ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.2953.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2953/2023-557
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobkyně: E. F. , zastoupená JUDr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem Denisova 585, Jičín, proti žalovanému: V. Z. , zastoupený JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem Poděbradova 54, Lomnice nad Popelkou, o 1 112 107,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 107 C 25/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2022, č. j. 19 Co 157/2022-455, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 12. 2022, č. j. 19 Co 157/2022-459, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 13 080 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 8. 6. 2022, č. j. 107 C 25/2018-423, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 1 112 107,50 Kč s příslušenstvím, rozhodl o odměně ustanoveného zástupce žalobkyně a o nákladech řízení účastníků a státu. Okresní soud vyšel po skutkové stránce z toho, že žalobkyně se svou matkou a bratrem obývali byt v domě č. p. XY v XY ulici ve XY, jehož vlastnicí byla matka žalovaného, která byt nabyla koupí od insolvenčního správce. Dne 16. 9. 2015 se žalovaný spolu s dalšími osobami (příslušníky policie a soudním exekutorem) dostavil k uvedenému bytu a chtěl do něj vstoupit, aby si jej prohlédl. Mezi žalobkyní a členy její rodiny na straně jedné a žalovaným na straně druhé přitom došlo k verbálnímu napadení. Posléze žalovaný po předchozím upozornění vstoupil do bytu, přitom šel s rukama u těla proti žalobkyni, tělem ji přitlačil a ona proto udělala jeden či dva kroky dozadu do obývacího pokoje. V řízení přitom bylo spolehlivě vyvráceno tvrzení žalobkyně, že ji měl v tu chvíli žalobce fyzicky napadnout tím, že do ní vrazil plnou vahou těla a odhodil ji na plastové shrnovací dveře, v důsledku čehož měla žalovaná upadnout a zranit se. Naopak bylo prokázáno, že to byla žalobkyně, kdo žalovaného v tu chvíli udeřil a na místě přítomný policista proto vůči ní použil donucovací prostředky. Dále pak bylo v řízení vyvráceno tvrzení žalobkyně, že její zdravotní obtíže (pohmožděniny na hlavě, levé paži, levém ramenu a pravém boku, podvrtnutí krční páteře, zlomenina a poškození vazů ramene s trvalými následky na pohyblivosti levé paže, duševní útrapy), za něž požadovala bolestné ve výši 32 107,50 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 880 000 Kč, a náhradu další nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, byly v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného dne 16. 9. 2015. Okresní soud posoudil shora popsaný skutkový stav po právní stránce podle §2910, §2956 a §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též o. z.), a dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro vznik povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni tvrzenou újmu. Okresní soud měl zato, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný jednal vůči žalobkyni protiprávně.
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 19 Co 157/2022-458, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 12. 2022, č. j. 19 Co 157/2022-459, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které nedoznaly změn ani po doplnění dokazování o výslech znalce z oboru zdravotnictví. Krajský soud se ztotožnil i s právním posouzením věci okresním soudem, a uvedl, že ve věci nebylo prokázáno protiprávní jednání žalovaného, které mělo způsobit žalobkyni jí tvrzená zranění. Pouze doplnil, že pokud se žalobkyně v průběhu odvolacího řízení dovolávala náhrady útrap za porušení nedotknutelnosti obydlí, pak k tomuto obecnému tvrzení v řízení před okresním soudem nic konkrétního neuvedla a ani nenavrhovala žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že řízení bylo koncentrováno a žalobkyně byla poučena podle §119a o. s. ř., k případným doplňujícím tvrzením v tomto směru již nemohlo být v odvolacím řízení přihlíženo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že krajský soud nesprávně právně posoudil otázku příčinné souvislosti a otázku protiprávnosti jednání žalovaného. Podle žalobkyně krajský soud neřešil důsledně adekvátní příčinnou souvislost, ani nevyužil jiné teorie, aby zjistil, zda je příčinná souvislost skutečně dána, a spokojil se se závěry znaleckého posudku. Tím se měl krajský soud odchýlit od ustálené judikatury, např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3067/13. K otázce protiprávnosti jednání žalovaného žalobkyně uvedla, že krajský soud vycházel z teorie tzv. protiprávnosti v účinku, ač českému právu je vlastní doktrína protiprávnosti v jednání. Tím se měl krajský soud odchýlit od ustálené judikatury, např. od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 972/2003, 25 Cdo 1094/2001, nebo 25 Cdo 270/2001. Žalobkyně měla za to, že protiprávnost jednání žalovaného byla v řízení prokázána, neboť žalovaný nepochybně zasáhl do absolutního práva žalobkyně na tělesnou integritu a soukromí. Pokud by nebylo možno závěry krajského soudu považovat za odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pak měla žalobkyně za to, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda lze dovodit protiprávnost jednání ze samotného porušení příkazu nebo zákazu stanoveného právním řádem, a zda je podmínkou pro dovození protiprávnosti vznik negativního následku ve sféře poškozeného. Žalobkyně proto navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné. Podle žalovaného žalobkyně v dovolání pouze opakuje své názory, s nimiž se řádně vypořádal odvolací soud. Okolnosti, v nichž žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání, nejsou přiléhavé k předmětu řízení, jak jej žalobkyně sama vymezila. Pokud se žalobkyně v odvolacím řízení dovolávala náhrady útrap za porušení nedotknutelnosti obydlí, pak k tomuto obecnému tvrzení v průběhu řízení před okresním soudem nic konkrétního neuvedla a ani neoznačila žádné důkazy, takže se jedná o nepřípustné novoty.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Jak uvedl Nejvyšší soud v žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010, příčinná souvislost je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, uveřejněné pod č. 109/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil k otázce příčinné souvislosti jako právní kategorie (v oblasti soukromého práva jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu), že při jejím zkoumání nejde o zjišťování příčinné souvislosti ve filozofickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu právním; jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012).
V daném případě se odvolací soud od těchto závěrů nijak neodchýlil. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti sledoval jen tu žalobkyní tvrzenou příčinu její újmy na zdraví, spočívající v žalobkyní označeném jednání žalovaného. Žádná jiná příčina, která by mohla být podstatná pro otázku vzniku či rozsahu povinnosti žalovaného k odčinění tvrzené újmy žalobkyně, nevyšla v řízení najevo, a nebylo tedy třeba hodnotit vztah více v úvahu přicházejících příčin vzniku újmy. To, že mezi jednáním žalovaného a tvrzenou újmou žalobkyně není příčinná souvislost, je pak závěrem skutkovým, jenž dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá, neboť důvodem dovolání může být ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015, nebo ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5585/2016). Pokud žalobkyně v dovolání uváděla, že újma na její straně měla být způsobena i tím, že žalovaný vstupem do bytu zasáhl do práva žalobkyně na soukromí, lze odkázat na závěr krajského soudu, že toto tvrzení v průběhu řízení před okresním soudem neuplatnila a ani k němu neoznačila žádné důkazy, a proto k němu odvolací soud nemohl přihlédnout (§205a o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla podle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2695/2019). Tak je tomu i v projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá – kromě závěru o absenci protiprávnosti jednání žalovaného – zároveň na závěru, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a tvrzeným poškozením zdraví, resp. útrapami žalobkyně, je zřejmé, že sama o sobě otázka souladu jednání žalovaného (vstup do bytu obývaného žalobkyní, vytlačení žalobkyně tělem žalovaného) s právem není podstatná, neboť i v případě, že by shora popsané jednání žalovaného bylo protiprávní, nevznikla by při absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a tvrzenými následky ve sféře žalobkyně povinnost žalovaného k náhradě újmy.
Žalobkyně napadla dovoláním též výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaný právo, aby mu žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nahradila účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 12 780 Kč a jednou paušální náhradou hotových výdajů podle §13 odst. 4 cit. vyhl., celkem 13 080 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu