ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3231.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3231/2022-934
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně I. K. , zastoupené Mgr. Richardem Hořejším, advokátem se sídlem v Praze 6, Václavkova 343/20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 6 363 092 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 150/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021, č. j. 25 Co 110/2021-835, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 26 C 150/2015-749, uložil žalované povinnost zveřejnit omluvu tam uvedeného znění na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti (výrok I) a zamítl žalobu v části uložení povinnosti zveřejnění omluvy jednorázovým odvysíláním v hlavní večerní zpravodajské relaci České televize a jednorázovým odvysíláním v hlavní večerní zpravodajské relaci Televize Nova (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 570 212 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 22. 5. 2015 do zaplacení (výrok III) a zamítl žalobu na zaplacení částky 4 792 880 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 363 092 Kč od 24. 11. 2014 do 21. 5. 2015 a z částky 4 792 880 Kč od 22. 5. 2015 do zaplacení (výrok IV). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 63 836 Kč (výrok V). Náklady státu uložil zaplatit žalobkyni ve výši 19 583,48 Kč (výrok VI) a žalované ve výši 24 924,44 Kč (výrok VII).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba na uložení povinnosti zveřejnit omluvu zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej potvrdil ohledně částky 870 212 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 22. 5. 2015 do zaplacení, a změnil ohledně částky 700 000 Kč s příslušenstvím tak, že se žaloba o zaplacení částky 700 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 22. 5. 2015 do zaplacení zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), dále jej ve výroku IV (byť žalobkyně tento výrok rozsudku soudu prvního stupně napadla jen ohledně zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 43 280 Kč připadající na utrpěnou škodu a k částce 300 000 Kč připadající na nepřiznanou část zadostiučinění za nemajetkovou újmu – pozn. Nejvyššího soudu) potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a zrušil ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a nákladech státu a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně se domáhala omluvy a zaplacení výše uvedených částek z důvodu, že jí vznikla újma nezákonným trestním stíháním vedeným původně na základě usnesení Policie České republiky od 12. 1. 2010, přičemž po podání obžaloby pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku byla pravomocně odsouzena. Poté, co byl pravomocný rozsudek zrušen Ústavním soudem, byla následně žalobkyně zproštěna obžaloby rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 1. 2014 a podané odvolání státního zástupce bylo zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014. Dovolání Nejvyššího státního zástupce pak bylo zamítnuto usnesením ze dne 10. 12. 2014.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsahu, v jakém dovolání žalobkyně směřuje proti výroku III rozsudku odvolacího soudu v části týkající se zamítnutí žaloby o zaplacení částky 43 280 Kč, není tedy dovolání přípustné, neboť předmět řízení, jímž je zde samostatný nárok odvíjející se od odlišného skutkového základu (od ostatních uplatněných nároků), nepřevyšuje 50 000 Kč a dovolání (namítající nesprávné posouzení účelnosti vynaložení nákladů na zajištění znaleckého posudku zahraničního znalce) se netýká právních otázek, jejichž řešení by bylo společné s ostatními nároky, jež hodnotový census vyjádřený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. převyšují.
Otázka počátku běhu promlčecí lhůty (doby) podle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že „podání mimořádných opravných prostředků proti zprošťujícímu rozsudku nemá vliv na počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3692/2017).
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou právní otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Žalobkyně staví své odchylné přesvědčení jednak na názoru, že „zproštěný obviněný může nabýt alespoň rámcové představy o jím utrpěné škodě až poté, co trestní řízení vůči němu je s definitivní platností ukončeno, tedy v podmínkách českého právního systému až po ukončení řízení o uplatněném mimořádném opravném prostředku“, jednak na tvrzení, že „stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu činí újmu způsobenou řízením o mimořádných opravných prostředcích v trestních věcech systémově neodškodnitelnou“.
U odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončí odsouzením, však vychází judikatura Nejvyššího soudu konstantně ze závěru, že odpovědnostním titulem je usnesení o zahájení trestního stíhání, které se následně ukázalo být nedůvodným (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné pod číslem 35/1991 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nemajetková újma vzniká poškozenému v průběhu samotného trestního stíhání a ve stejném okamžiku si rovněž obviněný uvědomuje nepříznivé důsledky trestního stíhání doléhající na jeho osobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). Nicméně počátek běhu promlčecí doby může být vázán až od okamžiku, kdy poškozený mohl nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy uplatnit u příslušného orgánu. Podmínky pro uplatnění takového nároku jsou splněny v okamžiku, kdy nastane právní moc zprošťujícího rozsudku (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012). Proto prvý argument žalobkyně nemůže vést k odchýlení se od dosavadní judikatury. Její druhý argument se pak míjí s předmětem řízení posuzované věci, jímž je nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným usnesením o zahájení trestního řízení, nikoliv náhrada újmy způsobené řízením o mimořádném opravném prostředku.
Ani při řešení otázky, zda je pro počátek běhu promlčecí lhůty (doby) významné, jak bylo odůvodněno rozhodnutí odvolacího soudu zamítající odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když za rozhodný okamžik pro počátek běhu promlčecí doby považoval již právní moc zprošťujícího rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1769/2017).
Rovněž další dovolací otázkou, totiž uplatněním námitky promlčení státem v rozporu s dobrými mravy, se Nejvyšší soud ve své praxi opakovaně zabýval. Uzavřel, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod č. 29/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je přitom třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009 ). Vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobkyně) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022). Problematiku, zda výkon určitého práva je ve shodě s dobrými mravy, je zapotřebí vždy posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004 ). Dovolací soud má přitom oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů v nalézacím řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007 ). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 , uvedl, že nelze akceptovat případnou námitku promlčení ze strany státu pro rozpor s dobrými mravy, jestliže poškozený před uplynutím promlčecí lhůty neměl k dispozici žádné odůvodnění svého zproštění obžaloby a skutečnost, že potřebné informace k uplatnění nároku (odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí) poškozený získal až po uplynutí šestiměsíční lhůty, byla zapříčiněna výlučně státem (za současného splnění předpokladu uplatnění nároku po obdržení potřebných informací v přiměřené lhůtě). Ústavní soud v souvislosti s právě uvedeným zdůraznil, že stanovení konkrétní hranice, jaký čas musí ze šestiměsíční lhůty poškozenému zůstat, aby nedošlo k faktickému znemožnění náležitě uplatnit své základní právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je primárně úkolem obecných soudů, neboť bude záležet na konkrétních okolnostech jednotlivých případů, které mohou nastat.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil svůj závěr, že v posuzovaném případě nelze shledat mimořádné okolnosti ve smyslu shora uvedených kritérií, a dovolací soud neshledává jeho úvahy zjevně nepřiměřené. Na tomto závěru nemohou ničeho změnit ani dílčí argumenty dovolatelky; okolnosti samotného trestního stíhání se týkají samotného nároku, nikoliv uplatnění námitky promlčení, datum, k němuž se podle svých slov dozvěděla o rozsahu a povaze důvodů vedoucích ke zproštění trestní odpovědnosti (22. 5. 2014), se ve smyslu výše uvedené judikatury nachází v rámci běhu promlčecí doby (a to blíže jejímu počátku), a rovněž citovaná judikatura vážící počátek běhu promlčecí doby k právní moci zprošťujícího rozsudku byla již v této době známa.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 1. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu