ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.658.2024.1
sp. zn. 29 Cdo 658/2024-723
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka ARSTAV, s. r. o., identifikační číslo 26030152, zastoupeného Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, PSČ 130 00, proti žalovanému L. A. , o zaplacení částky 327.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 239/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 15 Cmo 2/2020-605, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 15 Cmo 2/2020-605, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. 15 Cmo 2/2020-605, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 14. srpna 2019, č. j. 13 Cm 239/2018-545, ve znění (doplňujícího) usnesení ze dne 13. září 2019, č. j. 13 Cm 239/2018-560, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“ nebo „insolvenční soud“):
[1] Uložil žalovanému (L. A.) zaplatit žalobci [ LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka ARSTAV, s. r. o. ( dále jen „ dlužník A“)] do 3 dnů právní moci rozhodnutí částku 327.250 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení za dobu od 21. května 2018 do zaplacení (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 160.091,50 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku částku 13.363 Kč (bod III. výroku).
2. Krajský soud – vycházeje z ustanovení §62 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [ dále též jen „ z. o. k.“], a z ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Podmínky spočívající v tom, že insolvenční řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem a že insolvenční správce vyzval (žalovaného) k vydání prospěchu, jsou splněny, stejně jako podmínka, aby šlo o prospěch vyplacený v období 2 let před právní mocí rozhodnutí o úpadku.
4. Přijaté plnění ve formě odměny za výkon funkce odpovědného zástupce je „případným jiným prospěchem“ ve smyslu §62 odst. 1 z. o. k. Vzhledem k výši (25.000 Kč měsíčně + DPH) šlo zřejmě o odměnu za výkon funkce jednatele. Vykonává-li jednatel i funkci odpovědného zástupce, přestavuje částka, kterou za tuto činnost pobírá, obdobu odměny za výkon funkce jednatele.
5. Co do podmínky, že dlužník A se před podáním insolvenčního návrhu nacházel v hrozícím úpadku a že žalovaný o tom věděl, krajský soud uvádí, že „dlužník přinejmenším ke konci roku 2015 již nebyl schopen své dluhy řádně a včas splácet (již byl v úpadku)“. O vědomosti žalovaného „o přinejmenším hrozícím úpadku ve formě platební neschopnosti“ svědčí jak jeho vlastní výpověď, tak výpověď znalce a aktivity managementu dlužníka k odvrácení hrozícího úpadku. Krajský soud pak připouští, že žalovaný si nemusel být vědom úpadku ve formě předlužení.
6. Krajský soud též dospívá k závěru, že žalovaný nečinil (v souladu s péčí řádného hospodáře) vše nezbytné a rozumně předpokládatelné k tomu, aby odvrátil úpadek. Jde především o sjednávání splátkových kalendářů, k čemuž krajský soud uvádí, že prokázané aktivity byly příliš malého rozsahu (4,8 miliónu Kč z celkových 28 miliónů Kč dluhů z obchodního styku) a přišly opožděně, jelikož podstatná část dluhů byla již delší dobu po lhůtě splatnosti (dluhy ve výši 9 miliónů Kč déle než 6 měsíců po lhůtě splatnosti).
7. Krajský soud očekává, že řádný hospodář začne vyjednávat o splátkovém kalendáři nejpozději v době splatnosti dluhu (aby zabránil nárůstu úroku z prodlení a nákladům spojeným s hrozící žalobou). Totéž se týká sjednání překlenovacího úvěru (i zde by řádný hospodář měl začít vyjednávat v době splatnosti dluhu, který má úvěr překlenout). Žalovanému jde k tíži i to, že ač vedl v účetnictví značný objem pohledávek dlužníka A po splatnosti (ve výši 11 miliónů Kč šlo o pohledávky déle než 6 měsíců po lhůtě splatnosti), činil jen minimum k jejich vymožení. Přinejmenším u pohledávek starších 6 měsíců by přitom řádný hospodář měl již projít fází pokusů o smírné řešení a přejít k soudnímu vymáhání. Totéž platí o možnosti započíst vlastní pohledávky a snížit tím dluhovou zátěž (což se nestalo). Krajský soud do jisté míry chápe snahu nejprve jednat se smluvními partnery o úhradě dluhů, případně o jejich započtení, takové jednání však při hrozícím úpadku nelze protahovat do nekonečna.
8. Žalovanému nelze upřít snahu udržet provoz podniku, najít nové zakázky a zajistit jejich úvěrové financování. Mají-li však takové zakázky přispět k odvrácení úpadku, musel by žalovaný prokázat jejich potenciál přinést výnos dostatečný k tomu, aby z něj bylo možné uhradit vzniklé dluhy v rozumné době. I o tom má krajský soud pochybnosti, když očekávaná ziskovost nebyla o mnoho větší než úroková sazba dojednávaných úvěrů. Je tedy otázkou, zda po úhradě úroků bance by něco zbylo na ostatní věřitele.
9. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2020, č. j. 15 Cmo 2/2020-605:
[1] Potvrdil rozsudek krajského soudu (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 12.003 Kč (druhý výrok).
10. Odvolací soud – vycházeje především z ustanovení §62 odst. 1 z. o. k. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
11. Smyslem §62 odst. 1 z. o. k. je (stejně jako v případě ustanovení §68 z. o. k. a §98 insolvenčního zákona) motivovat dlužníky, aby při úpadku sami včas podávali dlužnické insolvenční návrhy a minimalizovali tím negativní dopady úpadku na sebe i na své věřitele.
12. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že byly splněny podmínky uvedené v §62 odst. 1 z. o. k., jelikož:
[1] Insolvenční návrh podala (15. února 2016) osoba odlišná od dlužníka.
[2] Insolvenční soud usnesením ze dne 20. října 2016 (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka A.
[3] Před podáním žaloby vyzval insolvenční správce žalovaného (jednatele dlužníka A), [ dopisem z 9. května 2018, doručeným 10. května 2018 ] , aby do 10 dnů uhradil do majetkové podstaty dlužníka A žalovanou částku.
[4] Žalovaná částka (327.250 Kč) představuje plnění, které žalovaný obdržel jako „případný jiný prospěch“ (smlouva, na jejímž základě žalovaný plnění obdržel, nebyla smlouvou o výkonu funkce jednatele), v době dvou let předcházejících 3. květnu 2017, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o úpadku dlužníka A.
[5] Žalovaný věděl o hrozícím úpadku dlužníka A (ve smyslu §3 odst. 5 insolvenčního zákona věděl, že lze důvodně předpokládat, že dlužník A nebude schopen řádně a včas plnit podstatnou část svých peněžitých závazků). Je správný závěr krajského soudu, že dlužník A „nejpozději koncem roku 2015 již byl v úpadku“ a nešlo tedy „jen“ o „hrozící úpadek“, jelikož nebyl schopen splácet včas své dluhy, o čemž žalovaný (coby jednatel dlužníka A) věděl. V průběhu nejméně celého roku 2015 se již dlužník A „nacházel ve stavu úpadku z důvodu platební neschopnosti“ a žalovaný „se ocitl v prodlení s podáním insolvenčního návrhu“, čímž mimo jiné porušil povinnost podat bez zbytečného odkladu dlužnický insolvenční návrh, plynoucí z §98 odst. 1 insolvenčního zákona.
[6] Co do závěru, že žalovaný (v rozporu s péčí řádného hospodáře) neučinil za účelem odvrácení úpadku vše potřebné a rozumně předpokládatelné, odkazuje odvolací soud na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Aktivity žalovaného zejména nebyly dostatečné a přišly opožděně (v době, kdy podstatná část dluhů v rozsahu 9 miliónů Kč byla již více než 6 měsíců po lhůtě splatnosti), přičemž žalovaný činil minimum pro vymožení pohledávek dlužníka A a splátkové kalendáře začaly být sjednávány po splatnosti dlužníkových dluhů. Nové zakázky, jejichž úvěrové financování se žalovaný snažil zajistit, nebyly způsobilé přinést dostatečný výnos (takový, který by zajistil v rozumné době úhradu vzniklých dluhů). K tomu odvolací soud dodává, že takto žalovaný postupoval již v době dlužníkova úpadku (nikoliv v době hrozícího úpadku dlužníka A).
13. Žalovaný je v prodlení se zaplacením žalované částky od 21. května 2018, takže odvolací soud má za správný závěr krajského soudu, podle kterého žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení dle ustanovení §1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Jaká je povaha a včasnost potřebných a rozumně předpokládatelných úkonů, které činí jednatel společnosti s ručením omezeným ve smyslu ustanovení §62 odst. 1 z. o. k.?
15. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel především uvádí, že oba soudy při posuzování úkonů, které ve smyslu ustanovení §62 odst. 1 z. o. k. činil k odvrácení hrozícího úpadku, nepřihlédly k reálným poměrům panujícím v oboru stavebnictví. K tomu dodává, že obor stavebnictví je v České republice relativně malým a uzavřeným trhem, v jehož rámci dochází k opakovanému střetu odběratelů a dodavatelů. Podnikatelská činnost v daném oboru bývá zároveň často doprovázena spory týkajícími se otázky řádného a zejména včasného dodavatelského plnění a bohužel též špatnou platební morálkou objednatelů. Dodavatelsko-odběratelské spory jsou v praxi často řešeny přednostně mimosoudně, přičemž taková mimosoudní jednání trvají běžně i řadu měsíců, kdy zahájení soudního sporu vůči odběrateli či dodavateli mohou mít za následek vyloučení možnosti budoucí vzájemné spolupráce. S ohledem na velikost trhu může být přitom vyloučení či omezení spolupráce s některými odběrateli či dodavateli klíčové pro další existenci stavební společnosti.
17. Uplatnění nároku u soudu nebo jeho jednostranné započtení poté může vést nejen k ukončení nebo omezení spolupráce, ale též k vyhrocení vzájemných vztahů, jak se stalo ve vztahu k insolvenčnímu navrhovateli.
18. Otázku uplatnění nároku u soudu tak stavební společnost vždy pečlivě zvažuje, když je pro ni často výhodnější docílit alespoň částečného mimosoudního uspokojení nároku považovaného odběratelem za sporný, než dlouholeté nákladné soudní řízení s nejistým výsledkem a vyloučení budoucí spolupráce s odběratelem. Obdobně to platí ohledně závazků vůči dodavatelům stavební společnosti. Proto v první fázi sporu nedochází k jednostrannému započtení pohledávek, jelikož i tento postup vede k vyhrocení vzájemných vztahů a vyloučení (omezení) spolupráce. Tato strategie zároveň nevylučuje uplatnění jednostranného započtení v návaznosti na ukončení mimosoudního jednání (v jeho pozdější fázi). Obdobně je nutné zvážit žádost věřitelům o rozložení dluhu do splátek; takové žádosti mohou mít v daném relativně malém podnikatelském sektoru za následek vznik nervozity ohledně provozuschopnosti smluvního partnera a mohou narušit důvěru v budoucí spolupráci, zejména za situace, kdy je očekávána úhrada těchto závazků z plánovaného inkasa pohledávek.
19. Pro hojnou špatnou platební morálku objednatelů je přitom v oboru stavebnictví více než častá dočasná sekundární platební neschopnost. Dovolatel tvrdí, že kdyby měla být každá sekundární platební neschopnost řešena okamžitým podáním dlužnického insolvenčního návrhu, podala by jej valná většina stavebních společností.
20. Dovolatel míní, že vzhledem k popsaným zvláštnostem činil veškeré potřebné a rozumně předpokládatelné úkony k odvrácení úpadku dlužníka A; jednal o vymáhání pohledávek, uzavíral splátkové kalendáře, sjednával nové zakázky, účastnil se dalších výběrových řízení a jednal s bankou o profinancování zakázek, přičemž uvedené kroky zároveň činil tak, aby omezil ukončení a vyhrocení dodavatelsko-odběratelských vztahů. Potud dovolatel odkazuje na výslech zástupce znaleckého ústavu (z nějž cituje).
21. Odvolací soud pochybil, jestliže při zkoumání, zda dovolatel činil veškeré potřebné a rozumně předpokládatelné úkony k odvrácení úpadku dlužníka A, aproboval postup krajského soudu, jenž věc posuzoval s odstupem času dnešní optikou (optikou v době svého rozhodování). Na konci roku 2015 se finanční situace dlužníka A jevila jako stabilní, když mu České spořitelna, a. s. po posouzení úvěruschopnosti refinancovala úvěr. Tomu odpovídá i závěr znaleckého posudku, že podání insolvenčního návrhu po 31. prosinci 2015 by bylo jednáním potenciálně poškozujícím věřitele. Jednání o splátkových kalendářích s věřiteli, realizované převážně v lednu 2016 (v jehož rámci došlo k částečnému zhoršení situace dlužníka A), bylo v únoru 2016 bohužel přerušeno podáním věřitelského insolvenčního návrhu.
22. Dovolatel rovněž uvádí, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces. Z rozsudku krajského soudu totiž není patrno, jakým způsobem vyhodnotil řadu závěrů znalce souvisejících s ekonomikou dlužníka A a úsudek soudu, že znalecké úvahy o způsobech, jimiž dlužník A mohl uhradit své dluhy, vyznívají přehnaně optimisticky, má dovolatel za neurčitý a nepřezkoumatelný. K tomu s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018 [ který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu ] namítá, že v pochybnostech měl krajský soud zadat vyhotovení revizního znaleckého posudku. Krajský soud též postupoval nesprávně při provádění a hodnocení důkazu svědeckou výpovědí V. S. (dále jen „V. S.“), když jednak nepřihlédl ke svědecké výpovědi V. S. zpochybňující pohledávky věřitelů vůči dlužníku A, jednak dovolatele nepoučil o tom, že má pochybnosti o obsahu této výpovědi a o nutnosti prokázat tvrzené skutečnosti jiným způsobem, ačkoli důkaz dalším výslechem V. S. zamítl. Odvolací soud pak pochybil, jestliže tyto dovolatelovy námitky proti rozsudku krajského soudu neshledal opodstatněnými; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019.
III. Přípustnost dovolání
23. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
24. V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 7. června 2022, č. j. KSCB 46 INS 9639/2022-A-5, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, zjistil úpadek dovolatele, čímž se přerušilo řízení v této věci. Účinky přerušení řízení pominuly 30. ledna 2024, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 10. ledna 2024, č. j. KSCB 46 INS 9639/2022-B-27, jímž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dovolatele podle §308 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona. Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka A nadále probíhá.
25. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání.
26. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu dovolatel výslovně směřuje „do celého jeho rozsahu“. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku, jakož i v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. Je tomu tak proto, že ve věcech, v nichž lze založit přípustnost dovolání jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu zde) vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. a proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek, ustanovení §238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř.
27. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek krajského soudu ve výroku o věci samé, je přípustné podle §237 o. s. ř., když potud pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
29. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
30. Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. (jehož judikatorní význam je nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu o stejných otázkách). Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
31. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zákona o obchodních korporacích:
§3 (insolvenčního zákona)
Úpadek
(1) Dlužník je v úpadku, jestliže má
a/ více věřitelů a
b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a
c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“).
(2) Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže
a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo
b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo
c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo
d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.
(3) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.
(4) O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků.
§98 (insolvenčního zákona)
(1) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik.
(2) Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.
(…)
§99 (insolvenčního zákona)
(1) Osoba, která v rozporu s ustanovením §98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti.
(…)
§159 (o. z.)
(1) Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
(…)
§558 (o. z.)
(…)
(2) V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.
§51 (z. o. k.)
(1) Pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.
(2) Člen statutárního orgánu kapitálové společnosti může požádat nejvyšší orgán obchodní korporace o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení; tím není dotčena jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.
§52 (z. o. k.)
(1) Při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace.
(2) Je-li v řízení před soudem posuzováno, zda člen orgánu obchodní korporace jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno tento člen, ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze spravedlivě požadovat.
§62 (z. o. k.)
(1) Bylo-li v insolvenčním řízení zahájeném na návrh jiné osoby než dlužníka podle jiného právního předpisu soudem rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, vydají členové jejích orgánů, vyzve-li je k tomu insolvenční správce, prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch, který od obchodní korporace obdrželi, a to za období 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku, pokud věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné.
(2) Není-li vydání podle odstavce 1 možné, nahradí členové orgánů získaný prospěch v penězích.
(3) Odstavce 1 a 2 se použijí obdobně na bývalé členy orgánu obchodní korporace.
§68 (z. o. k.)
Ručení členů orgánu při úpadku obchodní korporace
(1) Soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže
a/ bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, a
b/ člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.
(2) Odstavec 1 se nepoužije na člena nebo bývalého člena statutárního orgánu obchodní korporace, kteří byli do funkce prokazatelně ustaveni za účelem odvrácení úpadku nebo jiné nepříznivé hospodářské situace obchodní korporace a svou funkci vykonávali s péčí řádného hospodáře.
§182 (z. o. k.)
Jednatel svolá jednání valné hromady bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, že společnosti hrozí úpadek podle jiného právního předpisu, nebo z jiných vážných důvodů, zejména je-li ohrožen cíl sledovaný společností, a navrhne valné hromadě zrušení společnosti nebo přijetí jiného vhodného opatření, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
32. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platilo ustanovení §3 insolvenčního zákona jak k 31. prosinci 2015, tak v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka A (20. října 2016). Ustanovení §98 insolvenčního zákona ve výše citovaném znění, pro věc opět rozhodném, platí beze změny od 31. prosince 2015. Lze doplnit, že vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka A a k ustanovení článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka A nadále rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a zákona o obchodních korporacích v citovaném (pro věc rozhodném) znění platila beze změny od účinnosti těchto zákonů (od 1. ledna 2014) do vydání napadeného rozhodnutí (u zákona o obchodních korporacích jde o úpravu účinnou do 31. prosince 2020).
33. Pro účely odpovědi na položenou otázku Nejvyšší soud j iž na tomto místě podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dostupném i na webových stránkách Ústavního soudu ) . Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.
34. Předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě o vydání majetkového prospěchu podle §62 z. o. k., lze v návaznosti na to, jak je pojmenovaly soudy nižších stupňů, vymezit následovně:
[1] Insolvenční soud zjistil úpadek obchodní korporace na základě insolvenčního návrhu jiné osoby než dlužníka.
[2] Insolvenční správce vyzval člena orgánu obchodní korporace (nebo již bývalého člena orgánu obchodní korporace) k vydání prospěchu získaného ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případného jiného prospěchu, který od obchodní korporace obdržel.
[3] Žaloba podaná insolvenčním správcem obchodní korporace směřuje proti členu orgánu obchodní korporace (nebo již bývalému členu orgánu obchodní korporace).
[4] Prospěch získaný ze smlouvy o výkonu funkce, jakož i případný jiný prospěch se týká období dvou let počítaných zpětně od právní moci rozhodnutí o úpadku.
[5] Člen orgánu obchodní korporace v době, kdy obchodní korporaci hrozil úpadek, v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil vše potřebné a rozumně předpokládatelné za účelem odvrácení hrozícího úpadku, ač o něm věděl, nebo vědět měl a mohl.
35. K výše formulovaným předpokladům Nejvyšší soud úvodem uvádí, že důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o obchodních korporacích (K §44 až 75), který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010 - 2013 jako tisk č. 363, se k ustanovení §62 z. o. k. nevyjadřuje. Ve vládním návrhu zákona o obchodních korporacích bylo pozdější ustanovení §62 z. o. k. obsaženo jako §66 osnovy. Ten pak prošel v průběhu projednávání v Poslanecké sněmovně výraznou proměnou [ na základě pozměňovacího návrhu obsaženého v usnesení ústavně právního výboru č. 89 ze dne 1. prosince 2011 (sněmovní tisk č. 363/2)]. V odstavci 1 se použitelnost tam formulovaného pravidla omezila (oproti osnově) na případy insolvenčního řízení zahájeného (jen) na návrh jiné osoby než dlužníka a dovětek v závěru odstavce („pokud věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokládatelné“) je náhradou významově jiného textu osnovy („ledaže prokáží, že prospěch obdrželi v dobré víře a k úpadku došlo bez jejich přičinění“). I na tomto základě lze k výše formulovaným předpokladům doplnit následující:
Ad [1] (Insolvenční návrh jiné osoby než dlužníka a zjištění úpadku)
36. Insolvenčním návrhem „jiné osoby než dlužníka“ může být jen insolvenční návrh dlužníkova věřitele; ve smyslu §97 odst. 3 insolvenčního zákona je totiž osobou oprávněnou podat insolvenční návrh pouze dlužník nebo jeho věřitel (jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník). O insolvenční návrh „jiné osoby než dlužníka“ (o výlučně věřitelský insolvenční návrh) půjde s přihlédnutím k ustanovení §107 insolvenčního zákona jen tehdy, jestliže se dlužník (obchodní korporace) před rozhodnutím o úpadku nestal „dalším insolvenčním navrhovatelem“. Srov. k tomu v podrobnostech též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2012, uveřejněného pod číslem 98/2012 Sb. rozh. obč. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 21/2012, uveřejněného pod číslem 99/2012 Sb. rozh. obč. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sb. rozh. obč. Tím, že postih orgánů obchodní korporace způsobem předjímaným v §62 odst. 1 z. o. k. se neprosadí,
bude-li rozhodnutí o úpadku dlužníka (obchodní korporace) vydáno (též) na základě insolvenčního návrhu dlužníka (bude-li dlužník insolvenčním navrhovatelem nebo dalším insolvenčním navrhovatelem), se „odměňuje“ aktivita orgánů obchodní korporace (členů těchto orgánů) při řešení úpadku nebo hrozícího úpadku obchodní korporace. Jde tu i o to, aby orgány obchodní korporace neprotahovaly „spor o úpadek“ obchodní korporace v obavě z možného postihu členů těchto orgánů podle §62 z. o. k.
37. Rozhodnutí o úpadku (obchodní korporace) vydává insolvenční soud podle §136 insolvenčního zákona, a to formou usnesení (§88 insolvenčního zákona), přičemž jeho účinky erga omnes nastávají okamžikem (dnem, hodinou a minutou) zveřejnění v insolvenčním rejstříku (§89 insolvenčního zákona). Tímto rozhodnutím je též ustanoven do funkce insolvenční správce dlužníka.
Ad [2] (Výzva insolvenčního správce)
38. Jakkoli předpokladem výzvy insolvenčního správce je (jen) účinné (v insolvenčním rejstříku zveřejněné) rozhodnutí o úpadku obchodní korporace, vzhledem k tomu, že tato výzva má postihovat vydání prospěchu za dobu počítanou zpětně (až) od právní moci rozhodnutí o úpadku, je odtud zjevné, že nejdříve může insolvenční správce vyzvat člena orgánu obchodní korporace k vydání onoho prospěchu dnem právní moci rozhodnutí o úpadku. Formu výzvy zákon o obchodních korporacích nepředepisuje. Vzhledem k tomu, že ustanovení §62 z. o. k. nenabízí žádnou alternativu k osobě insolvenčního správce coby vyzyvatele, má-li jít o výzvu učiněnou v době, kdy insolvenční správce není osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka (§2 písm. f/, §229 odst. 3 insolvenčního zákona), lze uzavřít, že insolvenční správce je (jedinou) osobou oprávněnou učinit takovou výzvu bez zřetele k tomu, zda je (nebo v daném insolvenčním řízení kdy bude) osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka. Jelikož podle dikce §62 odst. 1 z. o. k. mají členové orgánů obchodní korporace povinnost vydat prospěch „vyzve-li je k tomu insolvenční správce “, je odtud zřejmé, že výzva není (jen) předpokladem splatnosti nároku, nýbrž že je jedním z předpokladů samotného vzniku nároku.
Ad [3] (K aktivní a pasivní věcné legitimaci ve sporu)
39. Důvody, pro něž výzvu k vydání majetkového prospěchu může učinit pouze insolvenční správce, lze použít též jako podklad pro závěr, že insolvenční správce je (jedinou) osobou oprávněnou zahájit soudní spor o vydání majetkového prospěchu (neučiní-li tak výzvou oslovený člen orgánu obchodní korporace dobrovolně), bez zřetele k tomu, zda je (nebo v daném insolvenčním řízení kdy bude) osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka. Tento úsudek lze podpořit i úvahou, že úprava obsažená v §62 odst. 1 z. o. k. je primárně zacílena proti aktuálním členům orgánů obchodní korporace v úpadku (byť text §62 odst. 3 z. o. k. její použitelnost rozšiřuje obdobně na bývalé členy těchto orgánů). Závěr, že po marné výzvě insolvenčního správce k dobrovolnému vydání získaného prospěchu je k zahájení a vedení sporu o vymožení prospěchu legitimována osoba s dispozičním oprávněním, by tam, kde osobou s dispozičním oprávněním dosud je (a při reorganizaci stále bude) dlužník (obchodní korporace), vedl k pravidelnému střetu zájmů mezi obchodní korporací a členy jejích orgánů (zejména v případě členů statutárního orgánu obchodní korporace).
40. Pasivně věcně legitimovaným ve sporu je člen orgánu obchodní korporace, který porušil povinnost plynoucí z §62 odst. 1 z. o. k., přičemž nemusí jít jen o člena statutárního orgánu obchodní korporace; mezi členy orgánu obchodní korporace a mezi členy statutárního orgánu obchodní korporace v daných souvislostech terminologicky rozlišuje i literatura [ srov. např. dílo: Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017 (dále jen „Komentář“), str. 184-185 ] a řečené potvrzuje i následné chování zákonodárce. V e zvláštní části důvodové zprávy [ K bodům 64 až 66 (§63 až 68) ] k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 33/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění zákona č. 458/2016 Sb., a další související zákony, který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 8. volebním období 2017-2021 jako tisk č. 207 (v zákoně č. 33/2020 Sb. šlo posléze o bod 51.), se (totiž) vysvětluje posun směřující k postihu jen členů (bývalých členů) statutárního orgánu obchodní korporace a osob v postavení v obdobném postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace. Pravidlo formulované v §62 odst. 3 z. o. k. pak nemění požadavek, že dotčená osoba musela být členem orgánu obchodní korporace v době, kdy porušila povinnosti podle §62 odst. 1 z. o. k., nýbrž jen vytváří předpoklad uplatnitelnosti (žalovatelnosti) nároku pro případ, že taková osoba již není členem orgánu obchodní korporace v době rozhodnutí o úpadku obchodní korporace (srov. též Komentář, str. 185).
Ad [4] (K určení prospěchu, o jehož vydání jde)
41. K tomuto předpokladu lze na tomto místě uvést, že požadavek na vydání prospěchu za „období 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku“ vymezuje maximální možnou výši prospěchu (stanovenou délkou doby), přičemž dikce §61 odst. 2 z. o. k. potvrzuje, že předmětem vydání má zásadně být ten prospěch, který člen orgánu obchodní korporace obdržel (což není vždy peněžité plnění), přičemž relutární náhrada přichází v úvahu až tehdy, není-li možné vydání obdrženého nepeněžitého prospěchu.
Ad [5] (K odvrácení hrozícího úpadku)
42. O splnění předpokladů ad [1] až [4] spor v dané věci veden nebyl. Předmětem sporu však zůstalo splnění předpokladu ad [5], tedy posouzení, zda dovolatel coby statutární orgán (jediný jednatel) dlužníka A – obchodní korporace (společnosti s ručením omezeným) v souladu s péčí řádného hospodáře učinil v době, kdy obchodní korporaci hrozil úpadek (o němž věděl, nebo vědět měl a mohl), vše potřebné a rozumně předpokládatelné za účelem odvrácení hrozícího úpadku.
43. Péče řádného hospodáře zahrnuje tzv. náležitou péči (povinnost jednat s potřebnými znalostmi a pečlivostí) a povinnost nezbytné loajality (povinnost dát při výkonu funkce přednost zájmům obchodní korporace před zájmy svými či zájmy jiných osob).
44. Jde-li o náležitou péči, platí, že statutární orgán obchodní korporace (nebo člen statutárního orgánu obchodní korporace) odpovídá za řádný (v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře jsoucí) výkon funkce, nikoliv za výsledek své činnosti. Soud při zvažování, zda statutární orgán obchodní korporace (nebo člen statutárního orgánu obchodní korporace) jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle zákonných kritérií (srov. §159 odst. 1 o. z. a §51 odst. 1 z. o. k.). Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tedy v zájmu obchodní korporace, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro obchodní korporaci výhodné, nebo zda jí přivodilo újmu. Současně nelze pominout, že každý manažer (statutární orgán obchodní korporace nebo člena statutárního orgánu obchodní korporace nevyjímaje), je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani statutární orgán obchodní korporace (nebo člen statutárního orgánu obchodní korporace) není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022, sp. zn. 27 Cdo 1370/2021, uveřejněné v časopise Vybraná judikatura, číslo 7-8, ročníku 2023, pod číslem 74).
45. Posouzení, zda statutární orgán obchodní korporace (nebo člen statutárního orgánu obchodní korporace) jednal s péčí řádného hospodáře, je přitom (v souladu s ustanovením §52 odst. 1 z. o. k.) odvislé od porovnání s jednáním jiných osob v obdobném postavení; zákon pak nevyžaduje péči nadstandardní (spokojuje se s péčí rozumnou). Jinak řečeno, zákon směřuje k objektivizaci standardní péče tak, aby bylo možné ex post srovnat konkrétní posuzované jednání (potažmo nečinnost) s rozumným standardem. Současně na jedné straně platí, že má-li statutární orgán obchodní korporace (nebo člen kolektivního statutárního orgánu obchodní korporace) nadstandardní odborné znalosti, schopnosti či dovednosti, je povinen je využívat v rámci svých možností; nemá-li je, je povinen zajistit posouzení té které záležitosti osobou, která potřebné znalosti má, přičemž součástí péče řádného hospodáře je schopnost statutárního orgánu obchodní korporace (nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodní korporace) rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat, nebo které potřebné znalosti a dovednosti nemá. Srov. v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019, a v literatuře opět Komentář, str. 161.
46. Ustanovení §3 odst. 4 insolvenčního zákona definuje hrozící úpadek tak, že o něj jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (tedy že dlužníku hrozí úpadek ve formě platební neschopnosti definované ustanovením §3 odst. 1 insolvenčního zákona, a to i s přihlédnutím k vyvratitelným domněnkám platební neschopnosti uvedeným v §3 odst. 2 insolvenčního zákona); srov. (k hrozícímu úpadku) např. též důvody usnesení ze dne 27. ledna 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněného pod číslem 88/2010 Sb. rozh. obč. Se soudy nižších stupňů pak lze souhlasit v tom, že poměřeno pravidlem formulovaným v §52 odst. 1 z. o. k. lze mezi potřebné rozumně předpokládatelné kroky, jež činí (jediný) jednatel společnosti s ručením omezeným jako statutární orgán této obchodní korporace k odvrácení hrozby jejího úpadku, zařadit neprodlené vyjednávání o splátkových kalendářích s věřiteli u všech splatných dluhů, vyjednávaní (s bankami i dalšími úvěrními institucemi) o poskytnutí překlenovacího úvěru k úhradě dluhů v době, kdy se stanou splatnými, intenzívní vymáhání pohledávek po lhůtě splatnosti a tam, kde je to možné se zřetelem k požadavku vzájemnosti a k povaze vzájemných závazků, využití možnosti započíst pohledávky dlužníka proti pohledávkám jeho věřitelů.
47. Dovolatel proti závěru soudů, že takové (výše popsané) jeho aktivity nebyly dostatečné a přišly opožděně, vznáší námitku, že soudy nepřihlédly k reálným poměrům panujícím v oboru stavebnictví v České republice. Argumentací shrnutou výše v odstavcích 16. až 20. (v předchozích fázích řízení stručně uplatněnou v odstavci 43. doplnění odvolání, č. l. 566 p. v.) předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu nepříliš vábnou podobu obchodních zvyklostí panujících v České republice mezi podnikateli daného odvětví (stavebnictví), kterou lze zjednodušeně řečeno shrnout tak, že v obavách z vyloučení z další spolupráce (nebo z omezení další spolupráce) se při obecně špatné platební morálce v tomto odvětví a častých sporech o řádnost a včasnost plnění:
[1] splatné pohledávky v první fázi sporů o plnění neuplatňují u soudu pořadem práva,
[2] vzájemné pohledávky v první fázi sporů o plnění jednostranně nezapočítávají,
[3] možnost žádat o rozložení dluhu do splátek u potenciálního žadatele zvažuje s přihlédnutím k obavě, že tím u věřitele vyvolá nervozitu ohledně své provozuschopnosti a naruší důvěru v budoucí spolupráci.
48. K této dovolací argumentaci Nejvyšší soud především upozorňuje, že v intencích ustanovení §558 odst. 2 věty druhé o. z. se soud nezabývá obchodními zvyklostmi v daném odvětví z úřední povinnosti (neplatí pro ně zásada iura novit curia), nýbrž tehdy, jestliže se jich dotčená strana dovolá, přičemž nepůjde-li o skutečnosti soudu obecně známé, nebo známé soudu z jiné jeho úřední činnosti (§121 o. s. ř.), budou i předmětem dokazování (srov. v literatuře např. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 2005). Nadto platí (z textu ustanovení §558 odst. 2 věty druhé o. z. za použití argumentu a contrario plyne) , že obchodní zvyklosti se nemohou prosadit (nemají přednost) před ustanoveními zákona, která mají donucující účinky (před ustanoveními kogentními).
49. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že ustanovení §62 odst. 1 z. o. k., které člena orgánu obchodní korporace sankcionuje za to, že v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil za účelem odvrácení hrozícího úpadku obchodní korporace vše potřebné a rozumně předpokládatelné, je ustanovením kogentním. Odtud plyne, že povinnost jednatele společnosti s ručením omezeným činit (v rámci povinnosti konat s péčí řádného hospodáře) vše potřebné a rozumně předpokládatelné k odvrácení hrozícího úpadku obchodní korporace, má přednost před obchodními zvyklostmi, jimiž se společnost s ručením omezeným dosud řídila ve vzájemném obchodním styku s jinými podnikateli v odvětví stavebnictví v České republice. Ostatně, pro poměry obchodní korporace, jíž je společnost s ručením omezeným, posiluje řečené přímo dikce ustanovení §182 z. o. k., které mimořádnost hrozícího úpadku a nezbytnost konat v takovém případě bezodkladně umocňuje požadavkem, aby jednatel svolal jednání valné hromady společnosti s ručením omezeným bez zbytečného odkladu poté, co zjistí, že této společnosti hrozí úpadek, a aby navrhl valné hromadě zrušení společnosti nebo přijetí jiného vhodného opatření [ odtud plynoucí akcent na včasnost potřebného zásahu nesnižuje okolnost, že v poměrech této věci se uvedené pravidlo neprosazuje proto, že dovolatel je (v rozhodné době byl) též jediným společníkem společnosti s ručením omezeným ]. Pro obchodní korporaci „v krizi“ je běh času extrémně důležitý. Bez včasného přístupu orgánů obchodní korporace k řešení úpadku nebo hrozícího úpadku obchodní korporace se výrazně snižuje možnost sanačního řešení krizové situace (reorganizací) a s ubíhajícími dny a týdny nečinnosti též míra možného uspokojení věřitelů obchodní korporace při byť jen „likvidačním“ způsobu řešení úpadku nebo hrozícího úpadu obchodní korporace (konkursem). Obchodní zvyklosti předestřené dovolatelem (jejich použití), jejichž základním rysem jsou déledobá vyjednávaní o již splatných pohledávkách i dluzích obchodní korporace, které hrozí úpadek, tedy nelze označit za opatření potřebná a rozumně předpokládatelná k odvrácení hrozby úpadku.
50. Dovolání tak potud není opodstatněné.
51. Dovolání je přesto důvodné.
52. Oba soudy založily závěr o opodstatněnosti nároku na tom, že dlužník A přinejmenším ke konci roku 2015 již nebyl schopen řádně a včas splácet své dluhy (že již byl v úpadku).
53. Krajský soud k podmínce, že dlužník A se před podáním insolvenčního návrhu nacházel v hrozícím úpadku a že žalovaný o tom věděl, uvedl, že „dlužník přinejmenším ke konci roku 2015 již nebyl schopen své dluhy řádně a včas splácet (již byl v úpadku)“. O vědomosti žalovaného „o hrozícím úpadku“, se pak vyjadřoval tak, že je dána jeho vědomost „o přinejmenším hrozícím úpadku“ ve formě platební neschopnosti (srov. odstavec 21. odůvodnění rozsudku krajského soudu a jeho reprodukci v odstavci 5. shora).
54. Odvolací soud pak v napadeném rozhodnutí přitakal závěru krajského soudu, že dovolatel věděl o hrozícím úpadku dlužníka A, což spojil s konstatováním, že je správný závěr krajského soudu, že dlužník A „nejpozději koncem roku 2015 již byl v úpadku“ a nešlo tedy „jen“ o „hrozící úpadek“, jelikož nebyl schopen splácet včas své dluhy, o čemž žalovaný (coby jednatel dlužníka A) věděl. Co do úsudku o době, po kterou dlužník A již byl v úpadku, pak odvolací soud zašel dále než krajský soud, uzavíraje, že v průběhu nejméně celého roku 2015 se již dlužník A „nacházel ve stavu úpadku z důvodu platební neschopnosti“ a žalovaný „se ocitl v prodlení s podáním insolvenčního návrhu“, čímž mimo jiné porušil povinnost podat bez zbytečného odkladu dlužnický insolvenční návrh, plynoucí z §98 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. odstavec 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jeho reprodukci v odstavci 12. shora).
55. I ze způsobu, jakým zákonodárce upravil při projednávání vládního návrhu zákona o obchodních korporacích v Poslanecké sněmovně text §66 osnovy (pozdější §62 z. o. k.), nicméně plyne, že záměrem (účelem) dané úpravy bylo postihnout člena orgánu obchodní korporace, který neučinil vše „potřebné a rozumně předpokládatelné“ k odvrácení „hrozícího úpadku“; k tomuto pojmu srov. opět §3 odst. 4 insolvenčního zákona [odvolací soud se odkazem na §3 odst. 5 insolvenčního zákona přihlásil k obsahově shodnému ustanovení, leč v nesprávném rozhodném znění (ve znění účinném od 1. července 2017, které nelze vztáhnout na povinnosti dovolatele před 20. říjnem 2016, kdy insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka A)].
56. U obchodní korporace, jejíž „hmotněprávní“ úpadek ve formě platební neschopnosti nebo předlužení již nastal (poměřováno definicemi obsaženými v §3 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona), člen orgánu obchodní korporace stěží může odvracet jeho „hrozbu“. Osoba, která je (jako v této věci) statutárním orgánem obchodní korporace v úpadku (jediným jednatelem společnosti s ručením omezeným), je již povinna podat (bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o úpadku obchodní korporace) insolvenční návrh na majetek obchodní korporace (§98 a §99 insolvenčního zákona); to je ostatně myšlenka, kterou pro „celý rok 2015“ formuloval (při současném odkazu na §98 odst. 1 insolvenčního zákona) v napadeném rozhodnutí sám odvolací soud. Srov. i ustanovení §68 z. o. k., jež je rovněž možnou sankcí (zvláštním druhem ručení) člena orgánu obchodní korporace za to, že neučinil vše „potřebné a rozumně předpokládatelné“ k odvrácení „hrozícího úpadku“ obchodní korporace.
57. Ze závěru, že obchodní korporace se nacházela v úpadku „ke konci roku 2015“ (krajský soud), potažmo v průběhu „celého roku 2015“ (odvolací soud), tak plyne jen úsudek, že obchodní korporaci (zřejmě) hrozil úpadek v době, jež takto vymezeným časovým úsekům předcházela. K (závěru) roku 2015 však soudy pojí i vědomost (předpokládanou vědomost) dovolatele o tom, že obchodní korporaci hrozí úpadek. Na základě zjištění, že věděl nebo mohl a měl vědět o krizovém stavu společnosti s ručením omezeným (až) v době, kdy již byla v úpadku, však jednateli této společnosti nelze uložit (podle §62 z. o. k.) sankci za nesplnění povinnosti učinit vše „potřebné a rozumně předpokládatelné“ k odvrácení „hrozícího úpadku“.
58. Závěr, že člen orgánu „obchodní korporace, které hrozí úpadek“ (jazykově způsobilejší formulace krkolomně vyznívajícího slovního spojení „obchodní korporace v hrozícím úpadku“ v textu §62 odst. 1 z. o. k.), v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil za účelem jeho odvrácení (rozuměj za účelem odvrácení „hrozícího úpadku“) vše potřebné a rozumně předpokládatelné, lze přijmout až na základě skutkového závěru o tom, kdy (v jakém období) obchodní korporaci úpadek (jen) hrozil, a o tom, kdy se člen orgánu obchodní korporace v rámci takto určeného období dověděl nebo měl a mohl dovědět, že obchodní korporaci hrozí úpadek. Takový závěr je naopak vyloučeno přijmout jen na základě skutkového závěru o tom, že obchodní korporace od určité doby již byla v úpadku (lhostejno, zda ve formě platební neschopnosti nebo ve formě předlužení) a že člen orgánu obchodní korporace o tom, že obchodní korporace (již) je v úpadku, věděl nebo měl a mohl vědět.
59. S řečeným souvisí i otázka (jejíž zodpovězení má význam i v poměrech dané věci), jak dalece do minulosti má být zkoumáno chování člena orgánu obchodní korporace pro účely posouzení, zda za účelem odvrácení hrozícího úpadku obchodní korporace činil vše potřebné a rozumně předpokládatelné (z praxe jsou známy případy obchodních korporací, které metodou „vytloukání klínu klínem“ před svým úpadkem dokázaly fungovat i několik let). Pro daný účel poskytuje text §62 odst. 1 z. o. k. dvě vodítka. Prvním je, že má jít o období hrozícího úpadku, které bezprostředně předcházelo vlastnímu úpadku obchodní korporace, posléze zjištěnému insolvenčním soudem; srov. shora rozebraný (v odstavcích 36. a 37. odůvodnění) předpoklad ad [1]. Druhé pak spočívá ve způsobu určení odčerpávané částky („období 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku“).
60. Z povahy věci plyne, že nejdříve je zde období, v němž obchodní korporaci úpadek hrozí, a následně je zde období, kdy se obchodní korporace již nachází v úpadku. Z hlediska vzniku nároku dle §62 z. o. k. je tudíž podstatné jen to, zda (případně v jaké míře) porušil člen orgánu obchodní korporace povinnosti dle §62 odst. 1 z. o. k., v době „hrozícího úpadku“; je-li tomu tak, pak nárok podle §62 odst. 1 z. o. k. vznikne (při splnění dalších podmínek) bez zřetele k tomu, zda „hrozící úpadek“ přerostl v „úpadek“ v době delší než 2 roky před právní mocí rozhodnutí o úpadku . K důvodům, pro které nedává dobrý smysl úsudek , že pro účely posouzení, zda člen orgánu obchodní korporace, které hrozí úpadek, a který o této hrozbě ví nebo má a může vědět, učinil za účelem odvrácení hrozícího úpadku vše potřebné a rozumně předpokládatelné, je rozhodné chování takového člena v období nejdéle 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku, srov. dále i argumentaci obsaženou v odstavcích 62. a násl. níže.
61. Napadené rozhodnutí neobstojí již proto, že závěr o důvodnosti žalobou uplatněného nároku skutkově opírá o dobu, kdy se obchodní korporace již nacházela v úpadku a období, ve kterém obchodní korporaci úpadek teprve hrozil, nijak nedefinuje (ani ve vazbě na vědomost dovolatele o jen hrozícím úpadku).
62. Právní posouzení věci oběma soudy je rovněž neúplné ve vztahu k určení výše prospěchu, o jehož vydání jde (a obecněji ve vztahu k povaze onoho prospěchu). Jde o to, zda prospěch, jenž může být odčerpán postupem dle §62 z. o. k., je svého druhu sankcí ve výši dvouletého plnění za porušení povinnosti učinit „vše potřebné a rozumně předpokládatelné“ za účelem odvrácení hrozícího úpadku obchodní korporace, o kterém člen orgánu obchodní korporace „věděl“, „měl vědět“ nebo „mohl vědět“, nebo zda jde o časově omezený úsek (2 let), za který lze požadovat vrácení „prospěchu“ jen při současném naplnění předpokladu, že v době, kdy dotčená osoba prospěch získala, obchodní korporaci hrozil úpadek.
63. Jakkoli insolvenční zákon disponuje instituty, jež mají zabránit prodlevám při projednání řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozhodnutí o úpadku dlužníka (srov. §93 insolvenčního zákona), přesto nelze teoreticky vyloučit, že mezi vydáním rozhodnutí o úpadku (jeho účinností) a právní mocí rozhodnutí o úpadku (od které se zpětně počítá lhůta, za kterou lze prospěch požadovat zpět) uplynou i ony 2 roky. Jinak řečeno, výklad, který by období, za které lze požadovat prospěch zpět („období 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku“) podmiňoval trváním „hrozby úpadku“ obchodní korporace, by pro období od účinnosti rozhodnutí o úpadku do právní moci rozhodnutí o úpadku postrádal jakéhokoli smyslu [v době po účinnosti rozhodnutí o úpadku již člen orgánu obchodní korporace stěží může úpadek „odvrátit“, což bude platit zejména tehdy, spojí-li insolvenční soud s rozhodnutím o úpadku obchodní korporace též rozhodnutí o způsobu řešení úpadku konkursem (§4 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. a/, §148 odst. 1 insolvenčního zákona)]. Řečené platí tím více, že vedle výjimečné možnosti prodlevy při projednání řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozhodnutí o úpadku může právní moc rozhodnutí o úpadku tam, kde nastává až ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, ovlivnit též některý z mimořádných opravných prostředků (dovolání, žaloba pro zmatečnost) podaný proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí (insolvenčního) soudu prvního stupně o úpadku obchodní korporace. Dojde-li na základě takového mimořádného opravného prostředku (jen) ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, výrazně se tím zvyšuje pravděpodobnost, že pozdější (případně opět potvrzující) rozhodnutí odvolacího soudu vyvolá právní moc rozhodnutí o úpadku s výrazným časovým odstupem. Co však celou tuto konstrukci problematizuje nejvíce, je prozkoumání okamžiku právní moci rozhodnutí o úpadku (rozhodného pro určení počátku doby, od které lze zpětně požadovat vydání prospěchu) při běžném (obvyklém) chodu věcí. Insolvenční zákon předpokládá, že odvolací soud rozhodne o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě věřitelského insolvenčního návrhu nejpozději do 2 měsíců poté, co mu bylo předloženo soudem prvního stupně (srov. §93 odst. 2 insolvenčního zákona). Dokonce i tam, kde se dlužník - obchodní korporace rozhodne, že odvolání proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě věřitelského insolvenčního návrhu nepodá (a současně se práva podat odvolání nevzdá), může rozhodnutí o úpadku nabýt právní moci nejdříve uplynutím patnáctého dne počítaného od okamžiku, kdy bude takové rozhodnutí dlužníku doručeno zvláštním způsobem (srov. §74 odst. 2, §75 odst. 1, §138 insolvenčního zákona). Kdyby vydání prospěchu mělo být podmíněno pro celé vymezené období též existencí „hrozby úpadku“ obchodní korporace, pak by ve skutečnosti vždy byl odebírán prospěch za dobu kratší (o 15 dnů až 2 měsíce) než 2 roky (zkrácení je dáno obvyklou dobou mezi účinností rozhodnutí o úpadku a jeho právní mocí).
64. Lze tudíž usuzovat, že požadavek na vydání prospěchu za „období 2 let zpět před právní mocí rozhodnutí o úpadku“ je spíše majetkovou sankcí svého druhu, u které ono „období“ vymezuje pouze maximální možnou výši prospěchu. I při tomto pojetí se ovšem stále jeví výsostně sporným, že by takto měl být odčerpáván (též) prospěch získaný v době po rozhodnutí o úpadku (leč před jeho právní mocí). Ke kritice okamžiku právní moci rozhodnutí o úpadku coby počátku období, od kterého lze zpětně požadovat vydání prospěchu, srov. např. též dílo: Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kolektiv: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. díl, 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 559, nebo i zvláštní část důvodové zprávy [ K bodům 64 až 66 (§63 až 68) ] , k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 33/2020 Sb. (v zákoně č. 33/2020 Sb. šlo posléze o bod 51. novely).
65. Závěru, že jde o majetkovou sankci svého druhu, pak při snaze o ústavně konformní výklad této právní úpravy odpovídá, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a chování dotčené osoby v době, kdy obchodní korporaci hrozil úpadek, o jehož odvrácení se měla snažit, lze takovou osobu zavázat k jen částečnému plnění (k vydání jen části prospěchu). Úvahu na téma, zda a proč má být dovolatel zavázán k vydání prospěchu v plném rozsahu, však rozhodnutí obou soudů postrádají (zjevně proto, že soudy nepředpokládaly možnost vlastní diskrece co do výše nároku).
66. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem ve výše rozebraných aspektech správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
67. Závěr, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právní, činí nadbytečným vyjadřovat se k existenci dovolatelem namítaných vad řízení. Vypořádat se s těmito námitkami bude v další fázi řízení úkolem odvolacího soudu
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu