ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3009.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3009/2023-883
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila, a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně IBER BETA s. r. o., identifikační číslo osoby 10961411, se sídlem v Praze 7, V přístavu 1585/12, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 167 294 582,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 176/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 68 Co 68/2023-864, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 68 Co 68/2023-864, se ve výroku I o věci samé, jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 167 294 582,19 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-9, jímž byl zamítnut insolvenční návrh vůči dlužnici Door Financial a. s.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 8. 2022, č. j. 47 C 176/2021-827, zamítl žalobu o zaplacení částky 167 294 582,19 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II).
3. Mezi účastníky byl nesporný průběh insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 20878/2016, které bylo zahájeno dne 9. 9. 2016 návrhem společnosti Alpensee s. r. o. ve věci dlužnice Door Financial a. s. pro pohledávku ve výši 24 279,62 Kč. Podáním ze dne 12. 9. 2016 dlužnice navrhla odmítnutí, příp. zamítnutí insolvenčního návrhu pro marginálnost přihlášené pohledávky, která je pouze příslušenstvím a byla uhrazena ještě před podáním návrhu. Dlužnice považovala návrh za šikanózní a žádala jeho neprodlené odmítnutí pro bezdůvodnost. Insolvenční soud usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-9, rozhodl o zamítnutí insolvenčního návrhu bez nařízení jednání dle §128a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Navrhovatelka podala dne 29. 9. 2016 odvolání a dne 9. 10. 2016 návrh na vydání předběžného opatření s uložením zákazu dispozice s majetkem. Dne 13. 10. 2016 Městský soud v Praze zamítl návrh na vydání předběžného opatření stran dispozice s majetkem dlužnice. Dne 9. 12. 2016 byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost Ibericos s. r. o. vstoupila do řízení dne 22. 12. 2016 přičemž uvedla, že má za dlužnicí peněžité pohledávky minimálně ve výši 193 132 368,11 Kč, jež se staly splatnými nejpozději dne 7. 6. 2016. V návrhu na zahájení insolvenčního řízení bylo dále konstatováno, že finanční situace dlužnice je tragická, není schopna plnit své závazky a bylo též poukázáno na poslední účetní uzávěrku zpracovanou ke dni 31. 12. 2015 ověřenou auditorem, podle níž měla dlužnice záporný vlastní kapitál ve výši -637 117 000 Kč. Tuto svou pohledávku právní předchůdkyně žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení přihláškou č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-P3-1. Usnesením ze dne 22. 12. 2017, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-106, městský soud nařídil předběžné opatření zdržení se dispozice s majetkem dlužnice do pravomocného rozhodnutí o insolvenčním návrhu, neboť bylo osvědčeno, že dlužnice nerespektuje omezení dispozice s majetkovou podstatou dle §111 odst. 1 insolvenčního zákona. Usnesením ze dne 16. 1. 2018, č. j. 2 VSPH 54/2018-A-120, Vrchní soud v Praze k odvolání dlužnice změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2017, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-106, tak, že se předběžné opatření o zákazu dispozice s majetkem nevydává, neboť neshledal jeho důvodnost. Usnesením ze dne 6. 3. 2018, č. j. 1 VSPH 2306/2016-A-137, Vrchní soud v Praze zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-9, pro nenařízení jednání o úpadku. Dne 9. 4. 2018 dlužnice podala návrh na odmítnutí insolvenčního návrhu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-154, byl zamítnut návrh dlužnice na vydání předběžného opatření, jímž by se rušily veškeré účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do doby případného vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice. Usnesením ze dne 25. 7. 2018, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-200, Městský soud v Praze rozhodl o úpadku dlužnice. Dne 11. 10. 2018 bylo usnesení o úpadku dlužnice odvolacím soudem zrušeno. Usnesením ze dne 13. 12. 2018, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-242, rozhodl Městský soud v Praze opětovně o úpadku dlužnice. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, č. j. 3 VSPH 2/2019-A-250. Usnesením ze dne 20. 3. 2019, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-B-34, prohlásil městský soud na majetek dlužnice konkurz. K odvolání dlužnice bylo usnesení zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2019, č. j. 2 VSPH 612/2019-B-63. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-B-97, byl na majetek dlužnice opětovně prohlášen konkurz. Na základě rozvrhového usnesení ze dne 22. 11. 2021, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-B-142, obdržela žalobkyně na svou zjištěnou pohledávku ve výši 168 380 157,48 Kč plnění ve výši 47 674,94 Kč a dle rozvrhového usnesení ze dne 7. 3. 2022, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-B-146, plnění ve výši 240 040,61 Kč. Usnesením ze dne 28. 4. 2022, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-B-150, zrušil Městský soud v Praze konkurz na majetek dlužnice po splnění rozvrhového usnesení. Usnesení nabylo právní moci dne 21. 5. 2022.
4. Majetek dlužnice byl oceněn částkou 1 085 575,29 Kč. Ke dni 12. 9. 2016 byl účetní zůstatek na bankovním účtu dlužnice vedeném u České spořitelny, a. s. ve výši 8 178 824,86 Kč. Vlivem celkové ztráty společnosti bylo dosaženo záporného vlastního kapitálu ve výši 637 117 000 Kč. Rozhodnutím České národní banky ze dne 5. 3. 2018 byla dlužnice shledána vinnou, že v žádosti o udělení oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru podle §11 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, došlé České národní bance dne 27. 2. 2017 záporně odpověděla na otázku, zda jí byla pravomocně uložena sankce ze přestupek nebo jiný správní delikt, ačkoliv jí byla příkazem České obchodní inspekce, Inspektorátem Středočeského kraje a hlavního města Prahy ze dne 29. 7. 2015, č. j. 10/1411/14/P/45, jenž nabyl právní moci dne 13. 8. 2015, uložena pokuta 40 000 Kč dle zákona o spotřebitelském úvěru.
5. Podle projektu rozdělení obchodní společnosti Ibericos s. r. o. přešla na žalobkyni jako nástupnickou společnost peněžitá pohledávka společnosti Ibericos s. r. o. na zaplacení částky 167 294 582,19 Kč za Českou republikou z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), jež měla vzniknout zmařením uspokojení pravomocně zjištěné pohledávky společnosti Ibericos s. r. o. uplatněné v insolvenčním řízení. Tento projekt rozdělení byl schválen rozhodnutím TERCAS SE ve formě notářského zápisu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. NZ 828/2021, sepsaného notářem v Brně, Mgr. Pavlem Vavříčkem.
6. Nesporné bylo rovněž uplatnění nároku žalobkyně u žalované podáním ze dne 14. 9. 2020, která stanoviskem ze dne 10. 11. 2021, č. j. MSP-2431/2020-ODSK-ODSK/8, odmítla nárok uspokojit s tím, že v řešené věci nedošlo k naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
7. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle §1 odst. 1, §5 písm. a), §7 odst. 1, §8 odst. 1, §13 odst. 1, §14 odst. 3, §15 odst. 2 OdpŠk, a §107 odst. 2 insolvenčního zákona a dospěl k závěru o neexistenci příčinné souvislosti.
8. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku nedostatečné aktivní legitimace žalobkyně, neboť měl za prokázané, že společnost Ibericos s. r. o. byla rozdělena formou rozdělení odštěpením se založením čtyř nových nástupnických společností: IBER Alpha s. r. o., IBER Beta s. r. o., IBER Gamma s. r. o., IBER Delta s. r. o., na které přešly odštěpované části jmění společnosti Ibericos s. r. o. vymezené v projektu rozdělení ze dne 30. 4. 2021. Rozhodný den rozdělení byl stanoven na 1. 1. 2021. Podle čl. 12 projektu rozdělení na žalobkyni jako nástupnickou společnost přešla peněžitá pohledávka společnosti Ibericos s. r. o. na zaplacení částky 167 294 582,19 Kč za Českou republikou plynoucí z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., která měla vzniknout zmařením uspokojení pravomocně zjištěné pohledávky společnosti Ibericos s. r. o. uplatněné v insolvenčním řízením dlužnice vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 20878/2016, a to v důsledku nezákonného rozhodnutí ze dne 19. 9. 2016, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-9, o zamítnutí insolvenčního návrhu bez nařízení jednání. Projekt rozdělení byl schválen rozhodnutím TERCAS SE, jakožto jediného společníka Ibericos s. r. o. při výkonu působnosti její valné hromady, a to ve formě notářského zápisu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. NZ 828/2021, N 746/2021 sepsaného notářem v Brně Mgr. Pavlem Vavříčkem. Rozdělení bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 17. 6. 2021. Právní předchůdkyně žalobkyně do insolvenčního řízení vstoupila návrhem ze dne 22. 12. 2016, tedy před rozhodnutím o úpadku dne 13. 12. 2018, přičemž s odkazem na §107 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení, když z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že v době přistoupení právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 22. 12. 2016 trvaly účinky nezákonného rozhodnutí ze dne 19. 9. 2016.
9. Soud prvního stupně měl za splněné dva předpoklady odpovědnosti za škodu, a to existenci nezákonného rozhodnutí a škody. Nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-9, jež bylo zrušeno pro nezákonnost usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, č. j. 1 VSPH 2306/2016-A-137, z důvodu procesního pochybení soudu, který nenařídil jednání o insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka. Existenci nezákonného rozhodnutí dle §7 OdpŠk odůvodnil soud prvního stupně rovněž předběžnou vykonatelností uvedeného rozhodnutí. Podle soudu vznikla žalobkyni škoda minimálně ve výši 167 294 582,19 Kč, představovaná rozdílem mezi v insolvenčním řízení pravomocně zjištěnou pohledávkou právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 168 308 157,48 Kč a oceněním majetkové podstaty insolvenční správkyní ve výši 1 085 575,29 Kč. Z rozvrhových usnesení pak vyplynulo, že žalobkyně obdržela fakticky plnění cca 287 000 Kč. Nárok žalobkyně však považoval soud prvního stupně za nedůvodný, neboť skutečnost, že žalobkyni vznikla škoda nelze klást k tíži žalované. Podle soudu prvního stupně nebyl naplněn předpoklad příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou, protože stejný následek (vznik škody) vyvolala i další příčina, spočívající předně v jednání dlužnice. Pakliže žalobkyně namítala, že po zrušení nezákonného rozhodnutí odpadla dlužnici veškerá omezení v nakládání s jejím majetkem, což jí umožnilo vyvést veškerý svůj majetek v průběhu insolvenčního řízení mimo dosah věřitelů a insolvenčního správce, když před zahájením insolvenčního řízení majetek dlužnice dosahoval částky 1 029 582 000 Kč, přičemž zpeněžen byl následně majetek dlužnice ve výši jen 11 219 240 Kč, považoval soud prvního stupně za nepochybné, že škodný následek vyvolalo jednání dlužnice, jež, jak sama žalobkyně uvedla, převážnou většinu svého majetku vyvedla z dosahu věřitelů a není již pak relevantním, zda je pravdivé tvrzení žalobkyně že k vyvedení majetku dlužnice mělo dojít převážně tím, že dlužnice byla propojena se společností BHX Czech, a. s., která vybírala od spotřebitelů půjčky dlužnice a tyto splátky se tak nestaly součástí majetkové podstaty dlužnice a dále tím, že u nezastavených pohledávek přistoupila dlužnice k postoupení pohledávek do zahraničí, na maďarskou společnost FINMANAG CONSULTING kft. Podle soudu prvního stupně současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost Ibericos s. r. o., při svém vstupu do řízení dne 22. 12. 2016 přistoupením dle §107 insolvenčního zákona tvrdila, že má za dlužnicí peněžité pohledávky minimálně ve výši 193 132 368,11 Kč a dále uvedla, že finanční situace dlužnice je tragická, není schopna plnit své závazky a poukázala na poslední účetní závěrku zpracovanou ke dni 31. 12. 2015 a ověřenou auditorem, podle níž měla dlužnice záporný vlastní kapitál ve výši 637 117 000 Kč. Z již uvedeného měl soud za nepravděpodobné, že za normálního běhu věcí (tedy za předpokladu neexistence nezákonného rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu) by majetek dlužnice v majetkové podstatě byl takový, že by v insolvenčním řízení žalobkyně dosáhla vyššího uspokojení, než jakého se jí dostalo, tedy že by jí škoda vůbec vznikla a v jaké přesné výši by se jí tohoto uspokojení dostalo.
10. Pro úplnost soud prvního stupně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2806/2011, z něhož vyplývá, že stát neodpovídá za škodu, která měla být způsobena tím, že majetek v konkursní podstatě byl pro uspokojení pohledávky věřitele nedostačující, a dále upozornil, že řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. není revizním řízením, a soud není oprávněn posuzovat věcnou správnost rozhodnutí vydaných v napadeném insolvenčním řízení, jakož i právní hodnocení orgánů veřejné moci a hospodárnost jejich postupu v dané věci, pročež soud není oprávněn přezkoumávat, zda soudy v insolvenčním řízení dlužnice měly nebo neměly ve smyslu §146 odst. 1 insolvenčního zákona zachovat omezení dlužnice při nakládaní s jejím majetkem.
11. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že výše náhrady činí 2 400 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
12. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o naplnění podmínky aktivní legitimace žalobkyně. Z projektu rozdělení právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 30. 4. 2021 čl. 12.1 odvolací soud zjistil, že na žalobkyni přešla pohledávka její právní předchůdkyně na zaplacení částky 167 294 582,19 Kč za Českou republikou z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., jež vznikla zmařením uspokojení pravomocně zjištěné pohledávky uplatněné přihláškou v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS 20878/2016, v důsledku rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-9, o zamítnutí insolvenčního návrhu bez nařízení jednání. Z jeho čl. 14.1 pak odvolací soud zjistil, že na společnost IBER Delta s. r. o. přešla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně na zaplacení částky 168 380 157,48 Kč z titulu půjčky za dlužnicí, která byla uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení a pravomocně zjištěna. Z rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2021, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-B-142, odvolací soud zjistil, že na pohledávku věřitelky IBER Delta s. r. o. ve výši 168 380 157,48 Kč se dostalo částky 240 040,61 Kč a z rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2022, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-B-146, další částky 47 674,94 Kč, z čehož měl odvolací soud za zřejmé, že skutkové zjištění soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně obdržela na svou zjištěnou pohledávku plnění ve výši 240 040,61 Kč a ve výši 47 674,94 Kč, bylo nesprávné. Z detailu insolvenčního řízení pak odvolací soud zjistil, že již skončilo (usnesení o zrušení konkurzu nabylo právní moci dne 21. 5. 2022) a žaloba tak netrpí předčasností.
13. Po zopakování dokazování měl odvolací soud za jisté, že žalobkyně účastnicí předmětného insolvenčního řízení nikdy nebyla, účastnicí jakožto věřitelkou byla společnost Ibericos s. r. o. a následně jako její procesní nástupkyně IBER Delta s. r. o., na níž přešla pohledávka za dlužnicí uplatněná v insolvenčním řízení. Jí tak připadly již uvedené částky z rozvrhu majetkové podstaty dlužnice, ona jako účastnice řízení by případně mohla nárokovat škodu po žalované jakožto státu (a to nikoliv automaticky ve výši rozdílu mezi zjištěnou výší pohledávky a částkou jejího uspokojení, ale ve výši, v níž by reálně došlo, nebýt vytýkaného rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, k uspokojení, což by musela tvrdit a prokázat), nikoliv žalobkyně, a to jakkoliv na ni měla pohledávka na náhradu škody proti žalované přejít dle projektu rozdělení právní předchůdkyně žalobkyně. Pouze pro doplnění odvolací soud uvedl, že pohledávka na náhradu škody na žalobkyni účastnicí insolvenčního řízení nebyla postoupena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl odvolacím soudem potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním.
15. Podle dovolatelky závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky, zda právo na náhradu škody ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk má i právní nástupkyně, která sama nebyla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, z něhož vznikla škoda, avšak která vznikla při rozdělení právní předchůdkyně, jež účastnicí takového řízení byla, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
16. Dovolatelka považuje právní posouzení odvolacího soudu za nesprávné hned z několika důvodů.
17. Pohledávka na vrácení půjčky a pohledávka na náhradu škody za zmaření uspokojení takové půjčky jsou dle dovolatelky vzájemně oddělitelné na dva různé nabyvatele, ačkoliv jsou co do své výše propojeny, když dodatečným plněním jedné pohledávky druhá ve výši takového plnění zaniká. Pokud by objektem, na kterém by byla způsobena škoda byla jiná movitá věc než pohledávka, příkladmo motorové vozidlo, rovněž by nic nebránilo právní předchůdkyni žalobkyně v převodu či přechodu vlastnictví takového vozidla na jednoho nabyvatele ani v převodu či přechodu pohledávky na náhradu škody za jeho poškození na druhého nabyvatele.
18. V řešené věci vznikla pohledávka na náhradu škody za žalovanou ještě dříve, než byla pohledávka na vrácení půjčky odštěpena při rozdělení společnosti Ibericos s. r. o. na nástupnickou společnost IBER Delta s. r. o. Podle dovolatelky tak není třeba, aby náhradu škody vůči žalované uplatňovala přímo společnost IBER Delta s. r. o. nebo její případný nástupce. Žaloba totiž mohla být podána přímo právní předchůdkyní žalobkyně - společností Ibericos s. r. o. ještě před jejím rozdělením, k němuž došlo dne 17. 6. 2021, kdy bylo zapsáno do obchodního rejstříku.
19. Nezákonné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. MSPH 90 INS 20878/2016-A-9, o zamítnutí insolvenčního návrhu bez nařízení jednání bylo předběžně vykonatelné. Jeho vyhlášením tak okamžitě zanikla veškerá omezení dlužnice v nakládání s jejím majetkem plynoucí z §111 insolvenčního zákona, přičemž tato omezení byla obnovena až dne 8. 3. 2018 (správně 6. 3. 2018; poznámka dovolacího soudu) zrušením nezákonného rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Praze. Právě v tomto mezidobí žalobkyně v žalobě dovozuje vznik škody, což představuje dobu, kdy účastnicí insolvenčního řízení byla právní předchůdkyně žalobkyně společnost Ibericos s. r. o., k jejímuž rozdělení se vznikem nástupnických společností došlo až dne 17. 6. 2021.
20. Dovolatelka má za to, že žádné ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. nezakazuje převoditelnost pohledávky na náhradu škody. Ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk stanoví podmínky pro vznik takové pohledávky za žalovanou (tj. podmínku účastenství v řízení), nelze ho však vykládat tak, že by zakládalo omezení v převoditelnosti pohledávky za žalovanou výhradě na jiného účastníka řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno a v němž vznikla škoda. Předmětné ustanovení totiž stanoví toliko, komu pohledávka uvedeného typu může za žalovanou vzniknout, nikoliv jaký subjekt ji následně smí uplatnit a vymáhat. Podle dovolatelky tak neexistuje rozumný důvod odlišně posuzovat aktivní legitimaci nabyvatelů pohledávek na náhradu škody za státem podle toho, zda takovou pohledávku nabyli postoupením od dotčeného účastníka řízení, či odštěpením jmění v důsledku jedné z přeměn podle zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev.
21. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
22. Žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání zcela ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla účastnicí posuzovaného insolvenčního řízení, proto není ve smyslu §7 odst. 1, 2 OdpŠk aktivně legitimována k podání žaloby.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
24. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
25. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky aktivní věcné legitimace k náhradě škody za situace, kdy žalobkyně sama nebyla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu §7 odst. 1 OdpŠk, avšak účastnicí takového řízení byla její právní předchůdkyně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání je důvodné.
29. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
30. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
31. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
32. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, uvedl, že: „[š]kodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. ‚pro tentokrát‘, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.“
33. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že nárok na náhradu škody (spočívající ve zmaření uspokojení pohledávky primárním dlužníkem, jako je to v této věci; pozn. dovolacího soudu) způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu (rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod číslem 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený závěr, že „za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“, však v žádném případě nelze vykládat tak, že „za nedobytnou je možno pohledávku (vždy) považovat až ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení“. K tomu, že rozvrhové usnesení není vždy skutečností rozhodnou pro vznik škody způsobené „ztrátou“ (nedobytností) pohledávky vůči dlužníku (úpadci), se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněném pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že rozvrhové usnesení není samo o sobě skutečností rozhodnou pro vznik nebo výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na to, že výši škody způsobené věřiteli porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka lze určit i dříve než (až) v souvislosti s rozvrhovým usnesením, přičemž tak učinil s vědomím, že v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání může být otázka nemožnosti uspokojení pohledávky věřitele zodpovězena (podle stavu konkursního řízení) i dříve než při rozvrhu (k němuž ani nemusí dojít). K tomu Nejvyšší soud dále dodal, že především může být míra možného uspokojení věřitelů dlužníka objasněna již při vydání částečného rozvrhu (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 657/2006). V řadě případů bude možné uzavřít, v jaké výši vznikla věřiteli škoda, již při pravomocném schválení konečné zprávy (§29 zákona o konkursu a vyrovnání), bude-li z ní patrno, že dosažený výtěžek zpeněžení konkursní podstaty nebude postačovat ani k plnému uspokojení pohledávek za podstatou (§31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání) a pracovních nároků (§31 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání), takže nezajištění věřitelé druhé třídy neobdrží při rozvrhu ničeho (§32 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). A konečně Nejvyšší soud též uzavřel, že tam, kde stav konkursního řízení před vydáním rozvrhového usnesení nedovoluje určit výši škody způsobem shora popsaným, bude namístě žalobu zamítnout pro předčasnost. V takovém případě totiž platí, že škoda dosud nevznikla, neboť nelze postavit najisto, v jakém rozsahu se věřitel uspokojí z majetku dlužníka.
34. Pokud odvolací soud uzavřel, že podmínka aktivní legitimace žalobkyně nebyla splněna, neboť žalobkyně nikdy nebyla účastnicí předmětného insolvenčního řízení a žalovaná pohledávka na ni ani nebyla postoupena, přičemž nepovažoval za podstatné ani to, že pohledávka měla přejít na žalobkyni dle projektu rozdělení právní předchůdkyně žalobkyně, aniž se zabýval tím, zda, kdy a komu vůbec škoda vznikla (ve smyslu shora citované judikatury; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 298/2021), je jeho právní posouzení věci neúplné, tudíž nesprávné.
35. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky neúplné, tudíž nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí tvrzený nárok žalobkyně, tedy zda, kdy a komu v důsledku tvrzeného nezákonného rozhodnutí tvrzená škoda vznikla, a v závislosti na vyřešení této otázky se teprve eventuálně bude zabývat otázkou postoupení zažalované pohledávky.
37. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 1. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu