ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1362.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 1362/2022-303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: T. F. , zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovanému: Mgr. Dušan Gregor , IČO 68483074, se sídlem Oldřichova 97/51, Praha 2, zastoupený Mgr. Petrem Hanykem, advokátem se sídlem Zborovská 619/49, Praha 5, o 7 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 12/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 91 Co 137/2021-256, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 31 C 12/2019-204, zamítl žalobu na zaplacení 7 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce absolvoval u žalovaného jako psychologa 26 sezení v přibližně týdenní frekvenci s poslední návštěvou v březnu 2017. Psychický stav žalobce se zhoršoval a žalovaný mu proto doporučil návštěvu MUDr. Šindeláře, psychiatra a sexuologa, neboť se domníval, že jeho psychický stav souvisí s neujasněnou sexuální orientací. Žalobce se k MUDr. Šindelářovi dvakrát objednal, k setkání však nedošlo. Dne 10. 3. 2017 se žalobce pokusil o sebevraždu požitím léků, pořezáním zápěstí a skokem z okna třetího patra domu. Následkem tohoto pokusu žalobce utrpěl zranění páteře, které vedlo k plegii dolních končetin. Žalovaný má živnostenské oprávnění pro předmět podnikání psychologické poradenství a diagnostika. Taktéž je atestovaným klinickým psychologem. Poskytování psychoterapie ve zdravotnictví i mimo něj (na živnostenský list) přitom je možné. Žalobce po žalovaném požadoval bolestné ve výši 1 000 000 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 6 000 000 Kč s tím, že protiprávní jednání žalovaného mělo spočívat v poskytování psychoterapie bez příslušného oprávnění, dále pak v tom, že nerozpoznal u žalobce rozvoj těžké deprese s psychotickými příznaky, proto ani nijak adekvátně nereagoval. Soud prvního stupně zamítl žalobu pro neunesení břemene tvrzení, neboť žalobce řádně nevymezil rozhodné skutečnosti ohledně protiprávního jednání žalovaného a příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody. Žalobce navrhl provedení důkazu, z nějž soud posléze rozhodné skutečnosti dovodí (nebo budou zpětně dotvrzeny), přičemž soud na tento postup nepřistoupil. Žalobce přitom tvrzení nedoplnil ani po opakovaném poučení soudem. Nebyla-li řádně splněna povinnost tvrzení, soud nepřistoupil ani ke zvažování otázky obrácení důkazního břemene, jak žalobce navrhoval vzhledem k tomu, že žalovaný skartoval dokumentaci šest měsíců od skončení terapie.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 91 Co 137/2021-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby a zrušil jeho výrok o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutečností mezi účastníky nesporných a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, podle něhož žalobce v řízení neunesl břemeno tvrzení ohledně popisu porušení povinnosti žalovaného i příčinné souvislosti. Nelze navíc přehlédnout, že žalovaný žalobci s dostatečným předstihem před vznikem újmy doporučil návštěvu psychiatra MUDr. Šindeláře. Žalobce přitom sám nesporoval, že psychiatra nenavštívil z důvodů zcela nezávislých na jednání žalovaného. Tím podle závěrů odvolacího soudu došlo k přetržení příčinné souvislosti s případným porušením povinnosti žalovaného, když uvedený psychiatr mohl (na rozdíl od žalovaného) případně poskytnout žalobci potřebnou medikaci. Na těchto závěrech pak podle odvolacího soudu nemohla ničeho změnit ochrana poskytovaná žalobci jako slabší straně, ať už jako pacientovi nebo jako spotřebiteli. Pokud jde o rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení, má odvolací soud za to, že náhrada nákladů je v projednávané věci vysoká a je třeba (vzhledem k závažným informacím o poškození zdravotního stavu žalobce) zvážit částečnou či úplnou aplikaci §150 o. s. ř., k čemuž však sám nemá dostatečná zjištění pro rozhodnutí (dosud nebylo zjištěno, zda poškození zdraví mělo vliv i na majetkovou, finanční či výdělkovou situaci žalobce).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku, kterým tento soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé, podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, případně i Evropského soudu pro lidská práva. Jde především o otázku informačního deficitu na straně poškozených v případě úplného zničení zdravotnické dokumentace poskytovatelem zdravotní péče. Dovolatel namítal, že žalovaný mu poskytoval své služby coby klinický psycholog bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb, tedy protiprávně, a že rovněž protiprávně skartoval dokumentaci již půl roku po ukončení terapie. Jde podle něj o typickou situaci informačního deficitu na straně poškozeného v důsledku porušení právní povinnosti škůdcem, judikaturou opakovaně řešenou. Dále namítal, že se již v řízení před soudem prvního stupně setrvale dovolával toho, že je ve vztahu k žalovanému spotřebitelem, přičemž podle §1812 občanského zákoníku, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější (tedy, že mu žalovaný poskytoval psychoterapii jako klinický psycholog a šlo mezi nimi o smlouvu o péči o zdraví). V této souvislosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu smluv a aktů přijatých orgány Unie, s ohledem na pochybnost o eurokonformním výkladu pojmů „spotřebitel“ , „podnikatel“ , „spotřebitelská smlouva“ a „vztah ze spotřebitelské smlouvy“ . Otázkou postavení dovolatele jako spotřebitele se odvolací soud vůbec nezabýval. Stejně tak se nezabýval ani dalšími námitkami dovolatele, že žalovaný vůči němu vystupoval jako klinický psycholog, a to i na účetních dokladech, jež žalobci vystavil, a jež byly v řízení před soudem prvního stupně k důkazu provedeny, avšak následně opomenuty. Nevypořádáním se s uvedenými námitkami dovolatele se tak podle něj soudy dopustily vad řízení. Uvádí-li pak odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, že „mezi účastníky tohoto řízení nebylo sporu o tom, že žalovaný poskytl žalobci psychologické poradenství“ , pak takový argument odvolacího soudu podle dovolatele postrádá oporu v obsahu spisu. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl dovolání zamítnout a přiznat mu náhradu nákladů dovolacího řízení. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně a je přesvědčen, že se tyto soudy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné.
6. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek dalších (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní). Vzhledem k závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby z důvodu přetržení příčinné souvislosti s případným porušením povinnosti žalovaného (když žalovaný žalobci s dostatečným předstihem před vznikem újmy doporučil návštěvu psychiatra MUDr. Šindeláře a uvedený psychiatr mohl případně poskytnout žalobci potřebnou medikaci), který nebyl dovoláním žalobce vůbec zpochybněn, nemůže věcný přezkum ostatních právních otázek ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek bez ohledu na případné řešení jiných otázek vymezených v dovolání.
8. Ani ostatní otázky v dovolání vymezené by navíc jeho přípustnost nezaložily, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je totiž i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel namítal, že se skartací jeho dokumentace dostal do informačního deficitu v důsledku údajného porušení právní povinnosti žalovaným, a proto mělo být přeneseno důkazní břemeno na žalovaného. Zcela tak pominul, že jeho žaloba byla mimo jiné zamítnuta nikoliv proto, že by v projednávané věci neunesl břemeno důkazní (které lze za splnění jistých podmínek přenést ze žalobce na žalovaného), nýbrž pro neunesení břemene tvrzení.
9. Dovolatelem tvrzená existence spotřebitelského vztahu mezi ním a žalovaným pak nemůže nic změnit na závěru, že dovolatel nesplnil povinnost tvrzení. Výklad obsahu smlouvy nemůže nahradit povinnost tvrzení a její unesení ve vztahu k účastníkovi řízení. Již jen z tohoto důvodu je návrh dovolatele na podání návrhu na rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru Evropské unie bezpředmětný.
10. Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami a důkazy a činil skutková zjištění bez opory v provedeném dokazování, jde o námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
11. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
12. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního stupně (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu