ECLI:CZ:NS:2024:29.NSCR.82.2023.1
KSBR 58 INS 4555/2023
sp. zn. 29 NSČR 82/2023-A-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka P. Š. , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 58 INS 4555/2023, o způsobu řešení úpadku dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, MBA, advokátem, se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, PSČ 273 05, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2023, č. j. KSBR 58 INS 4555/2023, 2 VSOL 357/2023-A-16, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2023, č. j. KSBR 58 INS 4555/2023, 2 VSOL 357/2023-A-16, se zrušuje . V bodech III. a IV. výroku se dále zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2023, č. j. KSBR 58 INS 4555/2023-A-6, a věc se vrací ve zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 21. dubna 2023, č. j. KSBR 58 INS 4555/2023-A-6, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu dlužníka (P. Š.) spojeném s návrhem na povolení oddlužení tak, že (mimo jiné):
[1] Zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku).
[2] Insolvenční správcem dlužníka ustanovil Mgr. Martina Kopčila (bod II. výroku).
[3] Zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení (bod III. výroku).
[4] Zastavil insolvenční řízení (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §395 a §396 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl ve vztahu k bodům III. a IV. výroku k následujícím závěrům:
3. V předchozím insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka insolvenční soud neschválil oddlužení dlužníka usnesením ze dne 23. listopadu 2022, č. j. KSBR 56 INS 24457/2020-B-13. Podle odůvodnění onoho rozhodnutí je dána důvodná pochybnost, že dlužník sledoval insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr. Jsou tak splněny podmínky pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle §395 odst. 4 insolvenčního zákona, přičemž z tvrzení dlužníka neplynou důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by insolvenční soud neměl zamítnout návrh na povolení oddlužení z výše popsaného důvodu.
4. Zastavení insolvenčního řízení je ve smyslu ustanovení §396 odst. 2 insolvenčního zákona odůvodněno tím, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující, a dlužník v návrhu na povolení oddlužení nepožádal, aby způsobem řešení jeho úpadku byl konkurs.
5. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. července 2023, č. j. KSBR 58 INS 4555/2023, 2 VSOL 357/2023-A-16, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech III. a IV. výroku.
6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §395 odst. 1, 4 a 6 a §396 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení §159a a §167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023, sen. zn. 29 NSČR 43/2022 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 92/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 92/2023“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] – dospěl po přezkoumání dotčených výroků napadeného usnesení k následujícím závěrům:
7. S odvolatelem lze souhlasit v tom, že Nejvyšší soud v R 92/2023 uzavřel, že v insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019 (což je i případ předchozího insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka) musí být důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení proto, že jím je sledován nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) vyjádřen (vzhledem k zvláštnímu hmotněprávnímu účinku takového zamítnutí vyjádřenému v §395 odst. 4 insolvenčního zákona) ve výroku rozhodnutí (nikoli pouze v jeho odůvodnění).
8. Je však nutno přihlédnout k tomu, že do vydání R 92/2023 tak soudní praxe nečinila proto, že „žádné zákonné ustanovení (insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a jiného právního předpisu) tuto povinnost (uvádět údaj o nepoctivém záměru dlužníka) insolvenčnímu soudu nestanoví“; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 NSČR 69/2020 [ jde o usnesení uveřejněné pod číslem 52/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 52/2023“) ] , nebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října „2019“ (správně 2022), sen. zn. 2 VSOL 499/2022.
9. Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 26 Cdo 407/2013 nebo usnesení ze dne 14. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3778/2012, a v nich citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2003 sp. zn. 21 Cdo 1382/2002), při vydání zamítavého rozhodnutí je co do úsudku, zda předběžná otázka byla ve sporu mezi účastníky již závazně pravomocně rozhodnuta, nutno posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí. K tomu odvolací soud doplňuje, že rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, o neschválení oddlužení a o zrušení schváleného oddlužení jsou rozhodnutími „ve věci samé“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč.) , takže onen závěr platí i pro tato rozhodnutí (§167 odst. 2 o. s. ř.).
10. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že bylo-li v předchozím insolvenčním řízení dlužníka pravomocně (k 15. prosinci 2022) rozhodnuto o neschválení oddlužení dlužníka pro jeho nepoctivý záměr (byť „vyjádřený“ toliko v odůvodnění onoho rozhodnutí), při rozhodnutí o novém návrhu dlužníka na povolení oddlužení byl insolvenční soud vázán tímto výrokem „s jeho odůvodněním“. Insolvenční soud proto správně rozhodl podle §395 odst. 4 „o. s. ř.“ (správně insolvenčního zákona).
11. Správný je i závěr insolvenčního soudu, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné k tomu, aby se (ve smyslu §395 odst. 6 insolvenčního zákona) neuplatnil postup podle ustanovení §395 odst. 4 „o. s. ř.“ (správně insolvenčního zákona) a že je nutno zastavit insolvenční řízení, neboť majetek dlužníka je pro uspokojení jeho věřitelů zcela nepostačující (§396 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona).
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Vyvolává usnesení o neschválení oddlužení dlužníka podle §405 odst. 1 insolvenčního zákona, vydané insolvenčním soudem v předchozím insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019, v jehož výroku není vyjádřen důvod neschválení oddlužení spočívající v nepoctivém záměru sledovaném dlužníkovým návrhem na povolení oddlužení, v novém insolvenčním řízení vedeném vůči stejnému dlužníkovi zvláštní hmotněprávní účinek zakotvený v ustanovení §395 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019?
13. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil (v rozsahu, v němž se týkají bodu III. a IV. výroku usnesení insolvenčního soudu) rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položené otázce následovně:
15. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v R 92/2023 má dovolatel za to, že (ač to z R 92/2023 neplyne výslovně) pochybení (nesprávný postup) insolvenčního soudu spočívající v tom, že nevyjádří (neuvede) důvod neschválení oddlužení spočívající v nepoctivém záměru dlužníka ve výroku usnesení o neschválení oddlužení, nýbrž jen v důvodech takového usnesení, nevyvolává hmotněprávní účinek vyjádřený v §395 odst. 4 insolvenčního zákona.
16. Insolvenční soud nadto v usnesení o neschválení oddlužení ze dne 23. listopadu 2022 argumentačně nesprávně hovoří o „důvodné pochybnosti“, že dlužník sledoval nepoctivý záměr „insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení“, ačkoli slovní spojení „důvodná pochybnost“ neodpovídá významu slov „důvodný předpoklad“ obsažených v §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona a ačkoli označené ustanovení odkazuje na „návrh na povolení oddlužení“ a nikoli na „insolvenční návrh“.
III. Přípustnost dovolání
17. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
18. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
19. Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení jeho přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř.
20. Dovolatel výslovně napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním „v plném rozsahu“, tedy i v té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. dubna 2023 v bodě IV. výroku o zastavení insolvenčního řízení.
21. Ve vztahu k výroku o zastavení insolvenčního řízení (a k jeho potvrzení odvolacím soudem) však dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně netýká); potud dovolatel také v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. [ stanovisko je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu ].
22. Ostatně, opravný prostředek směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení (po neschválení oddlužení) může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení. Takový opravný prostředek však nemůže uspět, spočívá-li na argumentech, jejichž prostřednictvím jsou zpochybněny (jen) předpoklady pro vydání rozhodnutí o neschválení oddlužení.
23. Výrok o zastavení insolvenčního řízení (podle §405 odst. 3 insolvenčního zákona) má povahu výroku závislého na výroku o neschválení oddlužení. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je tedy důvod jej automaticky odklidit (zrušit), jestliže Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o neschválení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o zastavení insolvenčního řízení. Srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sb. rozh. obč., jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč.
24. Nejvyšší soud tedy v dotčeném rozsahu důvod připustit dovolání neměl [ jak pro nevymezení přípustnosti dovolání (podle §243c odst. 1 o. s. ř.), tak proto, že neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o zastavení insolvenčního řízení (podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.) ] .
25. Oproti tomu v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 21. dubna 2023 v bodě III. výroku o neschválení oddlužení, je přípustné podle §237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním otevřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
27. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
28. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
29. V předchozím insolvenčním řízení zahájeném 24. listopadu 2020 insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení z téhož dne, insolvenční soud usnesením ze dne 18. ledna 2021, č. j. KSBR 56 INS 24457/2020-A-7 (mimo jiné), zjistil úpadek dlužníka a povolil mu oddlužení. Usnesením ze dne 23. listopadu 2022 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 25. listopadu 2022) insolvenční soud (mimo jiné):
[1] Neschválil oddlužení dlužníka (bod III. výroku).
[2] Zastavil insolvenční řízení (bod IV. výroku).
30. Usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. listopadu 2022 nabylo právní moci dne 15. prosince 2022, přičemž výrok usnesení o neschválení oddlužení neobsahuje důvod neschválení. V důvodech onoho usnesení pak insolvenční soud uzavřel, že:
„V hodnocení jednání dlužníka – zvýhodnění některých věřitelů, respektive věřitele – tak soud došel k závěru, že je zde dána důvodná pochybnost, že dlužník svým podaným insolvenčním návrhem, spojeným s návrhem na povolení oddlužení, sledoval nepoctivý záměr (…).“
31. Insolvenční návrh v této věci, spojený s návrhem na povolení oddlužení, podal dlužník 22. března 2023 (A-1).
32. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznalo změn od 1. června 2019):
§395
(1) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat,
a/ že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo
(…)
(4) Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení také tehdy, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno.
(…)
(6) Postup podle odstavců 3 až 6 se nepoužije, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, zejména zavázal-li se dlužník z ospravedlnitelného důvodu nebo existuje-li výrazný nepoměr mezi výší dluhu a poskytnutého plnění.
(…)
§405
(1) Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení.
(…)
33. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
34. V R 92/2023 Nejvyšší soud vysvětlil, že pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019 platí, že jelikož zrušení oddlužení (společného oddlužení manželů) podle §418 odst. 3 insolvenčního zákona vyvolává zvláštní hmotněprávní účinek předjímaný ustanovením §395 odst. 4 insolvenčního zákona, je zapotřebí vyjádřit tento důvod zrušení oddlužení též ve výroku usnesení o zrušení oddlužení (společného oddlužení manželů); srov. odstavce 45. až 49. odůvodnění R 92/2023. Jakkoli se R 92/2023 zabývalo zrušením (schváleného) oddlužení podle §418 odst. 3 insolvenčního zákona, z odstavce 48. jeho odůvodnění je zřejmé, že předmětný závěr se uplatní ve všech případech, pro něž přichází v úvahu použití §395 odst. 4 insolvenčního zákona.
35. Jinak řečeno, insolvenční soud, který zamítne návrh na povolení oddlužení proto, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), nebo který neschválí oddlužení, proto, že po povolení oddlužení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr (§405 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), anebo který zruší schválené oddlužení proto, že po schválení oddlužení vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, vyjádří (je povinen vyjádřit) tento důvod zamítnutí oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení ve výroku takového rozhodnutí. Následkem nesplnění povinnosti insolvenčního soudu vyjádřit tento důvod zamítnutí oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení ve výroku takového rozhodnutí, pak logicky (v intencích závěrů R 92/2023) nemůže být nic jiného než to, že v dalším (novém) insolvenčním řízení vedeném na majetek téhož dlužníka, v němž insolvenční soud bude rozhodovat o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, bude vyloučeno zamítnout návrh na povolení oddlužení z důvodu uvedeného v §395 odst. 4 insolvenčního zákona.
36. Tyto závěry pro rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná po přijetí R 92/2023 nezpochybňuje ani odvolací soud. Pro výsledek řízení však měl odvolací soud za podstatné, že předchozí praxe soudů byla jiná (dovolávaje se v této souvislosti též závěrů R 52/2023), z čehož dovodil (poměřováno výsledkem odvolacího řízení), že rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná před přijetím R 92/2023 mohou být podkladem pro rozhodnutí podle §395 odst. 4 insolvenčního zákona, i když důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení spočívající v tom, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, nebyl obsažen ve výroku takového rozhodnutí.
37. Judikatura Nejvyššího soudu slouží ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona; srov. shodně např. odstavec 24. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 127/2019, uveřejněného pod číslem 57/2022 Sb. rozh. obč. Poukaz na to, že soudy nižších stupňů si vykládaly příslušnou insolvenční úpravu (ve shodě s dosavadní praxí opírající se o výklad insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019) tak, že zkoumaný důvod zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení nemusí být obsažen ve výroku takového rozhodnutí, sám o sobě nepodporuje úsudek, že šlo o „ustálenou“ judikaturu, kterou Nejvyšší soud „změnil“ až prostřednictvím R 92/2023. Jakkoli se tento závěr nepodává ani z usnesení insolvenčního soudu ze dne 23. listopadu 2022, ani z odvolacím soudem označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2022 a jakkoli Nejvyšší soud již důvodech R 92/2023 (srov. odstavec 50. jeho odůvodnění) ozřejmil nízkou míru judikatorní významnosti té pasáže R 52/2023, podle které žádné ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu, ani jiného právního předpisu nestanoví povinnost insolvenčního soudu uvádět údaj o důvodech neschválení oddlužení (o nepoctivém záměru dlužníku) ve výrokové části rozhodnutí (srov. tamní odstavec 36. odůvodnění), vzhledem k době vydání R 52/2023 (30. června 2022) není vyloučeno, že insolvenční soud (v usnesení ze dne 23. listopadu 2022) a Vrchní soud v Olomouci (v usnesení ze dne 21. října 2022) mohly z onoho závěru vyjít (že jejich rozhodnutí ovlivnil).
38. Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, uveřejněný pod číslem 216/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, odstavec 24. a násl. odůvodnění nálezu, nález Ústavního soudu ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15, uveřejněný pod číslem 208/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, odstavec 20 a násl. odůvodnění nálezu, a v literatuře pak např. Kühn, Z.: Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn, in: Právní rozhledy číslo 6, ročníku 2011, str. 191 a násl. Tyto závěry se ustáleně prosazují v horizontálních právních vztazích, jistým omezením (ve prospěch „slabší“ strany při pro ni příznivém posunu judikatury) však podléhají ve vztazích vertikálních (v těch, v nichž stát uplatňuje své mocenské postavení vůči osobám fyzickým a právnickým).
39. Úprava obsažená v §395 odst. 4 insolvenčního zákona obsahuje sankci uplatňovanou soudem automaticky tam, kde pro její vyloučení nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné (§395 odst. 6 insolvenčního zákona). Požadavek, aby hmotněprávní účinek, který vyvolává (vzhledem k §395 odst. 4 insolvenčního zákona) zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení proto, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, byl vyjádřen výrokem soudního rozhodnutí, zjevně směřoval k posílení ústavního principu právní jistoty (promítnutého v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky), přičemž do budoucna tak mělo být zajištěno, že insolvenční soud neuplatní vůči dlužníku sankci podle §395 odst. 4 insolvenčního zákona, nebude-li takový výrok obsažen v usnesení, jímž insolvenční soud v předchozím insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka návrh na povolení oddlužení zamítl nebo oddlužení neschválil anebo již schválené oddlužení zrušil. Problematičnost jiného postupu (v těch případech, kdy insolvenční soud souběžně s tímto důvodem pro své rozhodnutí „zkombinuje“ i jiné důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení) dobře ilustruje R 92/2023 (srov. argumentaci v odstavci 53. odůvodnění R 92/2023).
40. Nejvyšší soud tedy pokládá za nezbytné zohlednit v návaznosti na řešení otázky retrospektivního působení popsaných judikatorních změn jednak účel ochrany dlužníka nastavený v R 92/2023, dále pak to, že před 30. červnem 2022 (kdy bylo vydáno R 52/2023) nelze hovořit o „ustálené judikatuře“, kterou by Nejvyšší soud „měnil“ závěry obsaženými v R 92/2023 (srov. odstavec 37. odůvodnění shora), jakož i to, že k „posunu“ judikatury Nejvyššího soudu (má-li za ni být pokládán odstavec 50. odůvodnění R 52/2023) ve prospěch závěrů R 92/2023 došlo po necelých 7 měsících (26. ledna 2023). Na tomto základě Nejvyšší soud dospívá k závěru, že požadavek, aby hmotněprávní účinek, který vyvolává (vzhledem k §395 odst. 4 insolvenčního zákona) zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení nebo zrušení oddlužení proto, že lze důvodně předpokládat, že dlužník sleduje návrhem na povolení oddlužení nepoctivý záměr, byl vyjádřen výrokem soudního rozhodnutí, se uplatní pro všechna insolvenční řízení vedená na majetek dlužníka podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019, bez zřetele k tomu, zda šlo o rozhodnutí vydaná před přijetím R 92/2023 (před 26. lednem 2023), včetně těch, která mohla být v době od 30. června 2022 ovlivněna závěrem formulovaným v odstavci 36. odůvodnění R 52/2023. Rozhodnutí insolvenčního soudu, která takový výrok neobsahují, nejsou způsobilým podkladem (důvodem) pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle §395 odst. 4 insolvenčního zákona. K nemožnosti použít jako způsobilý podklad (důvod) pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle §395 odst. 4 insolvenčního zákona jakékoli rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení vedeném podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 (bez ohledu na podobu jeho výroku), srov. R 52/2023.
40. Nejvyšší soud dodává, že vyloučení postupu podle §395 odst. 4 insolvenčního zákona nezbavuje insolvenční soud možnosti (a povinnosti) zabývat se důvody, pro které insolvenční soud v předchozím insolvenčním řízení návrh na povolení oddlužení zamítl nebo oddlužení neschválil anebo již schválené oddlužení zrušil, samostatně, v rámci zkoumání předpokladů pro povolení oddlužení v režimu §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona.
41. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil, a to i v té části, která se týká závislého výroku o zastavení insolvenčního řízení (§242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu (tedy v bodě III. výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a v bodě IV. výroku o zastavení insolvenční řízení) i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
42. V rozsahu, v němž směřovalo i proti té části napadeného rozhodnutí, která se týká závislého výroku o zastavení insolvenčního řízení, Nejvyšší soud dovolání neodmítl (z příčin popsaných v odstavcích 20. až 24. odůvodnění shora) jen proto, že šlo o závislý výrok, jenž musel být zrušen při zrušení napadeného rozhodnutí v části týkající se výroku o neschválení oddlužení (§242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.)
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu