ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3699.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3699/2023-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyň a) M. N. , b) J. Ž. , c) T. N. , zastoupených Mgr. et Mgr. Tomášem Chlebkem, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Lesní 1828, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 9 955 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 92/2018, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 21 Co 416/2022-338, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelky“) se domáhaly zaplacení částky 9 955 200 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody z titulu nezákonných rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně vydaných v opatrovnickém řízení [ohledně výživného na tehdy nezletilé žalobkyně b) a c)] vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. P 106/2007 v období od února 2007 do března 2014. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo vyčísleno částkou 3 000 000 Kč s příslušenstvím pro každou z žalobkyň, náhrada škody byla představována částkou 477 600 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni b) a částkou 477 600 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni c).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 18 C 92/2018-293, zamítl žalobu o zaplacení částky 477 600 Kč s příslušenstvím žalobkyni b) a o zaplacení částky 477 600 Kč s příslušenstvím žalobkyni c) (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím každé z žalobkyň (výrok II) a uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalované rovným dílem na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyň napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně, zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyň není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení.
Otázka, zda se jedná o případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a to zejména s ohledem na to, že závěry Ústavního soudu o zásadním pochybení, kterého se dopustil opatrovnický soud při stanovení výživného pro nezletilé děti, se týkají nejen dvou dílčích rozhodnutí (které byly ústavní stížností napadeny a zrušeny), ale lze je vztáhnout i na celý řetězec předchozích rozhodnutí od počátku rozhodování o výživném, a rovněž s ohledem na to, že nízký věk (nezletilost) vyživovaných osob fakticky vyloučil jejich právo na přístup k soudu a možnosti jejich obrany proti nezákonným rozhodnutím opatrovnického soudu, ani otázka, zda v případě hodného zvláštního zřetele je možno dovodit existenci odpovědnostního titulu i bez splnění podmínky odstranění nezákonného rozhodnutí (vymezené v §8 odst. 1 OdpŠk) a bez splnění podmínky využití všech procesních prostředků (vymezené v §8 odst. 3 OdpŠk), nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).
Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídal za škodu podle §8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno. Jednalo se však o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. Užití této výjimky ale bylo zásadně podmíněno tím, že poškozený v původním řízení neměl k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný. Tak tomu bylo např. v situaci, kdy nezákonnost rozhodnutí byla deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném na základě stížnosti pro porušení zákona, aniž došlo ke zrušení takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). Odpovědnost státu byla také dovozena v případě rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle §15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, kdy bylo lze uvažovat o faktickém „odstranění“ tím, že k formálnímu zrušení správního rozhodnutí nedošlo jen proto, že dříve zadržený řidičský průkaz byl navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení (zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví) (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10). Obdobně se Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vyjádřil k odpovědnosti za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto protizákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, uzavřel, že exekuční příkaz může být pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce pokládán za nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li odklizen, přičemž však vycházel z podmínky uvedené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, podle které lze náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený možnosti podat návrh na zastavení exekuce, jakožto prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva, ledaže by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, vyslovil závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace §8 odst. 1 OdpŠk, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila, a to za situace, kdy Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, jenž představoval relevantní důvod pro obnovu řízení v posuzované věci, byl konstatován nesprávný postup státní zástupkyně ohledně vrácení věci a s tím spojené otázky vlastnictví k věci (vozidlu), kdy byla dovozena existence příčinné souvislosti mezi nezákonným (a dosud nezhojeným) zásahem orgánu státu a vznikem požadované materiální újmy, přičemž poškozený reálné prostředky své obrany využil.
Shora citovaná judikatura však na daný případ nedopadá, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 756/16, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 8. 12. 2015, č. j. 60 Co 338/2015-841, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 3. 2015, č. j. P 106/2007-775, nikoli rozhodnutí, s nimiž žalobkyně své nároky spojovaly. Podle Ústavního soudu odvolací soud vycházel při svých úvahách o plynutí doby od posledního rozhodnutí o výživném pro žalobkyni c) z chybného předpokladu, že předchozí rozhodnutí o výživném - rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 8. 2012, č. j. P 106/2007-542, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2013, č. j. 60 Co 558/2012-606, nabylo právní moci dne 10. 3. 2014, přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 4. 3. 2013. Odvolací soud tak postavil svůj závěr, že v poměrech rodičů a dítěte nedošlo oproti stavu při předchozím rozhodnutí k podstatné změně, výlučně na uplynutí necelých dvou let od právní moci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. 8. 2012, č. j. P 106/2007-542, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2013, č. j. 60 Co 558/2012-606, jakožto předchozího rozhodnutí o výživném. Nedostatek odůvodnění spatřoval Ústavní soud také ve vypořádání se s námitkou stěžovatelky, že soud v roce 2008 při určování výživného ocenil hodnotu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2 domu, který vedlejší účastník [otec žalobkyně b) a c); poznámka dovolacího soudu] daroval své současné manželce, a tím se vzdal majetkového prospěchu, na částku 1 350 000 Kč, přičemž tato nemovitost byla následně jako celek prodána za kupní cenu převyšující 7 000 000 Kč. Pokud soudy stěžovatelce opakují, že hodnota spoluvlastnického podílu nalezla odraz při určování výživného nezletilých, nereagují tím na námitku stěžovatelky, že výše částky, ze které soud vycházel, se později ukázala jako nedostatečná, a majetkový prospěch, kterého se otec darováním vzdal, tak byl mnohem větší, než jak bylo předjímáno při určování výživného. Soudy se v této souvislosti nevypořádaly ani s tvrzením stěžovatelky, že šlo současně o další později vzniklý majetkový prospěch, který měl nepochybně vliv na životní úroveň manželky vedlejšího účastníka, a tím i jeho samého, a konečně nedostatečně zjistily majetkové poměry vedlejšího účastníka, když se nezabývaly příjmy jeho manželky. Z citovaného nálezu Ústavního soudu však v žádném případě neplyne nezákonnost ostatních rozhodnutí vydaných v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. P 106/2007, s nimiž žalobkyně své nároky spojují.
Ve vztahu k §8 odst. 3 OdpŠk je pak nutné připomenout, že v případech zvláštního zřetele hodných lze přiznat náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím i v případě, že poškozený nevyužil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, i v takovém případě však zákon vyžaduje splnění podmínky zrušení nezákonného rozhodnutí. Jinými slovy, pokud se poškozený domáhá náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, vyžaduje zákon existenci rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak v případě zvláštního zřetele hodných není nutné trvat na využití všech opravných prostředků poškozeným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012). Napadené rozhodnutí nebylo postaveno na závěru, že dovolatelky b) a c) v rozporu s §8 odst. 3 OdpŠk nevyužily všech prostředků, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje, ale na závěru, že rozhodnutí vydaná v opatrovnickém řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. P 106/2007, s nimiž žalobkyně své nároky spojují, nebyla pro nezákonnost zrušena ani změněna, jak vyžaduje §8 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud se tudíž v uvedeném závěru nikterak neodchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu