ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3943.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 3943/2023-249
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 226/16, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230/19, o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 34 C 399/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-192, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-222, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-192, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-222, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2020, č. j. 34 C 399/2019-70, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2021, č. j. 34 C 399/2019-76, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně poskytla v březnu 2018 žalovanému částku 2.000.000,- Kč pro účely jeho majetkového vypořádání s bývalou manželkou R. H.; u dohody o poskytnutí peněz, jakož i při jejich předání nebyl mimo žalobkyně a žalovaného nikdo jiný přítomen. Žalobkyně vyzvala žalovaného ke vrácení částky 2.000.000,- Kč do 31. 3. 2019, neboť nebyla sjednána lhůta pro vrácení peněz. V řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů H. vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 560/2013, bylo vypořádáno jejich spoluvlastnictví rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 8 C 560/2013-132, tak, že do výlučného vlastnictví bývalé manželky byl přikázán rodinný dům v M. oproti její povinnosti vyplatit žalovanému částku 2.150.000,- Kč. Podle protokolu o jednání před Krajským soudem v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 28 Co 322/2017, a z výpisu z bankovního účtu žalovaného se podává, že žalovaný se s bývalou manželkou dohodl na tom, že sporná nemovitost bude přikázána do jeho výlučného vlastnictví, přičemž jí vyplatí vypořádací podíl. Soud prvního stupně neuvěřil svědkyním P. J., J. K., I. T., A. P. a V. K., že žalobkyně žalovanému poskytla částku 1.500.000,- Kč jako dar, popř. že mu takovou sumu jako dar nabízela, neboť šlo o zprostředkovanou informaci, u dohody ani předání peněz žádná ze svědkyň nebyla a jejich svědectví byla částečně tendenční s velmi omezenou věrohodností. Významnou neshledal výpověď svědka J. T., který vypovídal o tom, co slyšel, tedy vnímal zprostředkovaně. Výpověď žalovaného shledal nevěrohodnou a výpověď žalobkyně posuzoval z toho pohledu, že má zájem na výsledku sporu. Uzavřel, že co do skutkového stavu věci v řízení panoval značný stav nejistoty, který se dokazováním nepodařilo odstranit. Účastníkům řízení se nepodařilo prokázat jejich vlastní skutkovou verzi (že šlo o zápůjčku nebo o dar), jaká byla jejich vůle při poskytnutí peněz a právní důvod, na základě kterého došlo k předání sporné částky. Podle soudu prvního stupně je třeba tuto situaci klást k tíži příjemci plnění – tj. žalovanému. Bylo totiž na něm, aby si tvrzený dar v tak vysoké výši nechal písemně potvrdit. Ze shora uvedených důvodů proto poskytnuté plnění považoval soud prvního stupně za bezdůvodné obohacení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 107/2021-101, změnil rozsudek soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Po zopakování výslechu svědků J. T., R. H., P. J., J. K., I. T., A. P. a V. K., nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že se ani jednomu z účastníků nepodařilo prokázat, jaká byla jejich vůle při poskytnutí (a převzetí) finančního obnosu; výpovědi svědků o skutečnostech, jimž nebyli osobně přítomni, odvolací soud posuzoval jako nepřímé důkazy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a jeho usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, a ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1171/2017, zdůraznil, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). To, zda byla určitá skutečnost prokázána masou nepřímých důkazů, je výsledkem hodnocení důkazů podle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soudu prvního stupně vytýká, že provedené důkazy hodnotil v rozporu s §132 o. s. ř., a dospěl tak k nesprávným skutkovým závěrům. Vlastním hodnocením výslechů svědkyň R. H., P. J., I. T., A. P., V. K. a svědka J. T. vzal za prokázané, že vztah účastníků řízení byl v minulosti velmi dobrý a že žalovaný měl problém získat peníze na vyplacení bývalé manželky v rámci vypořádání společného jmění manželů. Poté, co za přítomnosti své partnerky P. J. celou věc řešil s žalobkyní, se žalobkyně sama nabídla, že mu peníze daruje se slovy, že „za zkroucenou hubu paní H. mi to stojí, chtěla bych vidět, jak se tváří.“ Odvolací soud nabyl jistoty o tom, že žalobkyně žalovanému darovala částku 1.500.000,- Kč, a že je tedy pravdivá jeho skutková verze. Žalovaný řešil svou nepříznivou životní situaci se svými blízkými (se svou přítelkyní P. J., se sestrami A. P. a V. K. či s bývalou manželkou svého synovce I. T.). Výpovědi shora uvedených svědkyň byly spontánní, jejich obsah byl konzistentní a ve svém souhrnu tvořily uzavřený řetězec vedoucí k závěru, že žalobkyně darovala žalovanému 1.500.000,- Kč. Svědkyně sice získaly informace, o nichž vypovídaly, zprostředkovaně, jelikož u předání peněz byli jen účastníci řízení, avšak nelze je označit za tendenční s velmi omezenou pravděpodobností. V tomto světle pak výpověď svědka J. T. stojí zcela osamoceně. Podle odvolacího soudu účastníci řízení ústně uzavřeli darovací smlouvu podle §2055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Z těchto důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3178/2021, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, jestliže řádně nezopakoval důkazy výslechem svědků, na jejichž základě dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o zápůjčce, nýbrž darovací smlouva, čímž nepostupoval podle §213 odst. 2 o. s. ř. Řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Rozsudkem ze dne 9. 8. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-192, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 21 Co 107/2021-222, Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Po řádném zopakování výslechu svědků J. T., R. H., P. J., A. P., V. K., J. K. a I. T. (posledních dvou prostřednictvím dožádaných okresních soudů) dospěl odvolací soud k totožným skutkovým závěrům, přičemž jejich výpovědi posuzoval jako nepřímé důkazy, neboť žádný z nich nebyl přítomen jednání mezi žalobkyní a žalovaným, a o souzené věci tak měli informace pouze zprostředkované. Soudu prvního stupně odvolací soud vytýká, že provedené důkazy ve smyslu §132 o. s. ř. nesprávně hodnotil, čímž dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Z výpovědi partnerky žalovaného P. J. zjistil, že žalovaný měl problém získat peníze na vyplacení bývalé manželky v rámci vypořádání společného jmění manželů, a poté, co v její přítomnosti věc řešil s žalobkyní, jíž se svěřil, že peníze nemá a nemůže si je půjčit ani u banky, se tato sama nabídla, že mu je daruje . Na základě výpovědi svědkyň J., T., P. a K. „nabyl odvolací soud jistoty“ o tom, že žalobkyně žalovanému darovala částku 1.500.000,- Kč, a že je tedy pravdivá skutková verze žalovaného. Je nepochybné, že žalovaný svou tehdejší nepříznivou životní situaci řešil zejména se svými blízkými – svou přítelkyní P. J., sestrami A. P. a V. K. či I. T. – bývalou manželkou jeho synovce. Podle přesvědčení odvolacího soudu výpovědi svědkyň ve svém souhrnu tvořily ucelený řetězec, z něhož vyplývá, že žalobkyně darovala žalovanému jako svému tehdejšímu dobrému kamarádovi 1.500.000,- Kč. Jejich výpovědi sice vyplývaly z informací, jichž se jim dostalo zprostředkovaně, neboť u vlastního předání předání peněz byli jen účastníci řízení. Odvolací soud odmítl, že by jejich výpovědi byly tendenční s velmi omezenou pravděpodobností. Výpověď svědka J. T. tak stojí zcela osamoceně. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že účastníci řízení ústně sjednali darovací smlouvu podle §2055 odst. 1 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž došlo k deformaci zjištění z provedených důkazů a ke skutkovým závěrům, které z provedených důkazů nevyplývají, navíc rozsudek odvolacího soudu se při řešení otázky procesního práva odchyluje od ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka spatřuje extrémní rozpor v provedených důkazech svědeckými výpověďmi a skutkovým závěrem o její projevené vůli darovat žalovanému spornou částku. Odvolacímu soudu vytýká, že nezopakoval výslechy účastníků řízení, že se spokojil se stručnými výpověďmi svědků oproti rozsahu, v jakém tito svědci vypovídali před soudem prvního stupně, výslech dvou svědkyň provedl prostřednictvím dožádaných soudů a neodstranil rozpory ve výpovědích svědkyň. Podle přesvědčení dovolatelky se odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3178/2021.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, dovodil, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nicméně dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Tyto závěry byly akceptovány již v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5612/2017). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře vyjádřil, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu.
Odvolací soud sice zopakoval dokazování výslechy svědků (sdělil obsah protokolů o výslechu dvou svědkyň, které byly slyšeny dožádanými soudy), a dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, přitom ovšem nepostupoval v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, a mezi jím vysloveným skutkovým závěrem, že žalobkyně projevila vůli darovat spornou finanční částku žalovanému, a provedenými důkazy shledává dovolací soud extrémní rozpor, což zakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (k tomu srov. nálezy Ústavního soud ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09).
Odvolací řízení navazuje na řízení před soudem prvního stupně; odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a může sám zjistit skutkový podklad svého rozhodnutí, a to i odchylně od stavu, který byl zjištěn; odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu může být nejen výsledkem provedení takových důkazů, které neprovedl soud prvního stupně, ale i výsledkem opakování důkazů již provedených. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně může doznat změn i v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015).
U jednání dne 10. 5. 2023 odvolací soud zopakoval výslechy svědků J. T., R. H., P. J., A. P. a V. K., avšak v odůvodnění svého rozsudku vůbec neuvedl, co z těchto provedených důkazů (výpovědí svědků a protokolů o výslechu dožádanými soudy) zjistil.
Dovolací soud z protokolů o jednáních a o výslechu dožádanými soudy zjistil následující:
Svědek J. T., který je známý obou účastníků vypověděl, že „[O]d paní K. … nikdy neslyšel, že by peníze darovala. Pokud o nich mluvila, tak říkala, že je půjčila“.
Svědkyně R. H. – bývalá manželka žalovaného – vypověděla, že někdy v únoru 2019 jí telefonovala žalobkyně a žádala svědkyni o telefonní číslo žalovaného. Žalobkyně jí sdělila, že žalovaný se jí vyhýbá, že mu půjčila 2 miliony, že slíbil peníze ve splátkách vrátit, ale tak nečiní.
Svědkyně P. J. – partnerka žalovaného – vypověděla, že „byli s partnerem u paní K. v létě na návštěvě … On se paní K. svěřil s tím, že by měl vyplatit bývalou manželku, ale že peníze nemá a že mu je banka nepůjčí s ohledem na věk a jeho příjmy, my jsme navíc nebyli ani sezdáni. Paní K. mu tehdy nabídla, že mu ty peníze dá , u toho jsem byla. Řekla J. ty se nemusíš zadlužovat, já ty peníze mám a já ti je dám . U toho jsem byla. Jak se nakonec domluvili, už nevím, já jsem tam mohla být dohromady tak třikrát.“
Svědkyně A. P. – sestra žalovaného – vypověděla, že „[O] té finanční transakci mezi nimi vím jen od mého bratra, který mi řekl, že barák je jeho a že mu na něj dala jeho kamarádka 1,5 milionu.“
Svědkyně V. K. – sestra žalovaného – vypověděla, že „o této věci vím to, že se u nás zastavil bratr, řekl, že dostal peníze, barák je můj a R. vyplatím. Když jsem se ho ptala, kde na to vzal, tak řekl, že to má od své kamarádky, přímo řekl, že má dobrou kamarádku.“
Svědkyně J. K. vyslechnuta dne 9. 6. 2023 dožádaným Okresním soudem Brno-venkov vypověděla, že „[P]J. H. zná mnoho let … [O]d pana H. vím, že mu paní K. chtěla dát peníze na vyplacení manželky … mělo se jednat o částku 1.500.000,- Kč, kterou žalobkyně žalovanému darovala. Kdyby se jednalo o půjčku, pan H. by mi tuto skutečnost řekl, protože v rozhodné době jsme se bavili o detailech.“
Svědkyně I. T. vyslechnuta v přítomnosti žalovaného dne 21. 6. 2023 dožádaným Okresním soudem v Litoměřicích, vypověděla, že „zhruba před pěti léty byli s bývalým manželem v XY na závodech XY, kde se setkali s panem H. … [P]ovyprávěl, že se setkal s paní K., znali se dobře, nabídla mu, že mu poskytne 1.500.000,- Kč. Pan H. z toho byl špatný, spekuloval, zda si peníze vzít či nevzít, ale byla to jediná možnost, jak situaci vyřešit, tak si peníze vzal. Zde nastal problém, který řešíme dosud, paní K. se rozhodla, že by chtěla finanční hotovost vrátit.“
Svědkyně J. nevypověděla, jak v odůvodnění svého rozsudku uvádí odvolací soud, že žalobkyně před ní prohlásila, že žalovanému spornou částku daruje, nýbrž že mu ji „dá“. Kromě svědkyně J. K., která uvedla do protokolu u dožádaného soudu, že „ mu (rozuměj žalovanému) paní K. chtěla dát peníze na vyplacení manželky … mělo se jednat o částku 1.500.000,- Kč, kterou žalobkyně žalovanému darovala,“ žádná ze slyšených svědkyň nepoužila slovo „daruje“ , nýbrž sloveso „dá“. Význam slovesa „dát“ neznamená významově pouze „darovat“, nýbrž je použitelné též ve významu „ odevzdat ke spotřebování či k jinému využití“ a není vyloučeno, že jím může být míněno „odevzdat jako zápůjčku“. To, že si žalovaný použitý výraz „dá“ vysvětlil jako dar kontrastuje s žalobními tvrzeními žalobkyně, její výpovědí, stejně jako s výpovědí svědka J. T. a výpovědí svědkyně R. H., kteří všichni naopak hovoří o (zá)půjčce.
Odvolací soud nevysvětlil, z jakého důvodu považuje výpověď svědka J. T. za „osamocenou“, když všechny slyšené svědkyně o tvrzeném daru slyšely rovněž zprostředkovaně – od žalovaného, a z jakého důvodu neprovedl (nezopakoval) výpovědi účastníků řízení, aby odstranil rozpory v jednotlivých výpovědích.
Lze uzavřít, že dovolatelkou zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu je v extrémním rozporu s provedenými důkazy; není jimi zásadně podložen (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Protože dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nezbylo než konstatovat, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem byl žalobkyní uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Václav Duda
předseda senátu