ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.2640.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 2640/2023-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Západní 255/31, PSČ 162 00, proti žalované Nadace Český hudební fond , se sídlem v Praze 1, Besední 487/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61381390, zastoupené JUDr. Kateřinou Preiningerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Celetná 598/11, PSČ 110 00, za účasti J. J. , jako vedlejší účastnice na straně žalobce, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 155/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2023, č. j. 15 Co 16/2023-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a vedlejší účastnice na straně žalobce jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
[1] Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 8. 2022, č. j. 22 C 155/2020-75, zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva ze dne 9. 12. 1960 uzavřená mezi stavebním a bytovým družstvem „Umělecká beseda“, zapsaným společenstvem s ručením omezeným v likvidaci (dále jen „družstvo“), a „Českým hudebním fondem“ (dále jen „smlouva“) je neplatná (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[5] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k §80 o. s. ř. se podává:
1) Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci, a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
2) Určovací žaloba podle §80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji, než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
3) Má-li právní otázka (platnost právního úkonu), o níž má být rozhodnuto, povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu .
4) Otázku existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soud posuzuje vždy ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem vylíčeným žalobcem.
Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1628/96, ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod číslem 2/2004 Sb. rozh. obč., ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, uveřejněný pod číslem 6/2016 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2792/2015, ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 27 Cdo 837/2021, či ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1308/2022, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5581/2016, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 27 Cdo 223/2018, či ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3306/2019.
[6] V projednávané věci dovolatel spatřuje naléhavý právní zájem v tom, že „požadované určení postaví najisto právní postavení žalované jako nevlastníka předmětných nemovitostí, který aktuálně vede se žalobcem tři soudní spory, přičemž žalované svědčí zápis vlastnického práva k nemovitostem na základě absolutně neplatného právního titulu“.
[7] Odvolací soud, zcela se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, založil svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na tom, že „tvrzené zneplatnění smlouvy nemůže mít žádný dopad do majetkové sféry žalobce, či postavení najisto jeho právní nejistoty“, jelikož „právní předchůdce žalobce nikdy nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti či její části“, nýbrž jen vlastnil podíl v družstvu, které „ke dni 31. 12. 1955 zaniklo a dne 5. 7. 1963 bylo vymazáno z rejstříků“.
[8] Nejvyšší soud nepřehlédl ani skutečnost, že ke dni své smrti právní předchůdce dovolatele již nebyl (nemohl být) ani vlastníkem podílu v družstvu, z jehož vlastnictví dovolatel dovozuje své právo k nemovitostem převáděným smlouvou (budově č. p. XY a XY v katastrálním území XY na adrese XY; dále jen „nemovitost“), neboť družstvo zaniklo ještě před smrtí právního předchůdce dovolatele.
[9] Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud, že žalobce nemá na určení neplatnosti smlouvy (které má ve vztahu k určení vlastnictví k nemovitosti povahu předběžné otázky) naléhavý právní zájem, je tento jeho závěr (ve výsledku) v souladu s citovanou judikaturou.
[10] Odkaz dovolatele na rozsudek ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3050/2020, v němž Nejvyšší soud obecně připustil možnost existence naléhavého právního zájmu člena bytového družstva, s jehož členstvím je spojen nájem družstevního bytu, na určení vlastnického práva k bytovému domu, ve kterém se tento byt nachází, není v poměrech projednávané věci přiléhavý. Je tomu tak jednak proto, že v projednávané věci nejde o určení vlastnictví, nýbrž o určení neplatnosti smlouvy, a jednak proto, že dovolateli nájemní právo k bytu v nemovitosti nesvědčí [jak bylo ostatně již zjištěno v řízení, v němž byla žalovanému (v této věci dovolateli) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, č. j. 14 C 214/2015-361, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 25 Co 141/2021-424, uložena povinnost vyklidit byt č. 7 nacházející se v nemovitosti. Dovolání v této věci bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1089/2022. Ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS 2054/22].
[11] Způsobilou založit přípustnost dovolání není ani dovolatelem vytýkaná vada řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. V této souvislosti totiž dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (pouze na okraj a bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání pak lze uvést, že rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelností netrpí; srov. v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. obč. rozh.).
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto, a tak žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. 8. 2023) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí [podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu] 2.500 Kč. Spolu s náhradou paušálních výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce a vedlejší účastnice celkem 3.388 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 2. 2024
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu