ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.1847.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1847/2023-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. M. , b) H. M. , c) J. M. , d) I. Č. , e) B. M. , f) M. M. , všichni žalobci zastoupeni JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti žalované: Zdravotnická záchranná služba Moravskoslezského kraje, příspěvková organizace , IČO 48804525, se sídlem Výškovická 2995/40, Zábřeh, Ostrava, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, Praha 1, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 143/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2022, č. j. 71 Co 371/2021-390, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 71 Co 371/ 2021-390, potvrdil rozsudek ze dne 5. 8. 2021, č. j. 32 C 143/2016-312, ve znění usnesení ze dne 28. 7. 2022, č. j. 32 C 143/2016-380, v části, kterou Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč každému z žalobců a) – d) a 500 000 Kč každému z žalobců e) – f), zrušil rozsudek v části, kterou Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu na zaplacení 1 000 000 Kč každému z žalobců a) – d) a 500 000 Kč každému z žalobců e) – f) a v této části řízení zastavil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené pozůstalým úmrtím K. M. [žalobkyně a) byla manželkou zesnulého, žalobci b) – d) jsou dětmi zesnulého a žalobci e) – f) jeho rodiči] vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 15. 3. 2015 žalobkyně a) dvakrát v časovém rozmezí 5 minut telefonicky žádala žalovanou o vyslání zdravotnické záchranné služby k jejímu manželovi, který trpěl zdravotními obtížemi (popisovala u něj bolesti na hrudi, bolesti mezižeberních svalů, pocení a těžké a zpomalené dýchaní). Operátorka tísňové linky hovořila také s manželem žalobkyně a), který odmítl vyslání zdravotnické záchranné služby, tvrdil, že je v pořádku, má horečku a léčí se paralenem. Operátorka vyhodnotila jeho stav jako virózu a oba je poučila, aby v případě zhoršení stavu znovu zavolali. Při druhém hovoru žalobkyně a) žádné zhoršení stavu neuvedla a operátorka jí doporučila zavolat na Lékařskou pohotovostní službu v Ostravě. Později K. M. usnul; žalobkyně a) jej ráno našla bez známek života. Podle přivolaného lékaře nastala smrt XY v 3:30, jako pravděpodobnou příčinu uvedl selhání srdce a doporučil provést pitvu. Lékař Ústavu soudního lékařství pitvu neprovedl. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobcům nárok podle §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nevznikl. Na postup zdravotnické záchranné služby podle zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, (dále jen „ zákon o zdravotnické záchranné službě “), včetně přijímání a vyhodnocování tísňové komunikace podle zdravotního stavu pacienta a rozhodování o vyslání výjezdové skupiny, se vztahuje zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, (dále jen „ zákon o zdravotních službách “), a to včetně ustanovení o informovaném souhlasu, neboť zákon o zdravotnické záchranné službě neobsahuje v tomto smyslu vlastní právní úpravu. To se týká i rozhodnutí o vyslání výjezdové skupiny k pacientovi, když tento úkon nelze oddělit od úkonů navazujících, které mají směřovat k záchraně pacienta. Úkolem žalované bylo vyhodnotit stupeň naléhavosti tísňové komunikace, což podle závěrů znaleckých posudků provedla správně, tedy postupovala lege artis a neporušila žádnou právní povinnost. Odvolací soud nezjistil ani žádnou skutečnost, která by podle §38 zákona o zdravotních službách odůvodňovala provedení zásahu žalovanou. Operátorka žalované při cíleně a vhodně kladených otázkách odebrala anamnézu potíží manžela žalobkyně a), jeho symptomy správně vyhodnotila jako virózu, a i s přihlédnutím k jeho vlastnímu popisu jeho zdravotních obtíží a k jeho nesouhlasu s vysláním zdravotnické záchranné služby nerozhodla o vyslání výjezdové skupiny a místo toho jej a současně i jeho manželku, žalobkyni a), poučila, ať při zhoršení zdravotního stavu okamžitě opětovně zavolají. Odvolací soud neakceptoval námitky žalobců o jejich nedostatečném poučení operátorkou a o irelevanci nesouhlasu zesnulého s vysláním výjezdové skupiny s tím, že ani po takto údajně nedostatečném poučení se jeho obsahem neřídili, když ponechali zesnulého po celou dobu bez dozoru a vývoj jeho zdravotního stavu nesledovali. Žalobě by nebylo možno vyhovět ani v případě, že by postup žalované představoval porušení povinnosti, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi postupem žalované a úmrtím K. M. Příčinu úmrtí totiž bylo možné zjistit pouze pitvou zesnulého, kterou však lékaři neprovedli a nemohli by ji provést ani dodatečně, protože žalobkyně a) by s exhumací těla nesouhlasila.
2. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, v části, kterou odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do 1 000 000 Kč pro každého z žalobců a) – d) a 500 000 Kč pro každého z žalobců e) – f), napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soud nebyla dosud vyřešena. Žalobci jsou přesvědčeni, že na vyslání výjezdové skupiny zdravotnické záchranné služby se neaplikují ustanovení zákona o zdravotních službách o informovaném souhlasu. Proto měla žalovaná vyslat výjezdovou skupinu bez ohledu na vůli pacienta, který neměl dostatečné informace pro relevantní rozhodnutí. Jestliže se na výjezd zdravotnické záchranné služby aplikují ustanovení zákona o zdravotních službách, pak měl odvolací soud vážit, zda žalovaná dostatečným způsobem poskytla pacientu informace podle §31 zákona o zdravotních službách, aby bylo možné jeho odmítnutí výjezdové skupiny považovat za informované, potažmo aby jeho nesouhlas bylo možné považovat za revers ve smyslu §34 odst. 3 zákona o zdravotních službách. Odvolací soud pochybil, jestliže nesouhlas pacienta nepovažoval za revers jako takový, a přesto hodnotil postup operátorky, která nesouhlas respektovala a výjezdovou skupinu neposlala, jako správný. Dále žalobci odvolacímu soudu vytkli, že bez dalšího přejal závěr znalce, že žalovaná žádnou povinnost neporušila, ačkoli jde o otázku právní, kterou má posuzovat výlučně soud, nikoli znalec. Konečně namítli překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, jenž potvrdil zamítnutí žaloby i s přihlédnutím k absenci příčinné souvislosti, ačkoli soud prvního stupně se příčinnou souvislostí vůbec nezabýval. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout. Shodně i vedlejší účastnice navrhla dovolání odmítnout či zamítnout a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
5. Odvolací soud v rámci hodnocení postupu žalované (resp. její operátorky) při přijímání a vyhodnocování tísňové komunikace vyšel ze zjištění založeného na závěrech znalců, že z medicínského hlediska operátorka vedla hovor s žalobkyní a) a jejím manželem správně, pokládala cílené dotazy pro získání důležitých informací o zdravotním stavu postižené osoby, a byť z počátku pracovala se dvěma hypotézami možných zdravotních obtíží, na základě dodatečně sdělených symptomů (zejména déletrvající bolest mezižeberních svalů, horečka) určila nejpravděpodobnější diagnózu – virózu, doporučila vhodnou medikaci a poučila žalobkyni a) i jejího manžela, aby v případě zhoršení zdravotního stavu znovu volali. Rozhovor s manželem žalobkyně a) mimo vyjádření nesouhlasu s vysláním výjezdové skupiny poskytl operátorce podklad pro zjištění, že pacient nejeví známky akutního selhání organismu, je při vědomí, reaguje přiléhavě a komunikuje bez obtíží. Odvolací soud pak na základě těchto skutkových zjištění dospěl k právnímu závěru, že žalovaná postupovala lege artis.
6. Vytýkají-li v této souvislosti dovolatelé (bez podrobnější argumentace) odvolacímu soudu, že porušil zásady hodnocení důkazů, jestliže bez dalšího převzal závěry znalců, jde o námitku vad řízení, ke které však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). O nesprávné právní posouzení věci by šlo pouze tehdy, pokud by soud důsledně neodlišil odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převzal závěry znalce, které nemají skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku by nebyl projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu. To však nebyl tento případ. Odvolací soud nezaměňoval odborné závěry znaleckých posudků se závěry právními a závěry znalců nepřevzal mechanicky. Výsledkem znalecké činnosti byly odborné závěry o správnosti postupu operátorky žalované z hlediska požadavku náležité odborné úrovně, které soud podle §132 o. s. ř. hodnotil a teprve takto zjištěný skutkový stav posuzoval po právní stránce.
7. Dovolací námitky žalobců jsou založené na polemice s názorem odvolacího soudu, že při nesouhlasu pacienta není operátor oprávněn vyslat k pacientovi výjezdovou skupinu. Na otázce významu souhlasu či nesouhlasu pacienta s výjezdem záchranného týmu pro hodnocení správnosti postupu operátorky v daném případě však napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelé přehlíží, že odvolací soud vyšel primárně ze zjištění, že důvodem k nevyslání výjezdové skupiny byly pro operátorku symptomy popsané žalobkyní a) v kontextu s formou a obsahem komunikace operátorky s manželem žalobkyně a) ohledně jeho obtíží a způsobu, jímž se léčí. Již proto operátorka neměla důvod k vyslání záchranného týmu. Jen jako další (ale nikoli jediný či hlavní) důvod pro jeho nevyslání vzal odvolací soud v úvahu okolnost, že si pacient příjezd záchranky výslovně nepřál. Jinak řečeno, dovolací námitka žalobců by byla pro výsledek řízení významná jen tehdy, jestliže by se žalovaná jen pro nesouhlas pacienta rozhodla nevyslat výjezdovou skupinu na pomoc pacientu, jehož stav podle odebrané anamnézy takový postup vyžadoval.
8. Obstojí-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o postupu žalované lege artis při neprokázání důvodů pro vyslání výjezdové skupiny k manželu žalobkyně a), jehož správnost dovolatelé relevantním způsobem nenapadli (dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. §242 odst. 3 větu první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.), pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolateli vymezené (jiné) právní otázky aplikace ustanovení zákona o zdravotních službách na postup zdravotnické záchranné služby a správnosti hodnocení příčinné souvislosti odvolacím soudem za této procesní situace nemají povahu otázek, jejichž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu dovolatelů by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.
9. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu