ECLI:CZ:NS:2024:27.CDO.2822.2023.1
sp. zn. 27 Cdo 2822/2023-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka, soudkyně JUDr. Lenky Broučkové a soudce JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně KORFIN, s. r. o. , se sídlem v Bratislavě, Blumentálska 2725/13, PSČ 811 07, Slovenská republika, registrační číslo 35780185, zastoupené Mgr. Tomášem Nachtigallem, advokátem, se sídlem v Sušici, Pravdova 1077, PSČ 342 01, proti žalované TENEZ a. s. , se sídlem v Chotěboři, Žižkova 990, PSČ 583 01, identifikační číslo osoby 45534535, zastoupené JUDr. Václavem Bergerem, advokátem, se sídlem v Praze, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o zaplacení 102.353 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 134/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2023, č. j. 14 Cmo 196/2022-298, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 6.679,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové dne 28. 7. 2021 se žalobkyně na žalované domáhá zaplacení 102.353 Kč s příslušenstvím jakožto rozdílu mezi protiplněním uhrazeným žalobkyni jako menšinovému akcionáři v návaznosti na rozhodnutí valné hromady TENEZ a. s. (dále též jen „společnost“) z 30. 6. 2009 o výkupu účastnických cenných papírů podle §183i a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a hodnotou přiměřeného protiplnění určenou rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2018, č. j. 42 Cm 100/2009-674.
[2] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 34 Cm 134/2021-268, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[5] Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek spočívá na řešení otázky hmotného práva dovolacím soudem již vyřešené, která však má být dovolacím soudem posouzena jinak, a sice, zda „je akciová společnost, v níž došlo k realizaci práva výkupu účastnických cenných papírů ve smyslu §183i a násl. obch. zák., povinná (v případě existence pravomocného soudního rozhodnutí přiznávajícího právo na jinou výši protiplnění – viz §183k odst. 3 obch. zák.) hradit oprávněným osobám rozdíl mezi soudem stanoveným přiměřeným protiplněním a protiplněním dříve určeným hlavním akcionářem společně a nerozdílně s hlavním akcionářem, nebo tato povinnost tíží jen výlučně hlavního akcionáře?“.
[6] K tomu dovolatelka namítá nesprávnost argumentace obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2551/2016, na které odvolací soud v napadeném rozsudku odkázal, s tím, že závěr Nejvyššího soudu je založen „toliko na výkladu zákona (nikoliv na výslovné dikci zákona), konkrétně na výkladu §183k odst. 3 obch. zák.“. Tento výklad považuje za zužující „v rozporu s účelem zákona a právy chráněné skupiny osob (výkladem mění původně vymahatelné právo na právo toliko iluzorní), a to bez jediného legitimního důvodu“.
[7] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se k výkladu §183i a násl. obch. zák. (mimo jiné) podává, že:
1) Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění za nucený výkup účastnických cenných papírů podle ustanovení §183i a násl. obch. zák. je „sporem“ mezi vlastníkem cenných papírů (akcií), hlavním akcionářem a akciovou společností.
2) O tom, že účastnické cenné papíry společnosti (ve vlastnictví jiných osob než hlavního akcionáře) nuceně přejdou na hlavního akcionáře, rozhoduje valná hromada akciové společnosti; její usnesení současně určuje výši přiměřeného vypořádání (§183i odst. 3 obch. zák.).
3) Je to právě orgán akciové společnosti (valná hromada), jehož rozhodnutím k vytěsnění (nucenému přechodu účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře) dochází, a v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění se posuzuje soulad tohoto rozhodnutí se zákonem. Již tyto skutečnosti samy o sobě ospravedlňují závěr, plynoucí i z textu §183k odst. 3 obch. zák., podle něhož je akciová společnost účastníkem nesporného řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění.
4) Tím, že je rozhodnutí v řízení podle §183k obch. zák. závazné i pro společnost (co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů), dochází k tomu, že – cum grano salis – je soudním rozhodnutím nahrazena částka, určená usnesením valné hromady jako protiplnění, (správnou) částkou odpovídající zákonnému požadavku přiměřenosti.
5) Tím není (a nemá být) řečeno, že by akciové společnosti svědčila případná povinnost zaplatit dorovnání (rozdíl mezi protiplněním určeným usnesením valné hromady a přiměřeným protiplněním určeným soudním rozhodnutím) společně a nerozdílně s hlavním akcionářem; takovou povinnost zákonná úprava společnosti neukládá.
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4918/2009, ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2551/2016, ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3024/2016, ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2025/2016, ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4585/2018, ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1516/2019, či ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2010/2020.
[8] Z výše uvedeného vyplývá, že závazností soudního rozhodnutí o výši přiměřeného protiplnění ve smyslu §183k odst. 3 obch. zák. i pro společnost se nerozumí povinnost společnosti společně a nerozdílně s hlavním akcionářem uhradit menšinovým akcionářům rozdíl mezi soudem stanovenou a dříve vyplacenou výší protiplnění. Jelikož však je tímto soudním rozhodnutím měněna výše protiplnění určená rozhodnutím orgánu společnosti (valnou hromadou), je společnosti přiznána účast v řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění a rozhodnutí o výši přiměřeného protiplnění je, co do základu přiznaného práva vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů, závazné i pro společnost.
[9] Nebylo-li soudy zjištěno, že by žalovaná byla právním nástupcem hlavního akcionáře (jak tvrdila žalobkyně), je názor odvolacího soudu, podle něhož povinnost zaplatit dorovnání (tj. rozdíl mezi protiplněním určeným usnesením valné hromady a přiměřeným protiplněním určeným soudním rozhodnutím) společnosti „nesvědčí“, v souladu se závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od kterých se Nejvyšší soud nemá – navzdory námitkám dovolatelky – důvod odchýlit ani v poměrech projednávané věci.
[10] Na výše uvedeném nejsou způsobilé ničeho změnit ani dovolatelkou namítané otázky ústavní konformity a spravedlnosti právní úpravy procesu nuceného výkupu účastnických cenných papírů. Těmito otázkami se totiž opakovaně Nejvyšší soud zabýval (viz např. usnesení ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3705/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2903/2009, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2592/2010, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1839/2011, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4441/2011, či ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2051/2012; srov. i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, uveřejněného pod č. 257/2008 Sb., odst. 68).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
[12] Náklady řízení žalované sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 27. 11. 2023) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jejíž výše činí podle §6 odst. 1, §7 bodu 5 a §8 odst. 1 advokátního tarifu 5.220 Kč, a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1.159,20 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobkyně celkem 6.679,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu