ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3717.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3717/2023-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované D. B. , zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou č. 2818/3, jako procesním opatrovníkem, za účasti: 1) Městské části Praha 18 , se sídlem úřadu městské části v Praze 9, Bechyňská č. 639, jako hmotněprávního opatrovníka, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 853/12, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 , se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října č. 801/12, o návrhu na omezení svéprávnosti a opatrovnictví posuzované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 543/2021, o dovolání Městské části Praha 18 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2023, č. j. 53 Co 116/2023-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Dovolání Městské části Praha 18 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 53 Co 116/2023-115, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka, kdo má způsobilost být veřejným opatrovníkem ve smyslu ustanovení §471 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. z.), byla posouzena jinak.
2. Předně, dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání již z pouhé citace ustanovení §237 o. s. ř., konkrétně z toho, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci z hlediska procesně právního i hmotně právního, při řešení právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, nevymezuje dostatečně předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť je povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2050/2021).
3. Dovolací soud však přihlédl k dalšímu obsahu dovolání, když z jeho odůvodnění lze dovodit, že dle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, kdo má způsobilost být veřejným opatrovníkem ve smyslu ustanovení §471 odst. 3 o. z. (konkrétně zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3379/2016, ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1825/2018, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016), neboť je zřejmé, že posuzovaná nemá žádné stabilní bydliště, je známa pouze adresa jejího trvalého pobytu a dosud „svůj faktický pobyt neustále měnila“, a proto „je pravděpodobné, že se bude situace i nadále opakovat, k soudu budou podávány opakovaně další návrhy na změnu veřejného opatrovníka, což jistě nemůže být přínosem ani pro posuzovanou“. Dovolatelka se domnívá, že jelikož se „jako jediná stabilní adresa v chaotické bytové situaci jeví pouze adresa jejího trvalého bydliště XY, veřejným opatrovníkem by měla být jmenována obec, která je oprávněna funkci veřejného opatrovníka vykonávat v rámci přenesené působnosti, popř. by mělo být skutečné bydliště posuzované znovu soudem určeno s ohledem na změnu stavu a s přihlédnutím ke skutečné vůli posuzované či by mělo být nově identifikováno z dalších relevantních okolností“.
4. Napadeným rozhodnutím odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 2. 2023, č. j. 50 Nc 543/2021-98, 22 P a Nc 214/2022, 22 P a Nc 215/2022, kterým soud prvního stupně (mimo jiné) jmenoval o opatrovníkem posuzované Městskou část Praha 11 (výrok II.), jen tak, že se opatrovníkem posuzované jmenuje Městská část Praha 18 (dovolatelka). Za nejpřiléhavější zjištěným skutečnostem (shodně se soudem prvního stupně) považoval to, aby veřejným opatrovníkem posuzované byla obec podle místa, kde žije, nemá-li bydliště, s výhradou, že v oblasti veřejné péče, včetně výkonu funkce veřejného opatrovníka osob omezených ve svéprávnosti, vykonává přenesenou působnost Městská část Praha 18.
5. Dovolatelka se mýlí, pokud tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, v níž se podává, že podle §471 odst. 3 o. z. způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, přičemž podle §80 odst. 1 věty první o. z. platí, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale, s výhradou změny okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1050/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4910/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3379/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1392/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3962/2016). Tento dovolacím soudem zaujímaný právní názor sdílí i Ústavní soud České republiky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 907/17). Jinými slovy řečeno, při rozhodování o jmenování veřejného opatrovníka je zásadním úkolem soudu zjištění bydliště opatrovance ve smyslu shora již vyloženém a současně toho, zda tato obec je nadána oprávněním tuto funkci vykonávat v rámci přenesené působnosti.
6. Dovolatelka se snaží tuto dovolací praxi překonat za užití stěží akceptovatelné argumentace, neboť dikce §471 odst. 3 o. z. ve spojení s §80 odst. 1 a 2 o. z. nedává soudu žádnou možnost aplikačního uvážení z pohledu jiných než v citovaných ustanoveních uvedených faktických okolností, tj. s ohledem na bydliště opatrovance, nemá-li je, považuje se za ně místo, kde žije. Jiné okolnosti (a to včetně administrativního trvalého pobytu opatrovance) jsou právně irelevantní. Navíc, jmenovat veřejným opatrovníkem obec Zahořany , kterou by dělila od opatrovankyně (zdržující se doposud na území hlavního města Prahy) větší vzdálenost, v souladu s potřebami opatrovankyně není.
7. S přihlédnutím ke skutečnosti, že opatrovankyni nelze určit reálné bydliště nikde jinde, je i podle dovolacího soudu účelné jí pro zajištění ochrany jejích potřeb jmenovat veřejným opatrovníkem městskou část Prahy, v níž žila v době rozhodování soudů, resp. dovolatelku, vykonávající pro tuto městskou část přenesenou působnost v oblasti sociální péče (zahrnující i výkon funkce veřejného opatrovnictví osob omezených ve svéprávnosti), přičemž za překážku pro jmenování veřejným opatrovníkem nelze považovat ani to, že výkon funkce veřejného opatrovníka městskou částí je výkonem přenesené působnosti (srov. §119c odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění zákona č. 303/2013 Sb.). K tomu budiž dodáno, že vzhledem k dosavadním hospitalizacím posuzované v Psychiatrické nemocnici Bohnice lze výhledově zvažovat opatrovníkem rovněž Městskou část Praha 8, bude-li se tu fakticky zdržovat ve zdravotnickém zařízení nikoliv jen po krátkou dobu (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 477/2021).
8. V souvislosti se zohledněním faktického místa, kde posuzovaná žije, není (již s odkazem na ust. §241a odst. 6 o. s. ř. nemůže být) uplatnitelná nová skutečnost uvedená v dovolání (ze dne 29. 6. 2023 i sepsaném advokátem dne 15. 8. 2023) a spočívající dle šetření dovolatelky v tom, že „posuzovaná již nežije v bytě č. 11 na adrese XY“. Koneckonců, taktéž soud prvního stupně ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že „dojde-li v budoucnu k jakékoliv změně v otázce pobytu posuzované, bude nepochybně na zvážení změna opatrovníka“.
9. Lze proto uzavřít, že odvolací soud vyhodnotil všechny skutečnosti rozhodné pro výběr veřejného opatrovníka a postupoval v souladu se zákonem i předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, na níž dovolací soud neshledává žádné důvody cokoliv měnit.
10. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání Městské části Praha 18 dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu