ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.1601.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 1601/2023-565
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně OPTAGLIO a. s. , se sídlem v Lochovicích, Obora 20, PSČ 267 23, identifikační číslo osoby 48950076, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Márova 2806/10, PSČ 155 00, proti žalovanému Petru Francovi , narozenému 19. 7. 1972, bytem v Čáslavi, K Vodrantům 1824, PSČ 286 01, zastoupenému Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Evropská 2590/33c, PSČ 160 00, o zaplacení 709.748,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 ECm 76/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 140/2021-545, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 16. 9. 2013 se společnost OPTAGLIO s. r. o. (nyní OPTAGLIO a. s., dále též jen „společnost“) domáhá zaplacení 709.748,86 Kč, a to z titulu náhrady škody, již měl žalovaný společnosti způsobit jakožto její jednatel porušením péče řádného hospodáře, když uzavřel se společností Kinca Limited (dále též jen „zprostředkovatel“) smlouvu o zprostředkování a na jejím základě vyplatil zprostředkovateli provizi ve výši 709.748,86 Kč, aniž by služeb zprostředkovatele bylo potřeba. Provize byla vyplacena zbytečně a jejím vyplacením vznikla společnosti škoda.
[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2015, č. j. 45 ECm 76/2013-245, uložil žalovanému zaplatit žalobci 709.748,86 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 12. 2015, č. j. 6 Cmo 347/2015-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 29 Cdo 3770/2016-424, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] V pořadí druhý rozsudek (ze dne 19. 12. 2019, č. j. 45 ECm 76/2013-474), jímž soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2020, č. j. 6 Cmo 133/2020-508, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Následně Krajský soud v Praze (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 45 ECm 76/2013-517, opět žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[5] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 6 Cmo 140/2021-545, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[6] Proti naposledy označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[7] Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný jako tehdejší jednatel dovolatelky uzavřením smlouvy o zprostředkování a následným zaplacením provize podle této smlouvy neporušil péči řádného hospodáře, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, shrnutou v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
[8] S ohledem na skutková zjištění (odpovídající i obsahu spisu), podle kterých vztahy mezi jednotlivými společnostmi (jejichž spolupráce byla pro dovolatelku potřebná k získání kýžené zakázky) trpěly „nesrovnalostmi“, se „zapojení“ zprostředkovatele do probíhajících jednání mohlo jevit racionálně. Bylo-li pak v řízení zjištěno, že zprostředkovatel se zástupci některých dotčených společností vskutku jednal (a doporučoval spolupráci, jež se nakonec také realizovala), a získala-li dovolatelka zakázku, pak nelze z pohledu péče řádného hospodáře ničeho vytknout ani rozhodnutí žalovaného sjednanou provizi vyplatit.
[9] Ze závěrů vyjádřených v předchozím kasačním rozsudku se nepodává „absolutní neodpovědnost jednatele“, jak dovolatelka namítá. Nejvyšší soud (v souladu s dlouhodobě ustáleným výkladem) pouze poukázal na základní principy posuzování péče řádného hospodáře a jejich aplikaci na projednávanou věc. Pro posouzení, zda žalovaný postupoval s péčí řádného hospodáře, není významné, zda se uzavřená smlouva nakonec ukázala jako potřebná či výhodná, ale zda jej k jejímu uzavření vedly racionální důvody.
[10] V předchozím kasačním rozsudku Nejvyšší soud nečinil – a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li opačně – žádné skutkové závěry; toliko odvolacímu soudu vytknul, že v rozporu s ustálenou judikaturou právně hodnotil vytýkaná jednání žalovaného (uzavření smlouvy o zprostředkování a zaplacení provize) z pohledu „ ex post “ a že pominul některé okolnosti relevantní pro rozhodnutí věci, jež žalovaný tvrdil a označoval k nim důkazy.
[11] Výtky dovolatelky, že ji žalovaný ústním uzavřením smlouvy o zprostředkování vystavil riziku, že vyplacená provize nebude „uznatelná jako daňový náklad“, a že jednal vůči společnosti „neprůhledně“ a „netransparentně“, se zcela míjí s podstatou projednávané věci, jejímž předmětem není ani případná újma vzniklá dovolatelce tím, že si zaplacenou provizi nemohla odečíst od základu daně, ani případné porušení práv společníků (například na informace).
[12] Dovolání konečně nečiní přípustným ani otázka výkladu a aplikace §132 o. s. ř., neboť soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními §132 a násl. o. s. ř., jakož i s ustálenou judikaturou přijatou k jejich výkladu (za všechna rozhodnutí srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, a ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010). Provedené důkazy soudy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Provedené důkazy pak hodnotily jak z pohledu závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, tak i z pohledu pravdivosti (věrohodnosti). Žádné důkazy nepominuly, odůvodnily, proč některé důkazy neprovedly, a vyložily, ze kterých provedených důkazů vycházely a proč (na základě jakých úvah) z nich dovodily své skutkové závěry.
[13] Jestliže soudy respektovaly pravidla hodnocení důkazů, nepřísluší Nejvyššímu soudu posuzovat správnost skutkových závěrů. Samo hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, totiž nelze, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, dovoláním napadnout (srov. za všechna rozhodnutí např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, a ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu