ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.3500.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 3500/2023-240
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Zemědělského družstva Němčičky , se sídlem v Němčičkách 153, IČO 45479968, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, proti žalovaným 1) J. K. , 2) J. P. , 3) E. B. , a 4) J. Š. , zastoupeným Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, o zaplacení částky 114 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi
pod sp. zn. 16 C 233/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2023, č. j. 14 Co 211/2021-204, ve znění usnesení ze dne 25. 5. 2023,
č. j. 14 Co 211/2021-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaná 1) a původně žalovaná 2) A. P. společně a nerozdílně zaplatily částku 114 750 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení). Žalobu odůvodnil tvrzením, že jako nájemce uzavřel s právní předchůdkyní žalovaných D. K. jako pronajímatelkou dne 28. 6. 1995 nájemní smlouvu, jejímž předmětem bylo mimo jiné užívání pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY (dále jen „Nájemní smlouva“ a „pozemky“). Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, podle kterého ukončí-li žalobce užívání vinice vysázené na pozemcích, uhradí mu vlastník pozemků její hodnotu (dále jen „náhradové ujednání“). Nájemní poměr založený uvedenou smlouvou zanikl dne 1. 10. 2014 v důsledku pozemkových úprav v katastrálním území XY (dále jen „pozemkové úpravy“). V té době se přitom nacházely na pozemcích porosty vinné révy v počtu minimálně 902 keřů a v hodnotě 114 750 Kč. Žalobce vyzval k úhradě uvedené částky žalovanou 1) a původně žalovanou 2), které byly ke dni skončení nájmu spoluvlastnicemi pozemků, avšak požadovaného plnění se mu od nich do současné doby nedostalo.
2. Vzhledem k tomu, že po zahájení řízení původně žalovaná 2) zemřela, Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) s ohledem na výsledek dědického řízení usnesením ze dne 23. 10. 2019, č. j. 16 C 233/2017-68, rozhodl, že na místo ní bude v řízení pokračováno s (nyní) žalovanými 2), 3) a 4) (jako jejími dědici).
3. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. 16 C 233/2017-163, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. K odvolání žalobce pak Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. 14 Co 211/2021-204, ve znění usnesení ze dne 25. 5. 2023,
č. j. 14 Co 211/2021-209, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I o věci samé (výrok I a/) a změnil v nákladovém výroku II (výrok I b/); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Dospěl k závěru, že žalobce se nemůže úspěšně domáhat uplatněného nároku na základě náhradového ujednání obsaženého v Nájemní smlouvě, neboť ještě předtím, než měl k 1. 10. 2014 zaniknout závazkový vztah z této smlouvy v důsledku pozemkových úprav, uzavřel dne 19. 9. 2014 s žalovanou 1) a původně žalovanou 2) pachtovní smlouvy k pozemkům nabytým pozemkovou úpravou (dále jen „pachtovní smlouvy“), v jejichž důsledku veškeré dosavadní existující nájemní vztahy mezi smluvními stranami zanikly a byly nahrazeny závazky novými. V pachtovních smlouvách je sice v tomto směru uvedeno, že se zánik týká „nájemních vztahů uzavřených smluvními stranami ohledně pozemků tvořících předmět pachtu dle těchto smluv“, avšak je zjevné, že k těmto nově vzniklým pozemkům žádné předcházející nájemní smlouvy nemohly být v minulosti uzavřeny, pročež uvedené smluvní ujednání nelze vykládat jinak, než že směřovalo k ukončení dosavadních nájemních vztahů mezi stranami a k jejich nahrazení novými právními poměry plynoucími z pachtovních smluv. Uvedené přitom platí i ve vztahu k náhradovému ujednání, neboť obdobný nárok jako toto smluvní ujednání pro žalobce zakládala i ujednání obsažená v pachtovních smlouvách. V důsledku výkladu, který by připustil, že se žalobce může i nadále domáhat zaplacení žalované částky na základě náhradového ujednání Nájemní smlouvy, by mu tedy vznikl z téhož jednání dvojí nárok, což nepochybně nebylo smyslem dané smluvní úpravy. Dodal, že kromě toho by se též příčilo dobrým mravům, aby žalobci byla přiznána náhrada za hodnotu vinic v cenách platných k 1. 10. 2014, jestliže je užívá i po skončení pozemkových úprav, byť v jiných hranicích pozemků. Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I potvrdil.
6. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 (ve spojení s §243f odst. 3 větou první) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. Předně je třeba zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím vytkl soudům nižších stupňů vady řízení. Vady řízení, i kdyby byly dány, však přípustnost dovolání nezakládají.
8. Přesto dovolací soud dodává, že z hlediska ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na takovou vadu však nelze v tomto konkrétním případě usuzovat z dovolací námitky, podle které soudy nižších stupňů přes dovolatelův návrh neprovedly k důkazu „geodetické zaměření jak původního, tak nově vzniknuvšího pozemku“. Okolnost, zda vůbec a příp. v jakém rozsahu se pozemky, které užíval před pozemkovou úpravou, kryjí s novými pozemky, které vzešly z pozemkové reformy a byly mu přenechány do užívání pachtovními smlouvami, je totiž pro právní posouzení dané věci v konečném důsledku bez právního významu (viz posléze uvedený výklad).
9. Ve vztahu k další uplatněné vadě řízení (představované navazující námitkou, že právní posouzení věci provedené soudy nižších stupňů je nepřezkoumatelné) pak dovolací soud podotýká, že rozhodnutí obou soudů jsou pochopitelná a srozumitelná a nelze je považovat za nepřezkoumatelná už proto, že z obsahu dovolatelova odvolání a dovolání je zřejmé, že případné nedostatky odůvodnění dotčených rozhodnutí nebyly na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Přípustnost dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) pak nezakládá ani dovolací námitka, kterou učinil dovolatel s odkazem na ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
11. Existence legitimního očekávání, chráněného citovaným ustanovením, předpokládá stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Za ustálenou rozhodovací praxi lze považovat zejména tu, která se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. z rozhodnutí jiných soudů, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Naproti tomu ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně podobně silnou právně významnou důvěru ve shodné řešení předloženého problému nezakládá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, či ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022).
12. Z uvedeného vyplývá, že nízké jednotky (celkem čtyři) rozhodnutí dvou prvostupňových soudů a jednoho odvolacího soudu, na něž poukázal dovolatel, netvoří ustálenou rozhodovací praxi ve smyslu §13 o. z., která mohla u něj vyvolat důvodné očekávání obdobného rozhodnutí. Napadený rozsudek odvolacího soudu není tedy z hlediska citovaného ustanovení a jeho judikaturního výkladu nepředvídatelný, jak je namítáno v dovolání. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani dovolatelem odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16, a ze dne 9. 4. 2019,
sp. zn. II. ÚS 3236/18. Citovaná nálezová judikatura sice zdůrazňuje, že rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí, neklade však na obecné soudy požadavek, aby za všech okolností ve skutkově srovnatelných případech vydávaly vždy zcela shodná rozhodnutí.
13. K dovoláním námitkám vztahujícím se k hmotněprávnímu posouzení věci, jež dovolatel zčásti přiřadil k posouzení otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (ač věcně souvisí již s posouzením samotné existence uplatněného nároku), lze uvést následující.
14. Soudní praxe ustálená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“, resp. „obč. zák.“), dovodila, že občanský zákoník umožňuje účastníkům závazkového vztahu, aby (v rámci smluvní volnosti) změnili jeho obsah, tj. vzájemná práva a povinnosti z něho vyplývající – §516 obč. zák. (tzv. kumulativní novace), případně aby stávající závazkový vztah dohodou zrušili a současně jej nahradili novým – §570 obč. zák. (tzv. privativní novace). Při tzv. privativní novaci se dohodou smluvních stran ruší povinnost dlužníka z dosavadního závazkového vztahu a namísto ní se zřizuje závazek nový. Současně zaniká dosavadní právo věřitele a vzniká pohledávka nová, založená touto dohodou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99, a ze dne 22. 6. 2004,
sp. zn. 29 Odo 1019/2003). Citovaná judikatura je přiměřeně použitelná i v případě,
vykládá-li soud, jaké právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran, v poměrech právní úpravy obsažené s účinností od 1. 1. 2014 v §1901 a násl. o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019).
15. Podle učiněných skutkových zjištění obsahovaly pachtovní smlouvy v článku VII rovněž ujednání, podle kterého podpisem smluvních stran „(…) současně zanikají veškeré dosavadní nájemní vztahy, které smluvní strany ohledně pozemků tvořících předmět pachtu dle této smlouvy doposud uzavřely a nabytím účinnosti této smlouvy se touto smlouvou nahrazují“ (dále jen „citované ujednání“). Při výkladu citovaného ujednání odvolací soud respektoval výkladová pravidla stanovená v §555 o. z., jeho obsah vykládal především podle úmyslu jednajících osob, a neodchýlil se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (citovanou shora) pak posoudil i účinky citovaného ujednání.
16. Jestliže podle citovaného ujednání sjednáním pachtovních vztahů měly zaniknout i dosavadní nájemní poměry smluvních stran, měly pachtovní smlouvy jednoznačně charakter tzv. privativní novace. Jde-li přitom v případě privativní novace v podstatě o dohodu o jiném plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005), je evidentní, že pachtovní smlouvy mohly nahrazovat dosavadní závazky účastníků z Nájemní smlouvy, aniž se musely (nutně) týkat shodných pozemků (částí zemského povrchu), resp. jejich součástí. Napadené rozhodnutí tudíž nezávisí na vyřešení otázek, „zda původní pozemek před provedením pozemkové úpravy a nový pozemek vzniknuvší po provedení pozemkových úprav může být fakticky považován za tutéž věc, resp. zda v situaci, kdy je původní pozemek přenechán třetí osobě (nájemníkovi či pachtýři) k užívání a následně po provedení úprav, kdy je nově vzniknuvší pozemek přenechán téže třetí osobě k užívání, může být založena faktická kontinuita užívání“, příp. „zda lze hovořit o kontinuálním užívání trvalých porostů nacházejících se na původně vymezeném pozemku a na pozemku nově vzniknuvším“. Pro posouzení těchto otázek proto nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
17. S přihlédnutím k obsahu pachtovních smluv a k dalším zjištěným okolnostem dovolací soud rovněž nepokládá za zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že zrušení dosavadních nájemních vztahů účastníků se týkalo i závazku pramenícího z náhradového ujednání. Také uvedený závěr je výsledkem interpretace pachtovních smluv, při níž odvolací soud postupoval v souladu s výkladovými pravidly stanovenými v §555 o. z. a ustálenou judikaturou. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že jazykové vyjádření právního jednání musí být vykládáno nejen prostředky gramatickými, ale zejména i prostředky logickými či systematickými (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019,
sp. zn. 33 Cdo 1565/2018, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, a v něm uvedenou judikaturu). Jestliže propachtované pozemky byly již před uzavřením pachtovních smluv osázeny trvalými porosty v důsledku činnosti dovolatele (jak sám zdůrazňuje v dovolání) a jestliže žalovaná 1) a původně žalovaná 2) v pachtovních smlouvách výslovně potvrdily, že dovolateli udělily souhlas k výsadbě trvalých porostů na dotčených pozemcích ještě před dokončením pozemkových úprav (viz čl. VII pachtovních smluv), jeví se jako rozumný a z logického hlediska jediný udržitelný výklad, že ujednání obsažená v pachtovních smlouvách, která zakládala pro dovolatele obdobný nárok jako náhradové ujednání (obsažené v Nájemní smlouvě), se týkala i odsouhlasených investic do propachtovaných pozemků učiněných před uzavřením pachtovních smluv. Z toho je zřejmé, že původní náhradové ujednání nemůže vedle dotčených ujednání pachtovních smluv obstát (§1902 věta druhá o. z. a contrario), neboť v opačném případě by vskutku vznikal dovolateli (zcela neopodstatněně) dvojí nárok z jednoho (a téhož) jednání, jak správně konstatoval odvolací soud.
18. Lze tak uzavřít, že nájemní vztah k pozemkům založený Nájemní smlouvou nezanikl v důsledku pozemkových úprav dne 1. 10. 2014, jak se (mylně) domníval dovolatel, nýbrž byl ještě před jejich dokončením zrušen dne 19. 9. 2014 dohodou smluvních stran (obsaženou v pachtovních smlouvách) mající charakter tzv. privativní novace, a to včetně povinnosti tehdejších pronajímatelek uhradit dovolateli (nájemci) hodnotu vinice vysázené na pozemcích, pokud ji přestane užívat (tedy včetně povinnosti plynoucí z náhradového ujednání), a nahrazen závazkovým vztahem novým (pachtem), jenž zahrnoval rovněž (nový) závazek propachtovatele (nyní žalovaných) uhradit pachtýři (dovolateli) při ukončení pachtu „aktuální cenu trvalých porostů, které pachtýř na pozemky vysázel se souhlasem propachtovatele“ (viz čl. IV pachtovních smluv). Dospěl-li tudíž odvolací soud k závěru, že po uzavření pachtovních smluv se již dovolatel nemůže úspěšně domáhat uplatněného nároku na základě náhradového ujednání obsaženého v Nájemní smlouvě, neodchýlil se od shora citované judikatury; jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe.
19. Pouze pro úplnost dovolací soud podotýká, že šlo-li v tomto případě o nárok na vypořádání nájemcových investic do pronajaté věci pramenící ze smlouvy, nikoli ze zákona (konkrétně z ustanovení §667 odst. 1 obč. zák.), jenž byl navíc uplatněn za zcela specifických okolností (v situaci, v níž smluvní strany uzavřely dohodu o tzv. privativní novaci), byl nepřípadný dovolatelův odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 410/2010, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 879/2016. Kromě toho nelze ani přehlédnout, že dovolatel z označených rozhodnutí vyvozoval závěry, které v nich dovolací soud nepřijal a které dokonce jeho ustálené rozhodovací praxi v konečném důsledku odporují. O tom svědčí např. rozsudek ze dne 10. 2. 2021,
sp. zn. 26 Cdo 2073/2020, v němž Nejvyšší soud vyložil (mimo jiné právě i s poukazem na prvně zmíněné rozhodnutí), že vznik nároku na zhodnocení předmětu nájmu podle §667 odst. 1 obč. zák. je vázán (není-li jiné dohody) až na zánik oprávnění nájemce předmět nájmu nadále užívat, tedy na obnovení dispozičního práva pronajímatele k předmětu nájmu. Jinak řečeno, v případě užívání pronajaté věci týmž nájemcem na základě více postupně uzavíraných nájemních smluv vznikne tomuto nájemci nárok na vypořádání investic do předmětu nájmu až při zániku závazku z poslední nájemní smlouvy, a nikoli již před tímto okamžikem, jak chybně uvažoval dovolatel.
20. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. konečně nezakládá ani nastolená otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Obstojí-li totiž právní názor, že dovolateli nesvědčí právo na úhradu hodnoty vinice vysázené na pozemcích, jež pro něj zakládalo náhradové ujednání (proto, že závazek plynoucí z dotčeného ujednání byl dohodou stran o privativní novaci zrušen a nahrazen novým závazkem plynoucím z pachtovních smluv), pak věcný přezkum otázky případného odepření tohoto (neexistujícího) práva za použití korektivu dobrých mravů (§3 odst. 1 obč. zák.) již výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné i ve zbylém rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu