ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3712.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3712/2023-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Koruna Palace Assets a.s., IČO 24720640, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalovanému JUDr. Miroslavu Zamiškovi, IČO 12830101, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 583/15, zastoupenému Mgr. Tomášem Lonkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o zaplacení 822 091,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 95/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023, č. j. 58 Co 177/2023-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám JUDr. Tomáše Lonka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 11 240 Kč.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 58 Co 177/2023-77, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 2. 2021, č. j. 65 C 95/2021-62, ve výroku II., jímž byla žaloba v části o zaplacení 656 880 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a změnil jej v nákladovém výroku III. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda v situaci, v níž jí třetí subjekt (Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost) na základě dovolacím soudem posléze zrušeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 13 Co 112/2016, uhradil náklady řízení splatné k rukám jejího tehdejšího advokáta (Mgr. Marka Plajnera) na jím určené platební místo (na účet u peněžního ústavu, jehož majitelem byl nyní žalovaný advokát JUDr. Miroslav Zamiška), odvíjí se pasivní věcná legitimace žalovaného (JUDr. Miroslava Zamišky) k vrácení přijatého plnění od okolnosti, že v rozhodné době vykonával advokacii ve sdružení se zástupcem dovolatelky (advokátem Mgr. Markem Plajnerem), či okolnosti, že dovolatelka měla s žalovaným též sjednánu smlouvu o právní pomoci. Kladla dále otázku, zda odvolací soud k námitce překvapivosti rozsudku soudu prvního stupně byl při sporu o tom, zda soud prvního stupně při soudním jednání vyjádřil předběžný názor na projednávanou věc nekorespondující jeho následnému rozhodnutí, povinen krom obsahu protokolu o jednání zkoumat i jeho zvukový záznam. Měla za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Konečně prezentovala otázku, zda je žalobce povinen tvrdit právní důvod opodstatňující uplatněný nárok. Mínila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 169/2005.
3. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019; rozhodovací praxe reflektující právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §2991 a násl. o. z. použitelná i v poměrech účinné občanskoprávní úpravy – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015, či ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).
6. Plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) či toliko domnělého právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně též domnělému, závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020, a ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2591/2021).
7. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále konstantní v tom smyslu, že v případě plnění na základě později zrušeného (konstitutivního) rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení o nákladech řízení vzniká závazek z bezdůvodného obohacení mezi účastníky původního řízení, tj. ochuzeným (aktivně věcně legitimovaným) je ten účastník, kterému byla později zrušeným rozhodnutím uložena povinnost plnit, a obohaceným (pasivně věcně legitimovaným) účastník, kterému bylo oním rozhodnutím právo na plnění přiznáno. Na závěru o pasivní legitimaci osoby, které bylo přiznáno právo na plnění později zrušeným rozhodnutím, k vydání bezdůvodného obohacení nezmění nic ani skutečnost, že plnění podle předmětného rozhodnutí bylo zaplaceno na účet třetí osoby (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, rozsudky Nejvyššího soudu, ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3487/2020, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3036/2021; z komentářové literatury viz podrobněji Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., a kol. Občanský zákoník VI. Komentář. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2021, komentář k §2991).
8. Byla-li tedy v projednávané věci na podkladě později zrušeného pravomocného rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení přiznaná náhrada nákladů řízení, splatná k rukám advokáta dovolatelky (Mgr. Marka Plajnera), poukázána z jeho pokynu na účet u peněžního ústavu, jehož majitelem byl žalovaný (JUDr. Miroslav Zamiška), bylo tím v souladu s citovanou judikaturou plněno advokátovi Mgr. Marku Plajnerovi (jakožto soudním rozhodnutím určenému platebnímu místu stanovenému k přijetí náhrady nákladů řízení náležející dovolatelce – §149 odst. 1 o. s. ř.), a nikoliv žalovanému majiteli účtu u peněžního ústavu. Odvolací soud se tudíž výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, dovodil-li, že ve sporu s dovolatelkou o vydání přijatého plnění (v souvislosti se zrušením pravomocného rozhodnutí přiznávajícího jí náhradu nákladů řízení) žalovaný, jakožto majitel účtu u peněžního ústavu, na který byla z pokynu advokáta dovolatelky, stanoveného rozhodnutím soudu jako platební místo (§149 odst. 1 o. s. ř.), náhrada nákladů řízení poukázána, pasivně věcně legitimován není.
9. Vymezila-li přitom dovolatelka uplatněný nárok skutkovým tvrzením o úhradě nákladů řízení přiznaných posléze zrušeným pravomocným rozhodnutím soudu protistranou – z pokynu advokáta dovolatelky určeného rozhodnutím coby platební místo (§149 odst. 1 o. s. ř.) – na účet u peněžního ústavu, jehož majitelem byl žalovaný, není z hlediska právního posouzení věci (řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého zrušením pravomocného rozhodnutí o nákladech řízení) jakkoliv významné, zda žalovaný majitel účtu vykonával advokacii ve sdružení s advokátem zastupujícím dovolatelku v dotčeném řízení či s ní měl taktéž sjednánu smlouvu o právní pomoci.
10. Na vyřešení otázky, zda je žalobce v občanském soudním řízení sporném povinen tvrdit právní důvod opodstatňující uplatněný nárok, pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, když tento uvedenou otázku neřešil (nedostatek tvrzení právního důvodu plnění zamítnutí žaloby neodůvodňuje), dovozuje toliko, že v mezích, v nichž byl žalobou uplatněný nárok skutkově vymezen a prokazován (žalobkyně se v souvislosti se zrušením přisuzujícího pravomocného rozhodnutí dovolacím soudem domáhá vydání náhrady nákladů řízení zaplacené protistranou z pokynu zástupce žalobkyně, určeného rozhodnutím coby platební místo, na účet u peněžního ústavu, jehož majitelem byl žalovaný), není dán (pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného).
11. Rozsudek odvolacího soudu pak nezávisí ani na vyřešení otázky, zda při posuzování námitky překvapivosti rozsudku soudu prvního stupně bylo povinností odvolacího soudu posuzovat krom obsahu protokolu o jednání též jeho zvukový záznam. Odvolací soud totiž v odůvodnění rozsudku uvedenou otázku nikterak neřeší. Kritika neprovedení důkazu záznamem jednání soudu představuje ostatně výtku vady řízení – tou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Tvrzené pochybení (soud prvního stupně měl při soudním jednání vyjádřit předběžný názor na projednávanou věc nekorespondující jeho následnému rozhodnutí) pak ani nemohlo mít vliv na správnost rozhodnutí o věci, jestliže žalobkyní skutkově vymezený nárok dán není (pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného), a žaloba tak nebyla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene (nebylo tedy třeba poskytovat žalobkyni poučení dle §118a o. s. ř. o potřebě doplnit skutková tvrzení a označit důkazy). Rozsudek soudu prvního stupně nebyl ani překvapivým, jestliže žalovaný upozorňoval na nedostatek své pasivní věcné legitimace již v písemném vyjádření k žalobě doručeném zástupci žalobkyně dne 22.11. 2021.
12. Z uvedeného je tedy zřejmé, zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 10 940 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) dohromady ve výši 11 240 Kč.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu