ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.606.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 606/2023-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: K. N. , zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Středočeský kraj , se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, IČO 70891095, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, o 130.552,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 16/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 11 Co 268/2022-350, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 11 Co 268/2022-350, potvrdil rozsudek ze dne 25. 5. 2022, č. j. 4 C 16/2017-314, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 84.635,60 Kč s příslušenstvím a 45.916,80 Kč s příslušenstvím, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení domáhala náhrady nákladů na péči o její osobu za období od ledna do června 2016 (212.834,80 Kč) a od dubna do června 2017 (106.417,40 Kč), a to původně i se svými rodiči vystupujícími jako žalobci a) a b); nárok je odůvodněn nezbytností péče s ohledem na špatný zdravotní stav žalobkyně způsobený poškozením mozku při porodu v roce 1991 vedeném v nemocnici, jejímž zřizovatelem je žalovaný. Žalobkyně trpí trvalou duševní poruchou, středně těžkou až těžkou mentální retardací na bázi dětské mozkové obrny a není schopna samostatného života. Soudy již dříve žalobkyni v části jejích požadavků vyhověly a v části žalobu zamítly, rozhodnutí byla ovšem následně částečně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, jímž velký senát korigoval rozpornou soudní praxi a konstatoval, že při kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou nad rámec běžné rodinné solidarity je rozhodující časová náročnost poskytovaných úkonů a úplata, která by za ně patrně byla účtována pečovatelskými službami na základě smluvního zajištění péče o danou osobu v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve spojení s prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb. a kterou současně nepokrývá příspěvek na péči. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že zdravotní stav žalobkyně vyžaduje dohled a pomoc třetí osoby prakticky ve všech zcela základních činnostech sebeobsluhy (hygiena, dopomoc při oblékání, stravování, doprovod k lékařům), jakož i pomoc ve všech činnostech související s péči o domácnost (nákupy, úklid, praní, žehlení). Péče je poskytována rodiči, zejména matkou, a to v průměru deset hodin denně, přičemž mimo pomoc v oblasti hygieny, oblékání a asistence při jídle a výchovné práci rovněž zajišťuje dopravu k lékařům, terapeutům a do stacionáře, kde žalobkyně pobývá čtyři pracovní dny v týdnu asi od osmi až devíti hodin do čtrnácti hodin. Cena, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby, činí v souladu s předloženými ceníky průměrně 95 Kč za hodinu. Soudy posoudily nárok žalobkyně podle právní úpravy účinné v době porušení povinnosti, tedy podle §449 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Soud prvního stupně pokládal v návaznosti na zjištěné skutečnosti za adekvátní odměnu 100 Kč za hodinu poskytované péče. Odvolací soud, který jinak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zaujal i shodný právní názor, dovodil (i s přihlédnutím k částkám přiznaným v souvisejících řízeních za jiné časové období a v podstatě k neměnnému stavu žalobkyně), že odpovídající hodinovou odměnou je částka 110 Kč. Odvolací soud měl současně shodně se soudem prvního stupně za nepřípadný odkaz na obdobný spor projednávaný Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 664/19, v němž byla uvažována hodinová sazba 130 Kč, avšak týkal se ženy středního věku zbavené možnosti vládnout spodní polovinou těla, včetně samostatného vyměšování či otáčení se. Soudem stanovené částky vypočtené na základě hodinové sazby 110 Kč nepřesáhly (po zohlednění vyplacených příspěvků na péči) částky již dříve vyplacené žalobkyni pojistitelem odpovědnosti žalovaného v daných obdobích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž dovozuje, že napadené rozhodnutí se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hmotného práva a že je dovolání s ohledem na nesprávné právní posouzení věci důvodné. Dovolatelka zrekapitulovala průběh řízení a učiněné skutkové závěry. Míní, že soudy nevhodně srovnávaly její případ s věcí projednávanou Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 664/19, v níž je poškozená ochrnuta pouze na spodní polovině těla, zatímco stav žalobkyně je v dané věci poškozen nepoměrně více a vyžaduje více péče. Dovolatelka vytýká soudům závěr, že v důsledku toho, že trpí zdravotním poškozením již od svého narození, nemá nárok na stejné odškodnění jako poškozená v uvedené věci. Větší náročnost péče o žalobkyni shledal ostatně i Městský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 22. 7. 2021, č. j. 20 Co 206/2021-156. Podle dovolatelka se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1707/2017, nepovažoval-li cesty do a ze stacionáře za péči o žalobkyni. Cesty do stacionáře trvají celkem 4 hodiny denně a na zbývající péči by pak podle úvahy soudů zbývalo pouhých šest hodin, což je doba zcela nedostatečná s ohledem na stav žalobkyně. Rovněž tak nemůže obstát závěr, že úkony týkající se péče o domácnost, praní a nákupy jsou prováděny ve prospěch celé rodiny. Tyto úkony jsou prováděny ve věku žalobkyně, ve které by při normálním běhu okolností bylo očekávatelné, že nebudou činěny rodiči ve prospěch jejich dcery, ale že dcera je bude vykonávat pro své rodiče. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovození přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení si především žádá, náležité vymezení pokládané otázky hmotného či procesního práva a její kvalifikovanosti ve smyslu citovaného ustanovení (k tomu srov více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021), pro naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je současně podstatné i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Nejvyšší soud jako instance pouze přezkumná, a nikoliv nalézací není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a vychází tak ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů.
Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, uveřejněný pod číslem 48/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“), neboť při stanovení výše náhrady podle §449 odst. 1 obč. zák. vychází z podrobného zjištění rozsahu a časové náročnosti osobní péče rodičů o nesoběstačnou žalobkyni a zohledňuje jednotlivé pečovatelské úkony i ceny, které za takovou činnost v rozhodném období účtovaly profesionální pečovatelské služby. Jestliže v reakci na argumentaci žalobkyně soudy nad rámec svých závěrů provedly podpůrně i srovnání s jinou věcí, nešlo o úvahu rozhodnou pro výsledné závěry, takže dovoláním požadovaná revize těchto úvah by nebyla způsobilá nic ve věci změnit. Z rozhodnutí odvolacího soudu se navíc ani nepodává, že by snad soudy ze skutečnosti, že žalobkyně trpí postižením již od narození, dovozovaly nárok na nižší částku hodinové sazby za péči, jak tvrdí dovolání. Při úvaze o výši náhrady nákladů na péči ostatně není sama o sobě určující závažnost zdravotních obtíží a srovnání tíživosti stavů jednotlivých poškozených (to se může promítnout spíše do jiných nároků spojených s újmou na zdraví, zejména nemajetkových), ale především náročnost potřebné péče a rozsah úkonů, které nesoběstačná osoba potřebuje, což i přes kritizované srovnání s jiným případem oba soudy v nyní projednávané věci zohlednily, zejména přihlédly k povaze a náročnosti úkonů potřebných poškozenou ve srovnávaném případě, kde tyto úkony obnášely i pomocné lékařské úkony jako cévkování, ruční vyměšování stolice či otáčení a polohování proti proleženinám. Pro úplnost lze dodat, že nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II ÚS 664/19, sice v konkrétní jím posuzované věci pracuje s odměnou 130 Kč za hodinu profesionálních služeb, ale vyžaduje, aby bylo vycházeno z obvyklé ceny takových služeb, což zejména soud prvního stupně podrobně zjišťoval a odůvodnil.
Neopodstatněná je výhrada, že se odvolací soud odchýlil od názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1707/2017, o účelnosti nákladů na cesty do stacionáře, neboť ze závěrů soudu prvního stupně, jež přijal i soud odvolací, vyplývá, že dopravu dovolatelky do denního stacionáře pokládal za součást nezbytné péče poskytované žalobkyni jejími rodiči. Dovoláním vytýkaný závěr o neúčelnosti daných cest soudy vysloven nebyl, a proto se nejedná o právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by tyto cesty zabraly 4 hodiny denně (při vzdálenosti 30 km mezi D., kde má bydliště žalobkyně, a S., kde se nachází označený stacionář, jak je tvrzeno v dovolání) a měla by za ně být přiznána náhrada odpovídající takto široké časové dotaci. Konečně uvedené rozhodnutí řešilo cestovní náklady spojené se samotnou přepravou, které vynaložili rodiče nesoběstačné osoby, nikoliv rozsah osobní péče, která je předmětem nynějšího řízení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací argumentace, že soudy s poukazem na běžnou rodinnou solidaritu ponechaly úkony činěné ve prospěch celé rodiny zcela na bedrech rodičů žalobkyně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (zejména bod 16 odůvodnění) je zřejmé, že zahrnul úkony odpovídající nákupům, praní, úklidu či žehlení a jejich časovou náročnost do svých úvah při stanovení průměrné doby denní péče (3,5 hodiny týdně), byť současně vzal při stanovení tohoto časového rozsah v potaz, že jde o úkony činěné ve prospěch celé rodiny, a nikoliv jen žalobkyně.
Nejvyšší soud tudíž podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu