ECLI:CZ:NS:2024:29.NSCR.88.2023.1
MSPH 91 INS 32144/2012
sp. zn. 29 NSČR 88/2023-B-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka NOVUM - tex, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Holušická 2221/3, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 48025879, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS 32144/2012, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, o dovolání věřitele RANDA s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Školní 866, PSČ 530 06, identifikační číslo osoby 47452188, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, PSČ 537 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2022, č. j. MSPH 91 INS 32144/2012,
2 VSPH 714/2021-B-143, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 19. května 2021, č. j. MSPH 91 INS 32144/2012-B-137, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů správce ve znění doručeném soudu dne 19. srpna 2015 (dále jen „konečná zpráva“), dle níž činily:
a/ příjmy podstaty: 65.087,93 Kč,
b/ výdaje podstaty (celkem): 147.375,80Kč,
- z toho odměna správce (včetně částky odpovídající dani z přidané hodnoty): 54.450,00 Kč
- z toho hotové výdaje: 6.310,00 Kč,
c/ celkem k rozvrhu 0 Kč.
2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Insolvenční správce předložil konečnou zprávu podáním doručeným insolvenčnímu soudu 19. srpna 2015 a insolvenční soud ji zveřejnil v insolvenčním rejstříku a poučil účastníky insolvenčního řízení o možnosti podat proti konečné zprávě námitky do 15 dnů (od jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku) dne 17. září 2015.
[2] Proti konečné zprávě podal včas (1. října 2015) námitky věřitel RANDA s. r. o., jenž je i zástupcem věřitelů (dále též jen „věřitel R“), který:
1) Nesouhlasil s tím, aby výdaj ve výši 9 680 Kč (za vedení účetnictví) byl hrazen na účet majetkové podstaty, jelikož jej neschválil věřitelský orgán a částka je nadhodnocená.
2) Nesouhlasil s tím, že insolvenční správce dlužníka [JUDr. Josef Cupka ( dále též jen „J . C.“)] účtuje na vrub majetkové podstaty bankovní poplatky ve výši 11.593 Kč, namítaje, že banky nabízejí vedení účtů pro insolvenční správce zdarma při neúročené formě; insolvenčním správcem dosažený úrok činí 1,19 Kč a u České spořitelny, a. s. jsou vedeny účty insolvenčních správců s poplatkem 40 Kč měsíčně; míní, že jde o neúčelně vynaložený náklad,
3) Nesouhlasil s tím, aby náklad ve výši 9.680 Kč za odvoz a uskladnění movitého majetku byl hrazen z majetkové podstaty, s tím, že jde o nedoložený náklad a (onen) majetek mohl být zpeněžen dříve (kdyby J. C. konal bez zbytečného odkladu).
4) Nesouhlasil s odměnou J. C., namítaje, že ten nepostupoval (při správě majetkové podstaty) s odbornou péčí a naopak svým postupem hrubě poškodil věřitele dlužníka.
3. Poté, co se J. C. k námitkám vyjádřil a poté, co byly projednány při jednání, insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §32 odst. 1, §304 odst. 4 a §315 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §1 odst. 5 a §2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“) – dospěl k závěru, že námitky nejsou důvodné, když:
1) Částka za vedení účetnictví za dobu 31 měsíců (9.680 Kč) je přiměřená.
2) Náklady na bankovní poplatky (11.593 Kč) jsou přiměřené; případné opakující se změny peněžních ústavů v průběhu konkursu (za účelem dosažení výhodnějších podmínek a vyšších úroků) by pro konkurs nebyly efektivní, jelikož bankovní podmínky a úročení se v jednotlivých bankách průběžně mění.
3) Náklady na odvoz a uskladnění movitého majetku (15.342,80 Kč) jsou důvodné; od ustanovení insolvenčního správce do funkce do zpeněžení majetku nutně uplyne určité časové období a movité věci se nacházely v nemovitosti, kterou dlužník prodal před podáním insolvenčního návrhu.
4) Odměna insolvenčního správce (54.450 Kč) je přiměřená; nebylo prokázáno, že by J. C. porušil své povinnosti (srov. usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. listopadu 2020, č. j. MSPH 91 INS 32144/2012-B-123, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2021, č. j. MSPH 91 INS 32144/2012, 3 VSPH 122/2021-B-130).
4. K odvolání věřitele R Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. října 2022, č. j. MSPH 91 INS 32144/2012, 2 VSPH 714/2021-B-143, změnil usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. května 2021 jen tak, že výdaje majetkové podstaty (celkem) činí 137.695,80 Kč.
5. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §5, §38 odst. 3, §39 odst. 2, 168 odst. 2 písm. b/, §302 odst. 2 a 3, §303 odst. 1 a §304 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí ve vztahu k jednotlivým námitkám věřitele R k následujícím závěrům:
1) K vedení účetnictví
6. Zpracování účetnictví je činností, k níž je insolvenční správce povinen. Náklady na tuto činnost jsou až na výjimečné situace (např. při rekonstrukci chybějícího účetnictví dlužníka) zahrnuty v odměně insolvenčního správce. Insolvenční správce může tuto činnost zadat jiným osobám na účet majetkové podstaty, avšak jen se souhlasem soudu a věřitelského výboru (§39 odst. 2 insolvenčního zákona). Srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sen. zn. 29 Cdo 2181/2009 [ jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2011, pod číslem 42, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sen. zn. 29 Cdo 2631/2012 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2015, pod číslem 129).
7. Z obsahu ( insolvenčního ) spisu se nepodává, že by J. C. měl souhlas zástupce věřitelů s výdaji na zpracování účetnictví ve výši 9.680 Kč (ani to netvrdí). Výše náhrad hotových výdajů je upravena v §7 vyhlášky o odměně; jejím smyslem je limitovat náhrady účtované insolvenčním správcem tak, aby ve smyslu §5 insolvenčního zákona bylo dosaženo co nejvyššího uspokojení pohledávek věřitelů a aby nebylo kráceno na jejich úkor ve prospěch insolvenčního správce. Vzhledem k průběhu insolvenčního řízení, v němž dlužník nevykonával žádnou činnost, ani neměl žádné zaměstnance, nemá odvolací soud (oproti insolvenčnímu soudu) tento výdaj za účelně vynaložený.
2) K bankovním poplatkům a 3) K odvozu a uskladnění movitých věcí
8. Výdaje na bankovní poplatky (11.593 Kč) a za odvoz a uskladnění movitého majetku (15.342,80 Kč), jsou pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení §168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, tedy náklady spojenými s udržováním a správou majetkové podstaty (nikoliv hotovými výdaji insolvenčního správce nebo náklady na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen). Věřitel R se proto mýlí tvrdí-li, že tyto náklady by J. C. měl nést ze svého. Odvolací soud souhlasí s insolvenčním soudem, že ony náklady nejsou účtovány nedůvodně nebo v nepřiměřené výši.
4) K odměně insolvenčního správce
9. Důvod snížit odměnu insolvenčního správce podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona není dán. Námitkami věřitele R k činnosti J. C. se opakovaně zabýval insolvenční soud i odvolací soud. Naposledy v usnesení ze dne 10. února 2021 dospěl odvolací soud k závěru, že J. C. vykonává své povinnosti řádně. Věřitel R neuvedl v odvolání žádné nové argumenty, jež by odůvodňovaly snížení odměny J. C. a výpočet odměny nezpochybnil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel R dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:
[1] Jde o nepatrný konkurs, když při poslední závěrce „úpadce“ předcházející prohlášení konkursu měl „úpadce“ obrat vysoce přes 2 milióny Kč?
[2] Má insolvenční správce nárok na proplacení výdajů, které nesouvisely s maximálním uspokojením konkursních věřitelů?
[3] Má insolvenční správce nárok na odměnu, když svojí činností, respektive nečinností, poškodil konkursní věřitele o milióny Kč, a to vše s využitím nepravdivých informací insolvenčnímu soudu o nepatrném konkursu s cílem zbavit se aktivního zástupce věřitelů hájícího zájmy konkursních věřitelů a snahu o co největší uspokojení stejně jako v úspěšném insolvenčním řízení na K. F., kde byly návrhy zástupce věřitelů insolvenčním správcem prověřeny a realizovány ve prospěch majetkové podstaty?
11. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uplatňuje skutková tvrzení, z nichž dovozuje, že kdyby J. C. (který si vymyslel neexistující nepatrný konkurs) plnil své povinnosti s odbornou péčí, věřitelé by byli uspokojeni v plném rozsahu. J. C. též vytýká, že nedůvodnými a neopodstatněnými výdaji zatížil majetkovou podstatu, čímž zmenšil výši uspokojení věřitelů; proto mu by odměna měla být snížena (v souladu s §38 odst. 3 insolvenčního zákona) na nulu. Dovolatel míní, že odvolací soud se s těmito jeho námitkami v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal.
III. Přípustnost dovolání
13. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
14. Rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno 19. února 2013 (A-19), takže s přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka i v době od 1. června 2019 uplatnil insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Toto znění insolvenčního zákona je rozhodné též pro účely posouzení přípustnosti podaného dovolání.
15. Nejvyšší soud nepřehlédl, že usnesením ze dne 2. listopadu 2022, č. j. MSPH 91 INS 32144/2012-B-146 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle ustanovení §308 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona proto, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka zcela nepostačující a insolvenční řízení skončilo dne 19. listopadu 2022, kdy toto usnesení nabylo právní moci. Nepřehlédl ani to, že dlužník v průběhu dovolacího řízení zanikl k 31. květnu 2023 výmazem z obchodního rejstříku na základě usnesení insolvenčního soudu o zrušení konkursu. Žádná z těchto skutečností však nemá vliv na dále provedené zkoumání přípustnosti dovolání.
16. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Důvod připustit dovolání k zodpovězení dovolatelem položených otázek totiž (oproti mínění dovolatele) nemá.
17. Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k ustanovení §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229
odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
19. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.).
20. Judikatura Nejvyššího soudu je též ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže; srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [ nález je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ] . Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005,
sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč. Dovolání pak logicky není (nemůže být) přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení pouze otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 29/2021).
21. Vzhledem k tomu, že v rozsahu námitky č. 1 (K vedení účetnictví) odvolací soud odvolání věřitele R vyhověl, zbývá ve shora ustaveném judikatorním rámci uvést, proč Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným v návaznosti na právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o nedůvodnosti námitek č. 2) až 4) a na dovoláním položené otázky.
K námitkám č. 2) [ K bankovním poplatkům ] a 3) [ K odvozu a uskladnění movitých věcí ]
22. Závěr odvolacího soudu, že výdaje na bankovní poplatky (11.593 Kč) a za odvoz a uskladnění movitého majetku (15.342,80 Kč), jsou pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení §168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, tedy náklady spojenými s udržováním a správou majetkové podstaty, a že nejde o náklady účtované nedůvodně nebo v nepřiměřené výši, dovolání v žádné své části nenapadá, takže důvod připustit dovolání k prověření jeho správnosti na základě položených otázek dán není (srov. odstavec 20. odůvodnění shora).
4) K námitce č. 4) [ K odměně insolvenčního správce ]
23. Dovolací námitky proti správnosti napadeného usnesení co do určení odměny J. C. jsou založeny na tvrzeních, podle nichž J. C. nekonal při správě majetkové podstaty dlužníka s odbornou péčí a zatížil majetkovou podstatu nedůvodnými a neopodstatněnými výdaji. V tomto ohledu však dovolatel zakládá požadavek, aby odměna J. C. byla snížena (podle §38 odst. 3 insolvenčního zákona) na nulu, na jiných skutkových závěrech než odvolací soud (jenž naopak dospěl k závěru, že J. C. své povinnosti neporušil). Dovolatel tedy formulací vlastních skutkových závěrů (odlišných od těch, z nichž vyšel odvolací soud) uplatňuje argumentaci, kterou ustálená judikatura Nejvyššího soudu vylučuje jak při zkoumání přípustnosti dovolání, tak při zkoumání důvodnosti (přípustného) dovolání (srov. odstavec 19. odůvodnění shora). Odvolací soud přitom co do závěru, že J. C. své povinnosti neporušil, odkázal na závěry obsažené ve svém usnesení ze dne 10. února 2021 (jímž jako odvolací soud rozhodoval ve věci návrhu dovolatele na odvolání J. C. z funkce insolvenčního správce dlužníka). Obecně přitom platí, že zabývá-li se soud námitkami nebo opravnými prostředky věřitele ve svých rozhodnutích opakovaně, může (při nezměněném skutkovém stavu věci) odůvodnění svých pozdějších rozhodnutí omezit na odkaz na věcnou argumentaci obsaženou v dřívějším pravomocném rozhodnutím, v němž se touto otázkou již zabýval; srov. obdobně např. odstavec 38. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, sp. zn. 29 Cdo 3084/2022.
24. Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněným pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. ( dále jen „ R 100/2013“) , není napadené rozhodnutí jen proto rozhodnutím nepřezkoumatelným, k čemuž lze doplnit rovněž judikatorně ustálený závěr, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. opět R 100/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
25. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu