ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5760.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5760/2017-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce P. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Tyršova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 54/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 29 Cdo 475/2016-209, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, č. j. 14 C 54/2012-80, ve výroku I zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal přiznání náhrady nemajetkové újmy způsobené opožděnou výplatou příspěvku na bydlení v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí v řízení vedeném před Úřadem práce v Děčíně pod č. j. 2637/8/DCC-1/2 (dále jen „posuzované řízení“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, č. j. 36 Co 117/2013-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, č. j. 14 C 54/2012-185, konstatoval porušení práva žalobce na projednání jeho věci v posuzovaném řízení v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 125 Kč a co do částky 86 875 Kč žalobu zamítl. V nákladovém výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 31. 7. 2008 požádal žalobce o příspěvek na bydlení. Žádost o příspěvek byla zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které odvolací správní orgán dne 3. 10. 2008 neshledal důvodným a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem vedenou pod sp. zn. 16 Cad 71/2008, která byla zamítnuta. Následně byla podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud žalobci vyhověl a všechna předchozí žalobcem napadená rozhodnutí byla postupně zrušena. Dne 21. 3. 2011 vydal Úřad práce v Děčíně rozhodnutí, kterým byl příspěvek na bydlení přiznán. Nemajetková újma měla žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že posoudil nárok žalobce jako nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a pro posouzení přiměřenosti délky řízení použil kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk. Orgány veřejné moci postupovaly v posuzované věci plynule, avšak celková délka řízení byla zapříčiněna zejména tím, že řízení probíhalo na 4 stupních. Šlo o složitější řízení, neboť v něm byla rozhodována otázka dosud v praxi kasačního soudu neřešená. Soud prvního stupně dále uvedl, že šlo o typově významnější řízení pro žalobce. Význam řízení pro něj byl ovšem snížen, neboť se jednalo o takovou částku, která nemohla ohrozit život, či zdraví žalobce a jeho rodiny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 OdpŠk. S přihlédnutím ke všem okolnostem uvedl, že postačuje konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to i s ohledem na to, že se na délce řízení podílel. Na závěr soud prvního stupně připomenul, že újmu vzniklou ve všech 11 souběžně vedených řízeních je třeba vnímat jako újmu jedinou.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o snížení významu řízení pro žalobce, když výše dávky nemohla ohrozit jeho život nebo zdraví. Nepostačuje proto zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Odvolací soud konstatoval, že šlo o druh řízení, u kterého se předpokládá zvýšený význam řízení pro poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, a je třeba přiznat odškodnění v penězích. Při stanovení výše odškodnění vyšel odvolací soud ze zásad vyjádřených ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Se zřetelem na celkovou délku řízení shledal jako zcela přiměřenou částku 15 000 Kč za každý rok trvání řízení. S přihlédnutím k modifikaci za prvé dva roky řízení trvajícího 2 roky a 9 měsíců činí základ 26 250 Kč. Se zřetelem na složitost posuzovaného řízení, které proběhlo celkově před 4 instancemi, a na to, že bylo třeba řešit dosud nejudikovanou otázku je třeba snížit základ o 50 %, přičemž další kritéria důvod pro snížení nebo zvýšení základní částky nezakládají.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu zamítavého výroku co do částky 86 875 Kč napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se částečně jedná o otázky, které dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny [otázky a) – d)], a částečně o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu [otázky e) – f)]. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel předkládá k řešení dovolacímu soudu následující otázky:
a) Je přípustné, aby při aplikaci Stanoviska bylo odhlíženo od vlivu inflace na reálnou hodnotu soudem přiznaného nároku?
b) Představuje potřeba řešit dosud nejudikovanou otázku důvod pro snížení základní částky ve smyslu ustanovení §31a odst. 3 Odpšk?
c) Jaký význam pro výši nároku má skutečnost, že zde existoval větší počet jiných řízení vedených žalobcem se stejným předmětem sporu, kdy výsledek všech řízení závisel na výsledku prvního z nich?
d) Platí pravidlo o snížení odškodnění za první dva roky řízení na polovinu i pro řízení se zvýšeným významem pro účastníky? Není toto pravidlo cíleno s ohledem na běžnou délku na řízení soudní a nikoli správní?
e) Jak významné jsou pro stanovení výše nemajetkové újmy průtahy a nesprávné rozhodnutí v oblastech se zvýšeným významem řízení pro poškozeného? Odvolací soud měl při výpočtu zohlednit kritérium významu řízení pro poškozeného v souladu se Stanoviskem.
f) Odchýlil se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neodůvodnil snížení základní částky o 50 %?
Dovolatel namítá:
a) Základní částka pro odškodnění jednoho roku průtahů byla stanovena v době vydání Stanoviska. Stanovisko neřeší vývoj cenové hladiny a příjmů ve společnosti. Smyslem Stanoviska nepochybně nebylo zafixovat částku v určité výši bez ohledu na vývoj společnosti. Dovolatel dále uvádí výpočet, podle kterého by se mělo zvýšit odškodnění za jeden rok v důsledku inflace.
b) V rozhodnutí odvolacího soudu není zdůvodněno, proč by řešení dosud nejudikované otázky mělo být důvodem pro snížení odškodnění. Dovolatel uvádí, že neexistují důvody pro takovou úpravu. Naopak tvrdí, že účastník řízení, jehož předmětem je otázka dosud v soudní praxi neřešená, je v horším postavení a mělo by dojít ke zvýšení základní částky. Je nutné vzít do úvahy i to, že dovolatel musel vést s Úřadem práce dalších 10 sporů, z nichž 8 skončilo ve správním soudnictví. Konečný výsledek prvního sporu byl určující i pro ostatní řízení.
c) Jak již dovolatel uvedl, výsledek v prvním řízení ovlivnil všechna řízení, která následovala. Jednalo se o přiznání dávek za 27 měsíců, když dávka se přiznává pro každé čtvrtletí samostatně. První řízení mělo pro dovolatele extrémní význam. Celý soubor desítek nepřiznaných příspěvků byl koncentrován do jednoho (prvního sporu). Odvolací soud měl významnost prvního řízení zohlednit a dovodit z něj navýšení základní částky.
d) Snížení základní částky na polovinu pro první dva roky by se nemělo použít pro případy, kdy nemajetková újma vznikla v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími vydanými ve správním řízení, která jsou druhově pro účastníka významnější. Stanovisko je koncipované pro soudní řízení, nikoliv pro řízení správní. Snížení lze pochopit u soudních řízení. Jakákoliv sociální dávka přiznávaná ve správním řízení však ztrácí význam, byť by mělo řízení trvat i jeden rok. Rozhodnutí ve správním řízení musí být vydáno do 30 dnů, to je v ostrém rozporu se soudním řízením, u kterého je pochopitelná delší doba trvání.
e) Podle Stanoviska bylo posuzované řízení řízením se zvýšeným významem pro žalobce. Dovolatel uvádí důvody, pro které je nutné posuzované řízení považovat za významnější ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Tíživou situaci dovolatele vyhodnotil odvolací soud tak, že ponížil základní částku o 50 %. Své rozhodnutí nadto nijak nezdůvodnil. Je zcela nepřijatelný názor, že postavení dovolatele, který byl účastníkem řízení o věci dosud nerozhodované Nejvyšším správním soudem, je třeba penalizovat snížením základní částky. Účastník takového řízení, je znevýhodněn oproti osobě, která je postižena nesprávným rozhodnutím odporujícím současné judikatuře. Základní částka by z těchto důvodů neměla být snížena, spíše měl odvolací soud základní částku zvýšit.
f) Stanovisko vyžaduje, aby soudy zdůvodnily úpravu základní částky podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, aby se předešlo libovůli soudu. Odvolací soud snížení nijak neodůvodnil.
Dovolatel uvádí, že se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly s rozsáhlou argumentací žalobce, a to ani v rámci odvolání. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla:
Ad a) – Odvolací soud vycházel ze Stanoviska a neodchýlil se tak od judikatury, když nevzal v potaz vliv inflace. Inflaci nelze podřadit pod vznik nemajetkové újmy, která vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem.
Ad b) a c) – Odvolací soud hodnotil skutečnost, že posuzované řízení probíhalo před 4 instancemi a řešila se dosud nejudikovaná otázka. Odvolací soud postupoval zcela v souladu se Stanoviskem i judikaturou dovolacího soudu, když zohlednil procesní složitost a složitost právního posouzení v rámci kritéria složitosti řízení.
Ad d), e) a f) – Stanovisko připouští snížení základní částky i u řízení se zvýšeným významem pro účastníka. Kritériu významu řízení se odvolací soud ve svém rozhodnutí věnoval a zvýšený význam zohlednil. Proto není založena přípustnost dovolání.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
K posouzení otázky vlivu inflace na přiznané zadostiučinění se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval. Při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění pak nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011). Nejvyšší soud ve Stanovisku pod bodem VI., dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Vzhledem k tomu, že výše uvedené Stanovisko bylo vydáno v roce 2011, nelze uvažovat o tom, že by od té doby došlo ke změně právního názoru zastávaného Nejvyšším soudem. Uvedené rozmezí je nadto pouze orientační, a byť jde o důležité východisko, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Daná otázka tudíž již v judikatuře Nejvyššího soudu řešena byla, z toho důvodu přípustnost dovolání nezakládá.
Ve Stanovisku Nejvyšší soud vysvětlil, že složitost případu (řízení) je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Je zde možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Vždy by se ale mělo přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 2 2003, ve věci T. proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35.), povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské Unie)] či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd., a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Zohlednil-li odvolací soud skutečnost, že v řízení šlo o otázku judikatorně dosud neřešenou, postupoval tak v souladu se Stanoviskem. Ani v tomto případě tudíž nejde o otázku, která by dosud nebyla řešena.
Otázka vlivu a významu souběžně vedených řízení na odčinění nemajetkové újmy byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu také řešena. Pokud spolu dvě řízení (popř. více řízení) souvisejí natolik úzce, že jedno z nich nemůže být skončeno před tím, než je skončeno druhé (např. řízení o rozvod manželství nemůže být skončeno před pravomocným skončením řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí manželů pro dobu po rozvodu jejich manželství – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009) a v důsledku toho daná řízení po určitou dobu probíhají vedle sebe, je třeba je považovat v rozsahu souběžného průběhu z hlediska doby rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné. To stejné platí i tehdy, spočívá-li úzká souvislost dvou či více řízení v tom, že v jednom z nich je řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého z nich. I tehdy je třeba je v rozsahu jejich souběhu, daného přerušením prvního z nich do doby vyřešení potřebné otázky v druhém z nich, vnímat jako řízení jediné, neboť újma utrpěná účastníkem prvního řízení v důsledku jeho nepřiměřené délky zůstává stejná a nenásobí se počtem takto souběžných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Otázkou posuzování délky správních řízení se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněného pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozsudku stanovil kritéria, jimiž je třeba se zabývat pro zodpovězení otázky, zda posuzované řízení spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Následně uvedl: „Při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko, je nutné v takovém případě veškeré závěry ve Stanovisku vyjádřené aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají. Současně, hovoří-li Stanovisko o správních řízeních, má tím na mysli pouze ta správní řízení, na něž čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá.“ Řešení otázky, zda krácení zadostiučinění v prvních dvou letech řízení se vztahuje také na řízení správní, tak plyne z právě uvedeného. Mají-li být aplikovány veškeré závěry Stanoviska, pak je zřejmé, že má být aplikován také tento závěr. Na tento závěr nemá vliv ani okolnost, že pro vydání rozhodnutí ve správním řízení jsou stanoveny zákonné lhůty a že řízení o poskytnutí sociální dávky je považováno za řízení se zvýšeným významem pro účastníka. Zvýšený význam předmětu řízení je totiž dle Stanoviska hodnocen samostatně, přičemž povede buďto při posuzování délky řízení k závěru o její nepřiměřené délce, přestože za jiných okolností by řízení přiměřeně dlouhým bylo (jako v nyní posuzované věci), případně též k navýšení částky přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Otázka výše vymezená pod písm. d) tak přípustnost dovolání nezakládá.
Odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když kritérium významu řízení pro poškozeného zohlednil pouze při rozhodování o tom, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a nikoliv při výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Úvahu soudů nižších stupňů, že u řízení trvajícího 2 roky a 9 měsíců je dostatečné zohlednění zvýšeného významu řízení pouze při posuzování délky řízení a při stanovení přiměřené formy zadostiučinění, nelze shledat za zjevně nepřiměřenou.
Neobstojí ani námitka, že odvolací soud neodůvodnil snížení základní částky o 50 %. V rozsudku odvolacího soudu je výslovně uvedeno, že ke snížení došlo se zřetelem ke složitosti věci, potřebě řešit dosud nejudikovanou otázku a tomu, že řízení proběhlo celkově před 4 instancemi. Odvolací soud svůj postup dostatečně odůvodnil, tudíž postupoval v souladu se Stanoviskem.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu