ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.8.2023.1
KSPL 65 INS 18485/2016
65 ICm 3352/2021
sp. zn. 29 ICdo 8/2023-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce NILGEN s. r. o. , se sídlem v Otrokovicích, Napajedelská 1552, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 06755518, zastoupeného Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, PSČ 110 00, proti žalovanému PEGISAN s. r. o. , se sídlem v Plzni, K Merfánům 178/47, PSČ 318 00, identifikační číslo osoby 61171361, o určení pořadí pohledávky po dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 65 ICm 3352/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 65 INS 18485/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2022, č. j. 65 ICm 3352/2021, 105 VSPH 456/2022-82 (KSPL 65 INS 18485/2016), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 22. března 2022, č. j. 65 ICm 3352/2021-39, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (NILGEN s. r. o.) vůči žalovanému (TP Insolvence, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka PEGISAN s. r. o.) domáhal určení, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka je jeho pohledávka uplatněná dne 26. října 2021 (B-297) v celkové výši 2 567 543,31 Kč (správně 2 567 543,41 Kč) [dále též jen „pohledávka“] pohledávkou za majetkovou podstatou, ev. pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (bod I. výroku). Současně insolvenční soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Žalobce pohledávku uplatnil s odůvodněním, že její výše odpovídá prospěchu dlužníka z užívání finančních prostředků věřitelů (resp. peněžních prostředků v rozsahu přihlášených pohledávek žalobce, které byly v insolvenčním řízení zjištěny), o který se majetková podstata dlužníka za období po úpadku obohatila, neboť dlužník tyto prostředky využíval ke svému podnikání. Dlužník tak získal majetkový prospěch na úkor žalobce. Pohledávku přitom žalobce vyčíslil stejným způsobem, jakým se vyčísluje zákonný nebo sjednaný úrok z prodlení, a to za dobu od 21. září 2016 (tedy ode dne následujícího po rozhodnutí o úpadku žalovaného) do 11. října 2021 včetně, souhrnně ve vztahu ke všem svým uplatněným pohledávkám (č. P2, P7, P8, P10, P11, P18, P31, P32, P55, P68, P70, P71).
3. Insolvenční soud – cituje zejména §168 odst. 2 písm. b/, §169 odst. 1 písm. f/ a §170 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Zdůraznil, že dlužník se až do února 2021 pohyboval v režimu povolené reorganizace, přičemž právě s tímto sanačním způsobem řešení úpadku jsou spojeny snahy o záchranu chodu podnikání. Žalobce se uplatněním pohledávky snaží obejít §170 písm. a/ insolvenčního zákona, neboť tvrzenou pohledávku (z titulu bezdůvodného obohacení na straně dlužníka spočívajícího v užívání peněz věřitelů po dobu insolvenčního řízení) nelze podřadit pod jinou kategorii pohledávek. Uplatněná pohledávka odpovídající úrokům z prodlení přihlášených pohledávek žalobce v postavení věřitele za období od úpadku totiž nesplňuje náležitosti dle §169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona, ani znaky ustanovení §168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Naopak jde o pohledávku, která je z uspokojení v insolvenčním řízení vyloučena.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že sporná pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou ani pohledávkou jí na roveň postavenou. Za nepřiléhavou považuje argumentaci žalobce, že dlužník v průběhu řízení užíval jeho finanční prostředky, neboť žalobce po rozhodnutí o úpadku dlužníku zjevně žádné finanční prostředky neposkytl, pouze měl za ním pohledávky, jež vznikly před rozhodnutím o úpadku. Odvolací soud tak rovněž přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že se žalobce uplatněním pohledávky snažil obejít §170 písm. a/ insolvenčního zákona.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil zejména povahu uplatněné pohledávky. Konkrétně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněným pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 109/2020“). Z označeného rozhodnutí dovozuje, že režimu §168 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona podléhá i pohledávka vzniklá tím, že se majetkové podstatě dostalo prospěchu užíváním majetku třetí osoby v době po rozhodnutí o úpadku. V důsledku využívání finančních prostředků odpovídajícím přihlášeným pohledávkám dovolatele tak v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zvýšení hodnoty majetkové podstaty dlužníka na úkor jeho věřitelů, a tedy k bezdůvodnému obohacení na straně dlužníka. Na tomto základě pak konstatuje, že předmětná pohledávka má charakter pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle §169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona, resp. pohledávky za majetkovou podstatou dle §168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (20. září 2016) byl pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka i v době od 1. června 2019 rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. S tímto (rozhodným) zněním insolvenčního zákona pracoval Nejvyšší soud i při dále provedeném posuzování přípustnosti dovolání.
9. Nejvyšší soud nepřehlédl, že insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka v průběhu dovolacího řízení pravomocně skončilo (usnesením ze dne 2. listopadu 2023, č. j. KSPL 65 INS 18485/2016-B-396, jímž insolvenční soud schválil konečnou zprávu, rozhodl o odměně insolvenčního správce a zrušil konkurs, a které nabylo právní moci dne 21. listopadu 2023). V souladu s §159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona se tak od skončení insolvenčního řízení považuje předmětný spor za spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a účastníkem řízení se dnem skončení insolvenčního řízení stal místo insolvenčního správce dlužník, což se rovněž promítlo též v označení účastníků a předmětu řízení v záhlaví tohoto usnesení.
10. Dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
11. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
12. Kategorizací pohledávek věřitelů z hlediska možnosti jejich uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) [ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. března 2012, sp. zn. III. ÚS 721/12]. Konstatoval zde, že odpověď na otázku, zda posuzovaná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nelze hledat mimo rámec §168 a §169 insolvenčního zákona. Výčty pohledávek v označených ustanoveních jsou totiž výčty taxativními. Protipólem takto nastavené úpravy pohledávek věřitelů uspokojitelných v insolvenčním řízení jsou pak pohledávky, které insolvenční zákon z takového uspokojení výslovně vylučuje, ač by jinak patřily mezi pohledávky, jež se uspokojit mohou. Jde o pohledávky vypočtené v §170 insolvenčního zákona.
13. V R 54/2012 Nejvyšší soud také ozřejmil, že z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v §170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečností nepřihlíží (srov. §185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec, nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle §203 insolvenčního zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku, respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v §168 a §169 insolvenčního zákona.
14. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usnesení ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014, uveřejněném pod číslem 17/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015, uveřejněném pod číslem 11/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
15. V R 109/2020 Nejvyšší soud dále objasnil, že v insolvenčních poměrech lze uplatňovat pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení jako pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu §168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona za předpokladu, že vznikla po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Nejde-li o náklad vynaložený bez právního důvodu třetí osobou na zhodnocení majetkové podstaty (§169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona), je majetkový prospěch, který majetková podstata získala po rozhodnutí o úpadku dlužníka plněním třetí osoby bez právního důvodu, bezdůvodným obohacením (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), jež v rámci řádné správy majetkové podstaty má být vydáno ochuzenému jako plnění na jeho pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu §168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Takové plnění přitom může spočívat nejen v relutárním plnění třetí osoby (srov. obdobně případ popsaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008), nebo např. v tom, že majetková podstata užívá majetek třetí osoby (srov. obdobně případ popsaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007), nýbrž i v tom, že třetí osoba poskytla majetkové podstatě služby, za které neobdržela žádné protiplnění.
16. K tomu je však třeba uvést, že odkaz dovolatele právě na R 109/2020 je v poměrech dané věci nepřiléhavý, neboť v citovaném rozsudku Nejvyšší soud posuzoval, oč se majetková podstata dlužníka obohatila na úkor žalobce tím, že žalobci se nedostalo žádného protiplnění za poskytnuté služby, konkrétně za vytápění a dodávku teplé vody v nebytových prostorách, které majetková podstata dlužníka užívala bez právního důvodu. Nejvyšší soud zde uvedl příklady plnění, která mohou být považována za bezdůvodné obohacení, a tedy která spadají do režimu pohledávek za majetkovou podstatou. Výklad prosazovaný dovolatelem, že tímto neoprávněně užívaným majetkem mohou být i finanční prostředky odpovídající výši jeho přihlášených pohledávek za žalovaným, odporuje nejen přímo R 109/2020 ale i smyslu insolvenčního zákona (zejména pak §170 insolvenčního zákona).
17. Je tak zřejmé, že závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelem uplatněné pohledávky nepředstavují pohledávky dle §168 odst. 2 písm. b/ ani dle §169 odst. 1 písm. f/ insolvenčního zákona, oproti mínění dovolatele plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Žalovanému nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení tím, že v průběhu insolvenčního řízení k podnikání (v rámci povolené reorganizace) používal majetek zahrnutý do majetkové podstaty, když žalobce současně v době po zahájení insolvenčního řízení neučinil žádný vnos zhodnocující majetkovou podstatu žalovaného (k tomu srov. a contrario rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 4470/2015).
18. Jinými slovy řečeno, jen z toho, že dovolatel uplatnil přihláškou vůči žalovanému v insolvenčním řízení své pohledávky, nelze dovozovat, že by měl nárok na konkrétní žalovaným (případně při provozu obchodního závodu) užívané finanční prostředky. Postup dovolatele v řízení je proto třeba vykládat tak, že se domáhá úroku z prodlení z jím přihlášených pohledávek, které přirostly až v době po rozhodnutí o úpadku. Jde tedy o pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje dle §170 písm. a/ insolvenčního zákona.
19. Nejvyšší soud přitom nemá pochybnosti o tom, že mají-li být respektovány základní zásady insolvenčního řízení (§5 insolvenčního zákona), zejména má-li být zachováno rovné postavení věřitelů, je nezbytné, aby se omezení dané §170 písm. a/ insolvenčního zákona vztahovalo na všechny jejich přihlášené pohledávky. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022, sen. zn. 29 ICdo 126/2020.
20. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak v posouzení otázky povahy dovolatelem uplatněné pohledávky souladné s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu