ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.2099.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2099/2019-137
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Budějovická 377 s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Michle, Budějovická 1550/15a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 28373006, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, proti žalované TRINITY BANK a. s. , se sídlem v Praze – Novém Městě, Senovážné náměstí 1375/19, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25307835, zastoupené JUDr. Jiřím Vodou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 85/104, o zaplacení částky 1 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 56/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 55 Co 181/2018-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, č. j. 55 Co 181/2018-110, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 2. 2018, č. j. 19 C 56/2017-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se ve zde souzené věci domáhala po žalované vrácení smluvní pokuty, kterou jí zaplatila dne 16. 6. 2015, s odůvodněním, že žalované na zaplacení smluvní pokuty nevznikl nárok a jejím přijetím se žalovaná bezdůvodně obohatila. Žalovaná se bránila tvrzením, že smluvní pokutu vůči žalobkyni uplatnila po právu. Jádrem sporu byla především neshoda v tom, odkdy nastala smluvně upravená povinnost dodržovat určitou výši kovenantu DSCR, a vedle toho otázka přiměřenosti výše smluvní pokuty.
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 21. 2. 2018, č. j. 19 C 56/2017-51, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž účastnice uzavřely dne 14. 8. 2013 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalovaná zavázala poskytnout žalobkyni peněžní prostředky ve výši 180 000 000 Kč a žalobkyně se zavázala tyto peněžní prostředky vrátit do 31. 8. 2018 ve splátkách a zaplatit úroky. V článku 6.4. smlouvy se žalobkyně zavázala každoročně od 31. 12. 2014 až do ukončení úvěrového vztahu dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR ve výši 1,15, přičemž kovenant byl ve smlouvě definován jako provozní výsledek hospodaření (řádek 30 výkazu zisku a ztrát) + odpisy dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku (řádek 18 téhož výkazu) – tržby z prodeje dlouhodobého majetku (řádek 20 výkazu) + zůstatková cena prodaného dlouhodobého majetku (řádek 23 výkazu) / nákladové úroky (řádek 43 výkazu) + roční splátky jistin úvěrů. Výpočet měl být proveden na základě účetních výkazů žalobkyně za poslední ukončené účetní období, uvedených v příloze k daňovému přiznání. Nesplnění této povinnosti představovalo případ závažného porušení ve smyslu Všeobecných úvěrových podmínek, které byly nedílnou součástí úvěrové smlouvy a byly podepsány jednatelem žalobkyně. Podle jejich čl. 43 poruší-li dlužník kteroukoliv z povinností uvedených v čl. 6 smlouvy, je povinen uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 2% z výše poskytnutého úvěru za každý jednotlivý případ porušení těchto povinností. Žalovaná výzvou ze dne 16. 6. 2015 vyzvala žalobkyni k úhradě smluvní pokuty ve výši 1 800 000 Kč, odpovídající 1% jistiny poskytnutého úvěru, za porušení povinnosti uvedené v čl. 6.4. smlouvy. Podle kalkulace vycházející z vybraných údajů výkazu zisku a ztráty žalobkyně (z jejího daňového přiznání, resp. z účetní závěrky za rok 2014) ke dni 31. 12. 2014 DSCR v roce 2014 činilo 0,07. V dopise ze dne 31. 7. 2015, jímž reagovala na žádost žalobkyně o sdělení informací o porušení povinností vyplývajících ze smlouvy, žalovaná uvedla, že na základě žalobkyní předložených podkladů byl vypočten kovenant, který nedosahoval smluvně upravené úrovně. Žalobkyně dne 16. 6. 2015 uhradila žalované na její výzvu částku 1 800 000 Kč jako smluvní pokutu.
Odvolací soud se plně ztotožnil jak se závěry soudu prvního stupně v otázce výkladu článku 6.4. smlouvy, tak i s jeho navazujícím právním posouzením.
Soud prvního stupně dovodil, že smlouva byla uzavřena v souladu s ustanovením §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“ či „obchodní zákoník“), a práva a povinnosti z ní vzniklé ode dne nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“ či „nový občanský zákoník“), tj. od 1. 1. 2014, se na základě §3028 odst. 1 o. z. řídí tímto občanským zákoníkem. S odkazem na výkladová pravidla upravená v ustanoveních §556 odst. 2, §557 a §558 odst. 2 o. z. uzavřel stran ujednání v čl. 6. 4. smlouvy, že „jde o roční ukazatel a představuje povinnost žalobkyně dodržovat požadovanou výši kovenantu za celý rok 2014, tj. nikoliv až za jeho poslední den nebo za rok následující“. Argumentoval tím, že závazkový vztah vznikl již v roce 2013, jakož i následující formulací čl. 6.4 smlouvy, podle níž výpočet bude proveden na základě účetních výkazů žalobkyně za poslední ukončené účetní období uvedených v příloze k daňovému přiznání. Tvrzení žalobkyně o „mnohosti a nejednoznačnosti výkladu předmětného ustanovení" nepřisvědčil, neboť toho ustanovení posoudil jako dostatečně určité a nezakládající pochybnost „o jeho výkladu“. Vyjádřil názor, že zákonnou formulaci §557 o. z. nelze za každých okolností vykládat bez přihlédnutí k odpovědnosti adresáta za jeho jednání, a pokud žalobkyně akceptovala „nejasnou“ klauzuli a pak o celém právním jednání vyjednávala, aniž by na nejasnost výrazu upozornila, znamenal by doslovný výklad tohoto, že při rovném postavení stran by byla tolerována nepečlivost žalobkyně a žalovaná by tím byla neoprávněně sankcionována. Výši smluvní pokuty ve výši 1% z poskytnutého úvěru shledal soud prvního stupně přiměřenou, a to s přihlédnutím k výši úvěru. Zároveň však dodal, že podle §2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit jen na návrh dlužníka, a žalobkyně takový návrh neučinila, nýbrž pouze tuto možnost konstatovala.
Odvolací soud dodal, že ani on neshledal, že by se jednalo o ustanovení nesrozumitelné nebo nejasné. Zdůraznil, že smluvní vztah vznikl v roce 2013 a v té době se také žalobkyně zavázala, že bude plnit podmínky sjednaného kovenantu DSCR 1,15. Dovodil, že pokud se v článku 6.4. smlouvy uvádí, že tato povinnost je k 31. 12. 2014, a smlouva byla uzavřena v srpnu 2013 a odkazovala na poslední ukončené účetní období, je zcela jednoznačný výklad, že se musí jednat o účetní období 2013. Z toho podle jeho mínění nevyplývá, že by tato povinnost stíhala žalobkyni až od roku 2015. V reakci na další odvolací námitky vyjádřil názor, že žalobkyně „z hlediska práva nebyla objektivně v pozici slabšího postavení smluvní strany“, odmítl námitku, že soud prvního se nevypořádal řádně s výší smluvní pokuty, a uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno zneužití pozice věřitele ze strany žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Současně namítá, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
Otázku, kterou by měl dovolací soud řešit jinak, než jak ji řešil ve své dosavadní rozhodovací praxi, dovolatelka nepředkládá. V prvé řadě vytýká soudům nižších stupňů, že při výkladu sporného ujednání postupovaly podle ustanovení §556 o. z., ačkoliv vzhledem k datu uzavření smlouvy (14. 8. 2013) měla být v souladu s ustanovením §3028 odst. 3 o. z. aplikována příslušná ustanovení obchodního zákoníku, případně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“). Odkazuje při tom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), z něhož dovozuje závěry, že výkladová pravidla podle nového občanského zákoníku a předchozí právní úpravy nejsou totožná a že výkladová pravidla dle §556 a násl. o. z. se aplikují pro právní vztahy vzniklé od 1. 1. 2014. Z judikatury Nejvyššího soudu cituje závěry usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1883/2015, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 944/2013, z rozsudku ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3830/2014, a z rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 512/2012 (takové rozhodnutí však neexistuje, pozn. NS), a argumentuje, že jestli odvolací soud při výkladu sporného ustanovení neaplikoval právní úpravu obchodního zákoníku, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Právní posouzení soudů nižších stupňů má dovolatelka za rozporné též se závěry Nejvyššího soudu přijatými v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1411/2005, podle nichž byl odvolací soud povinen zkoumat vůli stran při uzavření smlouvy již jen na základě skutečnosti, že mezi smluvními stranami vznikl spor o její interpretaci, bez ohledu na to, že soud sám se domníval, že výklad sporného ujednání je jasný. Dovolatelka polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, že sporné ujednání nebylo neurčité, a poukazuje na skutečnost, že i oba soudy přinesly vzájemně rozdílný závěr o tom, které období mělo být prvním z tohoto pohledu hodnoceným. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1475/2018, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 994/2013, podle nichž je pochybením soudu, když vedle ne zcela určitého jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně nepodrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Z toho dovolatelka dovozuje, že jestli odvolací soud rezignoval na svou povinnost zkoumat vůli účastníků při uzavření smlouvy, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení.
V dalším dovolatelka polemizuje s úvahou, jíž se odvolací soud vypořádal s její námitkou stran nepoctivého jednání žalované, spočívajícího ve zneužití silnějšího postavení v hospodářském styku. Prosazuje názor, že ustanovení §433 o. z. je v posuzovaném případě aplikovatelné, neboť ke zneužití dominantního postavení žalované a vzniku bezdůvodného obohacení došlo v roce 2015, a argumentuje, že žalovaná si vytvořila silnější postavení v hospodářském styku tím, že podmiňovala poskytnutí součinnosti k refinancování úvěru uhrazením smluvní pokuty na základě neurčitého ujednání.
Konečně pak dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů opomněly jí navržený a předložený důkaz e-mailem se sdělením žalované ke smluvní pokutě, poukazuje na to, že neprovedení tohoto důkazu namítala již v odvolání, a zdůrazňuje, že právě tento e-mail obsahuje donucující a nemravné sdělení žalované, že listiny pro refinancující banku jí budou vydány teprve po zaplacení smluvní pokuty. V pominutí daného důkazu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 437/2017 a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. I. ÚS 2610/11, sp. zn. II. ÚS 1437/07 a sp. zn. I. ÚS 3067/10.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, nebo aby je spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Ztotožňuje se s názorem soudů nižších stupňů, že formulace předmětného ujednání nevzbuzuje žádnou pochybnost, a vyjadřuje mínění, že dovolání je vadné, neboť dovolatelka nedostála své povinnosti označit otázky, které předkládá dovolacímu soudu k přezkumu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky výkladu právního úkonu (jednání) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dovolatelce je především třeba přisvědčit, že aplikací přechodného ustanovení upraveného v §3028 odst. l o. z. a užitím výkladových pravidel zakotvených v novém občanském zákoníku na smlouvu uzavřenou před jeho účinností se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle §3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Vztah založený smlouvou o úvěru je závazkem, závazkovým právním vztahem. Nejvyšší soud při výkladu přechodných ustanovení nového občanského zákoníku vysvětlil, že závazkové právní vztahy spadají pod pojem „jiné právní poměry“ ve smyslu §3028 odst. 3 věty první o. z.; ve vztahu k odstavci druhému jde o poměry jiné než týkající se práv „osobních, rodinných a věcných“ (srov. např. důvody rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněného pod číslem 77/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závazkové vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se tedy řídí dosavadními právními předpisy. Tím spíše pak platí, a Nejvyšší soud z toho ve svých rozhodnutích implicite vychází (dosud neměl důvod to výslovně řešit, neboť se s opačným názorem nesetkal), že při výkladu právního úkonu v oblasti závazkových vztahů, který byl učiněn před datem 1. 1. 2014, se užijí výkladová pravidla upravená v §35 odst. 2, 3 obč. zák., a jde-li o obchodní závazkový vztah, též v §266 obch. zák. [srov. např. důvody rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2019“), rozsudek ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1124/2018, a též rozhodnutí, na něž odkazuje dovolatelka].
Aplikace jiného předpisu hmotného práva, než který na posuzované právní vztahy dopadá, je jedním z typických případů nesprávného právního posouzení a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. je tak ve zde souzené věci již tímto pochybením naplněn.
To, zda se užijí výkladová pravidla podle předchozích právních předpisů či výkladová pravidla upravená v §555 a násl. o. z., není obecně bez věcného významu. Nový občanský zákoník sice převzal do značné míry úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, výklad právních úkonů v oblasti obchodních závazkových vztahů se však neřídil pouze obchodním zákoníkem. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že §266 odst. 1 obch. zák., podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. např. rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005).
Již judikatura vztažená k předchozí právní úpravě akcentovala význam skutečné vůle smluvních stran. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386 (na který navazuje celá řada jeho rozhodnutí, včetně těch, na které odkazuje dovolatelka), že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. již nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). V R 4/2019 Nejvyšší soud vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. V již citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 pak Nejvyšší soud zmiňuje, že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran.
Postup soudů nižších stupňů neobstojí ani z pohledu předchozích předpisů a příslušné shora citované judikatury. I v takovém případě bylo třeba posoudit na základě výsledků provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, s tím ovšem, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Jestliže ve zde souzené věci soudy nižších stupňů postupovaly při výkladu ujednání v čl. 6.4. smlouvy o úvěru podle ustanovení §555 a násl. o. z., pak tím spíše měly zjistit, jaký byl společný úmysl jednajících stran. Bylo-li úmyslem žalované, aby byla dovolatelka smlouvou zavázána dodržovat minimální kovenant DSCR již po dobu roku 2014, bylo nutno zkoumat, zda tento úmysl byl anebo musel být znám dovolatelce. Skutečnou vůlí stran se však soudy nezabývaly a soustředily se na výklad jazykového vyjádření obsaženého ve smlouvě.
Nejvyšší soud se ostatně neztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, že jazykové vyjádření obsažené v čl. 6.4. smlouvy o úvěru je formulováno do té míry pregnantně, že tu není prostor k rozumným pochybnostem. O tom nakonec svědčí též skutečnost, na niž důvodně poukazuje dovolatelka, totiž že soudy nižších stupňů se shodly v tom, že předmětné ujednání je dostatečně určité a srozumitelné, ve výsledku výkladu, který souhlasně označují za jednoznačný, se však rozcházejí; podle soudu prvního stupně je „posledním účetním obdobím“ rozhodným pro výpočet výše konvenantu rok 2014, pro odvolací soud rok 2013.
K námitce nesprávného právního posouzení svého postavení jako slabší smluvní strany dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání, řešení této otázky tedy není otevřeno dovolacímu přezkumu.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to z úřední povinnosti, tedy i kdyby je dovolatel nenamítal. V projednávané věci tak dovolatelka učinila a Nejvyšší soud shledal její námitku důvodnou, byť se dovolatelka mýlí v tvrzení, že soud prvního stupně jí navržený důkaz e-mailem zaměstnankyně žalované Š. V. ze dne 16. 6. 2015 neprovedl.
Nejvyšší soud vyložil již např. v rozsudku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, že z ustanovení §132 o. s. ř. vyplývá pro soud povinnost hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Ustanovení §157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v odůvodnění rozsudku uvést, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Tato povinnost zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč ty které z provedených důkazů za základ svých skutkových zjištění nevzal. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu té strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (shodně srov. např. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, a ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004).
K postupu odvolacího soudu v případě opomenutých důkazů Nejvyšší soud vysvětlil, že zákon stanoví povinnost důkazy pominuté soudem prvního stupně zopakovat (§213 odst. 3 o. s. ř.), přičemž ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. §219a odst. 2 o. s. ř.) a vrátí mu věc k dalšímu řízení (k tomu srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 627/2014, rozsudek ze dne 11. 1. 2016 sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).
Podle obsahu spisu soud prvního stupně provedl k návrhu dovolatelky při jednání konaném dne 21. 2. 2018 důkaz zmíněným e-mailem, předloženým dovolatelkou, v rámci hodnocení důkazů však důkaz touto listinou nevzal v potaz a s jeho významem se nikterak nevypořádal (vůbec ho nezmínil). Tím ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za toho stavu měl odvolací soud dvě možnosti; buď mohl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, anebo mohl pochybení soudu prvního stupně v odvolacím řízení napravit. Odvolací soud tak ale, přes námitku uplatněnou v odvolání, byť nepřesnou, nepostupoval a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž se s příslušnou odvolací námitkou jakkoliv vypořádal. Tím zatížil řízení vadou též odvolací soud.
Procesní pochybení soudů nižších stupňů má zřejmé ústavně právní konsekvence. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s tzv. opomenutými důkazy důsledně spojuje závěr o porušení práva na spravedlivý proces (z mnoha jeho rozhodnutí srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 27/2002 tamtéž, a nález ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, uveřejněný pod číslem 85/2008 téže sbírky).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tudíž zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu