ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3297.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3297/2023-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce K. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Bartošem, advokátem se sídlem v Praze 6, Krátký lán 138/8, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o 66 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 138/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 16 Co 110/2023-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 66 250 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce správního řízení vedeného u Magistrátu města Most pod sp. zn. OSČ-Př/068425/1985/2015/VŠ a na něj navazujícího soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 40 A 12/20116 a Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 As 294/2019 (dále též jen posuzované řízení).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 30 C 138/2022-59, zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 66 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 66 250 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2023. č. j. 16 Co 110/2023-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatel předně namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1901/98, potvrdil-li na základě dokazování provedeného v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod pro zamítnutí žaloby soudem prvního stupně. Správným postupem by podle dovolatele bylo vrácení věci soudu prvního stupně; odvolací soud je v odvolacím řízení povinen pouze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí a není oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně.
6. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání již jen z toho důvodu, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98 (o nějž žalobce opírá v této části přípustnost dovolání), se vztahují k výkladu §213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000. V posuzované věci však odvolací soud postupoval podle §213 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 4. 2005 (které odlišným způsobem upravuje provádění důkazů v rámci řízení před odvolacím soudem), a již jen proto nelze v poměrech projednávané věci z důvodu odlišné právní úpravy aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, na který dovolatel odkazuje. Dále je třeba poznamenat, že ustanovení §213 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 4. 2005, nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat (jde-li o rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li dosud k dané skutečnosti provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování). V případě splnění obou podmínek ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4671/2015). I v případě, kdy by se mělo jednat o rozsáhlé dokazování ke skutečnostem, k nimž dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, není odvolací soud zbaven možnosti provést takové dokazování sám, má ovšem možnost posoudit, zda takto postupovat bude, či rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Tyto závěry jsou v judikatuře dovolacího soudu přijímány již zcela konstantně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3894/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3323/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3109/2017).
7. Z uvedeného se podává, že procesní postup odvolacího soudu, v rámci kterého doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a na základě doplněného dokazování rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a proto není dovolání žalobce v této části přípustné.
8. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se adresně nevypořádal se všemi námitkami v odvolání, konkrétně s námitkou, že soud prvního stupně neupozornil žalobce, že bude vycházet ze skutečností známých z úřední činnosti z jiných řízení. Žalobce přitom v této údajné skutečnosti spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle §36 Listiny, když přímo argumentuje nálezovou judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. 2957/20), podle níž fatální nedostatek odůvodnění takové porušení zakládá.
9. K této námitce žalobce je namístě uvést, že soud má možnost vycházet ze skutečností, jež jsou mu známy z úřední činnosti (viz §124 o. s. ř.). Skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) a skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti není třeba dokazovat, avšak soud musí před vydáním rozhodnutí účastníky řízení na tyto skutečnosti upozornit a účastníkům musí být umožněno, aby se k povaze těchto skutečností vyjádřili, a musí jim být umožněno dokazovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu či skutečnost úředně známou, není správný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011).
10. Z obsahu spisu se nepodává, že by soud prvního stupně v projednávané věci předem oznámil účastníkům skutečnosti, které zjistil z úřední činnosti. Nicméně žalobce měl možnost se vůči těmto skutečnostem zjištěným z úřední činnosti vymezit a dokazovat, že poznatky, z nichž soud prvního stupně vycházel jako z úředně známých skutečností, nejsou správné, přinejmenším v průběhu odvolacího řízení; z tohoto důvodu nedopatření na straně soudu prvního stupně nevedlo k porušení jeho práva se k těmto skutečnostem vyjádřit. Právo žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny tak nebylo dotčeno. Jestliže se tedy odvolací soud touto námitkou uvedenou v odvolání výslovně nezabýval, nejedená se o takové pochybení tkvící v nedostatku odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, aby vedlo k jeho zrušení k dovolání žalobce, a to ani s odkazem na žalobcem uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2957/20. Naopak je na místě konstatovat, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v základu zřejmé, jak a proč odvolací soud rozhodl, proto dovoláním napadené rozhodnutí netrpí deficitem nepřezkoumatelnosti, jenž by odůvodňoval zrušení věci odvolacím soudem s odůvodněním, že došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tato dovolací námitka proto nezakládá přípustnost dovolání, a to ani s odkazem na shora uvedenou nálezovou judikaturu Ústavního soudu.
11. Dovolatel konečně formuluje právní otázku, zda může být na základě pasivity obviněného v přestupkovém řízení dovozeno, že obviněný nemá na výsledku řízení zájem, tedy mu nemohla vzniknout nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení, která podle něj dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
12. Odvolací soud však svůj úsudek, že žalobci s ohledem na průběh posuzovaného řízení a jeho chování během něj ne zakládá právo na odčinění újmy, nezaložil na tom, že by žalobce (obviněný) byl v průběhu posuzovaného řízení „pasivní“ ve smyslu opravdové netečnosti a nezájmu o řízení. Nečinnost žalobce v průběhu správního řízení (spočívající předložení vadné plné moci, podání blanketního odvolání) odvolací soud ve spojení dalším konáním a nekonáním žalobce i v součinnosti s dalšími osobami (obsáhle popsaném v odst. 15 dovoláním napadeného rozsudku) naopak vyhodnocuje jako promyšlenou „hru“, jejímž cílem je dosáhnout, aby žalobce nebyl potrestán za přestupek, který zřejmě spáchal, a proto není přiměřené uzavřít, že by se žalobce nacházel v nejistotě, kterou je třeba odčinit peněžitou částkou.
13. Právní otázka, tak jak ji formuluje žalobce, tedy vychází ze skutkových zjištění, která odvolací soud neuskutečnil. Za takových okolností je její zodpovězení pro účely posuzované věci irelevantní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3251/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 20 Cdo 249/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3114/2013). Vzhledem k tomu, že dovolatel uplatněnou námitkou nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a proto tato námitka nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu