ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3736.2023.3
sp. zn. 24 Cdo 3736/2023-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. N. a b) P. V. , obou zastoupených JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti žalovaným 1) M. V. , zemřelé dne XY, 2) V. P. , 3) J. S. , 4) B. V. , 5) I. V. , 6) Š. N. , 7) Z. V. , 8) L. V., a 9) P. V. , žalovaní 7) až 9) zastoupeni JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, o určení, že žalobci jsou dědici a o určení vlastnického práva a o zaplacení peněžitého plnění, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 242/2020, o dovolání žalovaných 7) až 9) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2023, č. j. 7 Co 418/2023-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2022, č. j. 7 C 242/2020-271, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že „žalobkyně a žalobce jsou dědici z pozůstalosti po zůstaviteli V. V. v podílech 80 % k celku žalobkyně a 20 % k celku žalobce“ (výrok I). Ve výroku II vyhověl žalobě a určil, že „žalobkyně a žalobce jsou podílovými spoluvlastníky v podílech 80 % a 20 % blíže označených nemovitých věcí, které patřily do pozůstalosti po zůstaviteli a z dědictví je nabyla žalovaná č. 1)“. Výrokem III vyhověl žalobě a první žalované uložil zaplatit žalobkyni 869 828,80 Kč a žalobci 217 452,20 Kč. Výrokem IV. až VII. uložil žalovaným č. 2) až 5) uhradit žalobkyni 429 646,80 Kč a žalobci 107 411,70 Kč. Výrokem VIII. až X. uložil žalovaným 6) až 8) uhradit žalobkyni 286 431,20 Kč a žalobci 71 607,80 Kč. Výrokem XI. uložil žalovanému č. 9) zaplatit žalobkyni 859 293,60 Kč a žalovanému 214 823,40 Kč. Výrokem XII. až XVI. uložil žalovaným 1) až 5) uhradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně. Výrokem XVII. až XIX. uložil soud prvního stupně žalovaným 6) až 8) zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně každému ze žalovaných částku 103 803,84 Kč a výrokem XX. uložil žalovanému 9) uhradit žalobcům 157 981,68 Kč. Výrokem XXI. byla soudem prvního stupně uložena žalovaným 6) až 9) povinnost zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení státu – České republice ve prospěch Okresního soudu v Českém Krumlově ve výši 26 568,05 Kč.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci VIII., IX., X., XI., XVII., XVIII., XIX., XX. a XXI.“ potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou dědici po zůstaviteli V. V., zemřelém dne XY, a to žalobkyně s podílem 80 % k celku a žalobce 20 % k celku. O „pozůstalosti zůstavitele“ rozhodl Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 20. 7. 2020, č. j. 16 D 42/2020-232, které nabylo právní moci téhož dne, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 7. 2020, a schválil konkrétně popsanou dohodu o rozdělení pozůstalosti uzavřenou mezi žalovanými, stanovil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv, dluhů a pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti. Okresní soud vyšel v pozůstalostním řízení ze zjištění, že zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti a účastníky řízení byli žalovaní jako zákonní dědicové ve třetí dědické třídě podle §1637 odst. 1 a 2 o. z. Žalobkyně předložila notářce po skončení dědického řízení dne 5. 8. 2022 závěť nalezenou v zůstavitelově bytě, jejíž stav a obsah byl zjištěn notářkou dne 5. 8. 2020 s konstatováním, že závěť je psaná vlastní rukou zůstavitele, datovaná dnem 9. 9. 2019 a k dědění jsou na jejím základě povoláni žalobci, a to v podílech žalobkyně 80 % a žalobce 20 %. Nebyly zjištěny skutečnosti zeslabující věrohodnost listiny ani pozorovány závady listiny. Nynější žalobci jako skuteční dědici zaslali žalovaným předžalobní výzvu k vydání dědictví dne 12. 8. 2020. Po doplnění žaloby se žalobci domáhali určení jejich dědických podílů, určení, že jsou podílovými spoluvlastníky blíže označených nemovitých věcí, a dále zaplacení částek jednotlivými žalovanými v poměru získaného dědictví, žalovanými č. 6) až 8) 286 431,20 Kč žalobkyni a žalobci 71 670,80 Kč, žalovaným č. 9) zaplacení částky 859 293,60 Kč žalobkyni a 214 823,40 Kč žalobci.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 7) až 9) (dále též „dovolatelé“) včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatelé v podaném dovolání namítali, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5273/2013, v otázce prolomení koncentrace novými tvrzeními a novými důkazy. Citované rozhodnutí podle dovolatelů připouští předložení dalších důkazů za účelem rozšíření znaleckého posudku (posouzení jeho věrohodnosti) i v odvolacím řízení. Dovolatelé svou argumentací zpochybňovali dostatečnost použitých srovnávacích podpisů při vypracování znaleckého posudku, jakož i skutkové závěry odvolacího soudu. Měli za to, že odvolacímu soudu navrhli prokazatelně zůstavitelem podepsaný dokument obsažený ve smlouvě o převodu družstevního bytu ze dne 13. 9. 2006 a naopak znalcem využitý srovnávací podpis č. 038 z roku 2004 považují za zjevně nepodepsaný zůstavitelem. Uvádí, že ze zhruba sedmdesáti srovnávacích podpisů, včetně úředně ověřených z doby pořízení srovnávacího podpisu č. 038 ani jeden neodpovídal typu podpisu předloženému žalovanými, tj. spornému podpisu na předmětné závěti a srovnávacímu podpisu. Dovolatelé poukázali rovněž na to, že se soudní znalec JUDr. Straka teprve na jednání konaném dne 24. 8. 2022 poprvé zmínil o tom, že v případě, že by byl zpochybněn srovnávací podpis č. 038, nemohl by učinit kategorický závěr o pravosti podpisu. Nejbližším časovým okamžikem, kdy dovolatelé mohli předložit důkaz o opaku tak bylo právě jednání konané dne 24. 8. 2022, provedení takového důkazu však bylo odvolacím soudem zamítnuto. Dále dle dovolatelů odvolací soud nesprávně uvedl, že žalovaní nenabídli žádné skutkové tvrzení, proč by se nemělo jednat o podpis zůstavitele. Závěrem dovolatelé navrhli zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, event. i soudu prvního stupně, a vrátit věc soudům nižších stupňů k dalšímu řízení.
6. Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
7. V posuzované věci odvolací soud po doplnění dokazování o listiny s podpisem zůstavitele, které byly předloženy v rámci odvolacího řízení, vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ze znaleckého posudku odvolací soud konstatoval, že přes velké množství srovnávacích podpisů, kdy se zůstavitel běžně podepisoval pouze příjmením, pouze dva podpisy obsahovaly jeho (úplné) jméno a příjmení a mohly být porovnány s podpisem závěti, z toho jeden byl vyloučen pro přílišnou časovou vzdálenost. Znaky srovnávaného podpisu č. 038 plně odpovídaly podpisu na závěti a některé znaky dokumentují nacvičenost podpisu. Znalec přezkoumal jak znaky obecné, tak i zvláštní roviny (sklon, velikost, nasazení, techniku, psaní jednotlivých písmen), přičemž neshledal narušení dynamiky a jistoty při psaní podpisu ani žádný sebemenší znak nespontánnosti a vyzdvihl, že podpis odpovídal i jménům v textu závěti. Odvolací soud konstatoval, že tvrzení žalovaných, že bez sporného podpisu č. 038 by znalec současně nemohl dospět ke kategorickému závěru o pravosti podpisu, považuje za účelovou interpretaci výpovědi znalce před soudem prvního stupně při jednání 24. 8. 2022. Závěry znalce ve znaleckém posudku shledal odvolací soud zcela přesvědčivými a dodal, že se nenabízí ani žádné logické vysvětlení, proč by zůstavitel sepsal závěť vlastní rukou, ale již by ji nepodepsal, shodně ani proč by nepodepsal smlouvu o dodávce plynu (srovnávací podpis č. 038). Tuto logiku nenarušuje ani zjištění, že se běžně zůstavitel podepisoval nacvičeným podpisem obsahujícím pouze příjmení. Závěry znaleckého zkoumání nejsou podle odvolacího soudu v rozporu s žádnými skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo a důkazní návrh na vypracování revizního znaleckého posudku byl jím proto zamítnut.
8. K dovolateli tvrzenému odchýlení od rozhodnutí Nejvyššího soudu 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5273/2013, Nejvyšší soud připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
9. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud judikoval, že navrhne-li účastník nové důkazy
– listiny, jež měly sloužit jako „další“ srovnávací podklad pro znalce z oboru písmoznalectví k potvrzení či úpravě pravděpodobnostního závěru znaleckého posudku ve vztahu k případnému záměrnému komolení podpisu na sporných směnkách – až v odvolacím řízení, a to z důvodu, že o nich nevěděl, byť k okamžiku vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně již existovaly, nejde o důkazy uplatněné v rozporu se zásadou neúplné apelace.
10. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť v poměrech projednávané věci odvolací soud dovolateli navrhované důkazy ke zpochybnění závěrů znalce o pravosti podpisu provedl a zjistil z nich toliko, že obsahují pouze neúplnou verzi podpisu, tedy (opět) jen příjmení zůstavitele. Obdobných neúplných podpisů však měl znalec k dispozici celou řadu a z důvodů uvedených ve znaleckém posudku (nacvičený druh, u kterého nejsou patrná všechna písmena) z nich nevycházel. Závěr odvolacího soudu, že není důvod přistoupit k revizi či doplnění znaleckého posudku tak vzhledem k řečenému není v rozporu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
11. K problematice znaleckých posudků Nejvyšší soud odkazuje na usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2965/2015, ve kterém konstatoval, že hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (srov. např. zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, uveřejněnou pod číslem 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014).
12. Obdobně v rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Soud však nemůže nahradit odborné závěry znalce vlastním názorem.
13. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, či ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011). Z výše řečeného je zřejmé, že v dané věci nepostačilo ke zpochybnění posudku předložení dalšího srovnávacího podpisu zůstavitele, šlo-li rovněž pouze o podpis obsahující příjmení, a nikoliv i křestní jméno, jak tomu bylo u zkoumaného pořízení pro případ smrti.
14. Dovolatelé svou další argumentací zpochybňují správnost skutkových zjištění, zejména pokud vznáší výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítají-li nedostatečnost znaleckého posudku pramenící z tvrzeného falzifikovaného podpisu), čímž však uplatňují jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným způsobilým dovolacím důvodem. Hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. §241a odst. 1 věty první a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), nelze za současné právní úpravy úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1359/2022). Nejvyšší soud se tak mohl danou otázkou zabývat jen z pohledu výtky vůči právnímu posouzení odvolacího soudu, který (v plné shodě se soudem prvního stupně) na základě onoho pravděpodobnostního závěru přijal závěr o tom, že zůstavitel spornou závěť vlastnoručně sepsal a podepsal.
15. V posuzované věci soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků předcházejících podání nynějšího dovolání jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech důkazů (nejen znaleckého posudku), jmenovitě odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem (§211 a §157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy, maje dostatečně na zřeteli, že znalecký posudek nemůže být izolován od ostatního potřebného dokazování a současně dostatečně jasně vyložil, proč považoval za stěžejní právě znalecké zkoumání. Vzhledem k uvedenému tedy skutkové hodnocení odvolacího soudu (soudu prvního stupně) ústící v právní závěr o tom, že spornou holografní závěť sepsal a podepsal zůstavitel, nelze mít za nesprávné či dokonce excesivní.
16. Závěrem se sluší k diskutované problematice doplnit, že z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, bod 40, nálezu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, zejména body 30–31, nebo z usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, bod 28), vyplývá, že samotná skutečnost, že určitá okolnost je prokázána pouze s určitou mírou pravděpodobnosti, není v občanskoprávním řízení na závadu a neznamená, že soud má takovou okolnost považovat za neprokázanou. Ústavní soud již ve své judikatuře také vyslovil, že v civilním řízení nelze trvat na prokázání skutečnosti „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ a že „prokázání nějaké skutečnosti, která se udála v minulosti, bude vždy otázkou určité míry pravděpodobnosti“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (resp. Ústavního soudu) týkající se tzv. „důkazního standartu“. Platí, že přehnané požadavky ohledně důkazního standardu při prokazování pravosti holografní závěti by mohly v některých případech vést až k popření principu, že dědění se zaručuje (článek 11 Listiny základních práv a svobod), a tím i k nezamýšlenému vytěsnění účinků §1533 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), který zůstaviteli poskytuje plnohodnotnou možnost, aby při nakládání s vlastním majetkem závěť sepsal a podepsal vlastní rukou.
17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu