ECLI:CZ:NS:2024:29.NSCR.35.2023.1
KSOS 31 INS 14318/2017
sp. zn. 29 NSČR 35/2023-B-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka A. B., zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 14318/2017, o zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkursu, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2022, č. j. KSOS 31 INS 14318/2017, 1 VSOL 408/2022-B-159, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 26. května 2022, č. j. KSOS 31 INS 14318/2017-B-119, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (A. B.) ze dne „29. dubna 2017“ na změnu schváleného způsobu oddlužení (bod I. výroku), zrušil schválené oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře (bod II. výroku) a na majetek dlužníka prohlásil konkurs (bod III. výroku).
2. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka a věřitele č. 1 E. S. potvrdil usnesení insolvenčního soudu (s tím, že pouze upřesnil, že správně v bodě I. výroku byl zamítnut návrh dlužníka na změnu oddlužení podaný dne „1. května 2022“).
3. Odvolací soud vyšel především ze zjištění učiněných insolvenčním soudem, podle kterých:
[1] Insolvenční soud usnesením ze dne 27. září 2017,č. j. KSOS 31 INS 14318/2017-A-14 (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 17. dubna 2018, č. j. KSOS 31 INS 14318/2017-B-11, povolil řešení jeho úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 21. listopadu 2018, č. j. KSOS 31 INS 14318/2017-B-35, schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře od prosince 2018 do listopadu 2023.
[2] Dlužník v návrhu na povolení oddlužení ze dne 23. srpna 2017 (A-11) navrhl oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Mimo jiné uvedl, že vlastní (blíže označené) nemovitosti. Nezajištění věřitelé hlasovali mimo schůzi věřitelů o způsobu oddlužení dlužníka a rozhodli, že jím bude plnění splátkového kalendáře.
[3] V době rozhodnutí o schválení oddlužení činila celková výše zjištěných zajištěných pohledávek částku 14.291.659,48 Kč a celková výše zjištěných nezajištěných pohledávek činila částku 16.006.103,71 Kč. Nezajištění věřitelé č. 2, 25, 26, 28 a 29 se zjištěnými pohledávkami v celkové výši 14.282.416 Kč souhlasili s nižším plněním, a to nejméně 5 % jejich pohledávek.
[4] Dlužník u jednání před insolvenčním soudem uvedl, že ze zdravotních důvodů ukončil pracovní poměr. Dne 3. prosince 2019 požádal o přiznání předčasného starobního důchodu, který mu byl přiznán. Z důchodu jsou prováděny srážky ve výši (necelé) 4.000 Kč měsíčně. Dále doplnil, že získal příjem z projektových prací ve výši 7.500 Kč a má zajištěno několik zakázek s příjmem 4 x 10.000 Kč na základě dohod o provedení práce. Jako osoba samostatně výdělečně činná předpokládá do konce roku 2021 příjem ve výši 70.000 Kč. Důchodového věku dosáhne v roce 2023. Příslib daru cca 1.000.000 Kč od bývalého obchodního partnera stále platí, podmínkou je zproštění obžaloby v trestní věci (v trestním řízení vedeném proti dlužníku a jeho manželce). Má za to, že ze zpeněžení „nemovitostí v XY“ by kromě zajištěného věřitele mohli být uspokojeni i nezajištění věřitelé. Nemovitosti jsou však zajištěny v trestním řízení.
[5] Za 41 měsíců trvání schváleného oddlužení (od prosince 2018 do dubna 2022) dlužník zaplatil nezajištěným věřitelům částku 225.444,50 Kč. Dosažená míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů činí 1,15 %, předpokládaná míra uspokojení za 60 měsíců trvání splátkového kalendáře je 1,69 %.
[6] Insolvenční správkyně u jednání dne 20. dubna 2022 navrhla zrušit oddlužení, poněvadž míra uspokojení nezajištěných věřitelů nedosahuje ani 5 %.
[7] Dlužník podáním, doručeným insolvenčnímu soudu dne 1. května 2022 (B-117) navrhl změnu schváleného způsobu oddlužení plněním splátkového kalendáře na oddlužení kombinací zpeněžením majetkové podstaty a plněním splátkového kalendáře. Současně požadoval, aby insolvenční soud o tomto návrhu nechal hlasovat nezajištěné věřitele. Uvedl, že do doby dosažení řádného důchodového věku dne 23. dubna 2023 je omezen v možnostech získávat příjmy, splnění oddlužení lze tedy dosáhnout pouze zpeněžením majetkové podstaty.
4. Dále odvolací soud doplnil zjištění insolvenčního soudu o další skutečnosti plynoucí z obsahu insolvenčního spisu a z dokazování provedeného při jednání u odvolacího soudu, podle kterých:
[1] V seznamu závazků ze dne 20. srpna 2017 (A-11), o němž dlužník prohlásil, že je úplný a správný, nejsou uvedeny pohledávky číslo P2, P26, P27, P30 a P31.
[2] Ze zprávy insolvenční správkyně ze dne 31. října 2022 vyplývá, že k dosažení alespoň 30% míry uspokojení těchto pohledávek (u pohledávek č. P2, P26, P27, P30 a P31 pak dosažení uspokojení ve výši 5 %) musí dlužník uhradit těmto věřitelům minimálně částku 2.300.013,66 Kč. Dosud dlužník uhradil pouze částku 225.444,50 Kč (dosažená míra uspokojení nezajištěných pohledávek činí po započtení deponované částky 1,28 %).
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §398 odst. 1, 2 a 3, §404, §406 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 (jež je pro danou věc rozhodné s ohledem na datum vydání rozhodnutí o úpadku) – nejprve uzavřel, že insolvenční soud nepochybil, jestliže zamítl návrh dlužníka na změnu schváleného způsobu oddlužení, když insolvenční zákon takovou možnost nepřipouští. Po vydání rozhodnutí, kterým insolvenční soud schválí oddlužení dlužníka v některé z jeho forem, již nelze v rámci plnění schváleného oddlužení schválený způsob oddlužení měnit. Tato skutečnost však nebrání tomu, aby dlužník dobrovolně při oddlužení plněním splátkového kalendáře použil po dohodě s insolvenčním správcem také výtěžek zpeněžení svého majetku nebo jeho části.
6. Ve shodě s insolvenčním soudem dospěl odvolací soud rovněž k závěru, že v projednávané věci byly dány důvody pro zrušení schváleného oddlužení vymezené v ustanovení §418 insolvenčního zákona, neboť na základě zjištěných skutečností je možné usuzovat, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit. Podle odvolacího soudu lze nadto uzavřít, že dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení a lze rovněž důvodně předpokládat, že oddlužení je sledován nepoctivý záměr. Přitom zejména zdůraznil, že:
[1] Dlužník uvedl v seznamu závazků úmyslně nepravdivé informace, když zamlčel pohledávky představující ve svém souhrnu 73 % všech pohledávek nezajištěných věřitelů, které byly do insolvenčního řízení dlužníka přihlášeny a zjištěny. Jejich existence si přitom musel být vědom. Tímto nepoctivým jednáním dlužník ve svůj prospěch ovlivnil rozhodování insolvenčního soudu o povolení oddlužení dle §397 odst. 1 insolvenčního zákona, zejména jde-li o naplnění důvodu pro zamítnutí návrhu dle §395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona. Lze tak důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr.
[2] Dlužník porušil svoji povinnost vykonávat při oddlužení schváleném ve formě plnění splátkového kalendáře přiměřenou výdělečnou činnost a neodmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat. Dlužník, aniž by pro takový postup měl ospravedlnitelný důvod požádal o předčasný starobní důchod, přestože mu bylo známo, že jeho možnost zajistit si současně jiné příjmy potřebné k plnění splátkového kalendáře bude až do dosažení řádného důchodového věku výrazně omezena a nebude tak moci dosáhnout potřebného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.
[3] Dosavadní průběh plnění splátkového kalendáře, vede k závěru, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit. Dlužník by musel při plnění splátkového kalendáře v každém ze zbývajících měsíců uhradit 101.589,64 Kč. Reálně tak lze očekávat uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů do 2 %.
[4] Dlužník nedoložil možnost daru od třetí osoby ve výši 1.000.000 Kč. Stejně hypotetická je finanční pomoc synů dlužníka. Dlužník dále tvrdil, že je připraven použít k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů hyperochu vzniklou prodejem zajištěných nemovitostí. Tyto nemovitosti jsou zajištěny v dosud neskončeném trestním řízení dlužníka a současně je veden incidenční spor o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka. K jejich zpeněžení v oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře lze dle §409 odst. 3 insolvenčního zákona přistoupit pouze na žádost zajištěného věřitele.
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá (posuzováno dle obsahu) o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky procesního práva, která nebyla dovolacím soudem doposud řešena. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Za neřešenou otázku dovolatel považuje, zda lze po vydání rozhodnutí, kterým insolvenční soud schválí oddlužení dlužníka v některé z jeho forem, popřípadě v kombinaci plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nebo její části, takto schválený způsob oddlužení změnit.
9. Dovolatel se domnívá, že nezná-li insolvenční zákon možnost změny způsobu oddlužení, jde o mezeru v zákoně, kterou je třeba vyplnit na základě postupu per analogiam iuris – tedy za pomocí obecných právních principů nebo právních principů daného odvětví. Mezi základní zásady, na kterých spočívá insolvenční řízení a insolvenční zákon (§5 insolvenčního zákona), patří i zásada, dle které insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.
10. Jestliže by odvolací soud umožnil změnu schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře na oddlužení kombinací zpeněžením majetkové podstaty a plněním splátkového kalendáře, dovolatel by byl schopen plnit oddlužení v zákonem stanovené výši a nebyl by důvod pro zrušení oddlužení a následné prohlášení konkursu, které dlužníka poškozuje. Zároveň by došlo k vyššímu uspokojení věřitelů, neboť v konkursu již dlužník nemá žádnou motivaci „na výši zpeněžení jeho majetku“. V této souvislosti upozorňuje, že i zástupce věřitelů navrhoval, aby rozhodnutí insolvenčního soudu bylo zrušeno. Lze tedy předpokládat, že věřitelé by s navrhovanou změnou způsobu oddlužení souhlasili, nicméně tuto možnost s nimi soud neprojednal.
11. Dovolatel dále namítá, že v řízení nebyl prokázán jeho nepoctivý záměr (v tomto směru nebylo soudem vedeno žádné dokazování), navíc dovolatel se o této skutečnosti dozvěděl až při vyhlášení usnesení odvolacího soudu a neměl tedy možnost se k závěru odvolacího soudu vyjádřit. Dovolatel přiznává, že pochybil, když v seznamu závazků opomněl uvést existující a splatné pohledávky označených věřitelů, nicméně nesouhlasí s tím, že ve svůj prospěch ovlivnil rozhodování insolvenčního soudu o povolení oddlužení, k němuž došlo až v době, kdy již uplynula lhůta pro přihlašování pohledávek.
12. Závěrem dovolatel „podotýká“, že stále důvodně předpokládá, že obdrží dar ve výši 1.000.000 Kč, finanční pomoc svých synů a že bude úspěšný v incidenčním sporu, který se týká „nemovitostí v Opavě“. Následně by tyto finanční prostředky spolu s hyperochou vzniklou prodejem výše uvedených nemovitostí použil k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Od 23. dubna 2023 již dovolatel také nebude omezen v možnostech získávat další příjmy.
13. Nejvyšší soud dovolání dlužníka, jež mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
14. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
15. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení dovolatelem předestřené otázky (přípustnosti změny schváleného způsobu oddlužení podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019) odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Ta je ustálena v následujících závěrech:
[1] Insolvenční zákon vychází z koncepce, podle níž dlužník, který splňuje stanovené předpoklady (§389, §395 insolvenčního zákona), prosadí oddlužení bez ohledu na to, zda s tím jeho věřitelé souhlasí (srov. §148 odst. 3 a §149 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Z ustanovení §402 odst. 3 insolvenčního zákona pak vyplývá, že v rukou věřitelů je až rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn. To, zda dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, není podstatné. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013, uveřejněné pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 62/2016, uveřejněné pod číslem 135/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[2] Může-li dlužník za splnění stanovených podmínek prosadit oddlužení jako způsob řešení úpadku i proti vůli věřitelů, je nutno striktně trvat na tom, aby věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení, tedy zda bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty či plněním splátkového kalendáře. Pouze ten dlužník, který nečiní kroky k tomu, aby tuto volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, je při podání návrhu na oddlužení veden poctivým záměrem. K tomu srov. R 46/2014.
[3] Podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé (§402 odst. 3 insolvenčního zákona) a nepřijmou-li rozhodnutí, pak insolvenční soud (§402 odst. 5 a §406 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), jeho právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezakládá. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněné pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[4] Je-li v době trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře zjevné, že jeho podstatnou část nebude možné splnit, rozhodne insolvenční soud o přeměně schváleného oddlužení v konkurs. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 48/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 65/2013.
16. Z výše uvedených judikaturních závěrů (od kterých nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat) zřetelně plyne, že dlužník nemá volbu způsobu oddlužení v žádné fázi insolvenčního řízení. Návrhem na povolení oddlužení dává najevo, že souhlasí s oddlužením jakýmkoliv ze zákonem stanovených způsobů. Jestliže věřitelé (případně insolvenční soud) rozhodnou o konkrétním způsobu oddlužení dlužníka, nelze takové rozhodnutí již v další fázi insolvenčního řízení změnit (zvolit jiný způsob oddlužení). Z ustanovení §418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona se podává, že je-li v době trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře zjevné, že jeho podstatnou část nebude možné splnit, insolvenční soud nebude „zkoušet“, zda v poměrech dané věci by nebyl úspěšnější jiný způsob oddlužení, ale (jsou-li splněny zákonné podmínky) rozhodne o přeměně schváleného oddlužení v konkurs. Nejde tak o mezeru v zákoně, jež by měla být vyplňována (jak soudí dovolatel), leč o zákonem stanovený postup.
17. Ani Nejvyšší soud přitom nemá pochyb o tom, že obsah insolvenčního spisu, jakož i další skutková zjištění, z nichž vyšly soudy nižších stupňů, opodstatňují závěr, že dovolatel není zjevně schopen splnit podstatnou část splátkového kalendáře. Dovolatel ostatně tento závěr v dovolání ani nezpochybňuje.
18. K argumentaci dovolatele ohledně (nižší) míry uspokojení věřitelů v konkursu a případného porušení zásady podle §5 písm. a/ insolvenčního zákona, pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolateli ani v konkursu nic nebrání, aby obstaral (jím zmiňované) finanční prostředky a uspokojil přihlášené věřitele v plné míře. Jak ovšem přiléhavě podotkl již odvolací soud, možnost získání dalších finančních prostředků je (zatím) jen hypotetická.
19. Námitkou, podle níž se dovolatel nemohl vyjádřit k závěru odvolacího soudu o tom, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, se Nejvyšší soud se zřetelem k výše uvedenému (pro nadbytečnost) nezabýval. V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na více samostatných závěrech (naplnění důvodů pro přeměnu schváleného oddlužení v konkurs odůvodnil odvolací soud ustanovením §418 odst. 1 písm. a/, b/ a odst. 3 insolvenčního zákona), přičemž každý z těchto závěrů obstojí (v případě jeho správnosti) jako samostatný důvod pro zrušení schváleného oddlužení, nemůže řešení otázky nepoctivého záměru již jakkoli ovlivnit výsledek řízení (jinak řečeno, zkoumat otázku nepoctivého záměru dovolatele nemá žádný význam v situaci, kdy dovolání nemůže být úspěšné v řešení otázky týkající se možné změny schváleného způsobu oddlužení).
20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu