ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3262.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3262/2022-337
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně AE Enterprise s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Záběhlice, Harlacherova 3320/6, identifikační číslo 28499824, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované Čokoládové Manufaktuře s.r.o. , se sídlem v Teplicích, Trnovany, Zemská 481/35, identifikační číslo 03724476, o zaplacení příslušenství částky 552 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 27 C 22/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 17 Co 113/2021-309, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 552 000 Kč s úrokem ve výši 0,5 % ročně z částky 262 000 Kč od 17. 3. 2016 do zaplacení a z částky 290 000 Kč od 31. 3. 2016 do zaplacení a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení, dále smluvní pokuty ve výši 2 760 Kč a nákladů ve výši 1 200 Kč spojených s uplatněním pohledávky.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, č. j. 27 C 22/2017-62, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 555 960 Kč s úrokem ve výši 0,5 % ročně z částky 262 000 Kč od 17. 3. 2016 do zaplacení a z částky 290 000 Kč od 31. 3. 2016 do zaplacení a s 0,5% úrokem z prodlení denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 17 Co 37/2018-128, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 17 Co 37/2018-128, v části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 2017, č. j. 27 C 22/2017-62, ve výroku I. Co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení a ve výroku II., a ve výroku druhém o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 8. 2017, č. j. 27 C 22/2017-62, v části výroku I. Co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení a ve výroku II., a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Při řešení dovoláním předestřené právní otázky rozporu ujednání o výši úroku z prodlení ve smlouvě o úvěru (uzavřené mezi podnikateli při výkonu jejich podnikatelské činnosti) s dobrými mravy, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle §1 odst. 2 a §547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (stejně jako dříve §3 odst. 1 obč. zák.). V případě výše úroků z prodlení sjednané podle §1970 o. z. je tedy třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Je proto potřeba při přijetí závěru o (ne)přimeřenosti sjednané výše úroku s dobrými mravy zabývat se mimo postavení účastnic řízení jako podnikatelek a obsahu smluvních podmínek a dohodnutých sankcí též např. výší hrozící škody, rizikovostí transakce vzhledem k předchozímu chování dlužníka či k jeho tehdejší aktuální situaci, tím, jaký význam měl případný nesplacený dluh pro věřitele a jaká byla míra pravděpodobnosti vzniku takových předpokládaných škod, zda současně s úroky z prodlení byla sjednána i jiná sankce (či zajištění pohledávky) za prodlení, obchodními zvyklostmi, tedy zda již v minulosti byla mezi smluvními stranami sjednána stejná výše úroků z prodlení, jakož i majetkovými poměry účastnic řízení v době uzavření smlouvy o úvěru.
Rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 27 C 22/2017-257, Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 552 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 17 Co 113/2021-309, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly z toho, že k právnímu jednání došlo mezi dvěma podnikatelskými subjekty (obchodními korporacemi) při jejich obchodní činnosti. Existence předchozí obchodní praxe mezi účastnicemi absentovala, což soudy označily za faktor výrazně zvyšující rizikovost obchodu. Tu zvyšoval fakt, že finanční prostředky měly být použity primárně k rychlé úhradě splatných dluhů (nájemné), které intenzivně ohrožovaly funkční existenci žalované, nikoli např. k rozvoji podnikání. Majetkové poměry žalované v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy nebyly dobré; účetní závěrky a související listiny nedávaly dostatečnou záruku budoucího zlepšení. Poměry žalobkyně jí neumožňovaly delší dobu postrádat žalované poskytnuté prostředky. Splacení dluhu bylo pro žalobkyni zásadní vzhledem k její ekonomické situaci v roce 2016. Ve vztahu k sankci za prodlení byla sjednána symbolická hodnota smluvní pokuty ve výši 0,5 % z celé dlužné částky, stejně jako byl sjednán neobvykle nízký úrok z úvěru ve výši 0,5 % ročně z dlužné částky. Účastnicemi sjednaná sazba úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky denně tak plní svoji sankčně-motivační a reparační funkci. Oba soudy dospěly k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem, které existovaly v době uzavření smlouvy, účastnicemi sjednaná sazba úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky denně, přes svoji hraniční výši, není v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Na jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou má představovat kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, vydaný v nyní souzené věci. Odvolacímu soudu vytýká, že posoudil pouze část dovolacím soudem naznačených okolností při zjišťování rozporu ujednání o úrocích z prodlení s dobrými mravy uvedených v kasačním rozsudku, a nepřihlédl ke specifikům souzeného případu, ačkoliv je žalovaná tvrdila a prokazovala. Naopak se odvolací soud odmítl zabývat tvrzeními o znalosti žalobkyně o majetkových poměrech žalované a o plánovaném (ale neuskutečněném) majetkovém vstupu žalobkyně do společnosti žalované. Za v rozhodovací praxi dovolacího dosud nevyřešenou považuje otázku, zda sjednaná výše úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně je přiměřená a zda takové ujednání je platné. Připomíná, že se k této otázce již vyjádřil Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, a nálezu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká rovněž nedostatky v odůvodnění a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolaní nevyjádřila.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Ačkoliv dovolatelka ohlašuje přípustnost dovolání založenou na rozporu rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí, ve skutečnosti (obsahově - §41 odst. 2 o. s. ř.) namítá existenci vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019. Případné vady řízení nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K přípustnosti dovolání pro řešení druhé dovoláním vymezené právní otázky je nezbytné odkázat na závěry kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, podle nichž „ [P]osouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle §1 odst. 2 a §547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu , neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (stejně jako dříve §3 odst. 1 obč. zák.). V případě výše úroků z prodlení sjednané podle §1970 o. z. je tedy třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu, či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k okolnostem projednávané věci) nelze stanovit paušální „hraniční sazbu nemravnosti“ úroků z prodlení. …
Pouze takové ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. Výrazná (mnohonásobná) odchylka sjednané výše smluvního úroku z prodlení od sazby stanovené nařízením vlády tedy může být signálem rozporu takového ujednání s dobrými mravy, sama o sobě však (bez posouzení relevantních okolností jejího sjednání) takový rozpor ještě neznamená.
Jak již bylo uvedeno v R 104/2012, Nejvyšší soud má za to, že tento závěr obstojí i s přihlédnutím k názoru vyjádřenému v nálezech Ústavního soudu ze dne ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10, v nichž Ústavní soud dovodil neústavnost ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, který podle něj byl „očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní“. I v těchto nálezech totiž Ústavní soud uvedený závěr učinil na podkladě konkrétních okolností daných věcí. Ostatně v později vydaném usnesení ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1169/13, Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti tam projednávané věci neposoudil jako protiústavní ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,6 % denně z dlužné částky sjednané ve smlouvě kupní mezi podnikateli a uvedl, že shora citované nálezy vycházely ze zcela rozdílné situace. Též v nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, v němž se Ústavní soud v případě spotřebitelské půjčky vyjadřoval k posuzování výše úroků z prodlení přiznaných exekučním titulem v exekučním řízení a dospěl k závěru, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné, výslovně uvedl , že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli, a též k případům, v nichž by oprávněný prokázal, že mu byla způsobena škoda odpovídající sjednané výši úroků a že by tato škoda měla být hrazena z přiznaných úroků z prodlení.“ Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku akcentoval, že „[S] ohledem na různorodost smluvních vztahů nelze předem obecně určit veškeré okolnosti, k nimž by měl soud při posouzení souladu konkrétního ujednání o úrocích z prodlení s dobrými mravy přihlížet, lze však vymezit určitý okruh okolností, které by soud zpravidla neměl opomenout při posouzení, zda se konkrétní ujednání o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům.“ Poskytl-li Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí návod tím, že demonstativně vymezil okolnosti, k nímž - pokud to skutkové okolnosti věci budou vyžadovat - soud může (obecně) při zkoumání rozporu ujednání o výši úroků z prodlení s dobrými mravy přihlédnout (čímž určí okruh okolnostími, které soud považuje za významné z hlediska hypotézy právní normy podle §1 odst. 2, §547 a §1970 o. z.), neomezil tím možnost samostatného úsudku soudu o tom, které skutečnosti - se zřetelem ke skutkovým zjištěním - považuje za významné, a nic mu nebránilo mimo naznačených kritérií zahrnout do svých úvah i další výslovně nezmíněné, stejně jako nezahrnout všechny Nejvyšším soudem demostrativně uvedené okolnosti. Se zřetelem k tomu, co je uvedeno shora, řešení druhé dovoláním předestřené otázky přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Ve svém závěru, že sjednaná sazba úroků z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky není v rozporu s dobrými mravy, vycházel odvolací soud z individuálních okolností nyní souzeného případu, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, které z provedených důkazů vyplynuly, neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; jeho úvaha odpovídá takto zjištěným skutečnostem, nepostrádá ani logické závěry z nich plynoucí a není tedy v tomto směru zjevně nepřiměřená. S přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře lze shrnout, že sama skutečnost, že úrok z prodlení byl mezi podnikateli (účastnicemi řízení) sjednán ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, nepůsobí neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy; v řízení přitom nebyly zjištěny žádné jiné (další) okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit nemravnost sporného ujednání o úrocích z prodlení.
Je potřebné zdůraznit, že skutkový stav věci, k němuž dospěl odvolací soud hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k odmítnutí dovolání dovolací soud již nerozhodoval o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím byl konzumován.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Václav Duda
předseda senátu