ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.2615.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2615/2023-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: K. A. S. , zastoupená JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti žalovanému: T. S., zastoupený JUDr. Ing. Václavem Chumem, LL.M., advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, o ochranu osobnosti , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 63/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 21 Co 275/2022-348, 21 Co 309/2022-348, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ (poté, co jeho předchozí, zamítavý rozsudek byl zrušen odvolacím soudem pro procesní vady) rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. 5 C 63/2020-233, ve spojení s usnesením ze dne 4. 11. 2022, č. j. 5 C 63/2020-323, uložil výrokem I žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku doručit žalobkyni písemnou omluvu v následujícím znění: „ Dne 24. října 2018 jsem nechal uveřejnit na serveru www.ceska-justice.cz svůj autorský článek s názvem ‚Zamrzlá advokacie a zamrzlé znalosti‘, ve kterém jsem uvedl na adresu K. A. S. dehonestující výrok zpochybňující intelekt žalobkyně: ‚Myslím, že diskuze s kolegyní S. o problémech České advokátní komory nikdy neproběhne. Minimálně proto, že žádný z představitelů Komory asi nebude ochoten absolvovat v rámci přípravy na rozpravu s paní kolegyní rozsáhlejší lobotomii, aby tak alespoň nahrubo srovnal výchozí odbornou úroveň‘. Jakož i další výroky, zpochybňující její znalost práva a její důvěryhodnost, a to jmenovitě, že: ‚nezná zákony a v právu se obecně příliš neorientuje‘, ‚je lepená‘, ‚neví naprosto nic o obsahu zákona o advokacii‘, ‚nechápe ani podstatu kárného řízení a snad celkově si právo představuje jako nějaký trh, kde se dá o všem vyjednávat‘, ‚pochybnost naproti tomu nemám o prudké touze paní kolegyně se na nějakou tu titulní stranu propracovat‘. Za tyto své výroky a jejich uveřejnění se K. A. S. omlouvám T. S. “ (výrok I), dále požádat provozovatele serveru www.ceska-justice.cz o uveřejnění omluvy uvedené ve výroku I (výrok II), požádat provozovatele téhož serveru o stažení článku „Zamrzlá advokacie a zamrzlé znalosti“ ze dne 24. 10. 2018 (výrok III) a nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok IV). Doplňujícím usnesením zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala oprávnění požádat provozovatele serveru www.ceska-justice.cz o uveřejnění rozsudku a stažení uvedeného článku v případě, že tak neučiní žalovaný. Rozhodl tak za nezměněného (nesporného) skutkového stavu oproti stavu, ze kterého vycházel při předchozím rozhodnutí. Žalovaný podle okresního soudu svými výroky a hodnotovými soudy vykročil z mezí přípustné kritiky, dopustil se dehonestujících a urážlivých výroků způsobilých přivodit žalobkyni profesní újmu. Soud při tomto hodnocení vycházel i z vyjádření žalovaného v průběhu jednání a shledal, že oba účastníci jsou známí advokáti vyjadřující se ve veřejném prostoru, žalobkyně je známa svými kontroverzními názory a užívá si pozornosti médií, musí tedy být připravena snést vyšší míru kritiky, avšak žalovaný svým jednání překročil meze přijatelného konkurenčního soupeření.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 21 Co 275/2022-348, č. j. 21 Co 309/2022-348, výrokem I změnil rozsudek okresního soudu ve věcných výrocích I, II a III tak, že se žaloba zamítá, výrokem II potvrdil doplňující usnesení ze dne 4. 11. 2022, č. j. 5 C 63/2020-323, a výrokem III rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud podrobně zopakoval průběh dosavadního řízení a konstatoval, že za nezměněného skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný, došlo ke změně právního posouzení soudem prvního stupně pouze na základě procesního postupu žalovaného a následného stanoviska ČAK s projednávanou věcí nesouvisejícího. Odvolací soud zdůraznil, že všechny žalobou napadené výroky představují hodnotící soudy žalovaného, jimiž vyjádřil svůj subjektivní názor na článek žalobkyně, v němž se podle jeho názoru dopustila řady neodborných úsudků, tyto hodnotící soudy jsou chráněny svobodou projevu a nelze v nich spatřovat porušení právní povinnosti. V předmětném článku žalovaný nehodnotil nijak inteligenci, vzdělání či důvěryhodnost žalobkyně, ale vyjadřoval se výhradně k názorům, jež žalobkyně prezentovala ve svém článku. Způsoby prezentace vlastních názorů jsou typické pro žalobkyni i žalovaného a napadené výroky z tohoto charakteru nijak nevybočují. Další námitky žalobkyně odmítl, neboť nebyly předmětem řízení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázkách, zda žalovaný zasáhl do její osobnosti a osobnostních práv a zda odvolací soud při posouzení střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážil, zda jednomu právu nedůvodně nedává přednost před právem druhým. Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam v posouzení otázek, zda je možné, aby dehonestující jednání schopné zásahu do osobnostní sféry požívalo právní ochrany pod záštitou hodnotícího soudu, zda je možné, aby předchozí vyjádření dovolatelky ovlivnilo náhled na jednání žalovaného, zda jsou kladeny mantinely procesní obrany, či zda je možné protistranu v rámci svých podání a při jednání před soudem denunciovat, a zda je možné, aby soud založil své rozhodnutí pouze na subjektivním hodnocení situace při absenci jakéhokoliv právního podkladu. Dále dovolatelka cituje rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu ve věcech ochrany osobnosti a rozlišení výroků na skutková tvrzení a hodnotící soudy, z nichž vyvozuje, že odvolací soud pochybil při hodnocení výroků žalovaného a dopustil se nesprávného právního posouzení věci. Procesní podání žalovaného v průběhu soudního řízení dle ní porušují povinnost advokáta zachovávat důstojnost a vážnost advokátního stavu a měly vést k uložení pořádkové pokuty. Okresní soud správně vycházel z procesních podání, kterými dokreslil původní záměr žalovaného dehonestovat dovolatelku. Podle jejího názoru nelze přihlížet k jejím projevům v minulosti, ale pouze k obsahu napadeného článku. Chování žalovaného požívá vyšší míry tolerance ze strany odborné veřejnosti, a jedná se tedy o nerovné zacházení s účastníky. V doplňku dovolání dále uvedla, že žalovaný neoprávněně zasáhl do její osobnosti a osobnostních práv a odvolací soud pochybil v hodnocení přípustnosti zásahu do osobnostních práv dovolatelky, neboť se nezabýval výroky žalovaného v kontextu jejich pronesení, míry přípustné kritiky, otázkou proporcionality a nerozebral další hlediska kladená na hodnotící soudy dovolacím soudem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví, případně zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., není však přípustné.
5. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; ostatně dovolatelka proti výroku o nákladech řízení ani nevznáší žádné námitky.
6. Je třeba dále konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není (od 1. 1. 2013) budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proto takto formulované zdůvodnění dovolání není způsobilé jeho přípustnost založit.
7. Ve vztahu k otázce střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromí, při jejímž řešení se dle mínění dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, existuje četná judikatura dovolacího soudu, správních soudů, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, jež byla hojně citována v projednávané věci nalézacími soudy i samotnou dovolatelkou. Rozhodnutí odvolacího soudu není se závěry této judikatury v rozporu.
8. Práva podle čl. 10 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod jsou si zásadně rovna (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, nebo ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Ústavní soud opakovaně vyložil, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustným; omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi (srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03, či ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).
9. Při střetu základního práva na svobodu projevu a informace s právem na ochranu osobnosti je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2711/2006, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 154/96). Při posouzení, zda došlo k překročení míry přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze [rozhodnutí ESLP ze dne 5. 7. 2016 ve věci Ziembiński proti Polsku (č. 2), stížnost č. 1799/07].
10. Řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Zohledněny musí být zejména 1. povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud), 2. obsah výroku (například zda jde o projev "politický" či "komerční"), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (například zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (například zda kritiku sama "vyprovokovala" či jak se ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (například zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (například jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi. Jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Tento výčet relevantních faktorů ale není taxativní. V úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě uvedených kategorií zařadit. (Srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, a ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17.)
11. Svoboda projevu se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ta, která jsou považována za polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející. Je základním principem soudobé euroatlantické společnosti, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory ústavně chráněnými. Zda předmětná tvrzení či stanoviska nepřekročila meze, kdy je lze označit za fair, a tedy požívající ústavní ochrany, je pak třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně kontextu, v němž byla pronesena. (Srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1990/08.)
12. Přestože hodnotící soud na adresu veřejně činné osoby nelze jakkoli dokazovat, je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2300/18).
13. Ke střetu práva na ochranu osobnosti s právem na svobodu projevu a hodnotící soud, jež protistrana považuje za urážlivý, se v nedávné době dovolací soud velmi obsáhle vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3108/2021. Kromě jiného v něm uvedl, že hodnotový soud může být vyjádřen i formou karikatury (slovní či obrazové), jež svým terčem činí určitý charakterový rys, tělesnou vlastnost nebo čin konkrétní karikované osoby, na něž pomocí ironie a nadsázky upozorňuje a tímto způsobem kritizuje. Pro karikaturu je typické, že zveličuje, přehání a ironizuje, a proto nezbytným předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí vlastní informace; i karikatura musí spočívat na reálném základě, byť minimálním. Vzhledem k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob, jímž se vyjadřuje, nahlížet shovívavěji. Platí tedy, že zasahuje-li takový způsob kritiky výlučně či převážně sféru profesní či veřejné činnosti, je chráněna více než kritika sféry soukromé. P okud se určitý subjekt dopustí ostré kritiky, musí počítat přinejmenším se stejně ostrou odvetou, což odpovídá české ústavněprávní doktríně subsidiarity a proporcionality mocenských zásahů do debaty o věcech veřejného zájmu.
14. V projednávané věci předmětem žaloby na ochranu osobnosti byl článek žalovaného „ Zamrzlá advokacie a zamrzlé znalosti“ ze dne 24. 10. 2018, jímž reagoval na článek dovolatelky „ Česká advokátní komora zamrzla s výkonem advokacie v dobách první republiky “ ze dne 16. 10. 2018. V tomto článku dovolatelka kritizovala činnost České advokátní komory (ČAK) a jejích kárných senátů na příkladu vlastního kárného řízení, v němž bylo prověřováno několik skutků, jichž se dovolatelka dopustila v předchozí době, a kárným senátem bylo shledáno, že jimi porušila etický kodex advokáta, avšak toto rozhodnutí bylo zrušeno správním soudem s poukazem na svobodu projevu dovolatelky. V článku se dovolatelka dožadovala jednání s činiteli ČAK o nápravě a současně řešení vlastního kárného provinění. Dále v článku kromě jiného označila členy kárného senátu i další příslušníky představenstva ČAK za staré struktury, které přísahaly věrnost socialistickému zřízení, a tedy lze pochybovat o jejich mravních kvalitách. Na to reagoval žalovaný článkem, v němž podrobil kritice úvahy dovolatelky o možném smíru uzavřeném s představiteli ČAK, neboť takový postup je v rozporu se stavovskými předpisy, a tedy dovolatelka prokazuje, že buď tyto předpisy nezná, nebo jim nerozumí. Jádrem obou zmiňovaných článků jsou problémy české advokacie a jejich řešení, přičemž žalovaný reagoval na kritiku žalobkyně. Předmětem kritiky byla profesní sféra obou účastníků, nikoli jejich soukromí.
15. Součástí skutkových zjištění odvolacího soudu (jež nepodléhají přezkumu dovolacího soudu) je, že dovolatelka se vyjadřuje provokativně, expresivně až vulgárně jak při svém profesním působení, tak i v soukromém životě. Ve smyslu výše zmíněné judikatury dovolacího soudu i odborné literatury je tak povinna snášet i tvrdou kritiku vlastního jednání a prezentovaných názorů od ostatních, a to tím spíše, jsou-li výroky dovolatelky dotčeni.
16. Odvolací soud v obsahu napadeného článku neshledal výroky nepřiměřeně hodnotící inteligenci, vzdělání či důvěryhodnost dovolatelky, ani dehonestující výroky samoúčelně a bezdůvodně urážející její osobnost. Shrnul, že se jednalo o reakci na jí publikovaný článek a názory v něm prezentované, které žalovaný podrobil vlastní kritice, na níž má právo. Jedná se o ironické a sarkastické hodnocení, nadsázku, s níž hodnotí výroky dovolatelky jako neodborné, mylné a odporující zákonu o advokacii a stavovským předpisům. Ani užití formulace, že by některý z členů představenstva ČAK musel podstoupit lobotomii, aby srovnal výchozí odbornou úroveň, nelze považovat za vulgární, hanlivé či jinak nepřijatelné. Jedná se o zjevnou ironii a nadsázku a úvahy dovolatelky o tom, že jí mělo toto vyjádření ohrožovat či zastrašovat, svědčí spíše o nepochopení této nadsázky. Kritika odborné úrovně či znalostí dovolatelky vychází z jí prezentovaného návrhu na smír, jejž podle stavovských předpisů nelze uzavřít, tedy obsah kritiky spočívá na pravdivém základě.
17. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i soudu Ústavního posuzovalo předmětné výroky v kontextu celé věci a geneze sporu. Již soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku provedl test proporcionality podle výše zmíněných kritérií, posoudil všechna měřítka testu a dospěl k závěru, že žalovaný nezasáhl do osobnostních práv dovolatelky, a proto žalobu zamítl. Za situace, kdy byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem pouze pro vady žaloby a za účelem konkretizace žalobního petitu, za nezměněného (v podstatě nesporného) skutkového stavu okresní soud bez přesvědčivého zdůvodnění změnil své právní hodnocení a žalobě vyhověl. Tento postup je nepřezkoumatelný, nesrozumitelný, a proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že závěry soudu prvního stupně korigoval a uzavřel, že důvodem pro takový postup byl subjektivní emocionálně zabarvený názor rozhodující soudkyně na procesní postup a obsah podání žalovaného v dalším řízení a s projednávaným předmětem sporu zcela nesouvisející vyjádření ČAK.
18. Procesním postupem žalovaného, vyzněním jeho vyjádření a dalšími úvahami na toto téma se odvolací soud vůbec nezabýval, proto námitky v tomto směru nemohou založit přípustnost dovolání.
19. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu