ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.144.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 144/2024-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. P. , zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 63 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 207/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 72 Co 190/2023-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 60 D 1307/2001. Posuzované dědické řízení bylo zahájeno dne 29. 11. 2001 a žalobce jako věřitel v něm dne 7. 1. 2002 uplatnil svou pohledávku. Dne 7. 3. 2011, s právní mocí ke dni 2. 4. 2011, bylo v řízení rozhodnuto o likvidaci dědictví, ke dni podání žaloby nebyla likvidace dědictví skončena a žalobci nebylo ničeho vyplaceno. Žalobce byl již před podáním žaloby za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odškodněn, a to za období od 7. 1. 2002 do 30. 6. 2011 částkou 40 500 Kč a za následující období od 4. 9. 2012 do 18. 6. 2021 částkou 107 550 Kč. Podanou žalobou se žalobce nyní domáhá dalšího zadostiučinění ve výši 63 900 Kč s příslušenstvím za období od 7. 1. 2002 do 30. 6. 2011.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, č. j. 26 C 207/2022-43, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci 63 900 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 21. 10. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro otázku, zda má věřitel zůstavitele právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení již od okamžiku, kdy v rámci něj oznámí svou pohledávku, nebo až od okamžiku nařízení likvidace dědictví, neboť danou otázku posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že se věřitel zůstavitele nestává účastníkem dědického řízení jen proto, že oznámí svou pohledávku za zůstavitelem dědickému soudu, ale až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015). Za dobu, kdy není účastníkem dědického řízení, mu nemůže ani svědčit právo na jeho přiměřenou délku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015), a to zejména proto, že oznámení pohledávky za zůstavitelem je čistě procesním úkonem bez hmotněprávních účinků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4163/2015), a předmětem dědického řízení v dané fázi proto žádná práva a povinnosti věřitele zůstavitele nejsou. Není tedy důvod, aby měl věřitel zůstavitele jakoukoli obavu o výsledek dědického řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Pokud žalobce z dovoláním citované judikatury vyvozuje závěr, že náhrady újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení se může bez ohledu na účastenství v posuzovaném řízení domáhat každý, kdo je takovým nesprávným úředním postupem přímo zasažen, je třeba uvést, že v rozsudku ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, bodu 25, dospěl dovolací soud k závěru, že právo na zadostiučinění nemajetkové újmy nesvědčí ani vedlejšímu účastníkovi, tím méně pak svědčí tzv. třetím osobám, které se řízení přímo neúčastní. V rozsudku ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2019, bodu 27, pak bylo dovolacím soudem vysvětleno, že nároky z nesprávného úředního postupu může uplatnit i jiná osoba než účastník řízení, nejde-li však o nároky z nepřiměřené délky řízení.
6. Otázka, zda nárok věřitele zůstavitele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dědického řízení je co do maximální výše limitován částkou, které se věřiteli v dědickém řízení (či v rámci likvidace dědictví) dostalo, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího a nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., pokud odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu a uzavřel, že je při stanovení významu předmětu řízení pro žalobce určující částka, která mu byla výsledně poskytnuta při likvidaci dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, body 39 a 40, a ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím naopak zdůrazňuje, že žalovanou již poskytnuté zadostiučinění (žalobci bylo vyplaceno v souvislosti s nepřiměřenou délkou dědického řízení za dobu od právní moci rozhodnutí o likvidaci dědictví dne 2. 4. 2011 do 30. 6. 2011, tedy za pouhé tři měsíce, zadostiučinění ve výši 40 500 Kč) představuje násobně více, než kolik se žalobci dostalo v rámci likvidace dědictví v posuzovaném řízení, a výrazně převyšuje i obvyklou výši poskytovaných náhrad nemajetkové újmy (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
8. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu