ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.2358.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2358/2023-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně I. M. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému F. T. , zastoupenému Mgr. Markem Sovičkou, advokátem se sídlem v České Lípě, Paní Zdislavy 418/8, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 69/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 25 Co 314/2022-325, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.600 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Marka Sovičky, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 3. 2. 2022, č. j. 60 C 69/2020-175, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl žalobu o určení, že M. M., byl ke dni svého úmrtí dne XY spoluvlastníkem „podílu ½ na jednotce č. XY - byt, vymezené v budově č.p. XY, XY, bytový dům, stojící na pozemku parcelní č. XY, XY včetně podílu na společných částech budovy č.p. XY, XY o velikosti 3967/155862, podílu o velikosti 7934/1246896 na pozemku parcelní č. XY a podílu o velikosti 3967/155862 na pozemku parcelní č. XY, vše v obci XY, katastrální území XY“ , a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 234.641,70 Kč; současně žalovanému přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 46.558,40 Kč. Odvolací soud souhlasil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který smlouvu z 27. 8. 2019, jíž M. M. převedl žalovanému vlastnictví k podílu bytové jednotky včetně podílu na společných částech domu a na pozemcích, měl za platné právní jednání, jež se nepříčí dobrým mravům a nevykazuje znaky lichvy (§588, §1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“), a důvody, pro něž žalobkyně – jediná dědička zůstavitele M. M., která dědictví neodmítla – od smlouvy odstoupila (§2001 a násl. o. z.), neshledal. K argumentaci žalobkyně v odvolání zdůraznil, že jde o polemiku se skutkovými zjištěními, které „nelze přiznat právní relevanci právě proto, že skutkovým závěrům předcházel procesní postup prostý vad, hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, když soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. (…)“ .
Dovolání, kterým žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Žalovaný se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Dne 22. 8. 2019 M. M. zmocnil žalobkyni k prodeji bytové jednotky včetně podílu na společných částech domu a na pozemcích. Na listině – plné moci – byla dodatečně provedena oprava zjevné chyby v označení parcely (nesprávného označení „XY“ bylo opraveno na „532/12“ ). Dne 27. 8. 2019 byla mezi M. M. jako prodávajícím, zastoupeným žalobkyní, a žalovaným jako kupujícím uzavřena „kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitosti“ se shodnou dodatečnou opravou v označení parcely. Kupní cenu strany sjednaly ve výši 2.000.000 Kč, část byla uhrazena přímo žalobkyni, část byla použita k úhradě dluhů zmocnitele (prodávajícího) a část byla složena do soudní úschovy, neboť M. M. dne 28. 8. 2019 zemřel a dědické řízení nebylo dosud skončeno. Proti žalovanému byla vedena trestní řízení pro přečiny lichvy a podvodu, a to na základě skutečností týkajících se koupě nemovitých věcí od dalších osob v exekucích. Soud prvního stupně skutkový stav zjistil hodnocením listinných důkazů, výpovědi syna žalobkyně a Mgr. Martina Rezka, advokáta, který ověřoval podpis na plné moci i kupní smlouvě, a s nímž byl žalovaný v obchodním styku (koupě a prodej nemovitých věcí).
Otázky „zda soud při posuzování lichevního jednání může vycházet ve svých úvahách o hrubém nepoměru toliko z formálně deklarované ceny ve smlouvě“ a „zda je povinností soudu při posuzování lichevního jednání zabývat se celým procesem vyjednávání smlouvy“ , které podle názoru žalobkyně nebyly v rozhodnutích Nejvyššího soudu dosud řešeny, nejsou s to přípustnost dovolání založit, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na nich založeno, nehledě na to, že jejich obsahem jsou jen výhrady proti skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku způsobu hodnocení důkazu, jestliže opomenul zabývat se důvěryhodností svědka Mgr. Martina Rezka, přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. nelze zpochybnit způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Je na zvážení soudu (§132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Soud prvního stupně ostatně v bodech 77 a 78 odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že ze skutečnosti, že mezi žalovaným a Mgr. Martinem Rezkem byly poměrně rozsáhlé obchodní vztahy, nelze bez dalšího nedůvěryhodnost řádně poučeného svědka vyvodit. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., se tak v posuzovaném případě nejedná (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí v rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže), když bylo v průběhu řízení prokázáno, že stejný modus operandi je žalovaným používán k okrádání jiných osob. Zde žalobkyně nejenže předkládá vlastní skutkovou verzi trestněprávní roviny dotčených případů, přičemž – jak již bylo výše uvedeno – uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud, navíc svou argumentací nerespektuje ústavněprávní zásadu presumce neviny (trestní řízení proti žalovanému byly v době rozhodnutí soudu prvního stupně v raném stádiu). V postupu odvolacího soudu dovolací soud neshledal rozpor se základními principy práva. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale že je mu zajištěno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4.2021, sp. zn. 24 Cdo 3822/2020).
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 1. 2024
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu