ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1050.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1050/2023-11360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2024 o dovolání obviněného Jiřího Feixe , nar. 9. 5. 1974, bytem Klášterní 38, 277 01 Dolní Beřkovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2022 č. j. 9 To 53/2022-10170, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 47 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Jiřího Feixe odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022 č. j. 47 T 5/2021-8876 byl obviněný Jiří Feix (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) v trestní věci dalších spoluobviněných šesti fyzických a čtyř právnických osob – uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ohledně skutku uvedeném v tomto rozsudku pod bodem I a dále ve vztahu ke skutku označeném v tomto rozsudku pod bodem II byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Podstata jeho protiprávního jednání spočívá zkráceně v tom, že
I. jako jediný jednatel obchodní společnosti Jiří Feix, s. r. o., za tuto nakupoval od spoluobviněných osob jimi nakupovaný a následně distribuovaný minerální olej, přičemž v rozsudku vyjmenované spoluobviněné osoby takto jednaly v úmyslu zkrátit spotřební daň a daň z přidané hodnoty za pomoci mj. i obviněného Jiřího Feixe, kdy takto zastřely výsledný prodej tohoto minerálního oleje jako paliva pro pohon motorů na území České republiky, a namísto toho na průvodních listinách uváděly jako cílovou destinaci Bulharsko, čímž obviněný Jiří Feix umožnil spoluobviněným osobám zkrátit spotřební daň podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, které minerální olej prodávaný na území České republiky podléhal, a zároveň také daň z přijatých zdanitelných plnění podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidaného hodnoty, neboť spoluobviněné osoby nevystavovaly k prodávanému zboží řádné daňové doklady, které by mohly sloužit ke správnému a pravdivému zjištění těchto daní,
II. jako jediný jednatel obchodní společnosti Jiří Feix, s. r. o., opatřil falzifikáty daňových dokladů deklarující nákup motorové nafty a jiného drobného zboží a v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty je nechal zaúčtovat do účetnictví společnosti Jiří Feix, s. r. o., přičemž tyto se tak staly podklady nepravdivých daňových přiznání, čímž úmyslně ponížil daňovou povinnost a nadto v některých případech vylákal i nadměrný odpočet této daně.
2. Za tyto zločiny byl obviněnému Jiřímu Feixovi podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu 5 (pěti) let. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestech ostatních spoluobviněných včetně odkázání poškozených s jejich nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Jiří Feix, a některé další spoluobviněné fyzické a právnické osoby odvolání. O nich rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2022 č. j. 9 To 53/2022-10170. Ohledně obviněného Jiřího Feixe pak rozhodl tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o trestu. Znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že uznal obviněného Jiřího Feixe vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (shodná právní kvalifikace jako v rozsudku nalézacího soudu) ohledně skutku uvedeného pod bodem I, když tento modifikoval především co do objemu nakoupených minerálních olejů a výše zkrácené daně, a to ve prospěch všech zúčastněných, tedy i obviněného Jiřího Feixe, neboť vzal za prokázané hodnoty nižší (v ostatním se jednalo o stylistické úpravy bez zásahu do skutkových zjištění). Z podnětů odvoláních ostatních spoluobviněných a poškozené pak zrušil a znovu rozhodl i ohledně jiných částí napadeného rozsudku, což se však již obviněného Jiřího Feixe nikterak nedotklo.
4. Za skutkově modifikované jednání v bodě I. a za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku podle bodu ad II. skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, který zůstal tímto rozhodnutím nedotčen, Vrchní soud v Praze uložil obviněnému Jiřímu Feixovi podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 5 (pěti) let. Zároveň mu byla podle §82 odst. 3 tr. zákoníku uložena povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev s předmětem podnikání veškeré autodopravy na dobu 5 (pěti) let.
5. Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný Jiří Feix dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy že soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku jeho jednání a zároveň jsou jejich skutková zjištění dovozující nepřímý úmysl v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení, vymezil dovolací důvody a předstřel vlastní verzi skutkového stavu ve vztahu k trestné činnosti páchané spoluobviněnými osobami. Dále zdůraznil, že své dovolání podává vůči závěru o naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, který je založen toliko na předpokladu, že znal původ a podstatu dodávaných pohonných hmot a současně i původ poskytovaných účtenek, což ovšem v předchozím řízení popřel. Naopak setrval na názoru, že nevěděl, že spoluobviněnými dodávané pohonné hmoty nejsou čerpány na stanicích, ze kterých pochází i přikládané účtenky. Namítl, že ačkoliv je jeho vědomost dovozována mimo jiné z toho, že prodával tyto pohonné hmoty i svým zaměstnancům pod cenou stanovenou na účtenkách, tak se jedná o zcela běžný jev, kdy zaměstnavatel poskytuje svým zaměstnancům benefity, na kterých i tratí. Zároveň pak konstatoval, že je takový závěr soudů nelogický, neboť buď by prodával za plnou cenu a vydělával nebo naopak za cenu bez spotřební daně, aby neprodělával. Stejně tak zdůraznil, že se vůbec nezabýval ekonomikou a logikou jednání spoluobviněného M., který mu naftu zavážel pouze za cenu natankované nafty bez jakékoliv přirážky. Soudy se též nezabývaly možností, že spoluobviněný M. mohl mít u těchto stanic slevu za objem. Nelze mu tedy absenci logiky a ekonomického profitu v jednání jiných osob klást k tíži. Ani skutečnost, že jako velkoodběratel mohl mít za naftu nižší cenu než od spoluobviněného M., který by mu ji dodával za maloobchodní cenu na čerpací stanici, podle dovolatele nemůže obstát, neboť je to ryze obchodní rozhodnutí dovolatele. Stejně tak nelze ani usuzovat na vědomost obviněného o tom, že předkládané účtenky jsou falzifikáty, pouze z toho, že obsahují i jiné drobné zboží. Tento závěr je nadto podepřen předpokladem, že toto zboží nebylo skutečně současně dodáno. Současně připomněl, že falzifikáty byly natolik zdařilé, že je fakticky nebylo možné rozeznat od originálu. Sám dovolatel koneckonců své účetnictví bezelstně odevzdal orgánům činným v trestním řízení, což by v případě, kdy by si byl falešnosti účtenek vědom, nedávalo smysl. Zároveň upozorňuje, že soudy použily nepřípustný argument kruhem, neboť povědomí o původu hmot je vyvozeno z jejich povahy (minerální olej), přičemž povaha těchto hmot měla být známa na základě jejich původu. Obviněný tedy uzavřel, že takto prezentované nepřímé důkazy nemohou obstát pro závěr o vině úmyslným trestným činem. To koneckonců potvrzují i závěry od kompletního vyhodnocení akce Divoch (odposlechy), ze kterých je patrno, že obviněný o původu a povaze distribuovaných pohonných hmot nic nevěděl. Následně požadoval uplatnění zásady in dubio pro reo ve vztahu k závěru o přímé souvislosti mezi použitím minerálního oleje a závady na autě obviněného, která nebyla prokázána, ale v souladu s tímto pravidlem měla být ve prospěch obviněného vykládána, neboť na první pohled nelze naftu od minerálního oleje rozeznat. Z provedeného dokazování tak nevyplývá ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů vylučující pochybnosti o vině dovolatele. Závěrem tedy zopakoval, že nebylo prokázáno, že by věděl o skutečné povaze falzifikátů účtenek nebo samotných pohonných hmot, nevěděl ani o způsobu, jakým spoluobviněný opatřuje minerální olej a jak s ním nakládá, takže mu nemohl pomoci v krácení daně. Stejně tak pokud do svého účetnictví zahrnul odpočty za zboží, které podle svého nejlepšího vědomí a svědomí nakoupil, nemohl krátit daň v přímém ani nepřímém úmyslu. Na základě shora uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k a násl. tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2022 sp. zn. 9 To 53/2022 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022 sp. zn. 47 T 5/2021 a zprostil obviněného obžaloby, popřípadě, aby věc vrátil k dalšímu řízení.
7. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dovolacích námitek obviněného uzavřel, že tyto nejsou zcela přesně ukotveny v rámci vznesených dovolacích důvodů, avšak současně se těmito výtkami a vysvětlení závěru o úmyslném jednání zabýval jak Městský soud v Praze (bod 78 až 81 odůvodnění rozsudku), tak Vrchní soud v Praze (bod 40 až 43 odůvodnění rozsudku). Podle názoru státního zástupce se nabízí zohlednit především množství nakupovaného minerálního oleje bez patřičné smluvní dokumentace a fakturace a srovnání se způsobem páchání činu ostatními spoluobviněnými. K požadavku na aplikaci zásady in dubio pro reo uvedl, že tato by měla své místo v případě skutečně existujícího patového skutkového stavu, který ovšem v této věci nenastal a samotná skutečnost, že soud žádné pochybnosti nemá, avšak tento jeho názor obviněný nesdílí, porušení této zásady nezakládá. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r tr. ř., a to i v případě přijetí jiného rozhodnutí.
8. K takto podanému vyjádření zaslal dovolatel písemnou repliku. V té v podstatě trvá na svém stanovisku, že o falsifikátech účtenek nevěděl a nelze mu bez jakéhokoli důkazu tuto vědomost přičítat. Taktéž zmiňovanou neexistenci dokumentace a fakturace za usvědčující důkaz nepovažuje. Jednalo se o svobodnou dohodu smluvních stran na takové formě spolupráce. V závěru vznáší úvahu týkající se pravděpodobnosti ohledně vědomosti dovolatele o pravé podstatě uskutečněných obchodů s R. M.
9. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. V souvislosti s námitkami, které obviněný reklamoval v rámci podaného dovolání a jež jsou prakticky shodné s obhajobou uplatněnou v předcházejícím řízení, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná, respektive obviněný svojí dovolací argumentací toliko opakuje uplatněnou obhajobu, přičemž ovšem zcela ignoruje skutečnost, že se s ní již náležitě zabývaly nalézací i odvolací soud a v závěrech svých rozhodnutí se s ní vypořádaly.
14. Primárně je nutno konstatovat, že obviněný brojí toliko vůči závěru o úmyslném jednání, přičemž z konstrukce jeho dovolání je patrno, že se snaží docílit vyvinění s odkazem na vlastní nevědomost o původu a podstatě látek, které mu byly dodávány, a účtenek, které mu s nimi byly předkládány. Zároveň zcela přesně nerozlišuje mezi zvolenými dovolacími důvody a jeho argumentace je v tomto ohledu značně obecná a zároveň se překrývá. Obviněný se stručně shrnuto omezil na předestření vlastní verze hodnocení důkazů a z nich takto vzešlých skutkových zjištění, a to zcela izolovaně ve vztahu ke každému dílčímu nepřímému důkazu, kterým soudy odůvodnily své skutkové závěry. Takovýto způsob vystavění dovolání je ovšem zjevně mimo mantinely dovolacího přezkumu, neboť nereaguje na vymezený okruh případů, pro které je možné se tohoto mimořádného opravného prostředku domáhat /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Jak již bylo naznačeno, dovolatel vyjadřuje své vlastní přesvědčení a zároveň verzi o tom, jak měly být hodnoceny jednotlivé důkazy, avšak činí tak zcela selektivně ba přímo izolovaně od ostatních důkazů, tedy zcela tendenčně a účelově a na základě tohoto pojetí pak dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, vyznívajícím pochopitelně v jeho prospěch. Takovéto argumentaci ovšem Nejvyšší soud nemohl přiznat jakoukoliv relevanci. Naopak je v tomto možné odkázat zejména na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, podpořené odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v Praze. Z nich je zcela evidentní, proč neuvěřily verzi obviněného, který sám sebe vylíčil jako oběť trestného jednání spoluobviněných osob a odmítl akceptovat řetězec nepřímých důkazů svědčících proti němu. Konkrétně lze stručně uvést, že argument poskytování benefitů zaměstnancům je ve světle všech provedených skutkových zjištění poněkud marginální, neboť obviněnému není kladeno za vinu, že poskytoval svým zaměstnancům palivo za nižší ceny. Tato skutečnost pouze podpůrně dokazuje, že cena uvedená na falzifikátech účtenek nebyla ta, kterou za dodané látky skutečně platil. Spekulace o tom, že by v takovém případě jistě do ceny promítl i spotřební daň, nelze vzhledem k podstatě jemu prokázaného jednání než označit za čirou fabulaci ve snaze vytvořit dojem logiky jednání, respektive naopak nelogického řetězce přijatých skutkových zjištění. Především je pak možné akcentovat i zjevnou nelogičnost v jednání spoluobviněného R. M., který by zavážel obviněnému pohonné hmoty na základě toliko dobré vůle či vidiny slevy za objem, a to hned od několika poskytovatelů pohonných hmot (podle předložených účtenek). Zároveň nelze soudům vytýkat ani to, pokud upozornily na skutečnost, že na předložených účtenkách se pravidelně nacházelo i jiné drobné zboží, které nesporně dodáváno nebylo. V souhrnu těchto nepřímých důkazů, respektive z nich vzešlých skutkových zjištění učiněných předchozími soudy, vyvstal jediný možný a logický závěr, a to ten, že obviněný si byl zcela zjevně vědom svého postavení v rámci spoluobviněnými vytvořené obchodní sítě a s vidinou ekonomického profitu mimo jiné na úkor daňových povinností ji svým jednáním podporoval a pomáhal v jejím chodu. V podrobnostech pak lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 78 až 81 a v rozsudku soudu druhého stupně pak v bodech 42 a 43, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za účelné tyto argumenty opětovně uvádět či je více doplňovat.
15. Nelze si nepovšimnout, že ačkoliv obviněný pravidlo in dubio pro reo zmínil toliko v rámci zcela marginální epizody stran opravy auta, jeho celá argumentace je vystavěna právě na snaze vnést do jinak uceleného skutkového děje stín pochybnosti. Jeví se proto vhodným připomenout obecná východiska aplikace tohoto pravidla. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost “ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). Nejvyšší soud pak v napadených rozhodnutích žádné pochybnosti, a tedy ani porušení namítaného pravidla neshledal. Naopak Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry odvolacího, potažmo nalézacího soudu, co do rozsahu dokazování, tak i hodnocení provedených důkazů. Nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, které směřovalo jak ke skutečnostem svědčícím ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného tak, aby byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností (podle §2 odst. 5 tr. ř.) a takto získané poznatky hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a pečlivě přitom uvážil veškeré podstatné okolnosti (§2 odst. 6 tr. ř.). Některé nedostatky týkající se množství dodaných pohonných hmot a rozsahu zkrácených daní pak následně odstranil ve svém rozhodnutí odvolací soud. Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů plně dostály svým zákonným povinnostem ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř., (resp. §134 odst. 2 tr. ř.).
16. Jak je již ze shora uvedeného patrno, obviněný se výhradně omezil na polemiku s hodnotícími závěry nalézacího, potažmo odvolacího soudu, o jeho vědomém zapojení se do distribuční sítě ve formě pomoci ke krácení daně (bod I) a na to navazující vlastní krácení daně, jak je mu kladeno za vinu v bodě II. Zároveň ovšem předestřel pouze své izolované představy o tom, jak měly soudy provedené důkazy hodnotit, nebo jaký skutkový závěr měly akcentovat, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a obsahem provedených a hodnocených důkazů, který by atakoval míru intenzity potřebnou pro dovolací přezkum. Jak již bylo zmíněno shora, Nejvyšší soud coby soud dovolací se nenachází v postavení, v němž by bez dalšího měl znovu hodnotit anebo dokonce přehodnocovat důkazy provedené v předchozím řízení, a to jenom proto, že si to přeje dovolatel. Aby se tak stalo, muselo by být shledáno naplnění podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což se ale, jak již bylo konstatováno výše, nestalo. Lze tak prohlásit, že obviněný svými námitkami nenaplnil žádný z dovolacích důvodů, které uplatnil. Pokud totiž jde o jím tvrzené nesprávné právní posouzení formy jeho zavinění (úmysl), což by zdánlivě mohlo vyvolávat dojem o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak toto ve skutečnosti zůstalo pouze v rovině formální, neboť se opíralo o odlišné hodnocení důkazů, odporující skutkovým zjištěním učiněným oběma předchozími soudy, které podle názoru Nejvyššího soudu postupovaly v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jak již ostatně bylo výše konstatováno. Tudíž i takovou námitku nebylo možno označit za podřaditelnou pod posledně zmíněný hmotněprávní důvod dovolání, čili ani za způsobilou vyvolat přezkum ze strany dovolacího soudu v uvedeném směru a dosáhnout tak případně jeho kasačního rozhodnutí.
17. Na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů pak Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Jiřího Feixe odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které označil v podaném dovolání, a zároveň nenaplnilo ani jiné důvody uvedené v §265b tr. ř. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 1. 2024
JUDr. František Hrabec
předseda senátu