ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.1526.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 1526/2023-310
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Davida Mencla , narozeného 23. prosince 1972, bytem ve Zruči-Senci, Ke Křižovatce 466, PSČ 330 08 , zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) D. N. , a 2) V. N. , zastoupeným JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 120/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 5 Cmo 428/2012-235, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2011, č. j. 46 Cm 120/2011-82, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. 5 Cmo 428/2012-235, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 2. června 2011, č. j. 46 Cm 120/2011-10, uložil žalovaným (D. N. a V. N.), aby do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu zaplatili společně a nerozdílně žalobci (D. M.) směnečný peníz 180.000,- Kč s 6% úrokem od 25. března 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 600,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 53.430,- Kč.
K námitkám žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 46 Cm 120/2011-82, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaní vystavili dne 24. září 2009 v Bašce směnku, kterou se zavázali zaplatit žalobci dne 24. března 2010 směnečný peníz ve výši 665.704,- Kč (dále jen „směnka“).
2) Téhož dne uzavřeli žalobce a žalovaní smlouvu, na jejímž základě poskytl žalobce žalovaným půjčku ve výši 450.000,- Kč (převodem ve prospěch společnosti Ekonomické stavby s. r. o. ‒ dále jen „společnost ES“), s tím, že jistina je splatná dne 24. března 2010 (dále jen „smlouva o půjčce“); současně se v této smlouvě dohodli na úročení půjčky a na jejím zajištění smluvní pokutou ve výši 40 % jistiny, jakož i směnkou, s tím, že ve směnečné sumě je zahrnut (vedle jistiny) i sjednaný úrok a smluvní pokuta ve výši 180.000,- Kč.
3) Dne 10. prosince 2008 uzavřeli žalovaní (objednatelé) se společností ES (zhotovitelem) smlouvu o dílo (doplněnou následně dodatkem č. 1) na výstavbu rodinného domu; společnost ES potvrdila, že žalovaní uhradili (prostřednictvím výše označené půjčky) dne 25. září 2009 část třetí a čtvrté zálohy ve výši 450.000,- Kč.
Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož jedinou relevantní (a včas uplatněnou) námitkou žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo, že směnka byla vystavena jako směnka zajišťovací (a nikoli platební). Tuto námitku však neshledal důvodnou, když žalobce uplatnil směnku po právu a výši požadované částky žalovaní nezpochybňovali.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 5 Cmo 428/2012-235, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud s poukazem na závěry formulované Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11, výslovně předeslal, že považuje za včasné (i) námitky, které uplatnili žalovaní proti směnečnému platebnímu rozkazu u jednání dne 21. září 2011.
Dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že směnečná suma v rozsahu částky 180.000,- Kč (viz žalobní požadavek) odpovídá smluvní pokutě sjednané v čl. II. odst. 2.4 smlouvy o půjčce pro případ prodlení žalovaných s úhradou jistiny pohledávky. K tomuto nároku žalobce ‒ pokračoval odvolací soud ‒ se však žalovaní v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nijak nevyjádřili; ani při prvním jednání ve věci neuvedli skutečnosti, kterými by jej zpochybnili.
Současně vyhodnotil jako nedůvodnou námitku žalovaných o tom, že uzavřeli smlouvu o půjčce v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, když v takovém případě by jim vzniklo (jen) právo odstoupit od smlouvy [§49 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)], což neučinili. Požadavek žalovaných, aby uplatněný nárok posoudil též podle předpisů na ochranu spotřebitele, neshledal po právu, když byl žalovanými uplatněn až v odvolacím řízení (nebyl obsažen ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu); přesto připomenul, že vztah mezi účastníky nebylo možno posuzovat podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), když tento zákon se nevztahuje na smlouvu, ve které je poskytován spotřebitelský úvěr na koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti [srov. jeho §1 odst. 2 písm. a)].
Konečně odvolací soud neshledal opodstatněným (mimo jiné) ani poukaz žalovaných na nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11 (a v něm akcentované „dvoudomé“ vystupování žalobce jako věřitele ze smlouvy o úvěru a jednatele společnosti ES), když nebylo zřejmé, jaký závěr ve vztahu k povinnosti zaplatit směnku z uvedeného dovozují.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné k řešení právních otázek, které odvolací soud v rozporu s (blíže nekonkretizovanou) judikaturou Nejvyššího soudu a s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11.
Akcentují, že směnka zajišťovala pohledávku ze smlouvy o půjčce, která byla (s ohledem na „dvoudomé“ vystupování žalobce jako fyzické osoby a jako jednatele společnosti ES) „ryze fiktivní“ (smlouva o půjčce jako reálný kontrakt nevznikla), neboť žalobce „uložil“ převést finanční prostředky de facto sám sobě (peníze dlužníkům nepřenechal); proto nebyla v řízení prokázána ani kauza směnky. Přitom bylo věcí soudů, aby (právně) vyhodnotily jejich postavení ve smluvním vztahu jako spotřebitelské.
Dále dovolatelé setrvávají na názoru, podle něhož zaplatili cenu díla z prostředků získaných hypotečním úvěrem; aktivity žalobce (a společnosti ES), jde-li o smlouvu o půjčce, byly (podle jejich názoru) vedeny snahou poškodit žalované (spotřebitele); uplatněný nárok potud hodnotí jako odporující dobrým mravům.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Ostravě (mimo jiné): a) usnesením ze dne 20. června 2014, č. j. KSOS 36 INS 12666/2014-A-9, zjistil úpadek žalovaných; okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku bylo řízení v této věci přerušeno [§140a odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)], b) usnesením ze dne 20. listopadu 2014, č. j. KSOS 36 INS 12666/2014-B-6, schválil oddlužení žalovaných plněním splátkového kalendáře, a c) usnesením ze dne 31. ledna 2023, č. j. KSOS 36 INS 12666/2014-B-44, vzal na vědomí splnění oddlužení žalovaných a osvobodil je od placení pohledávek (§414 insolvenčního zákona). Skončením insolvenčního řízení odpadla překážka bránící v pokračování v dovolacím řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu) otevřené, týkající se (případné) ochrany žalovaných jako spotřebitelů v rámci vztahu založeného smlouvou o půjčce, kterou odvolací soud zodpověděl odchylně od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 563/11 a níže označené judikatury Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že má (ve shodě se soudem odvolacím) za včasné námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatněné žalovanými u jednání dne 21. září 2011 (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/11). Z téhož důvodu má ale za včasnou (i) jejich obranu obsaženou v podání ze dne 19. července 2011 (č. l. 68-69), v němž žalovaní (mimo jiné) poukazovali na „zneužití postavení žalobce“ (jako jednatele společnosti ES a strany smlouvy o půjčce) v souvislosti se smlouvou o dílo a smlouvou o půjčce (včetně ujednání o smluvní pokutě), jehož jednání v tomto směru považovali za rozporné s dobrými mravy, a kterou odvolací soud pominul.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a to ve znění účinném v době uzavření všech výše označených smluv, pro věc rozhodném.
Podle ustanovení §52 obč. zák. spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení §55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu §56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle ustanovení §56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1).
Nejvyšší soud se řešením právní otázky, jež mu je dovoláním předestírána, zabýval (již) v rozsudku ze dne 31. srpna 2020, sen. zn. 29 ICdo 126/2018 [ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě (pod sp. zn. 36 ICm 3483/2014) jako incidenční spor v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaných pod sp. zn. KSOS 36 INS 12666/2014, a to v souvislosti s totožnou smlouvou o dílo a ve vazbě na smlouvu o půjčce vztahující se k jiné zálohové platbě na cenu díla].
Závěry, k nimž (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 688/2012, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 562/2014, uveřejněný pod číslem 105/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěl, a na nichž nemá důvod cokoli měnit, lze (pro poměry projednávané věci) shrnout následovně:
1) Charakter spotřebitelské smlouvy má (vedle smlouvy o dílo uzavřené mezi společností ES a žalovanými) rovněž smlouva o půjčce (včetně směnečné smlouvy, jež je její součástí), neboť žalobce měl při jejím uzavření postavení dodavatele ve smyslu ustanovení §52 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení postavení žalobce coby dodavatele při uzavírání smlouvy o půjčce a směnečné smlouvy v ní obsažené totiž není významné pouze formální hledisko (tj. zejména označení žalobce ve smlouvě a skutečnost, že jde v případě žalobce a společnosti ES o dva samostatné subjekty práva), ale je nutné zohlednit také skutečný účel žalobcova jednání, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem, jež byly pro jeho učinění podstatné (určující). Z tohoto pohledu přitom nemůže být pochyb, že účelem uzavření smlouvy o půjčce nebylo uspokojování osobní potřeby (spotřeby) žalobce, ale naopak šlo o činnost, kterou žalobce (ve zjevné souvislosti s obchodními aktivitami společnosti ES, v níž vykonává funkci jednatele) provádí opakovaně a za úplatu.
2) Na nezbytnost zabývat se (při posuzování oprávněnosti nároků uplatňovaných žalobcem vůči klientům společnosti ES) „dvoudomým“ vystupováním žalobce, tedy tím, že žalobce ve smluvních vztazích s uvedenými osobami vystupuje jednak jako jednatel společnosti ES, jednak jako fyzická osoba, pak upozornil již Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 563/11.
3) Jelikož posuzovaný smluvní vztah účastníků založený smlouvou o půjčce (a směnečnou smlouvou, jež je její součástí) má spotřebitelský charakter a podléhá tudíž režimu ochrany spotřebitele, musí se soud zabývat (při posuzování důvodnosti žalobcova nároku) také tím, zda tato smluvní ujednání účastníků nevykazují znaky zneužívající klauzule podle §56 odst. 1 a 3 obč. zák. (tj. tím, zda smluvní ujednání účastníků v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).
K tomu srov. též např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 402/2018, a ze dne 11. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 1980/2018.
Za stavu, kdy se odvolací soud otázkami, byť jen částečné (ne)platnosti smlouvy o půjčce z pohledu příslušných ustanovení občanského zákoníku upravujících ochranu spotřebitele (ve vazbě na „dvoudomé“ vystupování žalobce, jde-li o právní úkony žalobce a společnosti ES ve vztahu k dlužníkům) nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné. Současně nelze přehlédnout, že žalovaní skutkové okolnosti, na jejichž základě měl odvolací soud věc posoudit též z hlediska ochrany spotřebitele, uplatnili včas (podáním ze dne 19. července 2011); právně je kvalifikovali [ač k tomu nebyli povinni (viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011)] u jednání dne 21. září 2011.
Přitom nezbytnost takového posouzení byl umocněna skutečnostmi, že směnka v rozsahu žalobcem požadovaného směnečného peníze zajišťovala pohledávku žalobce za žalovanými z titulu smluvní pokuty, kterou si smluvní strany sjednaly ve smlouvě o půjčce pro případ prodlení žalovaných s jejím vrácením (ve výši 40 % z jistiny půjčky), a to bez vazby dobu trvání prodlení a výši částky, s jejímž splněním se dostali do prodlení. K potřebě zabývat se (případně) i neplatností části smlouvy (v rozsahu ujednání o smluvní pokutě sjednané pevnou částkou bez ohledu na výši neuhrazené částky a délku prodlení), viz např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021, sp. zn. 29 Cdo 726/2020, uveřejněného pod číslem 94/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud proto (aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu