ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.1106.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 1106/2023-608
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Josefa Monsporta , advokáta se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, jako správce konkursní podstaty úpadce H-SYSTEM a. s., se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, IČO 60192291, zastoupeného Mgr. Janou Mrázovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Svatopluk , se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 100, IČO 25649540, zastoupenému prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 18 261 187 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 69/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 51 920 Kč k rukám Mgr. Jany Mrázové, advokátky se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal, aby žalovaný zaplatil do konkursní podstaty úpadce částku 18 261 187 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež získal na jeho úkor tím, že v období od 5. 6. 2016 do 31. 12. 2018 (dále jen „žalované období“) užíval bez právního důvodu tam specifikované bytové domy (dále jen „bytové domy“, resp. „domy“), pozemky, na nichž jsou postaveny, a pozemky, které k domům přiléhají (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“).
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 4 C 69/2019-527, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost do tří měsíců od právní moci rozsudku zaplatit do konkursní podstaty úpadce částku 18 261 187 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II a III) a o povinnosti žalovaného zaplatit tam stanovený soudní poplatek (výrok IV).
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 10. 2022, č. j. 21 Co 228/2022-566, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II).
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku dovolatelovy pasivní věcné legitimace vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1592/2021).
Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §2991 odst. 2 o. z. je i protiprávní užití cizí hodnoty, tedy stav, kdy je cizí nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. K vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem přenechání cizí nemovité věci k užívání (požívání) jinému neoprávněnou osobou je vůči jejímu vlastníku povinen
– a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován – především subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání (požívání). Shodný závěr se prosadí i tehdy, jestliže mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistoval žádný smluvní vztah. Podle ustanovení §2994 o. z. však v uvedených případech může vlastník věci požadovat vydání bezdůvodného obohacení nejen po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání (požívání), nýbrž (nově) i po jejím faktickém uživateli (poživateli), není-li tento v dobré víře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněné pod č. 8/2022 a č. 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu z 12. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1028/2018).
Dovolatel nezpochybňuje, že v letech 2002 a 2003 neoprávněně přenechal bytové domy (v nich umístěné byty) do užívání třetích osob (svých členů) a že tyto osoby je užívaly i v žalovaném období. Zdůrazňuje však, že předmětem smluv (o nájmu a o zřízení věcných břemen bydlení), jimiž tak učinil, nebyly předmětné pozemky, a že tudíž nelze dovodit, že to bylo jeho počínání, jež třetím osobám (jeho členům) umožnilo jejich užívání.
Okolnost, že dovolatel nezahrnul pozemky do smluv, jimiž přenechal třetím osobám do užívání byty v domech, ale bez dalšího nevylučuje závěr, že spolu s danými byty zpřístupnil těmto osobám i možnost konzumovat užitné vlastnosti pozemků. Předmětné pozemky totiž představují zahrady a předzahrádky přilehlé k bytovým domům, s nimž tvoří jeden funkční celek. Nikdo jiný než právě (a jen) obyvatelé domů proto pozemky (vzhledem k funkci, jíž slouží) smysluplně užívat nemůže. Byl to tudíž dovolatel, kdo svým jednáním (přenecháním bytů v domech do užívání svých členů) způsobil, že se (také) užívání pozemků ocitlo mimo sféru vlivu úpadce, a kdo tak převzal pozemky do své moci (detence). Jinak řečeno, v důsledku přenechání bytů v domech do užívání třetích osob dovolatel vytvořil faktický stav, který úpadci (vlastníkovi) neumožňoval užívat ani předmětné pozemky, a takový stav udržoval i v žalovaném období. Dovolateli tak vzniklo bezdůvodné obohacení i za užívání předmětných pozemků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012), a není nezbytné, aby ve vztahu k jednotlivým pozemkům platilo, že „celý oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu“, jak (poněkud účelově) zdůrazňoval v dovolání.
Dovolatel dále namítá, že v důsledku později nastalých okolností nelze užívání bytových domů a pozemků ze strany třetích osob (jeho členů) v žalovaném období odvozovat od jeho osoby (a tedy ani mu je přičítat k tíži při úvaze o pasivní věcné legitimaci v daném sporu), neboť nejméně od roku 2003 si tyto osoby „nemohly nebýt vědomi“, že je k užívání dotčených nemovitostí nic neopravňuje, a že je tak užívají bez právního důvodu. Vyjádřeno jinak, dovolatel usuzuje na nedostatek své pasivní věcné legitimace v daném sporu mimo jiné z nedostatku dobré víry faktických uživatelů bytových domů a pozemků. Přehlíží však, že ustanovení §2994 o. z. (zmiňované v dovolání) představuje rozšíření, nikoliv zúžení ochrany vlastníka v případě, že se třetí osoby na jeho úkor bezdůvodně obohacují. I pokud by tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že faktičtí uživatelé domů a pozemků nebyli v dobré víře, že dovolatel byl oprávněn jim přenechat předmětné nemovitosti do užívání, a měli by vydat takto získaný prospěch, dovolatelova pasivní legitimace v tomto sporu by tím nebyla nijak popřena (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1028/2018).
Soudní praxe je rovněž ustálena v názoru, že pokračujícím užíváním nemovité věci je již její nevyklizení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). Pro projednávanou věc je pak rozhodující, že dovolatel nezajistil vyklizení úpadcových nemovitostí v průběhu trvání žalovaného období, a to i přesto, že mu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015 (dále též jen „Rozsudek“), jenž nabyl právní moci 23. 7. 2018, uložil povinnost vyklidit bytové domy a vyklizené je předat žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Na vyřešení dovolatelem formulované otázky, zda je jeho pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení časově neomezená, proto napadené rozhodnutí nespočívá.
Nepřípadná je námitka i dovolatele, že nemůže dosáhnout vyklizení domů (užívaných třetími osobami) soudní cestou a že takového vyklizení nelze docílit ani soudním výkonem (exekucí) Rozsudku. Užívaly-li totiž třetí osoby bytové domy se souhlasem dovolatele (jak je zřejmé ze smluv, které s nimi uzavíral v letech 2002 a 2003)
a odvozovaly-li tedy titul k jejich užívání od jeho osoby, bylo na něm, aby zajistil, že dotčené (protiprávně užívané) nemovitosti vyklidí (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4018/2014). Pokud tak (jak ostatně přiznává i v dovolání) do současné doby neučinil, nelze uzavřít, že vyklizovací povinnost uloženou mu Rozsudkem splnil, a že tedy od užívání bytových domů (a potažmo i pozemků) upustil.
Z uvedeného vyplývá, že v žalovaném období trval stav, v němž bytové domy a pozemky byly užívány subjektem odlišným od jejich vlastníka (úpadce) bez právního důvodu, a že prospěch z tohoto užívání vznikal především (byť nikoli výlučně) dovolateli, jenž bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění realizoval uživatelská oprávnění k dotčeným nemovitostem tím, že v letech 2002 a 2003 neoprávněně přenechal byty v domech do užívání svým členům, že tím fakticky znemožnil úpadci realizovat jeho uživatelská oprávnění i k předmětným pozemkům a že do skončení žalovaného období nezajistil, aby dotčené nemovitosti (zejména bytové domy) byly vyklizeny.
Jestliže tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že dovolatel je v daném sporu pasivně věcně legitimován, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu