ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.118.2024.1
sp. zn. 33 Cdo 118/2024-665
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň Mgr. Ivy Krejčířové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce O. Š., zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská 390/4, PSČ 415 01, proti žalovanému P. Š. , zastoupenému Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915/24, PSČ 434 01, o určení vlastnictví a vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 98/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 14 Co 51/2023-631, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 10 C 98/2017-594 (poté co jeho předchozí rozsudek ze dne 9. 7. 2021, č. j. 10 C 98/2017-377, odvolací soud usnesením ze dne 30. 11. 2021, č. j. 14 Co 157/2021-408, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení), zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval určit, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 200 m 2 , jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, zapsaného na LV č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok pod bodem I ), zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 200 m 2 , jehož součástí je stavba č. p. XY, objekt bydlení, zapsaný na LV č. XY pro obec a katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok pod bodem II ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV ).
V projednávané věci se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud určil, že je vlastníkem shora uvedeného pozemku, jehož součástí je předmětná stavba, a vyklizení této nemovitosti. Tvrdil, že 30. 11. 1995 uzavřel s žalovaným (synem) darovací smlouvu se zřízením věcného břemene užívání, na základě, které na žalovaného převedl vlastnické právo k této nemovitosti s tím, že bude nadále nemovitost užívat. Mezi účastníky však začalo docházet k neshodám a žalovaný se k němu začal chovat neuctivě. Situace se vyhrotila v roce 2016, kdy se žalovaný vůči němu dopustil hrubého chování, urážek, porušování soukromí, ohrožování majetku a fyzického napadení. Konkrétně žalobce specifikoval níže uvedených šest skutků, v nichž spatřuje porušení dobrých mravů hrubým způsobem:
1. Dne 24. 3. 2016 v Lounech na parkovišti u pohřební obřadní síně po pohřbu zesnulého V. S. poté, co žalobce oslovil žalovaného ohledně užívání domu v XY, jej žalovaný prudce odstrčil od vozidla, křičel na něj vulgární nadávky a agresivně do něj strkal s tím, že se s ním nebude bavit.
2. Dne 11. 4. 2016 při vyklízení domu v XY žalovaný na žalobce před dalšími osobami vulgárně křičel a nakonec mu v dalším vyklízení a odvozu jeho věcí zamezil.
3. Dne 15. 4. 2016 si žalovaný bez žalobcova vědomí či předchozí domluvy za pomoci zámečníka zajistil přístup do nemovitosti, kterou žalobce na základě věcného břemene užíval, a vnikl do uzamčené kanceláře a do místností, kde žalobce chová exotické ptactvo, a dále umožnil téhož dne v prostorách užívaných žalobcem místní šetření stavebního úřadu.
4. Později téhož dne se žalovaný dostavil do žalobcova bydliště s tím, že mu nese klíče od vyměněného vchodového zámku domu, které hodil na zem, vulgárně žalobci vyhrožoval a při odchodu do něj vrazil a odstrčil ho na zeď.
5. Dne 29. 4. 2016 bez žalobcova vědomí či předchozí domluvy umožnil do předmětné nemovitosti vstup dalším osobám k veterinárnímu prověření chovu exotických ptáků, k němuž dal žalovaný podnět, což žalobce považuje za šikanózní jednání, dospěla-li veterinární kontrola k závěru, že chov je v pořádku.
6. Dne 17. 5. 2016 žalobce žalovaného zastihl v domě, do něhož opět vnikl bez jeho vědomí, přičemž žalovaný jej prudce odstrčil loktem z cesty a kopl jej do pravého kolene, načež žalobce upadl na schodiště a udeřil se do hlavy. Žalovaný jej poté ještě dvakrát nakopl a křičel na něj nadávky a výhružky a hodil po něm klíče od půdy. Žalobce po tomto incidentu musel vyhledat lékařské ošetření.
Z těchto důvodů žalobce žalovaného vyzval k vrácení darované nemovitosti.
Soud prvního stupně zjistil, že darovací smlouvou z 30. 11. 1995 žalobce daroval žalovanému předmětnou nemovitost a současně bylo sjednáno ve prospěch žalobce doživotní věcné břemeno užívání celé nemovitosti. Dopisem datovaným 15. 3. 2017 se žalobce domáhal vrácení tohoto daru pro „nevděk“ spočívající v hrubém jednání obdarovaného, jehož se měl dopustit skutky shora popsanými pod body 1 až 6. Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že první skutek se nestal. Oba účastníci sice byli 24. 3. 2016 přítomni na pohřbu, avšak k žádnému konfliktu na parkovišti před obřadní síní mezi nimi nedošlo. Pokud jde o druhý skutek, pak 11. 4. 2016 při vyklízení domu v Seleticích se účastníci pohádali, žalovaný však vůči žalobci nepoužil vulgární urážky ani mu nezamezil v odvozu věcí. Třetí skutek se stal tak, že žalovaný 15. 4. 2016 zajistil otevření nemovitosti za pomoci zámečníka a umožnil její prohlídku zájemci o její koupi. Téhož dne rovněž umožnil v prostorách užívaných žalobcem místní šetření stavebního úřadu za účelem posouzení stavu nemovitosti. Na základě tohoto šetření pak 2. 5. 2016 stavební úřad žalovaného vyzval k odstranění havarijního stavu domu. Šetření stavebního úřadu nebylo provedeno z podnětu žalovaného. Čtvrtý skutek se nestal. Pokud jde o pátý skutek, pak 29. 4. 2016 žalovaný umožnil přístup do prostor užívaných žalobcem za účelem provedení veterinární kontroly v těchto prostorách žalobcem umístěného chovu ptáků. Tato kontrola byla provedena na základě výzvy stavebního úřadu, nikoli z podnětu žalovaného. Šestý skutek se tak, jak byl žalobcem popsán, nestal. Dne 17. 5. 2016 došlo v domě ke slovní výměně mezi účastníky, nikoli však k projevům agresivity žalovaného vůči žalobci ani k jeho fyzickému napadení. Vztahy mezi účastníky jsou vyhrocené, vymykající se normálnosti, ale jsou v tomto stavu dlouhodobě a jsou výsledkem životního stylu žalobce a též jeho jednání vůči žalovanému v napadeném rozsudku v podrobnostech popsaného, zahrnujícího i manipulaci s vkladem žalovaného u Raiffeisen, stavební spořitelny, dne 14. 4. 2015 provedenou na základě již odvolané plné moci a podávání trestních oznámení. Obdobné negativní vztahy panují i mezi účastníky a jejich dalšími příbuznými.
Po právní stránce takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posuzoval podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“), za použití §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dovodil, že z §630 obč. zák. plynou dvě podmínky zániku darovacího vztahu, a to chování obdarovaného vůči dárci hrubě porušující dobré mravy a jednostranný právní úkon dárce, jímž po obdarovaném požaduje vrácení daru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyla splněna první z uvedených podmínek. Některé skutky vymezené žalobou se nestaly, případně se nestaly v takové intenzitě, jak byly popsány. Ta část skutků vymezených jako důvod pro vrácení daru, která se podle výsledků dokazování skutečně stala, nedosahuje zákonem požadované intenzity, neboť zákonným důvodem k vrácení daru není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale jen takové jednání, které je s ohledem na okolnosti sporu kvalifikovatelné jako hrubé porušení dobrých mravů. To, že žalovaný prováděl nemovitostí zájemce o její koupi, je výkonem jeho vlastnického práva, na němž není nic nemorálního. Žalovaný byl jako vlastník nemovitosti rovněž povinen ji zpřístupnit k provedení šetření úřadům (stavebnímu úřadu a veterinární správě), ani toto jednání proto nelze hodnotit jako nemravné. Prokázané nevhodné chování žalovaného spočívající v hlasitých slovních konfrontacích ( „hulákání“ ), nebo naopak v ignorování žalobce nelze v kontextu obdobného chování žalobce vůči žalovanému a i vztahů v rámci rodiny účastníků hodnotit jako zvlášť závažné porušení dobrých mravů.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 14 Co 51/2023-631, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích pod body I , II a III , částečně je změnil ve výroku pod bodem IV o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I ) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II ).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval za prokázané pouze to, že žalovaný umožnil správním úřadům (stavebnímu úřadu a orgánu veterinární správy) prohlídku své nemovitosti, k níž měl žalobce na základě věcného břemene neomezené užívací právo, avšak aniž by tyto kontroly sám inicioval (a tedy aniž by jejich prostřednictvím žalobce šikanoval), a dále to, že opakovaně docházelo k hádkám účastníků, jež byly spojené s hlasitou výměnou názorů ( „hulákáním“ ), nikoli však s použitím vulgarit žalovaným vůči žalobci a již vůbec ne s jeho fyzickým napadením. Odvolací soud se ztotožnil i správním posouzením věci soudem prvního stupně.
Pokud až za odvolacího řízení odvolatel namítal, že žalovaný neplní dohodu o zřízení věcného břemene k nemovitosti v jeho prospěch, pak jde jednak o skutečnost, která nebyla jako důvod vrácení daru uplatněna, jednak se, s ohledem na poučení ve smyslu §119a občanského soudního řádu, kterého se účastníkům dostalo před vyhlášením napadeného rozsudku, jedná v odvolacím řízení o nepřípustnou skutkovou novotu. Odvolací soud nicméně přesto dodal, že není sporu o tom, že podstatnou část dohody o zřízení věcného břemene žalovaný dodržuje, žalobci je celá nemovitost plně k dispozici, žalovaný, ani jeho manželka, nyní zapsaná jako vlastnice, žalobci v úplném a neomezeném užívání domu nebrání, sami ji neužívají a prakticky ani nenavštěvují (zjevně z obavy před konflikty s žalobcem). Žalobce přitom dům užívá zcela podle svého uvážení, zejména k chovu ptactva, který má v nemovitosti umístěn. Je pravdou, že se žalovaný zavázal k údržbě nemovitosti. Nelze však pominout, že plnění tohoto jeho závazku je do značné míry komplikováno narušenými vztahy mezi účastníky. Pokud žalobce poukazuje na snahu žalovaného nemovitost prodat, resp. převést vlastnické právo k ní na manželku, je třeba zdůraznit, že žalovaný darem nabyl vlastnické právo v plném rozsahu, toliko s omezeními plynoucími ze zároveň sjednaného věcného břemene, která však zákaz převodu vlastnického práva k darované nemovitosti nezahrnují. Žalobcovo neomezené doživotní užívací právo k nemovitosti přitom bylo zřízeno jako věcné břemeno, tj. jako věcné právo, které v případě převodu vlastnického práva omezuje i nového nabyvatele. Převod vlastnického práva k darované nemovitosti je tudíž výkonem práva žalovaného, který nijak nezasahuje do práv a oprávněných zájmů žalobce. Takové jednání tudíž nelze hodnotit jako jednání v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, napadený rozsudek je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001. Napadený rozsudek podle žalobce spočívá na nesprávném právním posouzení důvodnosti odvolání (vrácení) daru. Jednání žalovaného – prosazuje dovolatel – naplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů.
Toto hrubé porušení dobrých mravů spatřuje ve třetím skutku, když žalovaný namísto toho, aby využil svá zákonná oprávnění k prodeji věci nemovité, vnikl do domu, který na základě věcného a zcela neomezeného práva užíval žalobce. Do domu si žalovaný zjednal přístup bez součinnosti s žalobcem za pomoci zámečníka a tuto nemovitost předvedl zájemci o její koupi. Optikou zmíněných rozhodnutí a užitím argumentace a contrario lze jednání žalovaného (samostatně, ale i ve spojení s dalšími skutky) vnímat jako důvod pro vrácení daru.
Pokud jde u třetího skutku o část, kdy žalovaný zajistil (další) přístup do domu zaměstnancům stavebního úřadu, je stavební úřad jako orgán veřejné moci nadán pravomocí vůči samotnému žalobci a měl dostatek prostředků k tomu, jak si zajistit součinnost žalobce, který o uvedeném postupu stavebního úřadu nebyl seznámen, ač měl být jako oprávněný z věcného břemene a skutečný uživatel účastníkem řízení.
Totéž platí o pátém skutku, který se opět týká narušení soukromí žalobce bez patřičného zákonného postupu, a to na první pohled bez právního důvodu, když bylo zřejmé, že chovatelem ptactva je právě žalobce, nikoliv žalovaný. Z nezákonného postupu správního orgánu nelze dovozovat jakákoliv práva na straně žalovaného, když platí, že z bezpráví právo nevzniká, a to už vůbec práva, která mají prolomit ochranu soukromí a bydlení na straně žalobce a prolomit práva z věcného břemene.
Žalobce dále uvedl, že soudy považují za prokázaný první skutek včetně hádky, přičemž uzavřely, že nebylo prokázáno vulgární jednání vůči žalobci, jen jakési „hulákání“ . Zde je třeba podotknout potřebu hodnocení subjektivního vnímání popsaného jednání dovolatelem, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu. Potřebné je vyhodnocení, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen právě žalobce. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů.
Ve vztahu k šestému skutku je třeba zdůraznit legitimní očekávání žalobce v rodinném vztahu otce a syna, když posouzení soudu je v těchto otázkách zjevně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobce konečně argumentuje, že ač si je vědom ustáleného závěru o nepřípustnosti skutkových námitek, má za to, že v uvedené věci lze seznat jak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěním soudu, tak libovůli při hodnocení důkazů. Namítl, že soudy bez náležitého odůvodnění paušálně odmítly svědecké výpovědi dokládající jeho fyzické napadení žalovaným. Jedná se o výpovědi svědků P. V., L. S. a I. S. K těmto svědeckým výpovědím soud nepřihlédl zcela, přestože se svědci vyjadřovali a popisovali svoji přítomnost při fyzickém napadení. Výpovědi jsou souladné i s vyhledáním lékařské pomoci a podaným oznámením žalobce na Policii České republiky. Naopak soudy ve věci vyšly ze svědectví osob, které se v čase tvrzeného napadení v místě nenacházely. Rovněž upozornil na přerušení dodávek vody a plynu i na to, že žalovaný se o dům nestaral, byl vyzýván příslušnými úřady k odstranění havarijního stavu, to vše fakticky zasáhlo do možnosti realizace práv z věcného břemene.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou zastoupenou advokátkou, posuzoval, zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání; nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 obč. zák. opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ , resp. „hrubý rozpor s dobrými mravy“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedeného ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho, kterého případu individuálně. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pak Nejvyšší soud uvedl, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně (dříve hrubě) porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.
V posuzovaném případě se odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi, neopomenul zohlednit jak chování žalovaného, tak žalobce, zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci §630 obč. zák. přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné a žalobcem (dárcem) vytýkané chování žalovaného (obdarovaného) z hlediska subjektivního a objektivního kritéria důvody pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 obč. zák. nenaplňuje, není zjevně nepřiměřená. Výtka žalobce, že se odvolací soud při poměřování zjištěného skutkového stavu věci odchýlil od tezí přijatých v jím označených rozhodnutích, není důvodná.
Pokud se týká skutkových námitek žalobce, je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud již vícekrát judikoval, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 /§211/ o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (srov. např. již výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nelze přitom ani dovodit, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, či ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
Soud prvního stupně, jehož skutkové závěry převzal i odvolací soud, pečlivě a přesvědčivě zdůvodnil, jak k nim dospěl, a řádně zdůvodnil, proč neuvěřil výpovědím svědků V., S. a S.
Výtka žalobce o nespecifikovaném přerušení dodávky plynu a vody je irelevantní, neboť z uvedeného důvodu vrácení daru nepožadoval.
Odkaz dovolatele na rozsudek ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, je nepřípadný, neboť Nejvyšší soud definoval pojem dobrých mravů při posouzení toho, zda jsou naplněny podmínky §3 odst. 1 obč. zák. při výkonu práva nevydat pozemek ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd; hrubé porušení dobrých mravů z hlediska §630 obč. zák. neřešil.
Lze uzavřít, že odvolací soud právní otázku, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro vrácení daru podle §630 obč. zák., vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle §243f odst. 3 druhé věty o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu