ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1108.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1108/2023-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: V. H. , zastoupená JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem Martina Kříže 2550/8, 628 00 Brno, proti žalovanému: Z. K. , zastoupený JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, 779 00 Olomouc, o 445 360 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 263/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2022, č. j. 69 Co 156/2022-298, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2021, č. j. 11 C 263/2020-144, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2022, č. j. 69 Co 156/2022-298, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, č. j. 11 C 263/2020-144, zastavil pro zpětvzetí řízení o náhradu škody za nedoručení usnesení Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 5. 3. 2020 (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení 445 360 Kč i žalobu, kterou se žalobkyně domáhala osobního doručení květin a písemné omluvy ve znění: „ Omlouvám se své bývalé družce V. H., narozené XY a mrzí mne, že jsem jí ublížil “ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně (proti výrokům II a III) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 11. 2022, č. j. 69 Co 156/2022-298, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 269 536 Kč potvrdil (výrok I), co do zbývající částky 175 824 Kč a ohledně požadavku žalobkyně, aby jí žalovaný na vlastní náklady doručil květiny, rozsudek ve výroku II zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II), ohledně nároku na písemnou omluvu ve znění: „ Omlouvám se své bývalé družce V. H., narozené XY a mrzí mne, že jsem jí ublížil “ rozsudek ve výroku II změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (po změně žaloby) domáhala omluvy v regionálním tisku ve znění: „ Omlouvám se “ (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV a V).
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně je bývalou družkou žalovaného. Po jejím návratu z výkonu trestu v roce 2019 bydleli s žalovaným a jejich společným synem (svěřeným nepravomocně do výchovy otce) v rodinném domě žalovaného. Žalobkyně měla k tomuto domu smlouvou ze dne 4. 1. 2005 zřízeno věcné břemeno bytu a věcné břemeno užívání. Proti žalovanému bylo z podnětu žalobkyně vedeno přestupkové řízení pro opakované fyzické napadení v prosinci 2019. Toto řízení bylo zastaveno, neboť spáchání tvrzeného skutku nebylo žalovanému prokázáno. Věc vedená proti žalovanému Magistrátem města Olomouc, Komisí pro projednávání přestupků proto, že v době od 28. 8. 2019 do 29. 9. 2019 v obci XY na ulici XY v rodinném domě měl slovně napadat žalobkyni např. výrazy: „píčo, jsi tady břemeno“ a dopisovat do vzkazů určených synovi různé hanlivé výrazy, čímž měl jinému úmyslně ublížit na cti tím, že ho hrubě urazil, byla odložena, aniž bylo přestupkové řízení zahájeno, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Usnesením Okresního státního zastupitelství Olomouc ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 3 ZK 31/2020, byl podmíněně odložen návrh na potrestání žalovaného za to, že od 17 hodin dne 20. 12. 2019 nejméně do dne 2. 1. 2020 v obci XY na ulici XY, vypnul jističe v elektrickém rozvaděči náležejícím k rodinnému domu na uvedené adrese a uzamkl jej visacími zámky. Komise uzavřela, že žalovaný tímto jednáním neoprávněně bránil v užívání domu žalobkyni, která měla smluvně zřízeno k předmětné nemovitosti věcné břemeno bytu a užívání, přičemž v tomto jednání byl spatřován přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku. Návrh na potrestání byl odložen proto, že již samotné projednání věci v trestním řízení představuje pro žalovaného dostatečné ponaučení. Žalovaný se k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, doznal, uvedl, že se ho dopustil ve snaze zamezit vzniku dluhu za odběr energie, na kterou mu jeho bývalá družka (žalobkyně) odmítala přispívat, přičemž v domě nadále setrvávala i poté, kdy spolu se synem dům opustil. V lednu 2020 se účastníci dohodli na úplatném zrušení věcného břemene a žalobkyně po vyplacení finanční kompenzace nemovitost opustila dne 1. 2. 2020. Žalobkyně byla od 28. 11. 2019 do 27. 1. 2020 zaměstnána u zaměstnavatele XY, pracovní poměr byl ze strany zaměstnavatele ukončen ve zkušební době. V době od 13. 2. 2020 do 18. 2. 2020 byla žalobkyně hospitalizována ve Fakultní nemocnici Olomouc na III. interní klinice pro akutní neobstrukční pyelonefritidu (zánět močových cest), v pracovní neschopnosti byla do 30. 3. 2020, přičemž v té době pobírala nemocenské dávky.
Po částečném zpětvzetí žaloby a změně žaloby zůstal předmětem řízení nárok na náhradu za psychické a fyzické útrapy v době od 28. 8. 2019 do 10. 2. 2020 ve výši 100 000 Kč, za poškození ledvin ve výši 150 000 Kč, za ušlou mzdu v částce 19 536 Kč a nároku na omluvu v regionálním tisku ve znění „ Omlouvám se “. Tyto nároky posoudil odvolací soud podle §2894 odst. 1, §2956 a §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Ohledně nároku ve výši 100 000 Kč za psychické a fyzické útrapy v období od konce srpna 2019 do února 2020 se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně ani po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že ji žalovaný fyzicky nebo slovně napadal. Jednání žalovaného, který vypnul jistič v elektrickém rozvaděči a rozvaděč uzamkl, čímž žalobkyni bránil v užívání domu, bylo sice protiprávní a mohlo zasáhnout do přirozeného práva žalobkyně podle §81 o. z., avšak za situace, že tímto způsobem bránil žalobkyni v užívání pouze po krátkou dobu, z níž část strávila žalobkyně navíc u kamarádky, nelze dovodit duševní útrapy takové intenzity, které by odůvodňovaly přiznání peněžitého zadostiučinění. Požadovala-li žalobkyně náhradu ve výši 150 000 Kč za poškození ledvin, uzavřel odvolací soud, že ani po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. netvrdila a neprokázala skutečnosti odůvodňující oprávněnost takového nároku. Z potvrzení o hospitalizaci vyplývá pouze to, že onemocnění prodělala. Nebyla tak prokázána ani újma a ani existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a onemocněním žalobkyně. Ani v případě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku žalobkyně netvrdila a neprokázala skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit vznik škody a zejména příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného. Pracovní poměr s žalobkyní byl ukončen ze strany zaměstnavatele 27. 1. 2020, navíc v době pracovní neschopnosti, která nastala až poté, nemůže žalovaný odpovídat za snížení mzdy. Ve vztahu k požadované omluvě po připuštění změny žaloby odvolací soud uvedl, že se prokázalo pouze jednání spočívající v zásahu žalovaného do užívání nemovitosti žalovanou vypnutím jističe. Za tohoto stavu postačuje jako satisfakce samotné trestní stíhání žalovaného ukončené podmíněným odložením trestního stíhání a s ohledem na charakter jednání žalovaného (týkajícího se užívání domu) pak není důvod k veřejné omluvě v regionálním tisku.
Rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítala, že odvolací soud pochybil při právním posouzení závěrem, že neunesla důkazní břemeno, přestože uplatnila škodní nárok založený trestním rozsudkem, z něhož je nesporné, že byla poškozena a má zákonem podložený nárok na náhradu psychické i majetkové újmy i nárok na omluvu za čin popsaný v trestním řízení. Pochybení spatřuje i v tom, že soud zamítl její požadavek na zpracování znaleckého posudku k přesnému určení škody. Je přesvědčena, že prokázala příčinnou souvislost užitím teorie ochranného účelu normy, teorie adekvátnosti, také aplikací testu conditio sine qua non. Ze závěru trestního řízení nesporně vyplývá zákonný nárok dovolatelky na omluvu a náhradu škody. Žalovaný se k činu doznal a prohlášení svědkyně K. rozšiřuje dobu šikany na 5 měsíců. Dovolatelka cituje zákonná ustanovení týkající se ochrany osobnosti podle dříve účinného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) i podle občanského zákoníku nyní účinného (zákon č. 89/2012 Sb.) a odkazuje na judikaturu (konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 a 30 Cdo 439/2018). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dovoláním bylo výslovně napadeno též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost Nejvyššího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení v tomto rozsahu zastavil podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolatelka uvádí, že dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, avšak ve vztahu k výrokům II (zastavení řízení pro zpětvzetí) a výrokům IV a V (rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) neobsahuje dovolání jakékoliv námitky, a nesplňuje tak povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. V tomto rozsahu trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Navíc směřuje-li dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jde-li o nárok na náhradu újmy, jež měla být žalobkyni způsobena poškozením ledvin a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, postavil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně ani po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázala zejména příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalovaného a vznikem újmy. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 1025 a C 5514). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514), což dovolatelka nenapadá. Uplatněné námitky proto nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Argumentuje-li dovolatelka teorií ochranného účelu normy a adekvátní příčinné souvislosti, ztotožňuje se dovolací soud se soudem odvolacím, že nejsou relevantní. Neprokázala-li se tzv. faktická kauzalita (test conditio sine qua non), jsou odkazy na další teorie v posuzovaném případě irelevantní.
Nárok na zaplacení 100 000 Kč za duševní útrapy žalobkyně posoudil odvolací soud jako nedůvodný proto, že bylo sice do osobnostního práva žalobkyně neoprávněně zasaženo bráněním v užívání domu, avšak intenzita tohoto zásahu nedosahovala té míry, která by odůvodňovala poskytnutí zadostiučinění v penězích. Žalobkyně v dovolání namítala, že při posouzení tohoto nároku se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 a sp. zn. 30 Cdo 439/2018. Podle těchto rozhodnutí (a mnoha dalších) platí, že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. O ohrožení či porušení práva na ochranu osobnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčenému člověku lze spolehlivě dovodit, že by dotčení osobnosti vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku pociťoval zpravidla každý člověk nacházející se na místě a v postavení postiženého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007, nebo usnesení ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1917/2018). Dovolatelka ale pomíjí, že pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka došlo ke vzniku nemajetkové újmy, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§82 odst. 1 o. z.), resp. aby jí bylo podle §2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Otázku přiměřeného zadostiučinění je třeba posuzovat zejména z hlediska závažnosti, intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků (obdobně nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21). Ustanovení §2951 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o formě případně výši přiměřeného zadostiučinění přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). Jak vyplývá, z výše uvedeného, ne každý zásah do osobnostního práva jiného člověka musí být odčinitelný peněžitým zadostiučiněním. Závěr odvolacího soudu, že vypnutí jističů a tím bránění řádnému užívání domu žalobkyní po dobu 13 dnů bylo sice zásahem do osobnostního práva žalobkyně, avšak k odčinění (malé) intenzity zásahu postačoval již průběh trestního řízení s žalovaným, nelze považovat za zjevně nepřiměřený. Odvolací soud se proto při svém právním posouzení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolání podle §237 o. s. ř. tak není přípustné.
Dovolatelka rovněž namítala, že od výše uvedených rozhodnutí se odvolací soud odchýlil, jestliže zamítl její návrh na omluvu. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006), pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, pak jestliže není žaloba odpovídajícím způsobem upravena, žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítne. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Žalobkyně se po změně žaloby domáhala omluvy, jež měla být zveřejněna v regionálním tisku ve znění „Omlouvám se“. Jestliže odvolací soud zamítl žalobu v tomto nároku s odůvodněním, že přiměřená satisfakce byla žalobkyni již poskytnuta trestním stíháním žalovaného, a navíc není důvod k veřejné omluvě v regionálním tisku, neboť do práv žalobkyně bylo zasaženo pouze v prostorách domu a nikoli veřejně, postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Navíc dovolatelka ani žádné konkrétní námitky proti uvedeným právním závěrům odvolacího soudu nevznesla. Lze rovněž doplnit, že formulace omluvy je natolik obecná, že by nemohla plnit satisfakční funkci. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení – zamítnutí požadavku na zpracování znaleckého posudku (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu