ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3171.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3171/2018-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Š. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 74/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 23 Co 391/2017-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 6. 2017, č. j. 27 C 74/2016-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 8. 2016 do zaplacení (výrok I), co do částky 159 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok III).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil co do částky 38 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 38 500 Kč od 6. 8. 2016 do zaplacení, co do částky 1 750 Kč s příslušenstvím z této částky za dobu od 6. 5. 2016 do zaplacení jej změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok I), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), nákladový výrok III změnil pouze tak, že částka náhrady nákladů řízení činí 20 570 Kč, a ve zbylém rozsahu jej potvrdil (výrok III), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 200 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o změnu úpravy výchovy a výživy ke dvěma jeho nezletilým dcerám vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 15 P 109/2007.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání směřující proti části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, co do částky 38 500 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud je proto v uvedené části odmítl podle §218 písm. b) a §243c odst. 3 věty první o. s. ř.
V rozsahu, v němž žalobce brojil proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně co do částky 1 750 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení tak, že žaloba se zamítá, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka stanovení výše základní částky přiměřeného zadostiučinění, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud (přisvědčujíc závěrům soudu prvního stupně) uzavřel, že judikatura Nejvyššího soudu představuje pouze základní vodítko při výpočtu přiměřeného zadostiučinění, které není neměnným rámcem, podle něhož musí být postupováno ve všech případech výpočtu zadostiučinění v penězích, a že ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, ani žádnou exaktní metodu, podle které má být finanční zadostiučinění vypočteno, a pokud při zohlednění individuálních okolností daného případu shledal důvodným použití základní částky ve výši 15 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 58/2011“ či „Stanovisko“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019].
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku „posoudil jinak než je řešena dovolacím soudem“. V argumentaci žalobce, že je třeba, aby se soudy při určování přiměřené výše zadostiučinění neřídily pouze metodikou vyplývající ze závěrů Stanoviska, nýbrž „aby spravedlivě vyhodnocovaly principy, na jejichž základě je tato metodika postavena, v kontextu dnešní judikatury a právních a ekonomických poměrů České republiky“, nespatřuje Nejvyšší soud důvody, pro které by měl měnit svou dosavadní konstantní judikaturu. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn, přičemž dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, od níž se odvolací soud neodchýlil, vychází též ze závěru prezentovaného v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, že rozmezí základní částky, z níž se vychází při určování výše přiměřeného zadostiučinění, je pouze orientační, a byť se jedná o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo toto rozpětí.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, „zda jsou soudy nižších instancí při aplikování metodik a stanovisek Nejvyššího soudu povinny přihlížet k době od zveřejnění takového stanoviska a výchozím poměrům a premis, z nichž stanovisko vychází“, kterou žalobce považoval za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu a k níž namítal, že R 58/2011 bylo vydáváno v době, kdy stát i jeho obyvatelstvo pociťovalo následky ekonomické krize, a že je třeba zohlednit míru inflace za dobu od vydání Stanoviska do rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Oproti přesvědčení žalobce tedy byla daná otázka v judikatuře dovolacího soudu řešena, a proto přípustnost dovolání nemůže založit.
Ani při řešení otázky „hodnocení průtahů v řízení v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení“ se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud v situaci, kdy uzavřel, že ze strany soudu v opatrovnickém řízení došlo k neodůvodněným průtahům a nesprávnému úřednímu postupu a že celková délka řízení v trvání 40 měsíců tak nebyla přiměřená, přičemž z celkové délky řízení představovaly jím zjištěné průtahy řízení 4 měsíce, tyto neměl za nikterak mimořádné, a proto nepřistoupil ke zvýšení odškodnění o další procenta za postup soudu, který jinak považoval za důkladný „za účelem správného a úplného zjištění skutkových poměrů, které by umožnily náležité právní posouzení, vždy respektující zájem nezletilého dítěte na jeho nejpříznivějším vývoji a výchově“. Odvolací soud nepřiměřenou délku řízení přičítal k tíži orgánu veřejné moci a samotný nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce v penězích považoval za důvodný právě z důvodu neodůvodněných průtahů v řízení (byť nikterak mimořádných), které tak zjevně (dostatečně) zohlednil již při určení samotné základní částky, z níž vycházel při stanovení výsledné výše peněžitého zadostiučinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014, či ze dne 11. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1064/2015).
Vady řízení namítané žalobcem (údajná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Dovolání v části napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků III a IV, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu