ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1177.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1177/2023-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného M. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 10 To 257/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 82/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 3 T 82/2023, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 27.10.2022 kolem 09:06 hodin řídil po silnici č. XY, ve směru od obce XY, nákladní motorové vozidlo zn. IVECO, reg. zn. XY, s návěsem zn. Wielton, reg. zn. XY, přičemž v úseku km 81,52 v katastru obce XY, okres XY, při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu motorovému vozidlu zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, řidičky Š. Š., a zavinil tak střet s ní, čímž jí způsobil těžký otřes mozku, lehčí formu difusního axonálního poranění mozku, drobné subarachnoidální krvácení, zlomeninu 2. krčního obratle, naštípnutí 8.–10. žebra vlevo, zlomeninu střední části kosti stehenní vpravo, zlomeninu horní části kosti lýtkové vpravo, otevřenou zlomeninu dolní části kosti holenní i lýtkové vpravo, odlomení zevní hrany kosti hlezenné vpravo, spirální zlomeninu 5. kosti zánártní, tržnou ránu pravého kolene cca 12 cm, přeříznutí vazu čéšky vpravo, povrchovou odřeninu nad lopatou kosti kyčelní vpravo, tržnou ránu na dorsu levé nohy do podkoží 2,5 cm a tržnou ránu levé ruky s dlouhodobým léčením a omezením v obvyklém způsobu života a trvalými následky ve formě fyzické i psychické .
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50.000 Kč skládající se z 50 denních sazeb po 1.000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 1 roku.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Š. Š. odkázána se svým nárokem na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 3 T 82/2023, podali poškozená a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 10 To 257/2023, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu (bod I. rozsudku). Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody rozhodl tak, že byl obviněný M. K. odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč skládajícího se ze 100 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozené zamítnuto (bod II. rozsudku).
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 10 To 257/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Obviněný ve svém dovolání uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť při ukládání trestu odvolacím soudem nebylo dostatečně odůvodněno zpřísnění tohoto trestu a odvolací soud dále nepřihlédl k některým skutečnostem důležitým pro druh a výměru uloženého trestu, a došlo tak k porušení principu proporcionality podle §38 odst. 1 tr. zákoníku a dále k porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 tr. zákoníku a k nezohlednění všech polehčujících okolností. Obviněný vyjádřil názor, že odvolací soud nepřihlédl při stanovení druhu trestu a jeho výměry k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu a k tomu, že obviněný prohlásil svou vinu. Odvolací soud ve svém odůvodnění z těchto zásad a polehčujících okolností ve své podstatě zmínil pouze prohlášení viny, takže není zřejmé, jak hodnotil údajnou „nepřiměřenost trestu zákazu řízení motorových vozidel“ ve vztahu k ostatním zásadám pro ukládání trestu a zejména k ostatním polehčujícím okolnostem. Závěr odvolacího soudu ohledně zohlednění prohlášení viny ve vztahu ke zpřísnění trestu zákazu řízení motorových vozidel považuje obviněný za nepodložený a účelový. Odvolací soud také zcela pominul, zda při ukládání nového přísnějšího trestu také hodnotil trestní bezúhonnost, doznání obviněného, nedbalostní charakter trestného činu, ani to, jak se obviněný choval po činu a že po celou dobu spolupracoval. Nebyla zohledněna ani skutečnost, že řidičský průkaz potřebuje k výkonu své profese, kterou tudíž 18 měsíců nemůže vykonávat, a ještě navíc k tomu mu byl zvýšen i peněžitý trest.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání směřuje pouze proti výroku o trestu, když dovolatel dovolání opírá pouze o zásadu proporcionality trestních sankcí s tím, že mu byly uloženy tresty nepřiměřeně přísné. Dovolání je tedy podáno mimo dovolací důvody. Pokud dovolatel namítl nepřiměřenou přísnost uložených trestů, připomněl rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Přiměřenost trestu by mohl dovolací soud posoudit pouze ve dvou případech. Jednak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem sp. zn. II. ÚS 492/2017 a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí.
9. K proporcionalitě trestních sankcí pak citoval judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž uvedl, že v judikovaných věcech bylo dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí velmi restriktivně, s požadavkem na extrémní a nepřiměřený zásah trestu do osobní sféry odsouzeného. Pokud Nejvyšší soud porušení této zásady shledal, s jednou výjimkou se jednalo o nepodmíněné tresty odnětí svobody. Je zřejmé, že tresty uložené dovolateli nemají žádný znak, z něhož by bylo možno dovodit jejich extrémní nespravedlnost ve smyslu shora citované judikatury. Dovolateli nebyl uložen trest odnětí svobody, tím méně trest nepodmíněný. Dovolateli byl uložen pouze peněžitý trest ve výměře 100.000 Kč a trest zákazu činnosti na dobu 18 měsíců. Odvolací soud v bodu 9 odůvodnění svého rozsudku uložení uvedených trestů přesvědčivě odůvodnil. Zejména zde vyjádřil, jakou konkrétní měrou zmírnil trest zákazu činnosti vzhledem k dovolatelovu uznání viny. Nelze pominout ani trvalé následky na zdraví poškozené a její pocit uvedený v bodu 6 citovaného rozsudku, že nižší trest by byl proto nespravedlivý. Z hlediska zásady proporcionality trestních sankcí je tak zřejmé, že uložené tresty jsou zcela proporcionální vině a poměrům dovolatele.
10. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když fakticky zpochybnil uložený peněžitý trest a trest zákazu činnosti s tím, že mu byly tyto tresty uloženy nepřiměřeně přísné.
15. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že argumentace obviněného je pouhou polemikou s uloženou výší trestu. Obviněný, jak již bylo naznačeno, uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně svou argumentací se zjevně míjí s účelem tohoto dovolacího důvodu. Je třeba upozornit, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Dovolatel rozporoval přiměřenost uložených trestů – peněžitého a zákazu činnosti. Trest vnímá jako přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tedy v rozporu s proporcionalitou zásahu státu do jeho základních práv. Zde je nutno uvést, že pokud směřuje dovolání obviněného do uloženého trestu, který považuje pouze za nepřiměřený, tak takovou námitku pod uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod, podřadit nelze.
17. Je možno připustit, že jistý průlom do shora naznačeného závěru může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony.
18. Přiměřenost trestu by mohl dovolací soud posuzovat pouze ve dvou případech. Jednak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 492/2017. A dále mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. V tomto případě se jedná o otázku hmotněprávní, tedy pokud byl uložen trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. V takovém případě by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Taková situace však v předmětné věci nenastala.
19. Nejvyšší soud nezjistil, že by soud druhého stupně uložil dovolateli extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest, neboť jak peněžitý trest, tak trest zákazu činnosti, byl uložen s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného přečinu, a to při spodní hranici sazeb stanovených v trestním zákoníku. Soud druhého stupně navíc v bodě 9 odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vyložil, proč naopak považuje tresty uložené soudem prvního stupně za nepřiměřeně mírné. Přitom zejména odkázal na okolnosti spáchaného skutku, závažnost zranění s trvalými následky a řidičskou nekázeň obviněného. Zdůraznil, že peněžitý trest byl obviněnému ukládán za trestný čin, za který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do čtyř let, a rovněž uvedl, že obviněný měl 5 záznamů v evidenční kartě řidiče. Proto změnil na podkladě odvolání státního zástupce obviněnému původně uložený trest soudem prvního stupně, když stanovil jako přiměřený počet denních sazeb sto, což představuje peněžitý trest v celkové výměře 100 000 Kč. Obdobné pochybení shledal i ohledně trestu zákazu činnosti, neboť obviněný se trestné činnosti dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla, když významným způsobem porušil pravidla silničního provozu a způsobil následek, který soud prvního stupně správně vyhodnotil jako mimořádně závažný, z tohoto důvodu přistoupil k uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel. Při výměře trestu ovšem nebyl dostatečně důsledný, neboť daný trest uložil na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, která činí od jednoho do deseti let. Odvolací soud proto obviněnému jako přiměřený daný trest uložil ve výměře 18 měsíců.
20. Nejvyšší soud neshledal vzhledem k okolnostem případu odvolacím soudem uložený trest jako extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu ve světle porušení základních práv obviněného. Nejvyšší soud musí souhlasit s odvolacím soudem, pokud zohlednil okolnosti spáchaného skutku, závažnost zranění, trvalé následky na zdraví poškozené i předchozí řidičskou nekázeň obviněného, přičemž v případě dovolatele byly tresty uloženy při spodní hranici zákonné trestní sazby. Co se týče přiměřenosti trestu, Ústavní soud v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií dle ustanovení §39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Dovolateli byl ukládán trest podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, byl tedy ohrožen sazbou trestu odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do čtyř let. Pokud mu byl uložen trest peněžitý ve výměře 100.000 Kč a trest zákazu činnosti na dobu 18 měsíců, stěží lze uložený trest považovat za nepřiměřeně přísný. Odvolací soud vzal v potaz všechny rozhodující okolnosti zohledněné soudem prvního stupně a přihlédl také k tomu, že obviněný prohlásil svoji vinu a soud takové prohlášení přijal. Uvedeným úvahám odvolacího soudu uvedeným v bodě 9 odůvodnění jeho rozsudku nelze ničeho vytknout a Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje i po věcné stránce. Nelze tedy uvažovat o tom, že tresty uložené obviněnému jsou extrémně přísné a zjevně nespravedlivé.
21. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné nejen pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný.
22. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b“. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu