zmocněncem, je věcně správné, a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
29. Jelikož tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2024
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu