ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.3649.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 3649/2023-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně I. H. , zastoupené Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Hálkova 1229/44, proti žalované N. T. , zastoupené Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 49/16, o zaplacení částky 217 115,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 282/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2023, č. j. 11 Co 110/2022-423, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 808,80 Kč k rukám Mgr. Jaroslava Procházky, advokáta se sídlem v Plzni, Rooseveltova 49/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se (po částečných zpětvzetích žaloby a jejím rozšíření) domáhala zaplacení částky 217 115,15 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou jí měla žalovaná způsobit na předmětu nájmu (pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY v k. ú. XY) a jeho vybavení. Žalovaná se bránila kompenzační námitkou. Tvrdila, že zaplatila žalobkyni smluvní pokutu a nájemné v celkové výši 119 000 Kč, na něž žalobkyni nevznikl nárok, a že žalobkyně se tak na její úkor o tuto částku bezdůvodně obohatila.
2. Okresní soud v Tachově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 3. 2022, č. j. 4 C 282/2019-377, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70 551,23 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 146 563,92 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III).
3. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 11 Co 110/2022-423, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II), a odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně a odvolání žalované proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výroky III a IV).
4. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
5. Dovolatelka předně nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud vyložil obsah poznámky psané její rukou na nájemní smlouvě ze dne 31. 1. 2017, že „Měsíc únor 2017 je zproštěn povinnosti platit nájemné. Povinnost platit nájemné počíná měsícem březnem 2017.“ Právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje také prostřednictvím skutkových námitek (namítá nesprávnost skutkových zjištění zejména o tom, že její úmysl při uzavírání smlouvy musel být žalované znám, a nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování), a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují žádný nesoulad a odpovídají obsahu spisu.
6. Namítá-li dovolatelka, že při výkladu této poznámky odvolací soud nerespektoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, přehlíží, že v něm se dovolací soud zabýval výkladem právních úkonů podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tedy podle právní úpravy, kterou s ohledem na datum uzavření nájemní smlouvy v projednávané věci použít nelze.
7. Uvedenou poznámku přitom odvolací soud vyložil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť vycházel z výkladových pravidel obsažených v §555 – 558 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zásad, které Nejvyšší soud formuloval v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jelikož ani postupem podle §556 o. z. (zejména s přihlédnutím k následnému chování stran) nedospěl k jednoznačnému významu sporné poznámky, použil výkladové pravidlo zakotvené v §557 a poznámku, připouštějící dva možné výklady, vyložil k tíži žalobkyně (srov. odstavce 17 - 20 napadeného rozsudku).
8. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že od nájemní smlouvy dne 26. 2. 2018 platně neodstoupila a že nájemní vztah skončil dohodou až ke dni 31. 5. 2018. Má za to, že odvolací soud měl upřednostnit prioritu výkladu, který nezakládá neplatnost odstoupení od smlouvy. Její odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, je však v této souvislosti nepřípadný, neboť v něm Ústavní soud přezkoumával závěr obecných soudů o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro chybějící podstatné náležitosti. O takový případ však v projednávané věci nešlo. Odvolací soud neměl odstoupení od smlouvy za neplatné proto, že by v něm chyběla nějaká podstatná náležitost, nýbrž dovodil, že nemělo právní účinky, protože nebyl naplněn důvod odstoupení sjednaný v nájemní smlouvě. Tento závěr odvolacího soudu přitom dovolatelka účinně nezpochybnila. Dovozuje-li snad dovolatelka, že žalovaná uznala platnost odstoupení od smlouvy tím, že na základě její výzvy zaplatila částku 144 000 Kč sestávající z dlužného nájemného a smluvní pokuty za prodlení s předáním předmětu nájmu, pomíjí, že občanský zákoník spojuje důsledky uznání dluhu pouze s částečným plněním, žalovaná však neplnila žalobkyni pouze částečně, nýbrž zaplatila celou požadovanou částku, tudíž toto plnění nemohlo mít účinky uznání zbytku dluhu podle §2054 odst. 2 o. z.
9. Na další otázce „ohledně platnosti odstoupení od smlouvy o nájmu prostoru sloužícího k podnikání podle §1977 o. z. ve vztahu k ukončení nájemního poměru dohodou“, kterou dovolatelka považuje za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí), neboť odvolací soud se vztahem těchto dvou institutů nezabýval. Své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně od nájemní smlouvy dne 26. 2. 2018 platně neodstoupila a že nájemní vztah skončil dohodou až ke dni 31. 5. 2018. Pro řešení této otázky tudíž nemůže být dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
10. Dovolatelka vznesla „taktéž otázku, kdy má za to, že důkazním řízením nebylo prokazováno, a ani nebylo rozhodováno soudem prvého stupně, a soud k uvedenému ani nevedl žádné dokazování v rámci kompenzační námitky, zda došlo k ukončení nájemního poměru dohodou či nikoliv. I v tomto směru se domnívá, že soud odvolací využil nepřiměřeného extenzívního výkladu k otázce, která nebyla v rámci důkazního řízení vůbec řešena, a je tedy na rozhodnutí dovolacího soudu, zda byla tato právní otázka již řešena, nebo se jedná o novum k řešení soudu dovolacího v rámci procesní otázky.“ Z této formulace ani z ostatního obsahu dovolání však nelze dovodit, jakou konkrétní otázku procesního práva má dovolatelka na mysli, ani jaké kritérium přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje ve vztahu k ní za splněné, a v této části je proto dovolání vadné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
11. Vadami dovolání trpí i v části, v níž dovolatelka namítá, že kompenzační námitka vznesená žalovanou byla nejistá a neurčitá a že žalovaná neučinila žádný úkon směřující k započtení své pohledávky z bezdůvodného obohacení. Sice uvedla, že „v tomto ohledu rozhodoval odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“, nijak však nespecifikovala, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení těchto právních otázek odvolacím soudem odchyluje, a tento údaj nevyplývá ani z obsahu dovolání.
12. Dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení postrádá jakékoli odůvodnění, nadto by ani nebylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – §243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017)
14. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu