ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3783.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3783/2023-485
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. S. , zastoupený Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti žalovanému: JUDr. Josef Liška , IČO 66206138, se sídlem Pražská 141, Příbram I, zastoupený JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem Mariánské údolí 126, Příbram II, o zaplacení 3 680 127,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 188/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 25 Co 7/2020-446, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 28 266 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Dušana Strýčka.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 25 Co 7/2020-446, potvrdil rozsudek ze dne 15. 10. 2019, č. j. 7 C 188/2017-222, kterým Okresní soud v Příbrami zamítl žalobu na zaplacení 3 680 127,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu škody, kterou měl žalobci způsobit žalovaný při výkonu advokacie, vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že směnečný dlužník vystavil ve prospěch T. K. (dále jen „oprávněný“) směnku vlastní znějící na směnečnou sumu 3 400 000 Kč, kterou oprávněný ze směnky dne 6. 11. 2014 indosoval na P. G., jenž udělil žalovanému jako advokátovi plnou moc k vymáhání nároků ze směnky. Žalovaný za P. G. podal žalobu na vydání směnečného platebního rozkazu, čímž před Krajským soudem v Praze zahájil řízení vedené pod sp. zn. 49 Cm 30/2015. V průběhu řízení indosoval P. G. směnku bez uvedení data zpět na původního oprávněného a ten dne 14. 2. 2016 na M. S. (v nyní projednávané věci žalobce). Směnečný dlužník vznesl dne 15. 6. 2016 námitku promlčení, pro kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2016, č. j. 49 Cm 30/2015-83, žalobu zamítl; vedle toho také pro nedostatek aktivní legitimace P. G. Dne 20. 1. 2017 P. G. postoupil M. S. (žalobci) pohledávku za žalovaným z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout zamítnutím žaloby pro opožděné podání žaloby žalovaným, a tuto pohledávku pak žalobce uplatnil žalobou v nyní projednávané věci. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil věc podle §16 a §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a uzavřel, že žalobci nárok na náhradu škody nevznikl, neboť P. G. nebyl ve věci aktivně legitimován, nemohla mu tedy vzniknout škoda, a proto ani nemohl nárok na její náhradu žalobci postoupit. Shledal rovněž nedostatek příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného a údajnou škodou. Žalovaný sice pochybil, nepodal-li směnečnou žalobu včas, avšak žaloba by byla i při jejím včasném podáním zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace na straně P. G., který v průběhu řízení indosoval směnku na původně oprávněného ze směnky a ten následně na žalobce. Konečně žalobce byl nositelem pohledávky na náhradu škody pouze z důvodu opožděného podání žaloby, nikoli z důvodu údajného pochybení žalovaného jako advokáta spočívajícího v tom, že nepodal návrh podle §107a o.s.ř. Tohoto tvrzeného pochybení se tudíž žalobce nemohl dovolávat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to objektivní odpovědnosti advokáta za opožděné podání žaloby a nesprávné zastupování v řízení. Žalovaný pochybil tím, že nepodal žalobu včas. Indosování směnky na žalobce v průběhu řízení nemělo vliv na pochybení advokáta, jelikož otázka aktivní legitimace nebyla pro námitku promlčení relevantní – může být totiž vznesena kdykoli během řízení. Navíc i nedostatek aktivní legitimace jde na vrub žalovaného, neboť ten pochybil, neučinil-li příslušný procesní krok, aby do řízení místo P. G. vstoupil žalobce. Nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu o absenci škody, neboť právě v důsledku pochybení žalovaného nebyl nárok P. G. přiznán. Soudy pochybily rovněž tím, že neprovedly žalobcem navržené důkazy a nedůvodně je zamítly, což vedlo k nedostatkům skutkových zjištění. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, uveřejněný pod C 1743 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor”). Byla-li však příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, uveřejněný v Souboru pod C 979, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3453/2018). K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodní událost. Zůstala-li původní škodní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, uveřejněný v Souboru pod C 10104).
Odvolací soud v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu shledal nedostatek příčinné souvislosti mezi škodou a pochybením advokáta spočívajícím v opožděném podání žaloby. I pokud by žalovaný advokát podal žalobu včas, nebyl by s ní úspěšný, neboť důvodem pro její zamítnutí nebyla pouze vznesená námitka promlčení, ale současně i nedostatek aktivní legitimace na straně P. G. jako žalobce, který v průběhu řízení směnku indosoval na třetí osobu a ta posléze na žalobce. Nalézací soudy nezkoumaly, zda žalovaný pochybil i tím, že nepodal návrh podle §107a o. s. ř., aby do řízení místo P. G. mohl vstoupit žalobce. Nezabývaly se tedy pravdivostí tvrzení žalobce, že žalovaný advokát byl v řízení pasivní, bez omluvy se nedostavil na jednání, a proto návrh nepodal, ani tvrzením žalovaného, že o převodu směnky nevěděl, protože s ním P. G. nekomunikoval, neboť dospěly k závěru, že P G. na žalobce v nyní projednávané věci nepostoupil pohledávku na náhradu škody, která by vznikla absencí podání návrhu podle §107a o. s. ř. Tento závěr žalobce v dovolání nikterak nezpochybnil. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných. Obstojí-li zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na tento závěr, jehož správnost dovolatel nenapadá, pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, publikovaný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
Námitka žalobce, že soudy neprovedly všechny navržené důkazy a nedůvodně jejich provedení zamítly, je námitkou vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nebylo samostatně rozhodováno, neboť dovolací soud rozhodl o dovolání samotném bez zbytečných odkladů po předložení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu