ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3325.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3325/2023-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: B. Ž. , zastoupen Mgr. Jakubem Laimarem, advokátem se sídlem Hlavní třída 442/65, Havířov, proti žalované: Fakultní nemocnice Ostrava , se sídlem 17. listopadu 1790/5, Ostrava-Poruba, IČO 00843989, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s. , se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 164/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2023, č. j. 71 Co 382/2022-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobce proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci této zákonné náležitosti není možno posoudit přípustnost dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatel tuto náležitost dovolání zcela opomenul. Splnění této náležitosti dovolání pak nelze dovodit ani z obsahu podání.
Při vylíčení předpokladu přípustnosti přitom musí dovolatel uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. §241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by proto označit, který z předpokladů vymezených v §237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Tyto skutečnosti z něj musí být jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019).
Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolatel se domáhal po žalované náhrady újmy na zdraví, která mu měla vzniknout v důsledku chirurgického zákroku provedeného žalovanou. Rozhodnou právní otázkou bylo posouzení, zda byl dovolatel jako pacient o rizicích zákroku žalovanou dostatečně poučen, že mohl poskytnout informovaný souhlas s jeho provedením. Dovolatel v dovolání uvedl, že „dle relevantní judikatury tak mají být v informovaném souhlasu uváděna jednotlivá rizika srozumitelně, tedy primárně s ohledem na důsledky pro pacientův praktický život, nikoli pouze ve vztahu k určitému tělesnému orgánu, či jiné struktuře.“ Jde o větu obecnou a vágní, ze které nelze seznat, jakou „relevantní judikaturu“ má dovolatel na mysli. Tato věta pak není ani přiléhavá k dovolacím důvodům uvedeným v dovolání, které se netýkají srozumitelnosti informovaného souhlasu, nýbrž jeho neúplnosti a toho, zda měla žalovaná k dovolateli přistupovat jako k jakémukoliv jinému pacientovi, jestliže je již vysokého věku a zhruba měsíc před udělením informovaného souhlasu prodělal cévní mozkovou příhodu.
Nejvyšší soud rozhodl usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje §243f odst. 2 o. s. ř.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu