ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.1200.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1200/2023-1470
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovoláních obviněného 1. Tomáše Kudryho, a obviněné 2. K. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023 č. j. 9 To 197/2023-1400, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 115/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Tomáše Kudryho a K. K. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 1. 2023 č. j. 19 T 115/2020-939 byl obviněný Tomáš Kudry (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) v bodě I uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (skutek I.), kterého se dopustil tím, že
jako jediný jednatel a společník společnosti GREEN EMPIRE, s. r. o., IČ:03506843, se sídlem Silurská 1175, Praha 5, PSČ 152 00, uplatnil dne 27. 12. 2017 u finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územního pracoviště pro Prahu 5, v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2017 odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu na základě fiktivních faktur od dodavatele CONCENTIO, s. r. o., a to konkrétně:
a) faktury č. 271117 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 27. 11. 2017 za skleněné tabule ve výši základu daně 467.500 Kč, přičemž daň z přidané hodnoty činila 98.175 Kč,
b) faktury č. 101117 s datem uskutečněného zdanitelného plnění 10. 11. 2017 za podnájem bytových jednotek č. 7 a č. 8 na adrese XY, ve výši základu daně 1.080.000 Kč, přičemž daň z přidané hodnoty činila 226.800 Kč,
ačkoliv věděl, že tato plnění nebyla společností nikdy přijata a nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu je v rozporu a ustanovením §72 a 73 zákona č. 235/2001 Sb., o dani z přidané hodnoty a pokusil se tak záměrně, za pomoci V. K. a K. K., osob jednajících za společnost CONCENTIO, s. r. o., vylákat neoprávněnou výhodu na dani z přidané hodnoty v celkové výši 324.975 Kč, přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu nedošlo v důsledku zahájení řízení správcem daně.
2. Za to mu byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců.
3. Týmž rozsudkem byla obviněná K. K. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) v bodě III uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když tohoto jednání se dopustila tak, že
v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2017, jako osoba jednající za společnost C, s. r. o., podepsala účelově vytvořené podnájemní smlouvy datované ke dni 2. 1. 2017, týkající se bytových jednotek č. 7 a č. 8 na adrese XY, které měly být podnajaty společnosti GREEN EMPIRE, s .r. o., IČ: 0350684, se sídlem Silurská 1175, Praha 5, PSČ 152 00, zastoupené jednatelem a společníkem Tomášem Kudrym, ačkoliv věděla, že tato plnění nebyla nikdy uskutečněna a podnájemní smlouvy, jakož i faktura č. 101117, kterou vystavil za společnost CONCENTIO, s. r. o., pro společnost GREEN EMPIRE, s. r. o., V. K., byly vyhotoveny pouze za účelem vylákání neoprávněné výhody na dani z přidané hodnoty ve výši 226.800 Kč za zdaňovací období listopad 2017, přičemž k vyplacení nadměrného odpočtu nedošlo v důsledku zahájení řízení správcem daně.
4. Za uvedené jednání jí byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku vyměřen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou¨) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) roků.
5. Stejným rozsudkem pak byli odsouzeni i další spoluobvinění (V. K. a GREEN EMPIRE, s. r. o.).
6. Proti shora uvedenému rozsudku obvodního soudu podali odvolání všichni jmenovaní obvinění, o nichž následně Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 7. 2023 č. j. 9 To 197/2023-1400 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
7. Toto usnesení Městského soudu v Praze napadli obvinění Tomáš Kudry a K. K. prostřednictvím společného obhájce dovoláními, která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
8. V rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapitulovali dosavadní průběh řízení, vytyčili dovolací důvody a shrnuli, že údajná trestná činnost obou měla spočívat ve dvou okruzích fiktivní fakturace – za podnájem bytových jednotek a prodej skleněných tabulí. Předeslali, že v řízení fiktivnost těchto transakcí nebyla prokázána a nebyla tedy ani vyvrácena obhajoba obviněných. Zároveň pak soud nalézací, potažmo odvolací porušily své zákonné povinnosti, když nedoplnily dokazování, respektive se náležitě nevypořádaly s důkazními návrhy obhajoby, konkrétně s návrhem na výslech svědků P. N., O. V., M. P. a J. K., ačkoliv se jednalo o důkazy podstatné pro věc. Ve vztahu k podle jejich názoru nesprávným skutkovým zjištěním nejprve zrekapitulovali časovou posloupnost zkoumaných událostí a uzavřeli, že veškeré důkazy plně podporují jejich verzi skutkového děje. Vyjádřili podivení nad tím, že soudy mohly setrvat na svém nesprávném skutkovém a právním hodnocení věci, zejména když bylo citovanými svědeckými výpověďmi (svědek K., svědkyně V., svědkyně K., svědek S., svědek M., svědek Š. a svědek M.) prokázáno, že společnost GREEN EMPIRE, s. r. o., v předmětných bytových jednotkách podnikala. Obvinění také zdůraznili, že spoluobviněná společnost disponovala dostatečnou finanční částkou na úhradu předmětných údajně fiktivních závazků. Konkrétní rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nalézacího soudu pak dovolatelé vytkli zejména u výpovědí svědků V., K., S., M. a listinných důkazů stran solventnosti společnosti GREEN EMPIRE, s. r. o. Odvolacímu soudu pak vytkli, že takový postup soudu prvního stupně akceptoval. Za zásadní a skutečnosti odporující označili závěr o tom, že veškeré dokumenty vztahující se k fiktivním plněním byly vytvářeny až po termínu uskutečněného plnění. Podle názoru obviněných je v podnikatelském světě zcela běžné, že úprava obchodních prostor trvá řádově měsíce a stejně tak tomu je v případě zvýšené důvěry obchodů mezi spřízněnými subjekty v přátelském vztahu. V další části odůvodnění připomněli zásadu in dubio pro reo, neboť rozhodnutí obou soudů vzbuzují pochybnosti, jelikož jsou založeny na víře a domněnkách, a nikoliv na prokázaném skutkovém stavu. Mezi další konkrétní pochybení soudu zařadili nevěrohodnost svědků K. a J. P., kterému se věnovali v doplnění svého odvolání (bez bližší konkretizace), „nezákonnost, nelogičnost a absurdnost závěrů“ obou soudů (které odmítli a předestřeli vlastní verzi korespondující s provedenými důkazy a elementární logikou) a absenci úmyslu na straně obviněných (není v rozsudcích hodnocen a prokázán). Následně uvedli, že je k dispozici nemálo podstatných a dosud nedůvodně neprovedených důkazů, přičemž zopakovali důkazní návrhy uvedené na začátku svého mimořádného opravného prostředku. V závěrečném shrnutí pak opětovně připomněli zásadu in dubio pro reo včetně citace judikatury Ústavního soudu a nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. S ohledem na vše shora uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že obviněné zprostí obžaloby, případně aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023 sp. zn. 9 To 197/2023 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 1. 2023 sp. zn. 19 T 115/2020.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním vyjádřil písemně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.). Nejprve stručně zrekapituloval předchozí fáze řízení, dovolací argumentaci obviněných a obecná východiska jimi uplatněných dovolacích důvodů. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že nebyl žádnou z uvedených námitek naplněn, neboť všechny směřovaly vůči nesprávným skutkovým zjištěním a teprve na jejich podkladě k nesprávnému právnímu posouzení a nebyly tak způsobilé tento důvod dovolání vůbec naplnit. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ státní zástupce v předloženém mimořádném opravném prostředku shledal, avšak toliko formálně, bez patřičného opodstatnění. Poukázal na bod 27 rozsudku soudu prvního stupně, kde tento uvedl důvody, které jej vedly k odmítnutí navrhovaných důkazů, přičemž státní zástupce takový postup shledal správným a zákonným. Připomněl, že v trestním řízení není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoliv návrh na doplnění dokazování, ale toliko náležitě odůvodnit odmítnutí jeho provedení. K námitkám nesprávných skutkových zjištění poukázal na skutečnost, že obvinění nevytkli konkrétní rozpor, ale zpochybnili výsledky provedeného dokazování, respektive předkládali vlastní verzi skutkového děje. Státní zástupce sám pak ve věci žádný rozpor neshledal a výrok o vině je podložen konkrétními důkazními prostředky (výslechy K. P., R. B., J. P., Š. K., V. D. a listinných důkazů označených v rozsudku). K porušení pravidla in dubio pro reo poukázal na základní předpoklady jeho uplatnění, zároveň však konstatoval, že v nyní posuzované věci žádné pochybení tohoto charakteru neshledal. Shrnul, že skutková zjištění určující naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nejsou založena na neprovedených podstatných důkazech a námitky tvrdící opak, jsou tak zjevně neopodstatněné. Nadto námitky směřující vůči údajnému zjevnému rozporu s obsahem provedených důkazů, nejsou bez dalšího způsobilé naplnit citovaný dovolací důvod. Na základě všech shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněných Tomáše Kudryho a K. K. jsou v rozsahu v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněná a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhnul, aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a pro případ jiného rozhodnutí vyjádřil s takovým postupem souhlas podle §265r ost. 1 písm. c) tr. ř.
10. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nejprve zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
12. Předně je nutno konstatovat, že obvinění svoji argumentaci směřují i vůči rozsudku nalézacího soudu, přičemž se v konečném návrhu domáhají i jeho zrušení, avšak opomněli v rámci svého mimořádného opravného prostředku označit i odpovídající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který jediný připouští ve spojení s některým z ostatních dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. zásah i vůči rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněných zamítl po jeho přezkoumání ve veřejném zasedání, avšak tito setrvali na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku, která by zabraňovala provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o pochybení (v rozhodovací praxi dovolacího soudu nikoli neobvyklé), jež lze označit za svým způsobem formální, nezabraňující věcnému posouzení ze strany Nejvyššího soudu.
13. Obecně pak lze k jednotlivým dovolacím důvodům připomenout následující. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Pokud jde o vlastní obsah dovolání, lze se ztotožnit se státním zástupcem v tom ohledu, že stěžejní část dovolací argumentace směřuje vůči skutkovým zjištěním, kdy zčásti vůbec nenaplnila uplatněné dovolací důvody /především pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ a zčásti je pak zjevně neopodstatněná. Obvinění předkládají obsáhlé citace konkrétních důkazů či jejich hodnocení učiněné nalézacím soudem (výslech svědků K., V., K., S., M., Š., M., P.), přičemž upřednostňují určité pasáže či předkládají vlastní hodnocení jednotlivých výpovědí i pokud jde o věrohodnost konkrétních svědků. Právě tímto sobě vlastním způsobem pak dospívají k rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými předchozími soudy, avšak takový přístup nelze v rámci dovolacího řízení akceptovat. Jak bylo uvedeno shora, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy flagrantních porušení důkazního řízení, a nikoliv na situace, kdy soud nehodnotí důkazy v souladu s představou obviněných (opačný přístup by se koneckonců zcela míjel s účelem trestního řízení a dovedeno do absurdních důsledků by jej mohl paralyzovat). Takto vznesené námitky dovolatelů jsou tedy ve své podstatě pouze vyjádřením nespokojenosti s výsledky provedeného dokazování. Totožný závěr je nutno vyslovit ve vztahu k výhradám vůči nedůvodnému odmítnutí doplnění dokazování, neboť i tyto jsou založeny toliko na nesouhlasu se zamítavým rozhodnutím o důkazních návrzích obviněných a potažmo s hodnocením provedených důkazů, kdy dovolatelé vyzdvihují pouze konkrétní části výpovědí svědků, které chtějí podepřít dalšími výpověďmi. Činí tak však izolovaně, aniž by reflektovali provedené dokazování ve svém celkové souhrnu. Není posláním Nejvyššího soudu, a nebylo by to ani účelné, opakovat argumenty obsažené v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, neboť toto již učinil soud prvního stupně a po něm po uskutečněném přezkumu jeho závěry podpořil i odvolací soud, takže na výsledky tohoto procesního postupu lze plně odkázat. Dovolací senát se proto omezil toliko na konstatování, že po prostudování předložených rozhodnutí neshledal žádné z obviněnými naznačených vad, kdy naopak soud nalézací provedl pečlivé dokazování, jak co do rozsahu, tak i do jeho kvality. Veškeré takto provedené důkazy posléze hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a následná skutková zjištění náležitě formuloval, včetně odůvodnění a popisu hodnotících postupů v rámci svého rozhodnutí. Stejně tak v rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat žádné dovolateli namítané pochybení. Souhrnně lze tedy konstatovat, že soudy obou stupňů v rámci uskutečněného řízení plně respektovaly zákonné požadavky, zejména ve vztahu k provedenému dokazování podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí podle §125 tr. ř., respektive §134 odst. 2 tr. ř.
15. Stejně tak dovolací senát neshledal naplnění předpokladů pro uplatnění pravidla in dubio pro reo. Sluší se připomenout obecná východiska aplikace tohoto pravidla. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost “ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II. ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě obvinění proklamují porušení této zásady, avšak činí tak na podkladě vlastního hodnocení důkazů a z něj vyplývající verze skutkového děje, tedy zcela bez reflexe provedeného (a jak bylo zmíněno shora bezvadného) procesu dokazování. Nevznikly tedy dvě rovnocenné verze toho, jak se čin udál, neboť soudy dospěly toliko k verzi jedné, přičemž náležitě odůvodnily, proč nevzaly v úvahu variantu předloženou obviněnými, respektive zohlednily i jejich obhajobu a s tou se náležitě vypořádaly. Tato námitka tedy není vůbec způsobilá vyvolat v rámci dovolání jakékoliv účinky.
16. Co se pak týče poslední z uvedených námitek, tedy absence úmyslu na straně obviněných, je pravdou, že tomuto znaku se nalézací soud věnoval výslovně toliko v bodě 40 odůvodnění svého rozsudku, kde již shrnul závěry předchozího hodnocení důkazů, z nichž právě okolnosti svědčící o formě zavinění obviněných vyplynuly. Takový postup není pochybením, který by vyžadoval zásah dovolacího soudu, neboť v kontextu celého rozhodnutí je zcela zřejmé, že obvinění vytvořili obě fiktivní transakce a jim odpovídající doklady zcela vědomě za účelem vytvoření podmínek (tedy spíše zdání jejich reálnosti) pro uplatnění nadměrného odpočtu daně a tím získání majetkové výhody. O formě subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslu proto v tomto případě nebylo pochyb a její odůvodnění je v rámci napadeného rozhodnutí zcela zřejmé a nepochybné. Ani této námitce obsažené v dovolání proto nebylo možné v žádném případě přisvědčit.
17. V důsledku toho na základě všech výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných Tomáše Kudryho a K. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jimi uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný dovolací důvod a dílem byly zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. František Hrabec
předseda senátu