ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3332.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3332/2022-685
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Kateřina Kristelová , zastoupená JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem Příčná 8, Praha 1, proti žalované: MAFRA, a. s. , IČO 45313351, se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, zastoupená Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 153/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022, č. j. 22 Co 95/2022-632, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022, č. j. 22 Co 95/2022-632, v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované ve výši 50.000 Kč, v měnící části výroku II o platební povinnosti žalované ve výši 400.000 Kč, a ve výroku IV o náhradě nákladů řízení, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 2. 2022, č. j. 10 C 153/2019-521, ve výroku II, v části výroku III v rozsahu částky 400.000 Kč a ve výroku VI o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 10 C 153/2019-521, výrokem I zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby žalovaná odstranila ze svého serveru www.expres.cz článek pod odkazem https://www.expres.cz/katerina-kristelova-tomas-repka-pavel-novotny-nahravky-vzpoura-nenavist-celebrity-g3n-/celebrity.aspx?c=A190103_132714_dx-celebrity_sal , výrokem II žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 50.000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem III zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 2.450.000 Kč, výrokem IV zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaslání písemné omluvy ve znění: „Vážená paní Kristelová, omlouváme se za zásah do Vašich osobnostních práv způsobený neoprávněným informováním o Vašem soukromí a negativními články o Vaší osobě na serveru expres.cz. MAFRA a.s.“, výrokem V zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala odstranění celkem 44 článků, specifikovaných v tomto výroku, ze serveru www.expres.cz , a výrokem VI rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uveřejnila více jak čtyři desítky článků zabývajících se různými tématy týkajícími se žalobkyně, jejichž obsah popsal v odůvodnění rozhodnutí. Po právní stránce dospěl k závěru, že s výjimkou jediného článku žádný další nezasáhl neoprávněně (ani nebyl způsobilý zasáhnout) do osobnosti žalobkyně. Žalobkyni sice obecně vadilo již to, že se o ní píše, na druhé straně však do veřejného prostoru vstupovala se zcela neobvyklou intenzitou pro české prostředí, a to na sociálních sítích i poskytováním rozhovorů různým médiím, v nichž velmi podrobně informovala o svém vztahu s Tomášem Řepkou, o svých rodinných a pracovních záležitostech, finanční situaci, a zveřejnila i informace a fotografie velmi intimního rázu. Vůči třetím osobám se žalobkyně vyjadřuje v některých příspěvcích útočně. Podle soudu měla žalobkyně na takové jednání právo, musela však na druhé straně být srozuměna s tím, že i média na její veřejné projevy mohou ve stejném rozsahu a stejným způsobem reagovat. Současně je povinna z těchto důvodů snést značně zvýšenou míru kritiky, a to i v soukromých záležitostech, které sama učinila věcí veřejnou. S ohledem na to, že svůj instagramový účet používá jako pracovní nástroj, nebyl důvod, aby zde zveřejněné fotografie nemohly být médii užity. Ostatně o žalobkyni takto informovala vedle žalované i jiná média. Ve všech napadených článcích je obsažena přiměřená kritika, z valné většiny reagující na projevy žalobkyně. Informace o trestním stíhání žalobkyně byla zcela legitimní a presumpce neviny jimi nebyla porušena. Domnívá-li se žalobkyně, že tato sdělení byla pejorativní či dehonestující, připomněl soud prvního stupně, že žalobkyně spáchala přečin, za nějž byla odsouzena, výlučně s úmyslem dehonestovat a ponížit Vladimíru Erbovou, bývalou partnerku svého současného partnera Tomáše Řepky, a o trestním stíhání se sama na sociálních sítích vyjadřovala posměšně. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně měla v době publikace předmětných článků poměrně široký přístup do médií, mohla si tedy nápravu tvrzeného zásahu zjednat sama. Není zřejmé, proč se žalobkyně vůči některým článkům ohradila až touto žalobou, když již v roce 2017 vyzvala žalovanou k uveřejnění omluvy za jiné články, a naopak v témže roce v instagramovém příspěvku děkuje MF Dnes (tedy žalované) za rozhovor a sděluje, že Tomáš Řepka má rozhovor v magazínu MF Dnes. Z toho lze dovodit, že články z roku 2017 za zásah do svých osobnostních práv nepovažovala. Způsobilým zasáhnout do jejích osobnostních práv tak bylo pouze tzv. video z radnice obsažené v článku „Pavel Novotný o uniklých nahrávkách KK: Do práce mi volala kriminálka“. Toto video nemá žádnou informační hodnotu, jedná se pouze o dehonestaci žalobkyně ze strany Pavla Novotného, který byl ve svém jednání podporován redaktorkou žalované. Za tento článek měla žalobkyně nepochybně právo na zaslání omluvy, avšak nikoliv v navrhovaném znění, které je zcela nepřípadné. Za oprávněný ve vztahu k tomuto zásahu považoval, po zvážení jednotlivých kritérií, nárok na odškodnění v penězích, a to ve výši 50.000 Kč.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2022, č. j. 22 Co 95/2022-632, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV, ve výroku III jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 400.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak jej potvrdil, ve výroku V jej změnil tak, že žalovaná je povinna odstranit ze svého serveru www.expres.cz blíže v tomto výroku uvedené články a některé vybrané textové pasáže či fotografie z dalších celkem 15 článků zde blíže uvedených, ve zbylém rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyně je osobou veřejného zájmu. To je dáno již jen skutečností, že je dlouholetá moderátorka, bloggerka a influencerka. Správně též soud prvního stupně zhodnotil, že žalobkyně dlouhodobě a zcela dobrovolně prezentovala ve značné míře svůj soukromý život v médiích a na sociálních sítích, a to včetně nejintimnějších detailů. Žalobkyně zájem médií vítala a využívala jej. To sama popsala i v rozhovoru pro Expres.cz ze dne 29. 6. 2016, ve kterém mimo jiné uvedla: „Bulvár mě vytvořil a mám díky němu peníze. Samozřejmě nějaké články bolí, ale nakonec nad nimi mávnu rukou a říkám si, že to k tomu patří. …Já si nemyslím, že bych bulvár nepotřebovala. Nejsem Karel Roden nebo jiná významná osobnost, abych si vůbec mohla dovolit tohle říct, dokonce ani áčková celebrita. Já moc dobře vím, kde je moje místo, a je podle mě velmi důležité.“ Z toho soud dovodil, že žalobkyně zcela dobrovolně a vědomě učinila své soukromí předmětem komerčních aktivit, na kterých vydělávala, a získávala tím sledující osoby na sociálních sítích i další výhody. Ostatně často se veřejně vyjadřovala záměrně provokativně a zájem veřejnosti cíleně podněcovala. Proto musí snést výrazně vyšší míru zásahů do svých osobnostních práv hodnotícími soudy a informacemi o soukromém životě. To ovšem neplatí v neomezené míře, neboť ani u tak veřejně exponované osoby nelze aprobovat šíření nepravdivých difamujících skutkových tvrzení. U několika článků pak odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru o neoprávněném zásahu do osobnosti žalobkyně. Mimo jiné se jednalo o články pod nadpisy Pavel Novotný sdílel nahrávku s Řepkou. Ten podal další trestní oznámení [dále též jen článek a)], Kristelová usvědčila sama sebe. Díky nahrávce by mohlo dojít k novému procesu [článek b)], a Vzpoura! Celý showbyznys se spojil v neskutečném streamu proti Kristelové [článek c)]. Žalovaná v rámci těchto článků rozšiřovala bez svolení žalobkyně obsah zvukového záznamu soukromých hovorů žalobkyně. Je přitom nepodstatné, že žalovaná nahrávky nepořídila ani nešířila samotný zvukový záznam. Jedná se o významný zásah do soukromí, který zde nebyl vyvážen zájmem veřejným, úvahy o novém trestním procesu zde byly čistě spekulativní a zveřejnění nahrávek jednoznačně dominuje efekt zesměšnění žalobkyně. Za přiměřenou satisfakci považoval odvolací soud 100.000 Kč, což vyhovuje nejen principu satisfakčnímu, ale i preventivně-sankčnímu. Celkově pak žalobkyni přiznal za všechny neoprávněné zásahy 450.000 Kč. Za oprávněný ve vztahu k nim považoval i odstraňovací nárok. Požadavek na omluvu nebyl důvodný ani částečně, neboť navrhovaný text je zcela nekonkrétní.
3. Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a II, a to v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti zaplatit 50.000 Kč a měnící jej tak, že je povinna zaplatit dalších 400.000 Kč. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje v otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice ohledně 1) neoprávněného zásahu do osobnosti žalobkyně a 2) přiměřené výše satisfakce za zásah do osobnostních práv. K první otázce dovolatelka uvádí, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého neoprávněným způsobem zasáhla do osobnostních práv žalobkyně články a), b) a c). Odvolací soud nijak neposoudil, že dovolatelka se v článcích zabývala věcí, o které probíhala nezávisle na ní veřejná debata, a v té souvislosti ani skutečností, že o věci informovaly i jiné sdělovací prostředky. Nijak nezohlednil, že nahrávky byly neznámou osobou umístěny na internet a média z nich čerpala. Dovolatelka přitom nesdílela předmětný zvukový záznam, pouze z něj částečně citovala a uvedla, že hlasy jsou podobné žalobkyni a jejímu partnerovi. Zároveň v článku citovala i partnera žalobkyně, který uvedl, že podal trestní oznámení na osoby, které to nahrály, a pravost nahrávek nevyloučil. Předmětem byly pokyny žalobkyně, aby byly činěny problémy v zaměstnání osobám, které ji kritizovaly na sociálních sítích, a dále aby byly sháněny kompromitující materiály na Vladimíru Erbovou. Zároveň mělo z nahrávek vyplývat, že partner žalobkyně je neschopný práce s počítačem, což vyvolalo otázku, zda to skutečně byl on, kdo založil fiktivní pornoinzeráty jeho bývalé manželky Vladimíry Erbové, jak tvrdil v rámci trestního řízení, v němž bylo zjištěno, že žalobkyně a její partner spáchali vůči Vladimíře Erbové trestný čin spočívající v podávání fiktivních pornografických inzerátů jejím jménem. Dále bylo prokázáno, že v průběhu trestního řízení oba nadále na Vladimíru Erbovou útočili, a to i prostřednictvím pořadu Extra Focus, který žalobkyně moderovala, a kde Tomáš Řepka vedle dalšího tvrdil například to, že Vladimíra Erbová je snad nejvíce promiskuitní žena v ČR, a že si dokonce nechá udělat test otcovství, aby zjistil, jestli je skutečně biologickým otcem svého syna. Pokud bylo ve veřejném prostoru debatováno o těchto nahrávkách, které měly souvislost s útoky žalobkyně a jejího partnera na Vladimíru Erbovou, a dále z nich vyplynulo, že partner žalobkyně nebyl schopen sám založit předmětné fiktivní inzeráty, jednalo se podle dovolatelky o věc veřejného zájmu. Stejně tak tomu bylo i u snahy žalobkyně o to, aby byly zneužity databáze osob k vyhledávání osobních údajů lidí kritizujících ji na sociálních sítích s cílem tyto osoby následně poškodit v jejich zaměstnání. Dovolatelka tak odmítá závěr odvolacího soudu, že zásah do soukromí žalobkyně nebyl vyvážen veřejným zájmem. Ke druhé otázce dále blíže uvádí, že částka 100.000 Kč za tento zásah je nepřiměřeně vysoká. Odkazuje v tomto ohledu na rozhodovací praxi dovolacího soudu, zatímco odvolací soud nedostatečným způsobem zohlednil kritéria v ní vymezená, zejména okolnost, že se souběžně na zásazích do soukromí žalobkyně obdobnou formou a s využitím obdobných informací podílelo více subjektů. Dovolací soud již dříve ve své rozhodovací praxi shledal takový souběh důvodem ke snížení peněžité náhrady, neboť újmy způsobené různými subjekty se navzájem překrývají a adekvátní míra požitků, jimiž lze tyto újmy zmírnit, nemůže být posuzována prostým součtem náhrad od všech odpovědných subjektů, neboť by tak dosahovala extrémních, společensky neakceptovatelných částek přesahujících naplnění kompenzačně-satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy. Částku 100.000 Kč bylo proto nutné rozdělit mezi všechny subjekty, které o věci informovaly. Dovolací soud již dříve dospěl k závěru, že český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční náhrady škody. Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu, zatímco hlavní funkce peněžité náhrady je satisfakční. Výše náhrady pak musí být v přijatelné relaci k náhradám přiznávaným za závažné zásahy do jiných osobnostních práv v dané době, neboť v opačném případě by došlo k neospravedlnitelné disproporci. Od všech těchto závěrů se odvolací soud odchýlil, přiznal-li celkově 450.000 Kč. Tato částka je zcela nepřiměřená i s ohledem na předchozí jednání žalobkyně. Ta mimo jiné na jednu stranu v podstatě vyzývala sdělovací prostředky, aby o jejím soukromí psaly, aby se následně za tento zájem domáhala náhrady nemajetkové újmy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání je nepřípustné, popř. zjevně bezdůvodné. Poukázala na majetkové poměry žalované (ty dokládá výroční zprávou za rok 2021), četnost a intenzitu protiprávních zásahů do osobnostních práv žalobkyně, zjevný zlý úmysl žalované a veřejné šíření předmětných článků a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky kritérií pro stanovení výše peněžité náhrady za mediální zásah do osobnostních práv, při němž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
6. Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle odst. 3 věty první tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
7. Dovolatelka sice podle obsahu dovolání polemizuje i se správností závěru odvolacího soudu o neoprávněném zásahu do osobnosti žalobkyně též publikací článků a), b) a c), tj. tří z celkem patnácti, u nichž na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil neoprávněnost zásahu, nenapadá však měnící výrok o povinnosti odstranit články z webových stránek, nýbrž touto kritikou zpochybňuje především závěry odvolacího soudu o výši peněžité náhrady. Dovolací soud proto mohl přezkoumat jen v dovolání výslovně označené výroky a řešit právní otázku kritérií pro stanovení přiměřené výše zadostiučinění.
8. Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
9. Podle §2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
10. V projednávané věci je řešen střet dvou základních práv, a to práva na ochranu osobnosti (zejména práva na soukromí) a práva na svobodu projevu. V takovém případě je třeba za použití principu proporcionality vážit, které z těchto dvou práv má přednost. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), jenž konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá hovořeno o roli tzv. “hlídacího psa“ – k tomu srovnej rozhodnutí ve věci Bladet Tromsø and Stensaas v. Norway, stížnost č. 21980/93 ), zároveň uvádí, že tisk nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí von Hannover v. Německo I, stížnost č. 59320/00, dospěl mimo jiné k závěru, že každý, i když je znám veřejnosti, musí mít „legitimní naději“ na ochranu a respektování svého soukromého života (ten zahrnuje mimo jiné i soukromí osoby). Rozhodujícím faktorem při posuzování soukromého života proti svobodě projevu by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskusi o veřejném zájmu. Publikaci fotografií a článků, jejichž jediným účelem je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého života, nelze považovat za příspěvek k jakékoliv diskusi i přes to, že dotčená osoba je veřejnosti známá. Uvedené myšlenky ESLP dále rozvedl v rozhodnutí von Hannover v. Německo II, stížnost č. 40660/08 a 60641/08, a Axel Springer AG v. Německo, stížnost č. 39954/08. V těchto rozhodnutích konstituoval na základě pěti, potažmo šesti kritérií test proporcionality, na jehož základě je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života. Těmito kritérii jsou 1. zda jde o příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, za jakých byly fotografie pořízeny, popř. metody získání informací a jejich pravdivost. Jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, č. 23/2015 Sbírky ÚS, bod 31 (srov. též usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
11. Odvolací soud se při úvaze o neoprávněnosti zásahu články a), b) a c) v souladu s citovanou judikaturou podrobně zabýval jednotlivými kritérii, avšak ne zcela je vyložil podle ustálené judikatury dovolacího soudu. Především poněkud podcenil, nakolik významným kritériem je předchozí chování dotčené osoby před zveřejněním reportáže či jiným podáním informace včetně toho, že fotografie a s nimi související informace byly již publikovány dříve (viz bod č. 92 rozhodnutí ve věci Axel Springer AG v. Německo). V rámci tohoto kritéria lze z judikatury ESLP dovodit, že osoby, které vyhledávají záři veřejné pozornosti tím, že poskytují otevřeně detaily soukromého života, se samy vystavují pečlivému dohledu, a musí poté nést důsledky, i když tyto detaily nebyly veřejnosti předtím známy (s odkazy na rozhodovací praxi ESLP Oster, Jan. Europe and International Media Law. Cambridge University Press: Oxford, 2017, s. 78). Nicméně pouhý fakt, že osoba spolupracovala s médii při předešlých událostech, nemůže sloužit jako argument pro odepření veškeré ochrany proti publikaci reportáží a fotografií. Například v rozhodnutí ve věci Rubio Dosamentes v. Španělsko, stížnost č. 20996/10, kde se soudy zabývaly případem známé zpěvačky, ESLP konstatoval, že ani skutečnost, že stěžovatelka těžila ze zájmu médií, nedává televizním stanicím zelenou k odnětí veškeré ochrany před nekontrolovanými komentáři o soukromém životě stěžovatelky.
12. Právě uvedené kritérium hraje v projednávané věci zásadní roli. Jak z provedeného dokazování vyplynulo, žalobkyně je známá svým aktivním přístupem k tzv. bulvárním médiím. Sama publikovala řadu podrobností ze svého soukromí, záměrně mediální případy vyvolávala nebo přiživovala a chovala se kontroverzním způsobem, aby k sobě přilákala pozornost. Nesnažila se tímto způsobem vyvolat debatu o otázkách veřejného zájmu, nýbrž sledovala především vlastní prospěch, ať finanční, tak reputační. I když to samo o sobě zpravidla nestačí pro úplné odepření ochrany před případným zásahem do osobnostních práv, byl-li by formou či obsahem nepřiměřený, je na druhou stranu míra naplnění tohoto kritéria významným argumentem ve prospěch svobody projevu dovolatelky a potažmo i pro stanovení výše náhrady za ta mediální sdělení, která už míru oprávněnosti překročila.
13. Významným kritériem je i způsob, jakým byly informace či fotografie získány. Není žádných pochyb o tom, že toto kritérium je třeba stejně posuzovat i v případě nahrávek, kterých se týkaly články a), b) a c), v nichž shledal odvolací soud neoprávněný zásah do osobnosti žalobkyně, aniž považoval za podstatné, že dovolatelka je nepořídila ani nešířila samotný zvukový záznam. S tímto názorem nelze souhlasit. V řízení bylo prokázáno, že nahrávky byly již předtím umístěny na internet jiným subjektem, dovolatelka tedy nebyla jejich původcem ani nebyla prvním, kdo je publikoval. Jestliže se dovolatelka jen připojila k již probíhajícímu veřejnému posouzení zveřejněných materiálů bez aktivní účasti na jejich získání či vytvoření, je nutné tuto okolnost vzít v úvahu při celkovém hodnocení neoprávněnosti zásahu, případně o výši náhrady, neboť je jistě rozdíl mezi takovým přístupem a činností, jež v řadě jiných případů bývá založena právě na vyhledávání či dokonce vytváření materiálů, které vyvolávají zájem senzacechtivého publika a jsou publikovány právě za tímto účelem. To ovšem intenzitu zásahu ze strany dovolatelky snižuje, neboť ona nebyla prvotním původcem zásahu, který obstaral příslušné materiály (nelze jí přičítat snahu o vyvolání senzace), vlastně se jen zapojila do již probíhajícího hodnocení a posuzování záležitostí, které otevřel veřejnosti někdo jiný.
14. Ke kritériím, které je nutné při konfliktu práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu vzít v úvahu, patří i způsob, jakým byly informace podány. Předmětem článku a) byly nahrávky, na kterých Tomáš Řepka, přítel žalobkyně a bývalý fotbalový reprezentant s bohatou zahraniční kariérou, spolu se žalobkyní probírají shánění materiálů, které by bývalou manželku Tomáše Řepky Vladimíru Erbovou vykreslovaly v negativním světle. K citacím částí těchto nahrávek bylo připojeno i vyjádření Tomáše Řepky. Tyto nahrávky, ze kterých posléze dovolatelka čerpala, byly na internet předtím umístěny Pavlem Novotným. Tématem tedy bylo jednání žalobkyně a Tomáše Řepky, které mělo směřovat k poškození jeho bývalé manželky, což má zřejmou souvislost s jednáním, za které byl Tomáš Řepka později pravomocně odsouzen trestním soudem. Forma a způsob, jakou byly informace podány, nebyl prvoplánově zlehčující, naopak k textu bylo připojeno vyjádření Tomáše Řepky.
15. Předmětem článku b) byla opět část obsahu uniklých nahrávek. Článek navazuje na trestní řízení vedené proti Tomáši Řepkovi pro uveřejnění falešných erotických inzerátů na jeho bývalou manželku. Z nahrávek je uváděna pasáž, ve které žalobkyně Tomáše Řepku obhajuje tvrzením, že neumí zacházet s internetem a není schopný odeslat e-mail. Na závěr je připojena krátká polemika, zda mohou nahrávky přispět k obnově trestního procesu, neboť Tomáš Řepka u soudu tvrdil, že všechny erotické inzeráty založil on a žalobkyně s tím nemá nic společného. Tento článek tedy ve světle nových nahrávek referoval o trestné činnosti Tomáše Řepky, která se určitým způsobem dotýkala i žalobkyně. Jak ze zjištěných skutkových okolností navíc vyplývá, ta sama trestní stíhání medializovala, a to i v pořadu, kde byla moderátorkou. Sama se tedy výrazně podílela na tom, že se i tato věc stala předmětem veřejné diskuze.
16. To, že trestní stíhání osoby veřejně známé může představovat předmět veřejné diskuze, je závěr plynoucí z ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, publikovaný pod č. 41/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, v případě politika, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020, v případě populární umělkyně; ústavní stížnost odmítnuta usnesením ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 3477/20), pokud ovšem není porušen princip presumpce neviny. Mediální sdělení či případná polemika představuje zpravidla hodnotící úsudek (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14), který musí být podán tak, aby bylo zřejmé, že žádný takto prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se označená osoba trestného činu skutečně dopustila, neboť s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud. Není přitom nezbytné, aby tyto skutečnosti byly obsaženy v každém projevu výslovně. Postačí, pokud vyplynou z jeho celkového vyznění či kontextu předmětného projevu (bod č. 34 nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13). Je přitom třeba vzít v úvahu specifika běžného periodického tisku, jenž je totiž (na rozdíl od např. odborné literatury) určen pro informování nejširší veřejnosti a s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem musí přistupovat k určitým zjednodušením. Jen stěží lze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení, a klást tak na novináře ve svých důsledcích nesplnitelné nároky (bod č. 41 tohoto nálezu a nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99).
17. Jestliže dovolatelka do diskuze o jednání žalobkyně a Tomáše Řepky, za něž byli trestně stíháni, vstoupila přiměřeným způsobem obsahujícím polemiku s názorem na možnou obnovou trestního řízení na základě nových nahrávek, nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyně. Článek, který pojednává o neschopnosti Tomáše Řepky obsluhovat počítač v návaznosti na zveřejněné nahrávky, na konci předestírá krátkou úvahu, že pokud jsou nahrávky pravé, mohlo by dojít obnovení procesu. Tato úvaha je objektivní a nijak nenarušuje princip presumpce neviny.
18. Tématem článku c) byla část nahrávek, v nichž žalobkyně nabádá jiné ženy, aby vyhledaly v databázích informace o lidech, kteří ji kritizovali na sociálních sítích, a těm pak dělaly problémy v zaměstnání. Připojeno je video obsahující vyjádření Pavla Novotného, ve kterém vysvětluje důvod šíření nahrávek z jeho strany, neboť podle něj jeví znaky trestné činnosti a veřejnost má právo je znát. Poslední z trojice článků se tedy zabývala veřejně prezentovaným počínáním žalobkyně, které lze označit minimálně za morálně pochybné či dokonce odsouzeníhodné a jako takové může podléhat veřejné kritice ze strany jiných osob. Jestliže článek c) nijak nevybočuje z témat, která již byla předtím v souvislosti s žalobkyní otevřena, a to i kvůli jejímu vlastnímu přičinění, a jestliže ani samotný způsob, jakým byla kritika podána, se nevymykal z rámce slušnosti a přípustnosti, nelze v jeho publikaci spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně.
19. Lze shrnout, že kritérium předchozího jednání zasažené osoby je zde naplněno v mimořádné intenzitě, neboť žalobkyně sama ve velké míře těžila ze zájmu bulvárních médií a sama jej přiživovala. Všechny tři uvedené články sice nikterak výrazně nepřispěly k věcně obohacující diskusi o tématu veřejného zájmu (byť sdělení o poněkud neobvyklém trestním stíhání známého fotbalisty jistou informační hodnotu má), avšak zapojily se do debaty započaté jinými subjekty na témata vyvolaná především činností samotné žalobkyně a týkaly se zejména jiné osoby než žalobkyně. Neporušily princip presumpce neviny a ani způsob, jakým bylo o počínání žalobkyně pojednáno, nebyl nikterak excesivní. Je tedy namístě v tomto konkrétním případě upřednostnit právo na svobodu projevu na straně žalované před ochranou osobnosti žalobkyně. Ostatně svoboda projevu se vztahuje nejen na informace nebo myšlenky, které jsou přijímány příznivě nebo považovány za neútočné nebo neutrální, ale vztahuje se i na to, co je útočné, šokující nebo rušivé. Takové jsou požadavky plurality, tolerance a volnomyšlenkářství, bez nichž není demokratické společnosti (např. rozhodnutí ESLP ve věci Janowski v. Polsko, stížnost č. 25716/94, a další rozhodnutí v něm uvedená).
20. Ze všech těchto důvodů přisvědčil dovolací soud argumentaci dovolatelky, že dovoláním dotčené tři články nepředstavovaly neoprávněný zásah do osobnosti žalobkyně. Přestože dovolací návrh nesměřuje ke změně výroku o povinnosti odstranit tyto články ze serveru dovolatelky, má závěr dovolacího soudu dopad do dovoláním napadených výroků o peněžité náhradě. Je zapotřebí zvážit celkovou zátěž pro osobu, do jejíchž práv bylo zasaženo, aniž by bylo možno pouze mechanicky odečíst částky připadající na každý jednotlivý článek. Jak o tři nižší počet neoprávněných zásahů, tak jejich intenzita posuzovaná shora popsanými kritérii, svědčí o tom, že odvolacím soudem uložená částka 450.000 Kč je nepřiměřená veškerým relevantním zjištěným okolnostem (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). To se podává z okolnosti, že buď je počet zásahů (článků), které pravomocně zůstávají označeny za neoprávněné, při srovnatelně přiznané náhradě nižší ve srovnání s jinými případy, které řešil dovolací soud (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, č. 73/2021 Sb. rozh. obč., či ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020), anebo články nezasahují do záležitostí soukromé sféry, kterou si dotčená osoba střeží; naopak je zde třeba významně zohlednit okolnost prolínající všemi popsanými zásahy, totiž že žalobkyně sama přispívala k tomu, aby její záležitosti byly probírány veřejně, neboť na tom měla postavenu svou popularitu.
21. Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, proto jej v napadené části zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
22. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu