ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.3970.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 3970/2023-1075
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Jána Kurince , bytem v Praze 6, Vondroušova 1169/18, PSČ 163 00 , jako správce konkursní podstaty úpadce Vít Potraviny a. s., identifikační číslo osoby 25102982, zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8, Na žertvách 2230/42, PSČ 180 00, proti žalovanému ESSOX s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 52, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26764652, zastoupeného Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Studentská 541/3, PSČ 160 00, za účasti POPELANTE DEVELOPMENT LIMITED , se sídlem v Nikósii, Klimentos 41-43, Klimentos Tower, Floor 1, Flat/Office 14C, 1061, Kyperská republika, registrační číslo HE 237511, zastoupeného Mgr. Petrem Maierem, advokátem, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 193/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. 2 Cmo 180/2022-1029, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 56.966,80 Kč, k rukám zástupce žalovaného.
III. Jinak vůči sobě účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 26 Cm 193/2000-22, Krajský obchodní soud v Praze [ následně (od 1. ledna 2001) Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) ] , rozhodl o odpůrčí žalobě podané 17. července 2000 žalobkyní (JUDr. Evou Krásnou, jako tehdejší správkyní konkursní podstaty úpadce Vít Potraviny a. s.) proti žalovanému (ESSOX LEASING a. s.) tak, že:
[1] Určil, že označené dohody o převodu práv a povinností nájemce z označených leasingových smluv, uzavřených 1. května 1998 mezi žalovaným (jako pronajímatelem), B. F. (dále jen „B. F.“) [jako nájemcem-převodcem] a pozdějším úpadcem (jako nájemcem-nabyvatelem) jsou vůči konkursním věřitelům úpadce neúčinné (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozhodnutí do konkursní podstaty úpadce částku 28.994.124,70 Kč (bod II. výroku).
[3] Rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. března 2002, č. j. 13 Cmo 39/2001-51, zrušil rozsudek konkursního soudu z 29. listopadu 2000 a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Při jednání, jež se konalo 26. února 2003 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 68-72), konkursní soud připustil změnu žaloby (učiněnou podáním z 13. září 2002, č. l. 63) tak, že částka 28.994.124,70 Kč má být žalobkyni vydána (zaplacena) s příslušenstvím představovaným 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení.
4. Usnesením ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 26 Cm 193/2000-139, které nabylo právní moci dne 28. prosince 2004, konkursní soud rozhodl (k návrhu žalobkyně), že namísto (zaniklého) původního žalovaného bude v řízení pokračováno se společností ESSOX s. r. o.
5. Usnesením ze dne 30. července 2008, č. j. 26 Cm 193/2000-467, které nabylo v plném rozsahu právní moci dne 26. srpna 2008, konkursní soud:
[1] Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby učiněné podáním datovaným 11. května 2003, č. l. 96-102) řízení co do částky 1.131.663,40 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Nepřipustil změny žaloby (rozšíření žaloby) navržené žalobkyní podáními z 8. dubna 2003, 11. května 2003, 14. ledna 2004 a 21. ledna 2007 (bod I. výroku).
Ústavní stížnost žalobkyně proti bodu II. výroku usnesení konkursního soudu ze dne 30. července 2008 odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. září 2009, č. j. III. ÚS 2180/08 [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Ústavního soudu ] .
6. Usnesením vydaným při jednání, jež se konalo 27. května 2010 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 575-579), konkursní soud zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby učiněné podáním datovaným 16. října 2008, č. l. 523) řízení co do částky 304.002,20 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení.
7. Rozsudkem ze dne 1. července 2010, č. j. 26 Cm 193/2000-620, konkursní soud [ za účasti M. D. (dále též jen „M. D.“), jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného ] :
[1] Zamítl žalobu, aby žalovaný vydal žalobkyni do konkursní podstaty úpadce částku 27.558.459,10 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (body II. až IV. výroku).
8. K odvolání žalobkyně (jež se týkalo jen částky 19.074.848,70 Kč s příslušenstvím) odvolací soud rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 2 Cmo 295/2010-704 (již bez účasti M. D.):
[1] Potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 1. července 2010 v bodě I. výroku co do částky 19.074.848,70 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení a v bodech II. a IV. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku (druhý výrok).
[3] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
9. Odvolací soud již věci projednal a rozhodl o ní s JUDr. Jánem Kurincem, coby novým správcem konkursní podstaty úpadce (a tedy coby novým žalobcem).
10. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. srpna 2014, č. j. 29 Cdo 902/2012-737 [jde o rozsudek posléze uveřejněný pod číslem 19/2015 Sb. rozh. obč. , který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Rozsudkem ze dne 16. října 2020, č. j. 2 Cmo 295/2010-858, rozhodl odvolací soud znovu o odvolání žalobce proti rozsudku konkursního soudu ze dne 1. července 2010 (již za účasti společnosti Global Financial Restructuring Czech, s. r. o. v likvidaci (dále též jen „společnost G“) tak, že:
[1] Potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 1. července 2010 v zamítavém výroku ohledně částky 9.456.640,90 Kč s příslušenstvím (představovaným 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení) [první výrok ].
[2] Zrušil rozsudek konkursního soudu ze dne 1. července 2010 v zamítavém výroku ohledně částky 9.618.207,80 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení) a ve výrocích o nákladech řízení a věc potud vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení [druhý výrok ].
12. Rozsudkem ze dne 24. června 2022, č. j. 26 Cm 193/2000-982, konkursní soud (za účasti společnosti POPELANTE DEVELOPMENT LIMITED jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce místo společnosti G):
[1] Zamítl žalobu o vydání (zaplacení) částky 9.618.207,80 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení do konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení a o znalečném (body II. až V. výroku).
13. Konkursní soud – vycházeje z ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a ze závěrů obsažených ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014 a v rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. října 2020 – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že jelikož pozdější úpadce získal z leasingových smluv protiplnění v rozsahu vyšším, než které mu poskytl žalovaný (10.234.225 Kč oproti částce 9.618.207,80 Kč), nevznikl žádný rozdíl, který by připadl do konkursní podstaty úpadce.
14. K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka (u vedlejšího účastníka jen proti bodu III. výroku) odvolací soud rozsudkem ze dne 14. června 2023, č. j. 2 Cmo 180/2022-1029:
[1] Potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 24. června 2022 v bodech I. a V. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek konkursního soudu ze dne 24. června 2022 v bodě II. výroku o nákladech řízení (druhý výrok).
[3] Zastavil (pro zpětvzetí odvolání) řízení o odvolání vedlejšího účastníka proti bodu III. výroku rozsudku konkursního soudu ze dne 24. června 2022 (třetí výrok).
[4] Potvrdil rozsudek konkursního soudu ze dne 24. června 2022 v bodě IV. výroku v tom znění, že tam stanovenou částku náhrady nákladů řízení jsou státu povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobce a vedlejší účastník (čtvrtý výrok).
[5] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (pátý výrok).
15. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §15 odst. 1 písm. d/ ZKV – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím závěrům:
16. Závěr konkursního soudu, že v řízení bylo prokázáno, že nevznikl žádný rozdíl ve prospěch úpadce, který by měl být vydán do konkursní podstaty, je správný.
17. Námitka promlčení částky zúčtované proti částce požadované žalobcem, vznesená žalobcem, není důvodná. Žalovaný neuplatňuje samostatný nárok, nýbrž s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3680/2007 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2012 pod číslem 52), nemá za správnou výši žalobcem uplatněné pohledávky, namítaje, že žalobce by měl právo jen na případný rozdíl (kdyby byl zjištěn v jeho prospěch).
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešené právní otázce [ dále označená otázka č. 1) ] , která má být dovolacím soudem posouzena jinak, jednak na vyřešení právních otázek [ dále označené otázky č. 2) až 4) ] , při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o:
1) Otázku vzájemného zúčtování poskytnutých plnění.
2) Otázku promlčení pohledávky žalovaného.
3) Otázku výkladu §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
4) Chybné hodnocení znaleckého posudku.
19. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že uloží žalovanému zaplatit žalobci částku 9.618.207,80 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 1. srpna 2000 do zaplacení.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k předestřeným otázkám následovně:
K otázce č. 1) [Ke vzájemnému zúčtování poskytnutých plnění ]
21. Potud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že postupoval nesprávně, jestliže v dané věci uplatnil závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3680/2007 a akceptoval názor, že dovolatel může požadovat jen část plnění (přesahující plnění). Potud se dovolává principu zákazu kompenzace, odkazuje na dílo: Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996 (dále jen „Steiner“), str. 120. V této souvislosti poukazuje též na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2014, pod číslem 38), pro neúčinnost kupní smlouvy a uvádí, že nelze činit rozdíly v režimu neúčinnosti kupních smluv (na straně jedné) [k čemuž poukazuje na „R 30/2007“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 29 Odo 782/2003, uveřejněný pod číslem 30/2007 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 30/2007“)] a nájemních smluv (na straně druhé).
22. Dovolatel má za příznačné, že podle závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002 [jde o rozsudek ze dne 30. června 2004, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 28/2006“) ], platí, že:
„V případech, kdy proti sobě stojí peněžité nároky z bezdůvodného obohacení podléhající jinému režimu než tomu, jejž předjímá ustanovení §457 obč. zák. (tedy nejde-li o nároky smluvních stran z neplatné nebo zrušené smlouvy), se ovšem zákaz započtení formulovaný v ustanovení §14 odst. 1 písm. i/ ZKV prosadí beze zbytku.“
23. Míní, že Nejvyšší soud není oprávněn rozhodovat o tom, zda se zákaz započtení uplatní „beze zbytku“ a kdy, a žádá, aby Nejvyšší soud přehodnotil „subjektivní přístup“ k zákazu započtení formulovanému v §14 odst. písm. i/ ZKV.
K otázce č. 2) [K promlčení pohledávky žalovaného ]
24. U této otázky má dovolatel za to, že platí-li pro správce konkursní podstaty, že jeho právo uplatnit zákonnou neúčinnost právního úkonu se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, pak by totéž mělo platit i pro žalovaného, který mohl snížení plnění uplatnit již v době podání žaloby (musí se promlčovat i právo na kompenzaci, snížení nebo kvazi započtení). Jestliže žalovaný uplatnil takové právo (právo na zohlednění protiplnění) po 20 letech od podání žaloby, jde o právo promlčené. K tomu při vyjádření nesouhlasu s rozhodovací praxí senátu Nejvyššího soudu č. 29 s poukazem na dikci §457 obč. zák. dodává, že ze vzájemné povinnosti a vzájemného práva se automaticky nestává jen jedno právo.
K otázce č. 3) [K výkladu §457 obč. zák. ]
25. U otázky č. 3) dovolatel jednak má za chybný výklad §457 obč. zák. podaný v R 28/2006 [ co do úsudku, že žalobce (coby účastník neplatné nebo zrušené smlouvy) může požadovat jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany ], jednak poukazuje na to, že v dané věci nejde o neplatnou nebo zrušenou smlouvu, takže je mylná úvaha, že řečené platí pro neúčinnou smlouvu. Nadto namítá, že u částky 698.160 Kč šlo o plnění po zániku smluv [leasingové smlouvy č. 057/0048, ukončené 1. prosince 1998 ( dále jen „ leasingová smlouva č. 1“), a leasingové smlouvy č. 057/0077, ukončené 1. prosince 1998 ( dále jen „ leasingová smlouva č. 2“)]. Konkrétně na leasingovou smlouvu č. 1 uhradil pozdější úpadce 9. prosince 1998 částku 506.434 Kč a na leasingovou smlouvu č. 2 uhradil pozdější úpadce 9. prosince 1998 částku 191.726 Kč. Tyto částky tedy nemají být předmětem zúčtování ve smyslu závěrů R 28/2006.
K otázce č. 4) [K chybnému hodnocení znaleckého posudku ]
26. K otázce č. 4 dovolatel s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, k výši bezdůvodného obohacení u neplatné nájemní smlouvy [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 53/2000 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 53/2000“)] dovozuje, že totéž by mělo platit pro leasingovou smlouvu, z čehož odvozuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku (s tím, že znalec dospěl ohledně výše bezdůvodného obohacení úpadce k částce 10.234.225 Kč).
27. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout (jako nedůvodné), případně odmítnout (jako nepřípustné). Žalovaný především uvádí, že dovolatel nevymezil řádně otázky, pro jejichž řešení má být dovolání připuštěno. K argumentaci dovolatele k označeným otázkám se žalovaný vyjadřuje následovně:
28. S přihlédnutím k závěrům formulovaným v R 28/2006, v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3680/2007 a v „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 951/2003“ [správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 951/2003, uveřejněné pod číslem 37/2007 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2007“) ] má žalovaný za správné závěry odvolacího soudu, k čemuž poukazuje i na to, že v R 30/2007 proti sobě nestála dvě peněžitá plnění.
29. Žalovaný má za správné též závěry znaleckého posudku, poukazuje i na to, že jeho správnost strany sporu v řízení před konkursním soudem nezpochybnily a k výhradám, které dovolatel uplatnil v odvolacím řízení, se znalec písemně vyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
30. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. K tomu především uvádí, že ač se již v této věci po dvakráte výslovně vyjádřil ke znění občanského soudního řádu rozhodnému pro tento spor [ poprvé v důvodech rozsudku ze dne 26. srpna 2014, jímž rozhodoval o dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. září 2011, a podruhé v důvodech usnesení ze dne 17. května 2018, č. j. 29 Cdo 5188/2017-799, jímž rozhodoval o dovolání žalovaného a společnosti BLUE CHIP s. r. o. proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. dubna 2015, č. j. 2 Cmo 295/2010 756, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. října 2017, č. j. 2 Cmo 295/2010-795 (srov. odstavec [19] a [21] odůvodnění) , obě sporné strany tyto závěry ignorují a svou procesní argumentaci (v dovolání a ve vyjádření k dovolání) opírají (zjevně nesprávně) o aktuální znění občanského soudního řádu.
31. Nejvyšší soud tedy (opět) připomíná, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), účinným od 1. ledna 2008, byl zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434); s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sb. rozh. obč. Poukazy dovolatele i žalovaného na ustanovení občanského soudního řádu o dovolání v aktuálním znění jsou tudíž argumentačně bezcenné.
32. Pro posouzení přípustnosti podaného dovolání jsou (tedy) určující následující ustanovení občanského soudního řádu ( v rozhodném znění ):
§237
(1) Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
(…)
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
(…)
(3) Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
§241a
(…)
(2) Dovolání lze podat jen z těchto důvodů:
a/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
b/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
(3) Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
(4) V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
33. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
34. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde; jediný případ, kdy konkursní soud rozhodl o věci jinak (než tak, že žalobu zamítl) se týkal jeho prvního rozsudku (ze dne 29. listopadu 2000), přičemž závazný právní názor odvolacího soudu obsažený ve zrušujícím usnesení ze dne 27. března 2002 se týkal určovacího výroku (srov. odstavec 1. bod [1] odůvodnění shora), jenž v této fázi řízení již není předmětem žaloby. Správnost onoho závazného právního názoru odvolacího soudu obsaženého ve zrušujícím usnesení ze dne 27. března 2002 přitom dovolatel v aktuálně podaném dovolání nezpochybňuje (srov. k tomu i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněného pod číslem 69/2010 Sb. rozh. obč.). Zbývá proto určit, zda dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
35. Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř., ve spojení s důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sb. rozh. obč. , nebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130. Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
36. Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., pak při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
37. Ve shora ustaveném judikatorním rámci Nejvyšší soud především poukazuje na to, že dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatňuje tak (lhostejno zda proto, že si nebyl vědom jiného rozhodného znění ustanovení o dovolání) pouze dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Důvod připustit (v návaznosti na uplatněný dovolací důvod) dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V jednotlivostech lze k (ne)přípustnosti dovolání ve vazbě na položené otázky uvést následující:
K otázce č. 1) [Ke vzájemnému zúčtování poskytnutých plnění ]
38. Závěry odvolacího soudu k této otázce jsou souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na dané téma, z níž se podávají následující závěry:
39. Jestliže si účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci (ve smyslu ustanovení §457 obč. zák.) jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany; srov. především R 28/2006 (jež bylo ostatně vydáno ve věci téhož úpadce, jíž se jako žalobkyně a dovolatelka účastnila původní správkyně konkursní podstaty úpadce).
40. V případě, že si účastníci smlouvy neúčinné ve smyslu §15 odst. 1 písm. d/ ZKV před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i po prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3680/2007.
41. Poukaz dovolatele na zákaz započtení obsažený v §14 odst. 1 písm. i/ ZKV je coby oponentura těmto závěrům bez významu, neboť takové vzájemné zúčtování není započtením; srov. opět R 52/2002, nebo odstavec 51. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, uveřejněného pod číslem 98/2022 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 98/2022“) , anebo odstavec 79. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2023, sp. zn. 29 Cdo 3609/2022.
42. Důvod ke změně této judikatury na základě argumentace obsažené v dovolání Nejvyšší soud nemá.
K otázce č. 2) [K promlčení pohledávky žalovaného ]
43. Z judikatorně ustálených závěrů označených k otázce č. 1 se podává, že odpověď na otázku č. 2) nemá smysl, jelikož při vzájemném zúčtování synallagmatického závazku tam, kde proti sobě stojí peněžitá plnění (nebo peněžité plnění a peněžitá náhrada) existuje pouze jedna promlčitelná pohledávka; totiž pohledávka té ze smluvních stran, která plnila ve větším rozsahu, představovaná (pouze) výší přesahujícího plnění.
K otázce č. 3) [K výkladu §457 obč. zák. ]
44. Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud ani co do otázky č. 3), když závěry plynoucí (k výkladu §457 obč. zák.) z R 28/2006 jsou judikatorně ustálené a důvod k jejich změně Nejvyšší soud nenalézá; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, nebo (opět) odstavec 51. odůvodnění R 98/2022.
45. Vlastní skutková zjištění, která dovolatel Nejvyššímu soudu u této otázky předestírá, jsou k založení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpůsobilá (srov. odstavce 35. a 36. shora).
K otázce č. 4) [K chybnému hodnocení znaleckého posudku ]
46. Prostřednictvím argumentace k otázce č. 4) dovolatel uplatňuje výhrady ke skutkovým závěrům odvolacího soudu (založeným na zjištěních ze znaleckého posudku), aniž ovšem skutkový dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.) uplatnil a aniž jej měl (se zřetelem k dikci §241a odst. 3 o. s. ř.) k dispozici. K nemožnosti zohlednit vlastní skutková zjištění, která dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá, srov. opět odstavce 35. a 36. shora. Nadto platí, že s amotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
47. Závěrem lze doplnit, že žalovaný správně poukázal na to, že nelze srovnávat vzájemné zúčtování synallagmatického závazku tam, kde proti sobě stojí peněžitá plnění (nebo peněžité plnění a peněžitá náhrada) se situací, kdy proti sobě stojí peněžité plnění na straně jedné a věcné plnění na straně druhé (srov. R 30/2007).
48. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
49. Jen pro úplnost, již bez vlivu na výsledek dovolacího řízení, Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelem kritizovaná koncepce vypořádání vzájemných plnění z neúčinného právního jednání se prosazuje i na poli práva insolvenčního ; srov. §237 odst. 4 insolvenčního zákona a (opět) důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3609/2022.
50. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání ze dne 20. září 2023) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Tarifní hodnotou věci je ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu částka 9.618.207,80 Kč . Tomu odpovídá (dle §7 bodu 6. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 46.780 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč jde o částku 47.080 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 9.886,80 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde celkem o částku 56.966,80 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce. Jinak vůči sobě účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. ledna 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu