ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3706.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 3706/2023-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně B.U.L.S. – Bio Uherce Life Science, s. r. o. , se sídlem v Úhercích 1 (identifikační číslo osoby 273 11 384), zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Viničních horách 1834/24, proti žalovanému K. B. , zastoupenému prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 31/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 35 Co 102/2023-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. 18 C 31/2021-113, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od 2. 6. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 35 Co 102/2023-152, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení pouze co do jejich vyčíslení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
V souzené věci odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že
1) konkurenční doložka obsažená v rámcové smlouvě o spolupráci, kterou účastníci uzavřeli dne 1. 11. 2013, je neplatná, neboť vymezený zákaz konkurence představuje nepřiměřený zásah do práva žalovaného na svobodné podnikání (zákaz konkurence nebyl žalovanému po dobu pěti let od ukončení spolupráce nijak kompenzován, po dobu trvání smlouvy byl kompenzován nedostatečně a doložka byla formulována tak, že zákaz konkurence se vztahoval i na činnosti týkající se v zásadě jakýchkoliv mikrobiálních přípravků i přípravků, na jejich objevu či výrobě se žalobkyně nijak nepodílela). S odkazem na závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2076/2013, uzavřel, že sjednaná konkurenční doložka je neplatná.
2) důvodná není námitka neplatnosti článku 2 odst. 2 dohody o ukončení rámcové smlouvy z 19. 12. 2019, v němž si účastníci sjednali zánik veškerých práv a povinností ze smlouvy uzavřené 1. 11. 2013 (s výjimkou povinnosti mlčenlivosti) pro omyl žalobkyně ohledně okolností rozhodných pro uvedené právní jednání, neboť tvrzený omyl žalobkyně není omluvitelný. Žalobkyně nevynaložila potřebnou pečlivost při uzavírání dohody o ukončení rámcové smlouvy, jestliže si neověřila ve veřejně přístupných rejstřících, zda žalovaný nepůsobí v jiných společnostech.
Každý z uvedených závěrů vedl sám o sobě k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně (a tím k zamítnutí žaloby).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006 dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.); to platí i tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc mu byla (se závazným právním názorem) vrácena k dalšímu řízení. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (není-li dovoláním napaden, popř. není-li ve vztahu k němu řádně vymezena přípustnost) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
Žalobkyně v dovolání (hodnoceno podle jeho obsahu) zpochybnila pouze závěr odvolacího soudu, že její omyl nelze považovat za omluvitelný. Pouze ve vztahu k němu také vylíčila přípustnost dovolání, byť uvedla, že k dovolacímu přezkumu předkládá „ otázku hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně “, zatímco z obsahu dovolání se podává, že formulovanou otázku hmotného práva (omluvitelnosti omylu) má za odvolacím soudem vyřešenou odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 a sp. zn. 29 Cdo 1830/2007. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že při uzavírání dohody o ukončení rámcové smlouvy z 19. 12. 2019 nevynaložila potřebnou míru pečlivosti, když působení žalovaného v jiných společnostech mohla zjistit z veřejně dostupných rejstříků. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že vynaložila veškerou potřebnou pečlivost, kterou je po ní možné požadovat k tomu, aby se omylu vyhnula, a i kdyby žalovaného prolustrovala, z údajů veřejně dostupných rejstříků nelze vyhodnotit, zda porušoval konkurenční doložku, či nikoli; kontrolu veřejných rejstříků nepovažuje za projev obvyklé opatrnosti, nýbrž za projev přepjaté podezíravosti vůči smluvnímu partnerovi. Je přesvědčena, že s ohledem na jednání žalovaného byla v omluvitelném omylu, který se týkal takové okolnosti nebo skutečnosti, že nebýt omylu, k právnímu jednání (k dohodě o ukončení spolupráce) by nedošlo. Se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti konkurenční doložky v dovolání nepolemizuje.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou na sobě nezávislých právních závěrech, přičemž správnost jednoho z nich nebyla procesně regulérním způsobem zpochybněna, nemohou být splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu