ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.656.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 656/2022-672
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce JUDr. Josefa Cupky, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00, jako insolvenčního správce dlužníka LUMICA s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 26152533, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, se sídlem v Plzni, Lochotínská 1108/18, PSČ 301 00, proti žalovanému Ross, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25610317, zastoupenému Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 53/24, PSČ 602 00, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 197/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2021, č. j. 54 Co 198, 199/2021-627, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2021, č. j. 54 Co 198, 199/2021-627, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. října 2020, č. j. 40 C 197/2015-539, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 5. ledna 2021, č. j. 40 C 197/2015-545, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou dne 19. května 2015 se žalobce (JUDr. Josef Cupka, insolvenční správce dlužníka LUMICA s. r. o. v likvidaci) domáhal nahrazení souhlasu žalovaného (Ross, a. s. v likvidaci) s vydáním soudní úschovy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci 34 Sd 51/2014, a to částky 8 921 633,86 Kč. V průběhu řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 23. února 2016 připustil rozšíření žaloby o požadavek na nahrazení souhlasu s vydáním částky 98 774,81 Kč, jakožto předmětu úschovy vedené u téhož soudu pod sp. zn. 34 Sd 35/2015. Složitel [správce konkursní podstaty úpadce ARMABETON, a. s. (dále je „úpadce“)] složil uvedené částky do soudní úschovy na základě rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2013, č. j. 80 K 59/1999-1639, jako splnění závazku, neboť žalovaný dne 7. ledna 2014 podal návrh na vstup do konkursního řízení úpadce na místo dosavadního věřitele č. 453 LUMICA s. r. o. (dále též „společnost L“) a složitel tak neměl jistotu ohledně osoby věřitele úpadce. Návrh žalovaného na vstup do konkursního řízení Městský soud v Praze pravomocně zamítl usnesením ze dne 24. března 2014, č. j. 80 K 59/99 (453)-24, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2014, č. j. 2 Ko 23/2014-35. Žalobce míní, že je tak jediným oprávněným příjemcem soudní úschovy.
2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout a podal vzájemný návrh, kterým se domáhá nahrazení souhlasu žalobce s vydáním předmětu úschovy. Tvrdí, že dne 3. září 2002 byla mezi společností L a žalovaným uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, kterou společnost L postoupila žalovanému své pohledávky za úpadcem v celkové výši 545 912 395,17 Kč, přičemž šlo o pohledávky, které společnost L přihlásila do konkursního řízení úpadce. Žalovaný doplnil, že jeho návrh na vstup do konkursního řízení na místo dosavadního věřitele byl zamítnut s odůvodněním, že nebyl podán původním věřitelem, ale věřitelem novým (žalovaným).
3. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. října 2020, č. j. 40 C 197/2015-539, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5. ledna 2021, č. j. 40 C 197/2015-545, uložil žalovanému souhlasit s vydáním předmětů soudních úschov žalobci, přijatých zdejším soudem, a to rozhodnutím ze dne 26. srpna 2014, č. j. 34 Sd 51/2014-10, ve výši 8 921 633,86 Kč a rozhodnutím ze dne 3. července 2015, č. j. 34 Sd 35/2015-14, ve výši 98 774,81 Kč (bod I. výroku), zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný domáhal stejné povinnosti vůči žalobci (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení, nákladech státu a o soudním poplatku (bod III. výroku a body I. a II. výroku doplňujícího usnesení).
4. Soud prvního stupně, cituje §298 odst. 1, §299 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a §1012 větu první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dospěl po provedeném dokazování k závěru, že tvrzení žalovaného, že pohledávka společnosti L poté, co byla přihlášena do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce, byla postoupena na žalovaného, nebylo hodnověrně prokázáno. Žalovaný potud neunesl důkazní břemeno, když smlouvu o postoupení pohledávky byl schopen předložit soudu pouze v prosté kopii, žalovaným navržení svědci P. K. (dále jen „P. K.“) a V. Z. (dále jen „V. Z.“), kteří měli smlouvu podepsat za smluvní strany, ve svědeckých výpovědích neuvedli skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno smlouvu považovat za platně uzavřenou, nebylo prokázáno, že by správce konkursní podstaty úpadce byl v období bezprostředně následujícím po údajném uzavření smlouvy o postoupení pohledávky informován, a stalo-li se tak až po více než deseti letech, lze žalovaným uplatněný nárok považovat za krajně nevěrohodný, a to tím spíše, že ani soudem ustanovený znalec nebyl schopen potvrdit, zda žalovaný evidoval pohledávku ve svém účetnictví.
5. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobce prokázal, že je oprávněným příjemcem složené úschovy, že mu svědčí právo k předmětu úschovy na základě rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2013. Naopak žalovaný ničím neprokázal, že mu svědčí právo k vydání soudní úschovy ve výši 9 020 408,67 Kč.
6. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně pro posouzení toho, komu ze složitelem označených příjemců mají být vydány složené částky, správně považoval za podstatná skutková zjištění potřebná pro posouzení mezi účastníky sporné právní skutečnosti, zda došlo k platnému postoupení pohledávky za úpadcem na žalovaného.
8. Zároveň však odvolací soud přisvědčil námitce žalovaného, že soud prvního stupně nedostál požadavku §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby v odůvodnění rozhodnutí stručně, jasně a hlavně srozumitelně uvedl, které skutečnosti vzal na základě jím provedeného dokazování za prokázané a které nikoliv, a proč neprovedl další žalovaným navrhované důkazy a následně za použití logické argumentace svá skutková zjištění promítl do jím učiněného závěru o skutkovém stavu věci. Žalovaný po právu vytýká rozhodnutí soudu prvního stupně panující rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními, nesprávnost úvah, jejichž prostřednictvím se řídil při hodnocení jednotlivých důkazů, a konečně též existenci tzv. opomenutých důkazů, zvláště za situace, vystavěl-li svůj závěr o skutkovém stavu věci na závěru o žalovaným neuneseném důkazním břemenu k tvrzení o postoupení pohledávky.
9. Odvolací soud však uvedl, že je v daném případě „v jeho silách“ všechny tyto procesní „neduhy“ rozhodnutí soudu prvního stupně napravit a předejít tak potřebě jeho kasace.
10. Soud prvního stupně se podle odvolacího soudu opomněl vypořádat s žalovaným navrženými svědeckými výpověďmi zástupců správce konkursní podstaty úpadce JUDr. Jiřího Mayera (dále jen „J. M.“) a JUDr. Ing. Heleny Horové (dále jen „H. H.“), jakož i s návrhem na výslech soudem ustanoveného znalce Ing. Aleše Ptáčka. Návrh žalovaného na výslech svědka JUDr. Petra Vališe (původního správce konkursní podstaty úpadce) odvolací soud nepovažoval za opomenutý důkaz, neboť byl označen až po marném uplynutí koncentrační lhůty. Návrh na výslech znalce odvolací soud považoval za nadbytečný za situace, kdy znalec v posudku č. 17-166 ze dne 17. února 2017 (č. l. 261 – 315) jasně deklaroval, že zadaný znalecký úkol v zásadě nebyl schopen splnit proto, že mu žalovaný – i přes opakované výzvy – nepředložil požadované účetní doklady. Vycházeje z dokladů, které měl znalec možnost získat z veřejně dostupné sbírky listin, lze toliko fiktivně dovodit, že v kalendářním roce 2002 by o uvedené pohledávce mohlo být žalovaným účtováno, bylo-li o ní účtování v rozsahu její pořizovací ceny (10 miliónů Kč), za níž údajně byla žalovanému postoupena. V roce 2003 pak o ní mohlo být účtováno maximálně v rozsahu 69 % její pořizovací ceny a v roce 2012 v účetní evidenci zcela jistě uvedena nebyla. Odvolací soud tak naznal, že by výslech nepřinesl jakékoliv další podstatné informace, když sám žalovaný zapříčinil, že jím označený důkaz znaleckým posudkem pro něj nevyzněl příznivě.
11. Výslech H. H. považoval odvolací soud za nadbytečný, neboť v reakci na výzvu, aby se svědkyně dostavila na jednání, sdělila, že nedisponuje žádnými informacemi ohledně společnosti L. Dokazování tak odvolací soud doplnil toliko o svědecký výslech J. M.
12. Odvolací soud po doplnění dokazování uvedl, že stejně jako předtím soud první stupně, byl i odvolací soud nucen formulovat závěr o skutkovém stavu věci na podkladě nesourodých zjištění plynoucích z jednotlivých dílčích důkazů. Na jedné straně oddělená zjištění plynoucí z žalovaným předložené úředně ověřené kopie smlouvy o postoupení pohledávek, svědecké výpovědi P. K., který potvrdil pravost zmíněné smlouvy, jakož i to, že tuto smlouvu podepsal za společnost L, „svědecké, resp. účastnické výpovědi“ V. Z., který rovněž potvrdil, že v rozhodném období za žalovaného smlouvu podepisoval, by obecně byla způsobilá prokázat tvrzení žalovaného o nabytí pohledávky žalovaným. Na druhou stranu však žádnou z procesních stran nezpochybňovaný fakt, že žalovaný teprve až po více než deseti letech od tvrzeného postoupení pohledávky reálně začal domáhat svých práv z údajně postoupené pohledávky, navíc za situace, kdy ani insolvenční správce společnosti L, ani správce konkursní podstaty úpadce o tom, že by do konkursu přihlášená pohledávka byla komukoli dále postoupena, nevěděli, a hlavně na základě znalcem učiněného rozboru účetní evidence žalovaného (že o pohledávce neúčtoval), by naopak nasvědčoval závěru zcela opačnému, vycházejícímu z úvahy o ryze účelovém jednání žalovaného, usilujícím se zpětnou platností o dřívější právní účinky namítaného právního jednání. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k tvrzení o platném postoupení pohledávky za úpadcem společnosti L. Přitom odvolací soud vyšel z úvahy, že platné účinky lze přiznat pouze s plnou vážností činěnému právnímu jednání. Uvedenou kvalitu však jen stěží lze nalézt v situaci, kdy žalovaný tvrdí, že je vlastníkem konkrétní pohledávky, ale reálně s ní takto po dobu minimálně deseti let nenakládal a neuplatňoval ji a ani o ní jako o svém majetkovém aktivu v rozhodném období nevedl potřebnou účetní evidenci.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 o. s. ř. argumentem (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoliv naznal, že je nepřezkoumatelný, neboť jsou zde zásadní rozpory ve zjištěném skutkovém stavu, a tedy není ani zřejmé, k jakým závěrům potud soud prvního stupně dospěl. Přitom šlo o závěr pro věc zcela stěžejní, tedy zda došlo k postoupení pohledávky za úpadcem dovolateli. Odvolací soud tak dle mínění dovolatele postupoval v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. a odchýlil se od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 30 Cdo 1198/2001.
15. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud nejen nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, ale v situaci, kdy hodlal ve věci sám rozhodnout, v rozporu §213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Za situace, kdy rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje žádné hodnocení důkazů, respektive jejich hodnocení je rozporné, je odvolací soud povinen tyto důkazy provést znovu. Neučiní-li tak, je důsledkem této situace stav, kdy důkazy provedené soudem prvního stupně fakticky hodnotí až odvolací soud, který je však neprovedl.
16. Odvolací soud se měl dále odchýlit od judikatury Ústavního soudu a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 40/2002“), když dospěl k závěru, že je schopen „napravit“ pochybení soud prvního stupně v tom, že některé navržené důkazy zcela opomenul, aniž v odůvodnění vysvětlil, z jakého důvodu tyto důkazy neprovedl v rámci odvolacího řízení. Dovolatel je přesvědčen, že takový postup odvolacího soudu je nesprávný, neboť nesmí nahrazovat činnost soudu prvního stupně, a to zejména jde-li o proces dokazování, jež má být prováděno zásadně před soudem prvního stupně.
17. Dovolatel má konečně za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 1908/2006, i tím, že odmítl provést výslech svědkyně H. H., ačkoliv uznal, že ji soud prvního stupně nevyslechl v rozporu se zákonem. Míní, že důkaz výslechem svědka je nutné provést tak, že soud svědka předvolá k ústnímu jednání, kde provede jeho výslech v souladu s pravidly podle §126 o. s. ř., tedy včetně toho, že účastníci řízení budou oprávněni klást svědkovi otázky. Není přípustné, aby soud rezignoval na výslech svědka pouze proto, že soudu písemně sdělí, že „o věci nic neví“.
18. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
19. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro posouzení procesních otázek dovoláním předestřených (postupu odvolacího soudu po zjištění nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od dále označené judikatury Nejvyššího soudu.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
22. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku soud uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
23. Podle §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
24. Nejvyšší soud sdílí (z důvodů popsaných v napadeném rozhodnutí) závěr odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně; ke kritériím nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí srov. již R 40/2002 a (především) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnut a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
25. Judikatura Nejvyššího soudu je nicméně též ustálena v závěru, že nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně může odvolací soud (v souladu s dikcí §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) pouze zrušit, jelikož taková vada rozhodnutí soudu prvního stupně zbavuje účastníky řízení práva proti němu náležitě argumentovat v opravných prostředcích; srov. opět R 100/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze ne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2020, sp. zn. 32 Cdo 3219/2018. Tomu odpovídají i závěry literatury; srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1769.
26. Odvolací soud tedy pochybil již tím, že přes dikci §219 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nepřikročil ke zrušení nepřezkoumatelného rozhodnutí.
27. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo již na základě shora podaného výkladu, Nejvyšší soud dalšími dovolatelem předestřenými procesními otázkami za tohoto stavu pro nadbytečnost nezabýval.
28. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tudíž zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
29. Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243g odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
31. Pro úplnost zbývá dodat, že o návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím o podaném dovolání se stal tento návrh bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu