ECLI:CZ:NS:2024:3.TZ.7.2023.1
3 Tz 7/2023-
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Koláře a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Ondřeje Círka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných P. S , a R. S. , proti pravomocnému usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 5. 2022, č. j. VZV 34/2018-5094, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
I. P ravomocným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 5. 2022, č. j. VZV 34/2018-5094, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v §92 odst. 1 tr. ř., a to v neprospěch obviněných P. S. a R. S.
II. Usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 5. 2022, č. j. VZV 34/2018-5094 se zrušuje a dále se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Stížností pro porušení zákona napadené rozhodnutí
1. Usnesením policejního orgánu, Národní centrály proti organizovanému zločinu (dále jen „policejní orgán“), ze dne 22. 11. 2021, č. j. NCOZ-4519-3955/TČ-2016-412201-H, bylo podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), zahájeno mj. trestní stíhání obviněného P. S., a to pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), a pro přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný P. S. se měl jednání kvalifikovaného jako přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku dopustit tím, že dne 4. 6. 2021 jako svědek v rámci výslechu před policejním orgánem po řádném poučení a ve snaze pomoci svému známému M. Š. a A. V. dosáhnout zastavení jejich trestního stíhání nepravdivě uvedl, že:
• ve své knize o prohlášení o pravosti podpisu ověřoval podpisy vždy chronologicky,
• datum uvedený u konkrétního zápisu o ověření pravosti podpisu vždy odpovídá skutečnému datu, tedy dni, ve kterém byl podpis v knize ověřen,
• v knize č. 000978/468/2017/V o prohlášeních o pravosti podpisu advokáta na listech č. 190 a 191, obsahujících zápisy s běžnými čísly 466 až 470, byla při provádění dodržena chronologie zápisů a že na této stránce nedošlo původně k vynechání jakéhokoliv řádku,
• zápis na řádku č. 468, na listech č. 190 a 191 v knize č. 000978/468/2017/V o prohlášeních o pravosti podpisu advokáta, kterým ověřil pravost podpisu A. V. na písemnosti datované „Prohlášení A. V. ze dne 8. 8. 2017“, byl proveden dne 8. 7. 2017 v Praze (pozn. správně 8. 8. 2017) a měl tehdy k dispozici občanský průkaz A. V., ze kterého zkontroloval správnost údajů.
2. Obviněný P. S. měl uvést okolnosti uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, přestože věděl, za jakých okolností prohlášení o pravosti podpisu A. V. na listině „Prohlášení A. V. ze dne 8. 8. 2017“, jejíž byl sám autorem, učinil, tedy že padělal prohlášení o pravosti podpisu jmenované, když jeho antedatováním verifikoval neodpovídající datum vzniku listiny, a že tyto jím uváděné nepravdivé okolnosti mohou mít podstatný význam pro rozhodnutí v dané trestní věci obviněných M. Š., A. V. a spol., protože by mohly přispět k vyvinění těchto obviněných.
3. Dále bylo předmětným usnesením rozhodnuto o zahájení trestního stíhání R. S., a to pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pro přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná R. S. se měla jednání kvalifikovaného jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dopustit v jednočinném souběhu s přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 4. 6. 2021 jako svědkyně v rámci výslechu před policejním orgánem po řádném poučení, mj. o povinnosti vypovídat úplnou pravdu a nic podstatného nezamlčet, k okolnostem provádění zápisů do knihy o prohlášeních o pravosti podpisu advokáta P. S. nepravdivě uvedla, že v případě že předepisovala svému manželovi do knihy o prohlášeních o pravosti podpisu advokáta údaje potřebné pro ověření podpisu:
• nikdy si nevšimla jakéhokoliv vynechaného řádku v této knize,
• nikdy se nestalo, že by provedla zápis nikoliv chronologicky,
• nikdy se nestalo, že by provedla zápis do vynechaného řádku,
• datum ověření podpisu vždy odpovídalo skutečnému datu, ke kterému provedla zápis,
• u zápisu na řádku č. 468, na listech č. 190 a 191, v knize č. 000978/468/2017/V o prohlášeních o pravosti podpisu advokáta P. S., který sama do knihy předepsala a kterým došlo k ověření podpisu A. V., na písemnosti „Prohlášení A. V. ze dne 8. 8. 2017“, měla v den provedení zápisu, tedy 8. 8. 2017, veškeré potřebné podklady, což byl mj. i občanský průkaz A. V.
4. Obviněná R. S. měla uvést okolnosti uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv věděla, za jakých okolností prohlášení o pravosti podpisu A. V. na listině „Prohlášení A. V. ze dne 8. 8. 2017“ učinila, tedy že prohlášení o pravosti podpisu jmenované bylo paděláno, když jeho antedatováním verifikoval následně P. S. neodpovídající datum vzniku listiny, a že tyto jí uváděné nepravdivé okolnosti mohou mít podstatný význam pro rozhodnutí v dané trestní věci obviněných M. Š., A. V. a spol., protože by mohly přispět k vyvinění těchto obviněných.
5. Proti uvedenému usnesení podali obvinění P. S. a R. S. prostřednictvím svého obhájce dne 26. 11. 2021 blanketní stížnost, kterou následně doplnili podáními ze dne 16. 12. 2021 a ze dne 10. 1. 2022.
6. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále i „státní zástupce“) ze dne 9. 5. 2022, č. j. VZV 34/2018-5094, bylo podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. za použití §149 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto ke stížnosti obviněného P. S. tak, že se napadené usnesení částečně zrušuje, a to tak, že se na straně 2 v odstavci 4 v části skutkové věty, která zní: „… a za tím účelem oslovili advokáta P. S., známého M. Š., který v úmyslu pomoci jim uniknout trestnímu stíhání na jejich žádost v blíže nezjištěném období od 27. 6. 2018 do 15. 11. 2018 vyhotovil soubor antedatovaných listin, …“, vypouští tato část: v úmyslu pomoci jim uniknout trestnímu stíhání .
7. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. byla ve zbývající části stížnost obviněného P. S., zamítnuta, neboť není důvodná.
8. Stížnost obviněné R. S. byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
9. Státní zástupce v rámci svého usnesení o stížností napadeném rozhodnutí konstatoval, že nebylo prokázáno, že by se obviněný P. S. v rámci předmětného jednání dopustil přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Rovněž konstatoval, že předmětným jednáním obviněný P. S. vedle přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku rovněž naplnil skutkovou podstatu trestného činu křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
10. Státní zástupce v rámci svého usnesení o stížností napadeném rozhodnutí dále uvádí, že právní kvalifikace jednání obviněné R. S. není přiléhavá. Jmenovaná se nemohla předmětným jednáním dopustit přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že byla obeznámena s trestnou činností V. a Š. Jednání této obviněné naplňuje toliko znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo trestní stíhání obviněných P. S. a R. S. i přes výše uvedená pochybení zahájeno řádně, když usnesení o zahájení trestního stíhání obou obviněných obsahuje podrobný popis znaků všech trestných činů. Pochybení policejního orgánu spočívající v nepřiléhavé, resp. absentující právní kvalifikaci popsaného jednání lze napravit postupem podle §160 odst. 6 tr. ř. K této nápravě posléze došlo, když oba obvinění byli informováni o změně právní kvalifikace jejich jednání, a to přípisy policejního orgánu ze dne 7. 9. 2022.
II.
Stížnost pro porušení zákona
11. Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněných P. S. a R. S. stížnost pro porušení zákona proti výše citovanému usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 5. 2022, č. j. VZV 34/2018-5094.
12. Ministr spravedlnosti má za to, že napadeným usnesením státního zástupce došlo k porušení zákona v neprospěch obviněných S. a S., kteří se výše uvedeným jednáním nemohli dopustit přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, respektive přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Je přesvědčen, že oba obvinění byli v okamžiku své svědecké výpovědi ze dne 4. 6. 2021 policejním orgánem prověřováni v souvislosti s údajným vystavením nepravdivé ověřovací doložky a provedení nepravdivého zápisu v ověřovací knize, v čemž tehdy policejní orgán spatřoval možné trestné činy nadržování a rovněž padělání a pozměnění veřejné listiny. S tím korespondoval i navazující postup policejního orgánu, který posléze s oběma jmenovanými zahájil trestní stíhání pro tento skutek. Podezření z trestné činnosti S. a S. policie podle ministra spravedlnosti prověřovala v době jejich výslechu již nejméně jeden rok, o čemž svědčí listiny uvedené ve spisovém materiálu, na které ministr spravedlnosti poukázal. O faktickém postavení P. S. a R. S. jako podezřelých svědčí kromě těchto listin rovněž obsah usnesení o zahájení trestního stíhání, které je koncipováno výlučně na důkazech, které měl policejní orgán k dispozici ještě před konáním svědeckých výpovědí dne 4. 6. 2021. Pokud policejní orgán přistoupil v této době ke svědeckým výslechům, ačkoliv jmenovaní byli v daný okamžik přinejmenším podezřelí, policejní orgán měl podle zákona provést potřebné úkony podle §158 odst. 3 tr. ř. a následně oběma sdělit obvinění, což však neučinil, došlo podle ministra spravedlnosti k porušení práva obviněných na obhajobu a tím k obcházení základní zásady trestního řízení. Ze strany policejního orgánu se tedy jednalo o významné porušení principu zákazu sebeobviňování. Obvinění, ač v této věci formálně figurující v postavení svědků, v době své svědecké výpovědi vypovídali o věci, v níž si mohli způsobit nebezpečí vlastního trestního stíhání, a proto měli z povahy věci právo při výslechu svou údajnou trestnou činnost popírat, a to i formálně v postavení svědků. Zákaz nucení k sebeobviňování totiž nelze obcházet ani účelovým výslechem podezřelého jako „svědka“ s tím, že když se nedozná, bude stíhán za křivou výpověď, resp. nadržování. K nemožnosti spáchat předmětným jednáním trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku poukázal ministr spravedlnosti na závěry uvedené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. 7 To 672/97, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1374/2015.
13. Analogicky lze podle ministra spravedlnosti výše uvedený výklad Nejvyššího soudu vztáhnout i na přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, který je v souvislosti s předmětným jednáním kladen za vinu obviněnému S. Ministr spravedlnosti je toho názoru, že ani tohoto přečinu se v obecné rovině nemůže dopustit osoba fakticky podezřelá ze spáchání trestného činu předmětným jednáním, ač formálně vystupující jako svědek v rámci své svědecké výpovědi. K nemožnosti spáchání trestného činu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku se Nejvyšší soud rovněž vyjádřil, a to v usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 36/2015.
14. Z obsahu spisového materiálu v kontextu konstantní judikatury Nejvyššího soudu je tedy podle ministra spravedlnosti zjevné, že jednáním, které je jim kladeno za vinu, se obvinění P. S. a R. S. nemohli dopustit přečinu křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a rovněž obviněný P. S. se nemohl dopustit ani přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. V okamžiku, kdy jmenovaní učinili svědeckou výpověď, jim prokazatelně hrozilo trestní stíhání v souvislosti se skutkem, o kterém vypovídali. Toto trestní stíhání bylo posléze i realizováno. Jmenovaní měli tedy plné právo tuto svou údajnou trestnou činnost popírat, a to i v situaci, kdy byli sice formálně vyslýcháni jako svědci, ale policejní orgán je v tuto chvíli již prokazatelně považoval za podezřelé. Pokud tedy tato oprávněná obhajoba jmenovaných byla vyhodnocena jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku a u P. S. navíc jako trestný čin nadržování, došlo tímto postupem podle ministra spravedlnosti k naprostému popření principu zákazu sebeobviňování, který je jednou ze stěžejních zásad trestního řízení.
15. K otázce přípustnosti stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že tuto stížnost podává s vědomím ustálené judikatury, která ve velkém množství případů nepřipouští podání stížnosti pro porušení zákona proti rozhodnutí v přípravném řízení, když případné vady je typicky následně možné napravit v řízení před soudem. K tomu však podotýká, že míra pochybení je v této věci natolik zásadní, že zakládá nutnost připustit nápravu těchto vad cestou stížnosti pro porušení zákona, neboť typově jednání spáchané obviněnými kvalifikované jako trestný čin křivé výpovědi a nadržování vůbec nemůže být v kontextu výše popsaných událostí trestným činem. Nelze trvat na právní moci rozhodnutí, kterým je obviněným přičítáno spáchání trestných činů v situaci, kdy je z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovozena nemožnost spáchání trestných činů zmíněné právní kvalifikace. Tato vada je natolik zásadní a podstatná, že zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, převáží nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. V tomto smyslu má proto podle názoru ministra spravedlnosti stížnost pro porušení zákona judikaturní potenciál. Zdůraznil přitom, že s ohledem na ustálenou judikaturu stran zásadního omezení zásahů soudu do meritorního právního posouzení trestné činnosti v přípravném řízení se nikterak nezabýval ostatní potenciální trestnou činností obviněných nebo jejich spoluobviněných. Podotknul také, že ačkoliv tato stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozhodnutí v přípravném řízení, jehož vady lze teoreticky zhojit v řízení před soudem, považuje nápravu výše namítaných pochybení cestou stížnosti pro porušení zákona nejen za přípustnou, ale rovněž za účelnou. Trestní stíhání R. S. a P. S. pro trestné křivé výpovědi a nadržování, ač jde o skutek věcně i právně jednoduchý, je vedeno v rámci společného řízení se zcela odlišnými skutky jiných osob, a to v rámci rozsáhlého vyšetřování údajného korupčního jednání s množstvím dílčích útoků, důkazů, zapojených osob atd. Těmi se přitom tato stížnost pro porušení zákona nijak nezabývá. Čekat na konec několikaletého rozsáhlého vyšetřování a řízení před soudem by podle ministra spravedlnosti mohlo neproporcionálně zasáhnout do práv R. S. a P. S. Z těchto důvodů považuje ministr spravedlnosti za vhodné napravit nezákonnost napadeného rozhodnutí již nyní.
16. Vzhledem k výše uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v ustanovení 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v §92 odst. 1 tr. ř., a to v neprospěch obviněných P. S. a R. S., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, a dále zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o této stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání, vyjádřil s takovým postupem souhlas.
III.
Vyjádření procesních stran
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona uvedl, že s argumentací uvedenou ve stížnosti pro porušení zákona o jednoznačné použitelnosti závěrů z ocitovaných rozhodnutí na posuzovaný případ a o porušení zákazu sebeobviňování se ztotožnit bez výhrad nelze.
18. Připomněl, že v napadeném usnesení státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze učinil závěr o nesprávnosti právního posouzení zvoleného v usnesení policejního orgánu a vyloučil v případě obviněného S. spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku z důvodu, že žádný právní předpis nevyžaduje úřední ověření podpisu soukromé osoby, která vystavuje potvrzení, tzn. že nebyla v posuzovaném případě splněna podmínka, aby obviněný jednal v mezích svého oprávnění advokáta nahradit úřední ověření k podpisu vyžadované zvláštními právními předpisy svým prohlášením se stejnými účinky ve smyslu §25a odst. 1 zákona o advokacii, a tedy nešlo o veřejnou listinu podle §131 odst. 1 tr. zákoníku. Současně státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze přijal závěr o neprokázání skutečnosti, že by obviněný v době vyhotovení souboru antedatovaných listin a padělání prohlášení o pravosti podpisu V. byl obeznámen s trestnou činností, které se měli V. a Š. dopustit. Toto jednání v případě obviněného tedy podle státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze nenaplňovalo skutkovou podstatu žádného trestného činu (dílem nebylo prokázáno a dílem není trestné). V případě obviněné S. pak státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze odmítl, že by se mohla dopustit spáchání přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno (a ani ve skutkové větě popsáno), že by byla obeznámena s trestnou činností V. a Š. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ovšem současně dospěl k závěru, že v části jinak řádně popsaného jednání, konkrétně v tom, kdy obvinění v postavení svědků a po řádném poučení lživě vypověděli o okolnostech vedení ověřovací knihy, vynechávání volných řádků a vzniku zápisu na řádku č. 468 ověřovací knihy vztahujícího se k ověření podpisu V. na Prohlášení ze dne 8. 8. 2017, naplnili oba obvinění všechny znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný pak v jednočinném souběhu s přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. V jinak řádně zahájeném trestním stíhání obviněných, co se týče popisu skutku, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze policejnímu orgánu uložil postupovat ve smyslu §160 odst. 6 tr. ř., což následně policejní orgán akceptoval.
19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále uvedl, že ministrem spravedlnosti citovaná judikatura vychází především z toho, že pro posouzení dopadu zákazu sebeobviňování v situacích, kdy jsou jinak naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a obdobně i přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, je nutné vyhodnocení toho, zda se pachatel dopustil též jiného trestného činu, k němuž by mohl podat svědectví či popřípadě ohledně něhož mohl sám sobě pomoci, aby unikl trestnímu stíhání, a to současně s pomocí jinému pachateli základního trestného činu. Nelze podle něj nikterak zpochybňovat, že v případě přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je soud (potažmo jiný orgán činný v trestním řízení) povinen jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. posoudit to, zda se pachatel dopustil též jiné trestné činnosti. V této souvislosti je pak třeba zabývat se tím, zda uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, jen proto, aby v případě pravdivé výpovědi nebyl usvědčen z takové jiné trestné činnosti. O přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku by přitom nešlo toliko v případě, že osoba, která spáchala trestný čin, podala nepravdivou svědeckou výpověď ohledně tohoto svého trestného činu, nikoli pokud by takový trestný čin sama vůbec nespáchala. Podobně to platí i v případě posouzení trestnosti jednání vykazujícího znaky přečinu nadržování, kdy napomáhající jinému tímto přečinem může být jen osoba na hlavním činu vůbec nezúčastněná, tento trestný čin tedy nepáchající v žádné formě trestné součinnosti. Pomáhá-li takto nejen jiné osobě (jinému pachateli téhož trestného činu), ale i sama sobě v situaci, kdy je například spolupachatelem daného trestného činu, nemůže se dopustit přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Mělo by ovšem i opačně platit, že pokud se pachatel činu vykazujícího všechny znaky přečinu nadržování sám žádného trestného činu nedopustil, nebylo by možno shledat překážku, která by bránila trestní odpovědnosti tohoto pachatele za jednání jinému pachateli napomáhající. V takovém případě se nadržovací jednání týká pouze činu jiného pachatele a je vedeno úmyslem, aby se pouze u něho dosáhlo účelu uvedeného v §366 odst. 1 tr. zákoníku. Nadržující musí nést trestní odpovědnost za jednání, které má umožnit, aby pachatel jiného trestného činu unikl trestnímu stíhání, na němž se nadržující nijak nepodílel.
20. V nyní projednávané věci podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z napadeného rozhodnutí a vlastního obsahu trestního spisu jednoznačně vyplývá, že se obvinění přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ani přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k jednání z období června až listopadu roku 2018 reálně nedopustili. Státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze rovněž není v probíhajícím řízení spatřován ani jakýkoliv jiný trestněprávní aspekt v jednání obviněných, které se týkalo způsobu vedení ověřovací knihy a provádění zápisů v této knize. Pokud se obvinění v souvislosti s vedením ověřovací knihy podle skutkových zjištění dostupných v době konání výslechů dne 4. 6. 2021 objektivně nemohli dopustit žádného trestného činu, jak bylo také konstatováno v závěrech státního zástupce v napadeném rozhodnutí, nelze na takové jednání jednoduše aplikovat závěry z rozhodnutí citovaných ve stížnosti pro porušení zákona, jež míří především na ty situace, kdy se o jinou trestnou činnost křivě vypovídajících a potenciálně napomáhajících reálně jednat mohlo, a pachatel takového jiného trestného činu měl vypovídat, byť v procesním postavení svědka, popř. podezřelého, o skutkových okolnostech, kterými on takový objektivně určitelný trestný čin spáchat měl. Vypovídající (napomáhající) se nemůže dopustit přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, ani přečinu nadržování, jen v takovém případě, pokud sice nepravdivě vypovídá stran jednání jiného pachatele trestného činu, jemuž chce také pomoci, toto jednání je ale neoddělitelné od jeho vlastního jednání, přičemž výpovědí i o tomto vlastním jednání napomáhá sám sobě ve snaze uniknout trestní odpovědnosti za trestný čin, na němž se sám podílel.
21. Teoreticky je jistě možno připustit, že se obvinění v postavení svědků při podání svědeckých výpovědí dne 4. 6. 2021 a při úvahách, jak odpovědět na položené otázky, případně i mohli mylně domnívat, že se svým vlastním předchozím jednáním, které souviselo s výkonem advokátní činnosti a vedením ověřovací knihy, mohli dopustit nějakého trestného činu, který ale ve skutečnosti nespáchali. Nelze popřít ani to, že takový mylný závěr následně učinil v usnesení policejního orgánu i tento policejní orgán při právním hodnocení skutku. Toto pochybení v určené právní kvalifikaci bylo eliminováno až v napadeném rozhodnutí státního zástupce, který rozhodoval o stížnosti obviněných, a následně postupem policejního orgánu ve smyslu §160 odst. 6 tr. ř. Mylná představa svědků o tom, že způsob výkonu jejich advokátní činnosti při vedení ověřovací knihy může naplňovat znaky trestného činu, pokud by tedy bylo v řízení skutečně prokázáno, že svědci nepravdivě vypovídali v důsledku svého omylu v otázce právního posouzení, by bez dalšího neměla vylučovat jejich trestní odpovědnost, ať již za přečin křivé výpovědi nebo přečin nadržování. Omyl svědka spočívající v jeho domněnce o spáchání trestného činu, ačkoliv ve skutečnosti žádný nespáchal, a z toho důvodu vypovídá při výpovědi svědka nepravdu a pomáhá další osobě uniknout trestnímu stíhání, nelze bez dalšího považovat za okolnost, která by vylučovala jeho trestní odpovědnost za trestný čin křivé výpovědi nebo nadržování. Jedná se o okolnost spojenou s posouzením subjektivní stránky trestní odpovědnosti a vyhodnocení možného jednání v omylu ve smyslu §18 a §19 tr. zákoníku s přihlédnutím k charakteru skutku, osobě pachatele a možnosti vyvarování se omylu. Tak například skutečnost, že by se obvinění při podání svých výpovědí mylně domnívali, že jimi učiněný zápis do ověřovací knihy společně s prohlášením o pravosti podpisu V. na Prohlášení datovaném dne 8. 8. 2017 může být veřejnou listinou ve smyslu §131 odst. 1 tr. zákoníku, a to s odkazem na příslušné ustanovení zákona o advokacii (§25a odst. 1), ač tomu tak vzhledem ke skutečnému obsahu této právní úpravy být nemohlo, by mohla být posouzena jako pozitivní právní omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost činu [podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §366 odst. 1 tr. zákoníku], a tedy i jeho trestnost. Tento typ omylu ovšem pachateli neprospívá.
22. Podstata skutkových okolností v posuzované trestní věci, v níž je spatřováno naplnění zákonných znaků přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v případě obviněného i přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, tak spočívá v prokazování a hodnocení subjektivní stránky stíhaných osob a posouzení možnosti jejich jednání v omylu, nikoliv v tom, že by výpověď těchto osob v procesním postavení svědka bez dalšího vylučovala jejich trestní odpovědnost s poukazem na porušení zásady zákazu sebeobviňování a nemožnosti naplnit stíhaným jednáním znaky trestného činu. Takové okolnosti by měly být předmětem dokazování, hodnocení opatřených důkazů a učinění závěru, zda případné jednání v omylu naplnilo či nenaplnilo všechny znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku nebo přečinu nadržování po objektivní i subjektivní stránce. Obvinění jako svědci nevypovídali k jednání (způsob výkonu advokacie a vedení ověřovací knihy), kterým by sami páchali trestnou činnost. Obvinění reálně nebyli v procesním postavení svědka slyšeni jako osoby, které fakticky spáchaly trestný čin, ohledně něhož podávaly svědectví. Pomocné jednání obviněných při vlastním výslechu nemělo vést ani k tomu, aby se sami vyslýchaní vyhnuli trestnímu stíhání za trestný čin, který by oni v minulosti spáchali. Jednání obviněného tudíž naplňuje znak subjektu (pachatele) skutkové podstaty přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, protože nejednal v úmyslu pomoci sám sobě. Obvinění se mohli toliko jen mylně a nesprávně domnívat, že se v daných souvislostech trestné činnosti dopustit mohli. Předmětné úvahy spojené s hodnocením skutkového stavu věci a posouzením souvisejících právních otázek by se měly stát součástí procesu dokazování a vyhodnocení skutkového stavu věci po právní stránce v řízení přípravném, eventuelně v následném soudním řízení. Rozhodně by však neměly být již ve stadiu přípravného řízení předmětem posouzení ze strany Nejvyššího soudu na podkladě stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku v době, kdy trestní řízení pravomocným rozhodnutím ve věci ještě neskončilo. Není žádoucí, aby standardní mechanismy trestního řízení, spočívající v opatřování důkazů, jejich provádění a následném hodnocení státním zástupcem a v případě řízení před soudem obecnými soudy z pohledu prokázání subjektivní stránky a okolností existence možného skutkového nebo právního omylu, byly nahrazovány řízením o stížnosti pro porušení zákona. Zejména v situaci, kdy taková stížnost a její závěry nemůžou obsáhnout veškeré rozhodné skutkové okolnosti a reflektovat uceleně právní stav věci. Není namístě, aby za takové situace řízení o stížnosti pro porušení zákona nahrazovalo řádné projednání věci s jejím hodnocením ze strany nalézacího soudu.
23. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnul stížnost pro porušení zákona, neboť není důvodná. Pokud by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než který předpokládá §274 odst. 2, odst. 3 tr. ř., pak rovněž pro tento případ státní zástupce vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
24. Obhájce obviněných prof. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D., v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že úvaha státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že nešlo o porušení zákazu nucení k sebeobviňování, neboť později bylo obvinění zrušeno, je nesprávná. K porušení zákazu donucování k sebeobviňování postupem policejního orgánu totiž podle jeho názoru prokazatelně došlo. Kdyby pan a paní S. vypovídali podle přání policejního orgánu v neprospěch jiných obviněných a kdyby vypověděli, že datum na doložce je nesprávné, pak by k obvinění pana a paní S. nedošlo. Když to odmítli a popřeli svůj podíl na jakékoli trestné činnosti a odmítli, že by v jejich ověřovacích knihách docházelo k porušování časové chronologie ověřování, byli sami obviněni pro údajné padělání a pozměňování veřejné listiny, resp. nadržování. Uvedený přístup policejního orgánu a následně státního zástupce nelze dodatečně zhojit tím, že obvinění bylo později zrušeno. Jednou k nezákonnému donucování k určité výpovědi došlo, a to nelze změnit.
25. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se podle obhájce obviněných dále mýlí v tom, že zákaz sebeobviňování platí jen pro absolutně jasné trestné činy a později nezrušená trestní stíhání. Skutečnost, že později bylo obvinění zrušeno, nemění nic na tom, že trestní stíhání panu a paní S. bezprostředně a zjevně hrozilo. Všechny případy, kdy zákon upravuje procení aspekty zákazu donucování k sebeobviňování, totiž výslovně používají formulaci „nebezpečí trestního stíhání“. Zákon tedy předpokládá, že podezřelý může (i nepravdivě) popřít svůj podíl na jednání, pokud by si doznáním způsobil „nebezpečí trestního stíhání“. Jak již bylo uvedeno a jak vyplývá ze skutkových okolností, v případě pana a paní S. bylo toto nebezpečí jasné a bezprostřední (o čemž svědčí samotný obsah usnesení o zahájení trestního stíhání, které je koncipováno výlučně na důkazech, které měl policejní orgán k dispozici ještě před konáním svědeckých výpovědí dne 4. 6. 2021, jak to ostatně zdůrazňuje i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona); jde tedy o porušování principu zákazu donucování k sebeobviňování. Ostatně i judikatura výslovně uvádí, že postačuje vyhnutí se svému trestnímu stíhání, nikoli jenom vyhnutí se trestnímu odsouzení. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 36/2015. To znamená, že pokud pan a paní S. čelili jasné a bezprostřední hrozbě trestního stíhání (což je jednak objektivní fakt, jednak to subjektivně vnímali), pak se nemohli dopustit trestného činu, jestliže při výslechu jako podezřelí odmítli svůj podíl na údajné antedataci ověřovací doložky.
26. S porušením zákazu donucování k sebeobviňování souvisí podle obhájce obviněných ještě jedna vada napadeného usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Napadené usnesení se pokouší s namítanou nezákonností obvinění vyrovnat s poukazem na to, že trestného činu podle §346 tr. zákoníku se obviněná nedopustila tím, že popřela svůj podíl na údajné trestné činnosti svého manžela (padělání prohlášení o pravosti podpisu), ale tím, že nepravdivě vypověděla o okolnostech provádění zápisů do knihy o prohlášeních o pravosti podpisu advokáta P. S. Údajný „podíl na trestné činnosti“ však měl podle obhájce obviněných spočívat právě v provedení daného zápisu do ověřovací knihy. Nelze tedy tvrdit, že stejná věc je a současně není důvodem k zahájení trestního stíhání. Nelze argumentovat, že na jednu a tu samou věc se současně vztahuje i nevztahuje zákaz nucení k sebeobviňování.
27. Z uvedených důvodů obhájce obviněných navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s návrhem ministra spravedlnosti. Dodal, že úvahy z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že veškeré hodnotící úvahy by se měly činit v řízení před soudem po skončení vyšetřování, nejsou přiléhavé. Jde zde podle něj o právní otázku, která nevyžaduje žádné skutkové přezkoumávání. Zároveň jde o otázku vyřešenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Vyšetřování celé trestní věci je navíc mimořádné rozsáhlé, přičemž stále probíhají další a další výslechy a zajišťování listin a nelze očekávat ukončení řízení dříve než v horizontu mnoha let. Ponechávat rozhodování až na rozsudek vzdálený roky by podle obhájce obviněných excesivně zasahovalo do postavení pana a paní S. Proto se ztotožňuje s návrhem ministra spravedlnosti, aby bylo rozhodnuto již v přípravném řízení.
IV.
Relevantní právní úprava
28. Podle §158 odst. 1 tr. ř. je policejní orgán povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; je povinen činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti.
29. Podle §160 odst. 1 tr. ř. platí, že nasvědčují-li prověřováním podle §158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3, §159b odst. 1, 3 a 4 nebo §159c odst. 1 tr. ř. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§120 odst. 2 tr. ř.). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
30. Podle §160 odst. 2 tr. ř. je opis usnesení o zahájení trestního stíhání třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci; u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení.
31. Podle §91 odst. 1 tr. ř. je před prvním výslechem třeba zjistit totožnost obviněného, objasnit mu podstatu sděleného obvinění a poučit jej o jeho právech a o trestních následcích křivého obvinění a pomluvy.
32. Podle §92 odst. 1 tr. ř. se výslech obviněného koná tak, aby poskytnul pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání.
33. Podle §147 odst. 1 tr. ř. platí, že při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení.
34. Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán stížnost zamítne, není-li důvodná.
35. Podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku platí, že kdo jako svědek před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
36. Podle 346 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku platí, že odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v §346 odst. 2 v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch.
37. Podle §366 odst. 1 tr. zákoníku platí, že kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu, bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta; pomáhá-li však takto pachateli trestného činu, na který trestní zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán oním trestem mírnějším.
38. Podle §9 odst. 1 tr. ř. posuzují orgány činné v trestním řízení předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
V.
Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
39. Jakkoliv je v této trestní věci po věcné stránce zásadní posouzení otázky stížností tvrzeného porušení zásady zákazu sebeobviňování , kterého se ve vztahu k oběma obviněným měly dopustit orgány činné v přípravném řízení, zabýval se Nejvyšší soud nejprve otázkou přípustnosti (a účelnosti) stížnosti pro porušení zákona.
40. Je skutečností, že stěžovatel si byl problematičnosti otázky přípustnosti a účelnosti stížnosti pro porušení zákona v této trestní věci vědom a poměrně podrobně se k ní ve své stížnosti vyjádřil. Učinil tak při vědomí toho, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu ve velkém množství případů nepřipouští podání stížnosti pro porušení zákona proti rozhodnutí v přípravném řízení, kdy rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází (zjednodušeně řečeno) z předpokladu, že případné vady přípravného řízení lze zpravidla napravit v řízení před soudem. Z obsahu podané stížnosti však také vyplývá, že míra pochybení orgánů činných v trestním řízení je v této trestní věci natolik zásadní, že zakládá nutnost připustit nápravu těchto vad cestou stížnosti pro porušení zákona již ve stadiu přípravného řízení, neboť typově jednání spáchané obviněnými kvalifikované jako trestné činy křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku a nadržování vůbec nemůže být v kontextu výše popsaných událostí trestným činem. Stěžovatel je přesvědčen, že v dané procesní situaci nelze trvat na právní moci rozhodnutí, kterým je obviněným přičítáno spáchání trestných činů, lze-li rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovozovat ne možnost spáchání trestných činů výše uvedené právní kvalifikace.
41. Z hlediska odůvodnění podané stížnosti je pak třeba zdůraznit ten rozhodující závěr stěžovatele, že se jedná o natolik zásadní a podstatnou vadu, že zde vzniká nutnost upřednostnit zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, před zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí , která je v ustálené judikatuře v obdobných procesních situacích preferována.
42. Nejvyšší soud pak může s ohledem na skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu ohledně průběhu trestního řízení vedeného proti P. S. a R. S., a to jak před zahájením trestního stíhání proti těmto osobám, tak i po jeho zahájení, konstatovat, že námitky stěžovatele ohledně přípustnosti stížnosti pro porušení zákona jsou důvodné, a to včetně jeho úvahy, že posuzovaná stížnost pro porušení zákona má i jistý judikaturní potenciál.
43. Pokud je stěžovatel přesvědčen o přípustnosti posuzované stížnosti pro porušení zákona a jejím jistém judikaturním potenciálu, pak své úvahy v tomto směru činí při vědomí a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 4 Tz 60/2003. Podle závěrů tohoto rozhodnutí trestní řád nepředpokládá ingerenci soudů při posuzování důvodnosti zahájení trestního stíhání ( §160 odst. 1 tr. ř.), a proto není na místě ani rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona směřující proti usnesení státního zástupce, kterým rozhodl o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Rozhodnutí státního zástupce o této stížnosti totiž nemá pro obviněného konečné a neměnné důsledky, neboť jím není žádným způsobem předjímán výsledek přípravného řízení. Obecně také platí, že uplatnění mimořádných opravných prostředků znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (viz odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/2001, publikovaného pod č. 424/2001 Sb. ).
44. Jakkoliv je třeba připustit, že v zásadě obdobná procesní situace z hlediska přezkumu nastala i v této trestní věci, nelze současně uzavřít, že by citované rozhodnutí na otázku (ne)přípustnosti stížností pro porušení zákona v těchto situacích nahlíželo pouze tak, že by se tento mimořádný opravný prostředek uplatňoval výlučně jen v případech, kdy nelze zjednat nápravu podle jiných ustanovení trestního řádu . I při odhlédnutí od zcela odlišných důvodů a jiné procesní situace, kterou citované rozhodnutí řešilo, nelze s oučasně uzavřít, že toto rozhodnutí na uvedenou otázku nahlíží pouze optikou výlučného privilegování zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Citované rozhodnutí totiž vyslovuje i ten názor, že nelze při vědomí výše uvedeného zcela rezignovat na zákonnost rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, pokud se bude jednat o zásadní a podstatné vady, pro které nemůže napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející obstát. Za tohoto stavu není možné na právní moci takového rozhodnutí a z ní plynoucí jeho nezměnitelnosti trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování.
45. Po zvážení všech okolností této trestní věci, s přihlédnutím k dále v tomto rozhodnutí uvedeným úvahám vztahujícím se k tvrzenému porušení zákazu sebeobviňování, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že z hlediska přípustnosti (a účelnosti – viz dále v tomto rozsudku) podání stížnosti pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí vydanému již ve stadiu přípravného řízení (tj. usnesení, kterým příslušný stížnostní orgán zamítl stížnost podanou do usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř.) je v této trestné věci takovýto postup ministra spravedlnosti jako osoby oprávněné k podání této stížnosti opodstatněný a odůvodněný.
46. Přestože by tedy mělo zůstat pravidlem to, co vyplývá z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zejména citované rozhodnutí Nejvyšší soud sp. zn. 4 Tz 60/2003), tedy že trestní řád nepředpokládá ingerenci soudů při posuzování důvodnosti zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.), a proto není namístě ani rozhodování Nejvyššího soudu o této otázce, pak ve výjimečných případech bude možné proti usnesení o zahájení trestního stíhání, respektive proti rozhodnutí státního zástupce o podané stížnosti proti němu, stížnost pro porušení zákona uplatnit.
47. Uvedený výjimečný zásah na základě mimořádných opravných prostředků může být na místě bez ohledu na to, že rozhodnutí státního zástupce nemá pro obviněného konečné a neměnné důsledky, neboť jím skutečně není a ani nemůže být předjímán výsledek přípravného řízení, stejně jako, že zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání neříká, že obviněný je pachatel. Je však třeba také zohlednit to, že výše uvedené východisko založené na privilegování zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí nebere žádným způsobem do úvahy zátěž, kterou představuje trestní stíhání vedené proti takovému obviněnému, a to bez ohledu na to, že z podstaty věci určované stadiem trestního řízení a povahy usnesení o zahájení trestního stíhání je zásada presumpce neviny formálně respektována. Takto uplatňovaná východiska pak je nutno do jisté míry vnímat jako akademická tvrzení, neboť v praxi a reálném životě je z pohledu dotčeného obviněného porušování této zásady (presumpce neviny) běžným standardem, zejména pak u mediálně sledovaných kauz, či těch kauz, u kterých již přípravné řízení trvá v řádech několika let.
48. Jakkoliv se tedy zamítnutím stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání neříká, že stěžovatel je pachatel, současně se tím samým rozhodnutím vytváří procesní prostor pro další vedení tohoto stíhání, byť „nepravomocným“ způsobem, ovšem s výše uvedenými důsledky pro takového obviněného, tj. následnou osobní zátěží, se kterou je takové trestní stíhání pro obviněného spojeno. Tyto zásadní věcné a časové aspekty takovéhoto trestního stíhání a jejich dopad na osobní, profesní a jiné společenské poměry obviněného však uvedené rozhodnutí nebere žádným způsobem v potaz, ač by tomu tak mělo být v zájmu dodržení práva na spravedlivý proces a možnosti se reálně domoci práva na obhajobu.
49. Nutnost reagovat i v této (počáteční) fázi trestního řízení zatíženého zásadními a podstatnými vadami na nezákonnost rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, pak úzce souvisí se zásadou zdrženlivosti (přiměřenosti) vyjádřenou v ustanovení v §2 odst. 4 tr. ř.
50. Zásada zdrženlivosti (přiměřenosti) znamená, že trestní věci se musí projednávat s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Zásada zdrženlivosti spočívá proto v takovém postupu orgánů činných v trestním řízení, který co nejméně zasahuje do základních lidských práv a svobod, což je výrazem humánnosti trestního řízení a úcty k lidským právům a svobodám. Požadavek plného šetření práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, který je projevem zásady zdrženlivosti (přiměřenosti), je ve vztahu k obviněnému ( fyzické i právnické osobě ) zajišťován také ustanovením §2 odst. 1 tr. ř. Řádný zákonný proces ve smyslu „fair trial“ se projevuje především v tom, jak je zacházeno s osobou, proti níž se řízení vede (podezřelým, obviněným, obžalovaným a odsouzeným), ale i s dalšími osobami na řízení zúčastněnými (poškozenými, svědky apod.). Trestní řízení musí zajistit respektování jejich osobnosti a jejich ústavou zaručených práv . Ve vztahu k obviněnému je však velice obtížné při plném respektování jeho osobní integrity zajistit zjištění pravdivého skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., neboť pokud by osobní integrita obviněného měla být respektována absolutně, nemohlo by být trestní stíhání vůbec zahájeno. Chápeme tedy zásadu zdrženlivosti (přiměřenosti) jako korektiv, který nevylučuje trestní stíhání ani použití donucovacích opatření zejména vůči obviněnému (např. vazby), ale v každém stadiu trestního řízení se musí projevit tato zásada tím, že čím větší je zásah do osobnostních práv, tím větší je pro orgány činné v trestním řízení povinnost náležitého odůvodnění takového opatření. Zásada zdrženlivosti (přiměřenosti) platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1) a je blíže rozvedena pro způsob provádění úkonů trestního řízení v §52, který stanoví, že při provádění úkonů trestního řízení se musí jednat s osobami na úkonu zúčastněnými tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení; vždy je nutno šetřit jejich osobnosti a jejich ústavou zaručená práva [ŠÁMAL, Pavel. §2 (Základní zásady trestního řízení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 30.].
51. Bude-li uvedená zásada aplikována na poměry nyní posuzované trestní věci, pak je ve spojení se zásadou presumpce neviny vyjádřenou v §2 odst. 2 tr. ř. nutné (s ohledem na dále v tomto usnesení uvedené zásadní a podstatné vady) na nezákonnost rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, projednáním stížnosti pro porušení zákona reagovat. V tomto ohledu je třeba také zohlednit i skutečnost, že vyšetřování případu této skupinové trestní věci je velmi rozsáhlé, kdy stále probíhají výslechy řady svědků a nadále v návaznosti na to a další výsledky vyšetřování probíhá zajišťování listin a dalších důkazů. Je tak dán reálný předpoklad, že vyšetřování bude probíhat v řádech několika měsíců, či dokonce let. To samozřejmě znamená pro obviněné nezanedbatelnou osobní zátěž. I s ohledem na ni jsou pak úvahy o tom, že otázka trestní odpovědnosti obviněných a příslušné kvalifikaci jejich jednání by měla být řešena až v řízení před soudem po skončení vyšetřování, do značné míry neudržitelné. Vzhledem k tomu, že problematika zásady zákazu sebeobviňování a jejího porušení v této trestní věci je otázkou právní, která nevyžaduje žádné skutkové přezkoumávání, a která je otázkou vyřešenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, není na místě a není účelné ponechávat rozhodnutí o trestní (ne)odpovědnosti obviněných až na rozhodnutí soudu.
VI.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
52. Nejvyšší soud na podkladě shora rekapitulovaného mimořádného opravného prostředku ministra spravedlnosti podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že tato stížnost je důvodná, neboť z dále rozvedených důvodů byl v neprospěch obviněných P. S. a R. S. porušen zákon.
53. Pokud jde o (v této trestní věci po věcné stránce zásadní) posouzení otázky touto stížností tvrzeného porušení zákazu sebeobviňování , kterého se ve vztahu k oběma obviněným měly dopustit orgány činné v přípravném řízení, považuje Nejvyšší soud za vhodné znovu zrekapitulovat některé skutečnosti týkající se průběhu trestního řízení v této trestní věci.
54. Pod body 1. až 10. tohoto rozhodnutí je rekapitulován průběh trestního řízení vedeného proti obviněným poté, co proti nim bylo zahájeno trestní stíhání s o hledem na podezření, že se dne 4. 6. 2021 jako svědci v rámci výslechu před policejním orgánem po řádném poučení a ve snaze pomoci svému známému M. Š. a A. V. dosáhnout zastavení jejich trestního stíhání uvedli nepravdivé skutečnosti. Je však třeba uvést pro dokreslení i některé další skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu, které zahájení trestního stíhání obviněných předcházely.
55. Dne 27. 6. 2018 bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného T. H., A. V. a dalších osob mj. pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to mj. pro jednání související s ovlivněním průběhu zadávacího řízení s názvem „Zajištění úklidových služeb“ zadavatele Nemocnice Na Bulovce.
56. Mimo trestné činnosti, pro kterou bylo zahájeno uvedené trestního stíhání, bylo prověřováno také podezření, že ode dne 7. 8. 2018 bylo v této trestní věci všem obviněným, tedy i A. V. prostřednictvím jejího obhájce, umožněno nahlédnutí do trestního spisu, z něhož zjistila rozsah celého prověřování a důkazní situaci v této trestní věci, například obsah zachyceného telekomunikačního provozu, obsah zachycených hovorů a jednání z ředitelské kanceláře A. V. v Nemocnici Na Bulovce, ze kterých bylo zřejmé, že policejní orgán zachytil informace o tom, že v minulosti mělo dojít i k ovlivnění průběhu zadávacího řízení na veřejnou zakázku na nákup lineárních urychlovačů pro Nemocnici Na Bulovce ve prospěch společnosti E. S., s. r. o., a informace o blízkém vztahu M. Š. k A. V. a předávání peněz mezi nimi. V návaznosti na to se A. V. a M. Š. domluvili, že k rozptýlení možného podezření, že finanční prostředky, které M. Š. v době od července do srpna 2017, kdy policie sledovala A. V., A. V. předával, jsou úplatky, vytvoří legendu o tom, že A. V. měla mít nejprve v květnu 2017 zájem o koupi bytu M. Š., a proto M. Š. předala postupně v době do 24. 5. 2017 v hotovosti 700 000 Kč jako zálohu, ale následně si v červenci 2017 koupi rozmyslela, a proto jí M. Š. uvedené prostředky postupně od 11. 7. 2017 do 8. 8. 2017 v hotovosti vrátil, ačkoli věděli, že A. V. v uvedené době žádnou koupi bytu od M. Š. neplánovala, a tedy že k předání finanční hotovosti mezi jmenovanými z tohoto důvodu nikdy nedošlo.
57. Za tím účelem oslovili advokáta P. S., známého M. Š., který v úmyslu pomoci jim uniknout trestnímu stíhání, na jejich žádost v blíže nezjištěném období od 27. 6. 2018 do 15. 11. 2018 vyhotovil soubor antedatovaných listin, konkrétně Smlouvu o smlouvě budoucí kupní datovanou dne 24. 5. 2017, deklarující, že před jejím podpisem A. V. předala M. Š. v hotovosti zálohu v celkové výši 700 000 Kč, dále Dohodu o zrušení Smlouvy o smlouvě budoucí kupní datovanou dne 11. 7. 2017 a nakonec listinu Prohlášení A. V., v níž A. V. deklarovala, že k datu 8. 8. 2017 byla zaplacená záloha ve výši 700 000 Kč vypořádána a že vůči M. Š. neeviduje k uvedenému datu žádnou pohledávku. Tyto listiny A. V. a M. Š. poté podepsali, a aby A. V., M. Š. a P. S. zvýšili věrohodnost těchto falešných dokumentů, využil P. S. toho, že jako advokát byl podle §25a odst. 1 zákona o advokacii oprávněn úředně ověřovat podpisy a blíže neupřesněného dne v období od 27. 6. 2018 do 15. 11. 2018, na blíže nezjištěném místě, padělal společně s A. V. prohlášení o pravosti podpisu A. V. na uvedeném Prohlášení, tedy veřejnou listinu, k čemuž využil jemu přidělenou knihu o prohlášeních o pravosti podpisu advokáta, v níž v rozporu s §25a odst. 6 zákona o advokacii a čl. 13 odst. 1 usnesení představenstva ČAK č. 4/2006 záměrně vynechával některé řádky, aby bylo možné některá prohlášení o pravosti podpisu činit zpětně, a to do jednoho z takto vynechaných řádků, konkrétně do řádku 468 na stranách 190 a 191, jímž nepravdivě deklarovali, že A. V. před ním tuto listinu podepsala dne 8. 8. 2017. Obviněná A. V. následně v době od 27. 6. 2018 do 19. 11. 2019 předala tuto listinu obviněnému M. Š., s vědomím, že je použije jako pravou, v trestním řízení na jejich obhajobu.
58. S ohledem na toto podezření pak došlo dne 4. 6. 2021 k výslechu obviněných v procesním postavení svědků.
59. Nejvyšší soud opakovaně v minulosti judikoval, že osoba, která spáchala trestný čin, se nepravdivou svědeckou výpovědí ohledně tohoto svého trestného činu nedopouští přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku , a to ani tehdy, byla-li řádně poučena o právu odepřít vypovídat podle §100 odst. 2 tr. ř. Trestní stíhání takové osoby, jakkoliv nebyla ve věci obviněným, by bylo v rozporu s §92 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání žádným způsobem donucován, protože sankce stanovená na trestný čin podle §346 tr. zákoníku by představovala nepřípustné donucení k pravdivé výpovědi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
60. Sk utečnost, že pachatel trestného činu vyslýchaný jako svědek v trestní věci obviněného a vypovídající nepravdu o svém trestném činu byl řádně poučen o právu odepřít výpověď, má jen procesní význam v tom směru, že takovou výpověď nutno považovat za důkaz výpovědí svědka podle §89 odst. 2 a §97 a násl. tr. ř. Nemá však hmotněprávní význam v tom směru, že se takovýto pachatel dopouští přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 5. 3. 1970, sp. zn. 8 Tz 31/69, publikované pod č. 39/1970 Sb. rozh. tr., a na něj navazující judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 Tz 47/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1374/2015, obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1515/2018).
61. Podobným způsobem lze uvedený výklad judikatury Nejvyššího soudu vztáhnout i k přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku . Tohoto přečinu se v obecné rovině nemůže dopustit osoba fakticky podezřelá ze spáchání trestného činu předmětným jednáním, jakkoliv formálně vystupující jako svědek v rámci své svědecké výpovědi. K nemožnosti spáchání trestného činu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku lze odkázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 36/2015, podle kterého je třeba trvat na tom, aby pachatel tohoto přečinu svým jednáním pomáhal pouze jinému pachateli trestného činu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Pomáhá-li sám sobě i jiné osobě (jinému pachateli téhož trestného činu) v situaci, kdy je jako v tomto případě spolupachatelem daného trestného činu, podstatným je, zda povaha společného jednání je taková, že jednání nadržujícího na společně spáchaném trestném činu lze oddělit, že tedy nadržovací jednání spolupachatele se týká pouze jednání ostatních spolupachatelů a je vedeno úmyslem, aby se pouze u nich dosáhlo účelu uvedeného v citovaném ustanovení §366 odst. 1 tr. zákoníku. Je-li však nadržovací jednání takové povahy, že má umožnit, aby se spoluobviněnými unikl trestnímu stíhání také sám takto jednající pachatel trestného činu, nemůže se dopustit přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku tím, že takto pomáhá sám sobě, a to ani pouze ohledně spoluobviněných, jejichž jednání je vzájemně neoddělitelné, jak je tomu také v tomto případě.
62. S ohledem na skutečnosti vyplývající ze spisového materiálu ohledně průběhu trestního řízení vedeného proti obviněným před zahájením jejich trestního stíhání s přihlédnutím k uvedené konstantní judikatuře Nejvyššího soudu je zjevné, že jednáním, které je obviněným kladeno za vinu, se obvinění P. S. a R. S. nemohli dopustit přečinu křivé výpovědi podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a obviněný P. S. se nemohl dopustit ani přečinu nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku.
63. Je tomu tak proto, že v okamžiku, kdy obvinění učinili svoji svědeckou výpověď, jim prokazatelně hrozilo trestní stíhání v souvislosti se skutkem, o kterém vypovídali. Je také skutečností, že toto jejich trestní stíhání bylo následně i realizováno. Obvinění tedy měli právo tuto svou údajnou trestnou činnost popírat, a to i v situaci, kdy byli sice formálně vyslýcháni jako svědci, neboť policejní orgán je v tuto chvíli již zjevně považoval za podezřelé.
64. O faktickém postavení P. S. a R. S. jako podezřelých pak svědčí nejen to, že oba obvinění byli v okamžiku své svědecké výpovědi dne 4. 6. 2021 prověřováni orgány policie již nejméně jeden rok, o čemž svědčí jak listiny uvedené ve spisovém materiálu (citované v bodu 26. stížnosti), tak i zjištění, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných je odůvodňováno prakticky výlučně důkazy, které měl policejní orgán k dispozici ještě před konáním svědeckých výpovědí dne 4. 6. 2021. Za této situace, pokud policejní orgán přistoupil v této době ke svědeckým výslechům obviněných, ačkoliv tito byli v daný okamžik přinejmenším podezřelí, měl podle zákona provést potřebné úkony podle §158 odst. 3 tr. ř. a následně oběma sdělit obvinění. Jestliže však policejní orgán oba obviněné v jejich postavení reálně podezřelých osob provedl před zahájením trestního stíhání jejich výslech v postavení svědka, pak došlo k porušování práv obviněného na obhajobu a k obcházení základních zásad trestního řízení.
65. Zásadní je, že oba obvinění byli v okamžiku své svědecké výpovědi dne 4. 6. 2021 policejním orgánem prověřováni v souvislosti s údajným vystavením nepravdivé ověřovací doložky a provedení nepravdivého zápisu v ověřovací knize, v čemž tehdy policejní orgán spatřoval trestné činy padělání a pozměnění veřejné listiny a rovněž nadržování. Dokladem toho je následný postup policejního orgánu, který posléze s oběma jmenovanými zahájil trestní stíhání pro tento skutek kvalifikovaný v případě P. S. jako přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a dále pro přečin nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, v případě obviněné R. S. jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku.
66. Je pak zcela nerozhodné, že posléze bylo usnesení o zahájení trestního stíhání se zvolenou právní kvalifikací zrušeno a věc obviněných byla překvalifikována. V té chvíli již k porušení zákazu donucování k sebeobviňování postupem policejního orgánu prokazatelně došlo, neboť obvinění byli v době své svědecké výpovědi v postavení podezřelých ohledně jednání, v němž policejní orgán spatřoval trestný čin (viz předcházející bod tohoto rozsudku) a v krátké době poté byli na základě stejného důkazního stavu a po popření trestné činnosti obviněni.
67. Lze pak souhlasit s názorem obhajoby obviněných, že zákaz sebeobviňování neplatí jen pro absolutně jasné trestné činy a později nezrušená trestní stíhání. Skutečnost, že později bylo obvinění zrušeno, nemění nic na tom, že trestní stíhání obviněným bezprostředně a zjevně hrozilo. V této souvislosti lze poukázat na to, že všechny případy, kdy zákon upravuje procesní aspekty zákazu donucování k sebeobviňování, výslovně používají formulaci „nebezpečí trestního stíhání“ (viz například ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. podle kterého „je svědek oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.“). Zákon tedy předpokládá, že podezřelý může (i nepravdivě) popřít svůj podíl na jednání, pokud by si doznáním způsobil „nebezpečí trestního stíhání“.
68. Pokud se promítnou tyto úvahy do nyní posuzované trestní věci, pak s ohledem, na již výše uvedené, oběma obviněným bezprostřední nebezpečí trestního stíhání hrozilo, a nakonec k jeho zahájení i došlo. Lze tedy uzavřít, že pokud byli obvinění jako podezřelí vystaveni nebezpečí trestního stíhání, pak se nemohli dopustit posuzovaných trestných činů, jestliže při výslechu odmítli svůj podíl na údajné antedataci ověřovací doložky. Současně pak naznačeným postupem policejního orgánu došlo k porušení principu zákazu donucování k sebeobviňování, který je jednou ze stěžejních zásad trestního řízení.
69. Pro úplnost a na doplnění shora uvedených skutečností a závěrů pak Nejvyšší soud učiní krátkou poznámku k úvahám státního zástupce prezentovaným bod body 13. až 16. jeho stanoviska, kterými chtěl podpořit svůj právní názor pro situaci, že by bylo zvažováno jednání obviněných v omylu , pokud jde způsob výkonu jejich advokátní činnosti při vedení ověřovací knihy. Tyto úvahy státního zástupce jsou založeny na názoru, že se obvinění v postavení svědků při podání svědeckých výpovědí dne 4. 6. 2021 a při úvahách, jak odpovědět na položené otázky, případně i mohli mylně domnívat, že se svým vlastním předchozím jednáním, které souviselo s výkonem advokátní činnosti a vedením ověřovací knihy, mohli dopustit nějakého trestného činu, který ale ve skutečnosti nespáchali.
70. K tomu je třeba uvést, že pokud státní zástupce pod bodem 14. (zjednodušeně řečeno) uvádí, že „ mylná představa svědků o tom, že způsob výkonu jejich advokátní činnosti při vedení ověřovací knihy může naplňovat znaky trestného činu…“, pak tím nevyjadřuje nic jiného než, že obvinění mohli jednat v pozitivním právním omylu o podmínkách své trestní odpovědnosti, respektive v omylu o protiprávnosti, resp. i trestnosti svého činu. Jednalo by se tedy o tzv. „putativní delikt“ , jehož pachatel má mylně za to, že se trestného činu dopouští, že protiprávnost a trestnost jeho činu není vyloučena, že je tedy dána. Pak ale nemůže být naplněna skutková podstata žádného trestného činu a nejde o žádný trestný čin ( nullum crimen sine lege ).
71. Jestliže však dále státní zástupce tvrdí, že „ omyl svědka spočívající v jeho domněnce o spáchání trestného činu, ačkoliv ve skutečnosti žádný nespáchal a z toho důvodu vypovídá při výpovědi svědka nepravdu a pomáhá další osobě uniknout trestnímu stíhání, nelze bez dalšího považovat za okolnost, která by vylučovala jeho trestní odpovědnost za trestný čin křivé výpovědi nebo nadržování, pak přes (jakkoliv jím osobně implicitně) připuštěnou možnost putativního deliktu na tento v rámci uvedené úvahy navazuje a spojuje s ním trestní odpovědnost pachatele takového deliktu, a sice za křivou výpověď či nadržování.
72. Nejvyšší soud je toho názoru, že pokud je podstatou jednání pachatelů v této věci způsob výkonu jejich advokátní činnosti při vedení ověřovací knihy a toto jednání je jako putativní delikt beztrestné, stejně tak museli obvinění jednat v pozitivním právním omylu, pokud jde o jednání posuzované jako křivá výpověď a nadržování, za které by je tito omylem konkrétně považovali. Pak je ale nesprávné a neudržitelné tvrzení státního zástupce, že takové jednání obviněných (v pozitivním právním omylu) nelze bez dalšího považovat za okolnost, která by vylučovala jejich trestní odpovědnost za trestný čin křivé výpovědi nebo nadržování. Je-li tedy jednání pachatele z důvodu pozitivního právního omylu beztrestné, pak se zmíněný pozitivní právní omyl o trestnosti týká jeho trestnosti nejen obecně, ale i konkrétně.
VII.
Způsob rozhodnutí
73. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 5. 2022, č. j. VZV 34/2018-5094, byl porušen zákon v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v §92 odst. 1 tr. ř., a to v neprospěch obviněných P. S. a R. S.
74. Nejvyšší soud dále podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 5. 2022, č. j. VZV 34/2018-5094, a dále zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
75. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze bude v souladu s ustanovením §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v této trestní věci Nejvyšší soud vyslovil, zejména pak v části VI. tohoto rozhodnutí.
76. Pro úplnost a na závěr pak považuje Nejvyšší soud poukázat na to, že pokud státní zástupce ke stížnosti obviněného P. S. rozhodl tak, že se napadené usnesení částečně zrušuje, a že se na straně 2 v odstavci 4 v části skutkové věty, která zní: „… a za tím účelem oslovili advokáta P. S., známého M. Š., který v úmyslu pomoci jim uniknout trestnímu stíhání na jejich žádost v blíže nezjištěném období od 27. 6. 2018 do 15. 11. 2018 vyhotovil soubor antedatovaných listin, …“, vypouští tato část: v úmyslu pomoci jim uniknout trestnímu stíhání , pak vypuštěním citovaných slov, pokud o ně měl být opřen předpokládaný závěr policejního orgánu o spáchání trestného činu nadržování stěžovatelem, činí zbývající část usnesení o zahájení jeho trestního stíhání pro relevantní trestný čin, irelevantním, neboť v důsledku zásahu stížnostního orgánu odpadl znak subjektivní stránky trestného činu, z něhož byl stěžovatel původně obviněn.
77. Za podmínek §274 odst. 2 tr. ř., ve znění účinném od 7. 12. 2021, učinil Nejvyšší soud toho rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu