ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3768.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3768/2023-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. V. , zastoupeného Mgr. Josefem Spolkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Březinova 524/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 339 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 107/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023, č. j. 69 Co 38/2023-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Shora označeným rozsudkem, poté, co zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2022, č. j. 25 C 107/2022-115, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), odvolací soud zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném zamítavém výroku II. o věci samé (jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1 277 500 Kč) a ve výroku III. o nákladech řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku II., jímž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených.
3. Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
4. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Otázka stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, je v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. Uvedený právní závěr je plně aplikován též v recentní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 784/2023, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 765/2023).
6. Namítá-li žalobce v dovolání, že by přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, mělo být určeno podle délky trvání trestního stíhání obdobně jako v případě odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s omezením osobní svobody, neformuluje otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, ale toliko nabízí odlišný přístup ke stanovení odškodnění, který zjevně odporuje zmíněné rozhodovací praxi.
7. Judikatura Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, podle kterého peněžité zadostiučinění jest třeba přiznat přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přičemž je nutno vyvarovat se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku s tím, že na přiměřenost výše peněžitého zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.
8. I druhá v dovolání formulovaná otázka je tedy v rozhodování dovolacího soudu konstantně řešena. V daných souvislostech dovolací soud pro úplnost poukazuje též na (již výše zmíněný) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 784/2023, v němž je v zájmu zachování hladiny výše odškodnění, jež se nesmí dostat do rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (k tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kladen důraz na porovnání časově blízkých případů při stanovování přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Postup odvolacího soudu, který určitou „neaktuálnost“ srovnávaných případů zohlednil zvýšením v této věci poskytnutého zadostiučinění, dovolací soud shledává s výše zmiňovaným judikatorním závěrem souladným.
9. Dovolací soud rovněž neshledal jakýkoliv důvod otázky, které v jeho rozhodování byly vyřešeny, posoudit jinak.
10. Z uvedeného vyplývá závěr o absenci předpokladů přípustnosti dovolání (ve světle hledisek uvedených v §237 o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2024
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu