ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1797.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1797/2023-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobkyně: L. J. (dříve S.) , zastoupená JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o zaplacení 2 118 495 Kč a placení 50 145 Kč měsíčně, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 88/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 20 Co 327/2022-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 64 C 88/2016-250, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 594 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 1 524 495 Kč a placení renty ve výši 50 145 Kč měsíčně od srpna 2016 do dosažení věku žalobkyně 67 let nebo dosažení nároku žalobkyně na starobní důchod (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 8. 2012 došlo k dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěného u žalované, při níž žalobkyně utrpěla škodu na zdraví. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění soud po právní stránce posoudil podle §444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), přičemž částku stanovenou na základě bodového ohodnocení provedeného znalcem zvýšil podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na dvojnásobek s tím, že omezení žalobkyně ve společenském, intimním či kulturním životě objektivně prokázáno nebylo. S ohledem na již hrazené částky žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila (po připočtení 18 000 Kč na vypracování znaleckého posudku MUDr. Vojáčkem) dalších 594 000 Kč. Důkazy, jimiž žalobkyně prokazovala, že si dne 2. 8. 2012 sjednala zaměstnání, do kterého měla nastoupit dne 3. 9. 2012, hodnotil soud jako nevěrohodné. Uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobkyně před dopravní nehodou žádného výdělku nedosahovala a ani se po skončení pracovní neschopnosti nesnažila zaměstnat, nevznikla jí v příčinné souvislosti s dopravní nehodou žádná škoda spočívající ve snížení jejího výdělku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 20 Co 327/2022-297, připustil změnu žaloby ohledně úroků z prodlení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 1 514 495 Kč a renty ve výši 50 145 Kč měsíčně potvrdil (výrok II), změnil jej v zamítavém výroku pouze tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 8. 2016 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 402 000 Kč od 21. 7. 2015 do zaplacení a z částky 18 000 Kč od 21. 7. 2015 do zaplacení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení (výroky IV až VI). Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a ve zbývajícím rozsahu vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyni přiznal náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku MUDr. Efflera (10 000 Kč), jež prokázala, a úrok z prodlení. Výši přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění považoval za přiměřenou zjištěným okolnostem. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§445 a §446 obč. zák.). Žalobkyně před nehodou dlouhodobě nepracovala a ani po opakovaném poučení podle §118a odst. l a 3 o. s. ř. neprokázala, že se po skončení pracovní neschopnosti pokoušela pracovat, přestože její pracovní schopnost byla (nikoliv zcela v příčinné souvislosti s předmětnou nehodou) pouze mírně snížena.
Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a IV až VI napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které mají být dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, resp. se jedná o otázky, které již byly dříve dovolacím soudem vyřešeny, a mají být posouzeny jinak. Jde o otázku, zda okolnosti týkající se omezení žalobkyně v oblastech života, jako je společenský, intimní, kulturní či pracovní v plném rozsahu, jsou důvodem pro navýšení odškodnění a v jakém rozsahu. Je přesvědčena, že z důkazů vyplývá oprávněnost jejího nároku na mimořádné zvýšení náhrady, neboť její současný život se v důsledku autonehody velmi výrazně liší od běžného života jejích vrstevníků. Prognóza odborných lékařů je jasně charakterizována jako s časem se zhoršující. Soud pochybil, pokud neprovedl důkaz výslechem MUDr. Efflera. Bylo prokázáno, že dovolatelka nemůže vykonávat žádnou pracovní činnost jako před nehodou. Nelze jí přičítat k tíži, že se nepokoušela nastoupit do práce, neboť by to pro ni mohlo mít fatální následky. Dále dovolatelka klade otázku, zda v případě, že v době dopravní nehody je sjednán pracovní poměr, ale ještě nedošlo k nástupu do práce, může vzniknout nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Zpochybňuje skutkové zjištění, že před dopravní nehodou nedosahovala žádného výdělku a závěry soudu považuje za nepochopitelné. Soud se nedokázal vypořádat s předloženými důkazy, které přehlíží, nezabývá se jimi a nevysvětluje proč. Pro určení průměrného výdělku je nutno vycházet z minimální mzdy a náhradu ztráty na výdělku podle §445 obč. zák. stanovit rozdílem průměrného výdělku před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození. Dovolatelka zdůraznila, že pracovní poměr byl sjednán a uzavřen před autonehodou a že do práce skutečně nastoupila, ale kvůli zdravotním komplikacím po autonehodě ji nemohla vykonávat v odpovídajícím rozsahu. I kdyby neměla před nehodou sjednaný žádný pracovní poměr, došlo by ke ztrátě na výdělku z důvodu jejího zdravotního postižení. Ztrátu na výdělku měl soud určit podle jejích příjmů před autonehodou nebo podle předpokládaného příjmu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 871/19).
Dovolání žalobkyně však neobsahuje zákonem požadované údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti. Dovolatelka v dovolání uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Avšak tento předpoklad přípustnosti předpokládá, že existují alespoň dvě rozhodnutí dovolacího soudu, která totožnou otázku řeší rozdílným způsobem, a tudíž si odporují. Dovolatelka ale žádným způsobem nekonkretizuje, o která rozhodnutí se má jednat.
Dále spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že otázky, které již byly dříve dovolacím soudem vyřešeny, mají být posouzeny jinak. Zřejmě má na mysli v pořadí poslední ze čtyř taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Ta míří na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, posoudit tuto otázku jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V takovém případě však musí dovolatelka označit konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, v němž byla řešena právní otázka, jež má být posouzena jinak. To se však nestalo, neboť žádné takové rozhodnutí v dovolání neoznačila.
Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka však v daném případě pro absenci konkrétní judikatury, v níž mají být dovolatelkou formulované právní otázky posouzeny rozdílně, případně od níž by se měl dovolací soud odchýlit, splněna není.
Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a o. s. ř.), trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobkyně věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že napadené rozhodnutí navíc na dovolatelkou v dovolání formulovaných otázkách nezávisí. Omezení žalobkyně v oblastech života, jako je společenský, intimní, kulturní či pracovní v plném rozsahu, nebylo prokázáno (bod 32 rozsudku soudu prvního stupně), a proto nebylo soudy při stanovení výše náhrady posuzováno (zohledňováno). Obdobně je tomu i u otázky, zda v případě, že v době dopravní nehody je sjednán pracovní poměr, ale ještě nedošlo k nástupu do práce, může vzniknout nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Soudy po skutkové stránce uzavřely, že žalobkyně neprokázala, že by měla před nehodou sjednán pracovní poměr, a proto tuto právní otázku neřešily.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou namítanými vadami řízení – že soud neprovedl důkaz výslechem MUDr. Efflera a že se nezabýval žalobkyní přeloženými lékařskými zprávami (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu