ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.3219.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3219/2018-340
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně PŘEROVSKÉ KOTLÁRNY VLČEK s. r. o. , se sídlem v Přerově I – Městě, Kojetínská 728, PSČ 750 02, identifikační číslo osoby 46580077, zastoupené JUDr. Jiřím Bezuchou, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti žalované První brněnské strojírně, a. s. , se sídlem v Brně – Židenicích, Olomoucká 3419/9, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 00211281, zastoupené Mgr. Evou Habánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o zaplacení částky 615 321 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1 571 167,29 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 56/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 156/2017-289, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 156/2017-289, v prvním výroku, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2017, č. j. 36 Cm 56/2009-238, v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 615 321 Kč a ve výroku pod bodem II, jímž byl zamítnut vzájemný návrh, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 615 321 Kč se smluvním úrokem z prodlení jako ceny díla sjednané ve smlouvě o dílo, kterou jako zhotovitel uzavřela s žalovanou a jejímž předmětem byla výroba a dodávka technologického zařízení výparníku pro kotel v lokalitě Wicker, určeného pro německého zákazníka. Uplatněný nárok opřela o tvrzení, že dílo bylo dne 2. 8. 2007 převzato žalovanou a jeho cena vyúčtována fakturou splatnou dne 6. 9. 2007, kterou žalovaná neuhradila. Po reklamaci uplatněné konečným zákazníkem dne 7. 7. 2008, kterou uznala, převezla předmět díla zpět do svého výrobního závodu k provedení opravy a opravený odparník poté znovu převezla ke konečnému zákazníkovi. Ten dne 7. 7. 2008 uplatnil další reklamaci, kterou však posoudila jako neoprávněnou, neboť žalovaná dílo po opravě převzala bez závad.
Žalovaná založila svou procesní obranu na tvrzení, že dílo sice převzala a žalobkyni tedy vzniklo právo na zaplacení jeho ceny, následně však vyšlo najevo, že dílo bylo převzato s vadami, které při přejímacím řízení nemohly být zjištěny. Má za to, že není v prodlení s úhradou ceny, jestliže žalobkyně odmítá odstranit řádně reklamované vady díla. Dne 4. 8. 2011 uplatnila vzájemným návrhem právo na slevu z ceny díla z titulu odpovědnosti za vady v konečné výši 409 785 Kč spolu s nárokem na náhradu škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s reklamací ze dne 7. 8. 2007 a opětovnou reklamací ze dne 7. 7. 2008, v konečné celkové výši (po započtení částky odpovídající slevě na cenu díla) Kč 1 571 167,29.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 36 Cm 56/2009-238, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 615 321 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 7. 9. 2007 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení částky 1 571 167,29 Kč (výrok pod bodem II), zastavil řízení o vzájemném návrhu v částce 156 717,34 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body IV a V).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 12. 7. 2007 uzavřena smlouva o dílo podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), v níž se žalobkyně zavázala vyrobit pro žalovanou technologické zařízení výparníku pro stávající kotel K č. 6 dle finální dokumentace, z materiálu dodaného objednatelem, dle ISO, norem EN, zákonů a předpisů platných na území Německa, a dodat ho včetně průvodní technologické dokumentace. Žalovaná se zavázala dodat materiál na zhotovení díla, zajistit dopravu výměníku a zaplatit za výměník cenu ve výši 531 579 Kč, navýšenou o DPH. Strany se dohodly, že se budou řídit Všeobecnými obchodními podmínkami hmotných dodávek a služeb pro První brněnskou strojírnu Brno DIZ a. s. (dále též jen „VOP“), ve kterých byl pro případ prodlení s úhradou faktury smluven úrok 0,05 % z fakturované částky za každý den prodlení a podle nichž je zhotovitel povinen v přiměřené lhůtě bezplatně a na své náklady odstranit oprávněnou a uznanou reklamovanou vadu, a pokud tak neučiní, má objednatel právo dle svého uvážení opravit oprávněnou a uznanou vadu sám nebo prostřednictvím třetí osoby na riziko a náklady zhotovitele a požadovat odpovídající započtení nákladů potřebných k odstranění vady s nezaplacenou fakturou. Zhotovený výparník byl nejprve předán žalované předávacím protokolem ze dne 2. 8. 2007 a téhož dne žalobkyně vystavila fakturu č. 2007287 na úhradu ceny díla ve výši 615 321 Kč včetně 19% DPH, splatnou dne 6. 9. 2007. Poté, co žalovaná reklamovala vady výměníku a požadovala jejich odstranění, žalobkyně reklamaci uznala a bylo dohodnuto, že opraví vadné díly šotů, které budou za tímto účelem převezeny zpět do výrobního závodu, a budou vyrobeny nové komory, které se připojí ke stávajícím hadům. Druhý výparník byl dle předávacího protokolu ze dne 22. 4. 2008 předán žalované včetně průvodní technické dokumentace a konečného certifikátu. Dne 7. 7. 2008 žalovaná učinila druhou reklamaci, kterou však žalobkyně neuznala. Žalovaná v přípise ze dne 11. 8. 2008 trvala na opravě 100% svárů výparníku, což žalobkyně odmítla s tím, že tvrzené vady na výparníku nejsou, a poukázala na to, že druhý výparník byl žalovanou převzat bez závad. Žalovaná dne 18. 8. 2008 žalobkyni sdělila, že pokud výparník neopraví, zajistí si opravu náhradním způsobem na náklady žalobkyně, které jí vyúčtuje.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že druhý (opravený) výparník splňoval parametry dohodnuté ve smlouvě. Argumentoval, že kvalita výparníku byla prokázána doklady obsaženými v technické dokumentaci vyhotovené ke druhému výparníku, kde bylo také doloženo, které zkoušky a s jakým výsledkem byly provedeny. Tento svůj závěr opřel rovněž o svědecké výpovědi, z nichž zjistil, že kontrola kvality druhého výparníku byla prováděna ve vyšší míře i rozsahu, neboť byl zvýšen počet kontrol, byla zvýšena účast osob podílejících se na provádění kontroly a byla zvýšena také kontrola i v průběhu samotné výroby.
Soud prvního stupně konstatoval, že skutečnost, že výparník měl vady tvrzené v rámci druhé reklamace, žalovaná prokazovala zejména znaleckým posudkem prof. Reisgena zhotoveným dle zadání německého soudu, a usoudil, že tento důkaz jednoznačně neprokazuje, že by byl výparník vadný v tvrzeném rozsahu, tedy že by na něm byly vadné všechny sváry. Vyjádřil názor, opřený i o „stanoviska“ svědků, že posudek neobsahuje jednoznačné a konkrétní kvantifikovatelné údaje, aby bylo možné přezkoumat, na základě jakých zcela konkrétních zjištění znalec svoje závěry vyslovil. Uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by druhý výparník, jenž byl opraven v rámci uplatnění vad reklamací ze dne 7. 8. 2007, měl tvrzené vady, tudíž neprokázala ani nárok na slevu z ceny díla, ani nárok na náhradu škody podle §373 obch. zák., která jí měla vzniknout „také vadným plněním žalobkyně, neboli tím že žalobkyně porušila svoji smluvní povinnost dodat žalované bezvadné dílo, a že by tedy jednoznačně tato skutečnost zapříčinila a vedla ke vzniku žalovanou tvrzené škody uplatněné v rámci vzájemného návrhu“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované, směřujícímu proti všem výrokům mimo výrok pod bodem III, v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku pod bodem I, kterou byla přisouzena částka 615 321 Kč, a ve výroku pod bodem II potvrdil (první výrok), a ve zbývající části výroku pod bodem I, kterou bylo rozhodnuto o úroku z prodlení, a v nákladových výrocích toto rozhodnutí zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně shledal odvolací soud neopodstatněnou; usoudil, že rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 odst. 1 občanského soudního řádu a ustálenou soudní praxí, vyjma výroku o přisouzených úrocích z prodlení, neboť soud prvního stupně vůbec nezdůvodnil, na základě jakých skutkových zjištění a jakého právního posouzení dospěl k závěru, že žalovaná byla v prodlení právě od 7. 9. 2007. Odvolací námitky směřující proti skutkovému stavu věci zjištěnému soudem prvního stupně shledal odvolací soud nedůvodnými a skutková zjištění soudu prvního stupně – s výjimkou doby prodlení – posoudil jako správná. Uvedl, že i důkazy, jimž dovolatelka přisuzuje váhu rozhodujících důkazů a dovozuje z nich, že výparník měl po druhé reklamaci vytknuté vady, tj. závazné posouzení autorizované osoby TÜV (Technische Überwachung Hessen GmbH) Hessen (dále též jen „stanovisko TÜV“), a posudek vypracovaný prof. Ing. Reisgenem, soud prvního stupně vyhodnotil způsobem, který odpovídá ustanovení §132 občanského soudního řádu. Konstatoval, že tyto dva listinné důkazy jsou v rozporu s ostatními důkazy provedenými stran kvality výparníku po druhé opravě, a argumentoval, že celá řada listinných důkazů, které soud prvního stupně provedl a z nichž činí skutková zjištění, prokazuje, že kvalitě výparníků, zejména sváru, byla po celou dobu výroby věnována mimořádná pozornost, a předávací protokol ze dne 22. 4. 2008 svědčí o tom, že výměník žádné zjevné vady nevykazoval, ani na svárech. Vyjádřil názor, že zmíněné dvě listiny rozhodně nemohou být určující pro posouzení, zda výrobek byl vadný, když jejich text naznačuje tomu, že jde o účelově zpracované listiny ve prospěch německého zákazníka žalované. O tom podle jeho mínění svědčí zejména to, že stanovisko TÜV je velmi stručné a nelze z něho zjistit, v jakém rozsahu a po jak dlouhou dobu byla kontrola prováděna, z posudku prof. Reisgena pak plyne, že celková doba, kterou prof. Reisgen strávil na místě, trvala dvě a půl hodiny a kontrolované výparníky, zobrazené na obrázku č. 1, jsou složené u zdi, což vyvolává závažné pochybnosti o tom, že prof. Reisgen mohl skutečně zkontrolovat a zkontroloval 80 % sváru; vizuální kontrola takového množství sváru a dále kontrola endoskopem by si musela vyžádat postupné přerovnání všech výparníků a jednoznačně by ji nebylo možno v časovém úseku dvou hodin zvládnout, včetně zápisu všech výsledků. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně zcela správně dospěl k závěru, že posudek prof. Reisgena neprokazuje tvrzení žalované o tom, že kvalita výparníku byla špatná a 100 % svárů bylo vadných, a soud prvního stupně zcela správně hodnotil tento posudek v souvislosti s ostatními důkazy. Dodal, že i když soud prvního stupně výslovně v odůvodnění neuvádí, proč za rozhodující nepovažuje ani stanovisko TÜV, platí o tomto stanovisku to, co soud prvního stupně v podstatě uzavřel ve vztahu k posudku.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla, když po reklamaci vad po předání předávacím protokolem ze dne 2. 8. 2007 vyrobila nový výparník, který předala žalované dne 22. 4. 2008 a ta jej převzala s tím, že je bez vad. Soudu prvního stupně dal za pravdu též v tom, že žalovaná se námitkou započtení neubránila, a jako věcně správý posoudil též výrok, jímž soud prvního stupně zamítl vzájemný návrh, přičemž odkázal na správné a výstižné zdůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, konstatoval, že jeho povinností není se vypořádat se všemi odvolacími výtkami jednotlivě, a s odkazem na §219 občanského soudního řádu vyjádřil názor, že postačí odkaz na odůvodnění napadeného rozsudku bez dalšího.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, směřujícím proti jeho prvnímu výroku. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „zejména v otázce nepřípustnosti libovůle rozhodování, aplikace pravidel pro dokazování a náležitostí soudních rozhodnutí“.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně v rozporu se zákazem libovůle ignoroval její zásadní námitky a nesporné skutkové okolnosti. Tím nejenže rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, představovanou rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (jde o rozsudek ze dne 11. 5. 2011, který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), ale rovněž vlastním hodnocením důkazů, které v odvolacím řízení nebyly provedeny, zatížil své rozhodnutí rozporem s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, reprezentovanou např. rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 2406/2015 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015).
V rámci vymezení dovolacího důvodu dovolatelka namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval jejími námitkami stran vzniku škody a započtením nároku na její úhradu. Tvrdí, že soud prvního stupně sice provedl důkaz stanoviskem TÜV ze dne 23. 7. 2008, ale žádným způsobem se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, tedy „nezjistil“ z něj žádné skutkové závěry a vůbec jej nehodnotil. Pochybení spočívající v tom, že soud prvního stupně tento důkaz pominul, je podle dovolatelky o to závažnější, že TÜV Hessen je místně příslušnou organizací technického dozoru pro provozovatele elektrárny na spalování biomasy Wicker; pokud vydalo stanovisko, že na základě vizuální kontroly výparníku za použití endoskopu shledává výparník vadným a nebezpečným, je nemyslitelné, že by bylo lze přistoupit k instalaci předmětného díla do tlakového systému kotle. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud uvedený důkaz v odvolacím řízení neprovedl, avšak hodnotil jeho obsah a vyvodil z něj skutkové závěry pro věc zcela rozhodující, čímž se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2406/2015 a zatížil řízení vadou spočívající v p0020orušení §213 odst. 3 občanského soudního řádu. Krom toho, že vyloučil dovolatelku z možnosti na takový důkaz reagovat, nese jeho postup znaky svévole, jejíž zákaz vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu „ve věci II. ÚS 435/09“. Závěrem dovolatelka poukazuje na to, že se soudy nižších stupňů rovněž nevypořádaly s rozhodnutím Zemského soudu Wiesbaden ze dne 26. 4. 2011, které je založeno jako důkaz do spisu.
Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně odmítl s poukazem na závěr o bezvadnosti opraveného výparníku předaného dne 22. 4. 2008 její obranu započtením a vzájemným návrhem „ en block“ , aniž by se jí blíže zabýval, v důsledku čehož nesprávně odmítl i obranu založenou výhradně na nesporné skutečnosti, že dílo nebylo dne 2. 8. 2007 provedeno řádně. K tomu uvádí, že v příčinné souvislosti s vadností díla předaného dne 2. 8. 2007 jí vznikla škoda ve výši 404 754 Kč spočívající v marně vynaložených prostředcích na demontáž zařízení, které mělo dílo nahradit, a na jeho opětovné zprovoznění po zjištění vadnosti díla. Bez ohledu na to, zda dílo bylo po opravě dne 22. 4. 2008 bez vad či nikoliv, jí tak vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti provést dílo řádně a včas ke dni 2. 8. 2007 škoda, z níž část ve výši 205 536 Kč použila k započtení na žalovanou částku a žaloba tedy měla být nejméně v tomto rozsahu zamítnuta. Jako část vzájemného návrhu pak uplatnila mj. zbývající část uvedené škody, tj. částku 199 218 Kč, a dále částky 29 750 Kč a 27 965 Kč představující rovněž nároky na náhradu škody, které jí vznikly výhradně v souvislosti s vadností díla ke dni 2. 8. 2007 (šlo o úhradu za opětovné posouzení a osvědčení konstrukce díla ze strany TÜV SÜD Czech s. r. o. po uznané reklamaci díla a jeho následné opravě a o náklady na opětovnou dopravu díla na místo jeho určení po jeho opravě dne 24. 4. 2008). Dovolatelka poukazuje na to, že soud prvního stupně tyto nároky zamítl ze zcela nesouvisejícího důvodu a odvolací soud se těmito skutečnostmi vůbec nezabýval, přestože je v odvolání namítala. Tím založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí a odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud odvolání odmítl, případně aby je zamítl. Popírá, že by soud prvního stupně přehlédl některý z navržených důkazů, a je přesvědčena, že důkazy byly provedeny a hodnoceny v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Nesouhlasí ani s tvrzením, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná. Má za to, že dovodil-li odvolací soud, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu, nebylo třeba, aby se zabýval otázkou zápočtových úkonů dovolatelky.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocná rozhodnutí odvolací soudu, jen pokud to zákon připouští (§236 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při vypořádání odvolacích námitek (při řešení otázky přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně) odchýlil od dovolatelkou označené i další rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože Nejvyšší soud nehodlá svou dosavadní rozhodovací praxi měnit, pojí se s takto dovozeným závěrem o přípustnosti dovolání též jeho posouzení jako důvodného; napadené rozhodnutí v tomto rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal porušení ústavního zákazu libovůle v rozhodování soudů (k tomu Nejvyšší soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09). Na základě toho Nejvyšší soud shledal pochybení na straně odvolacího soudu spočívající v tom, že na námitky předestřené v odvolání dostatečně, či takřka nijak, nereagoval, když pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.
V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Shodně dovodil v usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, že v případě, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně nelze přezkoumat, nemůže vůči němu účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a, na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.
Ve zde souzené věci dovolatelka důvodně poukazuje na to, že v řízení uplatnila vzájemné pohledávky za žalobkyní z titulu práva na náhradu škody, z nichž pouze část se pojí s vadností opraveného (resp. opětovně provedeného) díla předaného dne 22. 4. 2008, zatímco u ostatních pohledávek jde o právo na náhradu škody, která měla dovolatelce podle jejích tvrzení vzniknout v příčinné souvislosti s vadami díla předaného původně, dne 2. 8. 2007, avšak důvody, pro něž soud prvního stupně posoudil uplatnění všech těchto pohledávek jako neopodstatněné, totiž závěr, že vadnost výparníku předaného po opravě provedené na základě první reklamace nebyla prokázána, se logicky vztahují jen k těm pohledávkám na náhradu škody, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s tvrzenou vadností opraveného výparníku, předaného dne 22. 4. 2008. Důvody, které by se týkaly důsledků vad vytčených první, uznanou reklamací, soud prvního stupně neuvedl, žalovaná tedy neměla s čím věcně polemizovat a jediné, co mohla v tomto ohledu namítnout, byla právě nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Je přitom bez praktického významu, zda tato nepřezkoumatelnost spočívá v nedostatku důvodů či v nesrozumitelnosti (za níž se může skrývat nesprávné právní posouzení).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, musí je odvolací soud zrušit, jinak též zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 14, a důvody rozsudku ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nejenže tak neučinil a řešil tudíž otázku procesního práva odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu, čímž zatížil řízení vadou, nýbrž zároveň s odvolací námitkou žalované, ačkoliv ji v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně prezentoval, naložil přesně tím způsobem, který Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 označil za chybný, totiž bez dalšího odkázal na „správné a výstižné zdůvodnění napadeného výroku soudu prvního stupně“. Argument, že není jeho povinností vypořádat se se všemi odvolacími námitkami jednotlivě, v poměrech zde souzené věci rozhodně neobstojí, neboť námitka, s níž neshledal za potřebné se výslovně vypořádat, se týká okolností zásadního významu pro správnost rozhodnutí ve věci samé, nehledě na to, že je zjevně důvodná. Odvolací soud se s ní tudíž nevypořádal způsobem odpovídajícím míře její závažnosti (srov. citované závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010).
Požadavek, aby soudy svá rozhodnutí odůvodňovaly, zakotvený v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a upravený v §157 odst. 2 o. s. ř., nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument, proto se rozsah této povinnosti může měnit v souvislosti s povahou rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4504/2017, ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 406/2016, jakož i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v nich citovanou, a usnesení ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 471/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 585/2018). Okolnosti zde souzeného případu rozhodně neumožňují řešit namítanou vadu rozhodnutí soudu prvního stupně odkazem na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Dovolatelce je tedy třeba přisvědčit též v tom, že v uvedené části je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné rovněž rozhodnutí odvolacího soudu.
Co se týče provedení a hodnocení důkazu stanoviskem TÜV, odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, je nepřípadný, neboť v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval postupem odvolacího soudu při dokazování v situaci, kdy se zamýšlí odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně, a ve zde souzené věci o takovou situaci nejde. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně výslovně ztotožnil. Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Ostatně to, co dovolatelka předkládá jako otázku procesního práva, není otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., tj. právní otázkou, kterou odvolací soud řešil (zabýval se jí). Dovolatelka tu odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup, vadu řízení spočívající v porušení ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř. Vady řízení samy o sobě, nezahrnují-li otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nejsou způsobilým dovolacím důvodem; tím je toliko nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Tím spíše pak nemůže procesní vada založit přípustnost dovolání.
V případě přípustného dovolání ovšem dovolací soud k existenci kvalifikovaných vad řízení přihlíží, a to z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). V souzené věci nemohl přehlédnout, že odvolací soud při hodnocení stanoviska TÜV jako důkazu skutečně postupoval v rozporu s §213 odst. 3 o. s. ř.
Podle §213 odst. 3 o. s. ř. k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Soud prvního stupně provedl stanoviskem TÜV důkaz, ve svém rozhodnutí se však s tímto důkazem opomněl vypořádat. Tím ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudky ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, a ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004). Jde o tzv. opomenutý důkaz, v jehož existenci Ústavní soud spatřuje porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. již nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný pod číslem 10/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V usnesení ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud usnesením ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1924/15, odmítl, Nejvyšší soud vysvětlil, že odvolací soud může za účelem zjištění skutkového stavu věci provést důkazy, které již byly provedeny za řízení před soudem prvního stupně (zopakovat dokazování), nebo provést důkazy, které sice byly před soudem prvního stupně označeny, ale dosud nebyly provedeny (jde-li o důkazy z pohledu §205a a §211a přípustné). Postup odvolacího soudu při zopakování dokazování se liší podle toho, zda jde o důkaz, z něhož soud prvního stupně vycházel, nebo zda z provedeného důkazu neučinil pro rozhodnutí ve věci žádná skutková zjištění. V prvním případě odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; povinnost odvolacího soudu dosud provedené důkazy zopakovat je však dána vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o. s. ř.). V případě druhém, kdy důkaz byl soudem prvního stupně proveden, ale nestal se podkladem pro jeho skutková zjištění, zákon stanoví povinnost zopakovat soudem prvního stupně pominuté důkazy (§213 odst. 3 o. s. ř.), jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s §132 o. s. ř. jen z některých provedených důkazů. Zákon ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§219a odst. 2 o. s. ř.). Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový postup, jestliže za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení. K tomu závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, a v usneseních ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, a ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1634/2019.
Ustálená judikatura tedy dovozuje to, co vyplývá z dikce ustanovení §213 odst. 3 o. s. ř., totiž že v případě, kdy důkazy byly soudem prvního stupně provedeny, ale nestaly se podkladem pro jeho skutková zjištění (byly opomenuty), zákon odvolacímu soudu pro případ, že rozhodnutí soudu prvního stupně nezruší, stanoví povinnost pominuté důkazy zopakovat, jestliže ohledně zjišťované skutečnosti soud prvního stupně vycházel v rozporu s §132 o. s. ř. jen z některých provedených důkazů, aniž by se jakkoliv vypořádal s důkazy ostatními, z nichž by se mohlo podávat zjištění odlišné. Odvolací soud ve zde souzené věci uvedené procesní pravidlo porušil, neboť ačkoliv rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a věc nevrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, opomenutý důkaz nezopakoval; při odvolacím jednání, jež se konalo dne 1. 3. 2018, dokazování neprováděl. Tím v intencích ustálené judikatury zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Pro úplnost zbývá poznamenat, že co se týče rozhodnutí Zemského soudu Wiesbaden ze dne 26. 4. 2011, není z dovolání patrno, co z tohoto rozhodnutí dovolatelka dovozuje (co právně významného ve zde souzené věci z něho měly soudy zjistit).
Rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném prvním (potvrzujícím) výroku není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je proto v této části, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v příslušném rozsahu (v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 615 321 Kč a ve výroku pod bodem II, jímž byl zamítnut vzájemný návrh) též toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu