ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.20.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 20/2024-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného R. H. , t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Všehrdy, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2023 č. j. 6 To 206/2023-423, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 97/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 3. 2023 č. j. 6 T 97/2021-367 byl obviněný R. H. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za jednání spočívající (zkráceně) v tom, že
1/ v červenci roku 2020 se v XY a v XY se pod záminkou prodeje vydával za vlastníka pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, ačkoli jej nevlastnil a ani jej nebyl oprávněn prodat, a tento pozemek nabídl poškozeným Q. N. B. a M. H. N. se slevou pod podmínkou, že do prodeje nebude zapojena realitní kancelář, dne 17. 7. 2020 s poškozenými uzavřel kupní smlouvu na označený pozemek a takto od nich vylákal a převzal finanční prostředky ve výši 1.450.000 Kč jako úhradu kupní ceny, peníze si následně ponechal pro vlastní potřebu, aniž došlo k převodu vlastnického práva k pozemku na poškozené, o čemž od počátku věděl, a tímto jednáním poškozeným způsobil škodu ve výši 1.450.000 Kč, a
2/ v přesně nezjištěné době v červenci nebo v srpnu 2020 v XY pod záminkou zhotovení přípojek na vodovodní a kanalizační řad a elektřinu a zhotovení oplocení pozemku p. č. XY v katastrálním území XY vylákal od poškozených Q. N. B. a M. H. N. finanční prostředky ve výši 126.912 Kč, které převzal v centru XY jako úhradu za zhotovení přípojek a oplocení, peníze si následně ponechal pro vlastní potřebu, slíbené práce a dílo neprovedl, což od počátku ani neměl v úmyslu, a tímto jednáním poškozeným způsobil škodu ve výši 126.912 Kč.
Za to a další sbíhající se trestnou činnost byl obviněný podle 209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ohledně jeho osoby zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 4. 2021 č. j. 52 T 34/2021-123 a výrok o trestu pod bodem 1) z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 2. 2021 č. j. 24 T 97/2020-481, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody částku ve výši 1.576.912 Kč.
2. Předmětný rozsudek obviněný napadl odvoláním, které zaměřil pouze do výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem o něm rozhodl usnesením ze dne 4. 9. 2023 č. j. 6 To 206/2023-423 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný podal následně dovolání , a to formou dvou podání zpracovaných různými obhájci (Mgr. Ladislavem Malečkem ml. a JUDr. Radkou Šumerovou). V prvém z nich odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a h) tr. ř., ve druhém pak pouze na důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. V obou krajskému soudu vytkl, že dne 4. 9. 2023 konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoli se z účasti na něm řádně omluvil ze zdravotních důvodů a požádal o odročení jednání, u kterého chtěl být osobně přítomen. Připomněl, že dne 31. 8. 2023 navštívil ošetřující lékařku M., která u něho konstatovala virózu s vysokými teplotami a doporučila mu týdenní klid na lůžku do 8. 9. 2023. Tuto skutečnost sdělil soudu prostřednictvím obhájce ještě před zahájením veřejného zasedání. Fotografii příslušné lékařské zprávy se přitom obhájci neúspěšně snažil odeslat z mobilního telefonu. To se mu kvůli technickým potížím s připojením k internetu podařilo až v době závěrečné porady senátu. Ten se tak s obsahem zprávy seznámil až v samém závěru veřejného zasedání a zaznamenal jej do protokolu. V odůvodnění napadeného usnesení však uvedl, že omluva obviněného nebyla řádná a včasná. S tím však dovolatel nesouhlasí. Trvá na tom, že jeho postup za včasnou a řádnou omluvu z účasti při soudním jednání považovat lze. Závěr odvolacího soudu by podle jeho mínění vedl k obecnému znevýhodnění všech osob, které nevlastní tzv. chytré telefony s přístupem k mobilním datům. Svůj zájem o účast při veřejném zasedání pak zdůvodnil tím, že se chtěl k projednávané věci vyjádřit a zejména navrhnout další důkazy, jejichž provedení by mohlo vést k zmírnění uloženého trestu. Jestliže ho krajský soud této možnosti zbavil, když odvolání projednal v jeho nepřítomnosti bez splnění zákonných podmínek, porušil tím i jeho právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vedle této reklamované procesní vady dovolatel dále namítl, že trest, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně, je s ohledem povahu a závažnost posuzované trestné činnosti i další relevantní hlediska extrémně přísný a neslučuje se s ústavním principem proporcionality trestních sankcí. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbydou podkladu, a poté aby buď podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám, anebo podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně či soudu odvolacímu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. V rámci podání vypracovaného obhájkyní JUDr. Šumerovou současně směřoval k předsedovi dovolacího senátu podnět k rozhodnutí o odkladu či přerušení výkonu uloženého trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
4. K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Námitky obviněného k postupu krajského soudu, který konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, označil za nedůvodné. Připustil, že v obecné rovině může být účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná i tehdy, jestliže ten na ní trvá, jakkoli zákon jinak konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti výslovně nezakazuje. Na straně druhé zároveň zdůraznil, že pokud obviněný žádá o odročení již nařízeného jednání pro svou neúčast při něm, musí ji omluvit takovými důvody, které lze akceptovat a které mu v osobní účasti objektivně brání. Jedině za těchto podmínek lze omluvu obviněného považovat nejen za včasnou, ale také za řádnou. Tyto podmínky však v případě dovolatele podle názoru státního zástupce splněny nebyly. V uvedené souvislosti připomněl, že dovolatel dne 4. 9. 2023 bezprostředně před zahájením veřejného zasedání pouze sdělil ústy svého tehdejšího obhájce senátu, že má horečku a nemůže se k soudu dostavit, a zároveň požádal o odročení jednání s tím, že se jej chce napříště zúčastnit. Svou nemoc však nedoložil žádnou listinou a až následně předložil jeho obhájce senátu k nahlédnutí svůj mobilní telefon s fotografiemi dokladů, konkrétně o pracovní neschopnosti obviněného s nařízenou kontrolou na 21. 8. 2023 a dále záznam ze dne 14. 8. 2023, z něhož vyplývalo pouze tolik, že lékařka žádá o vyšetření obviněného v gastro ambulanci. Lékařku, která doklady vystavila, se ovšem nepodařilo telefonicky kontaktovat. Fotografii lékařské zprávy vystavené pro změnu jinou než ošetřující lékařkou, z níž však nebylo možno zjistit ani čas ani datum jejího vyhotovení a podle které obviněný trpěl virózou, měl teploty kolem 39 °C a byl mu doporučen týdenní klid na lůžku, předložil obhájce odvolacímu senátu až po jeho závěrečné poradě. První skupinu zmíněných dokladů pokládá státní zástupce pro řešení otázky zdravotní indispozice obviněného v den konání veřejného zasedání za naprosto bezpředmětnou už s ohledem na datum jejich vystavení. Pokud jde o poslední lékařskou zprávu, z té podle jeho mínění nevyplývá kategorický závěr o tom, že obviněný se pro nemoc nemohl k soudu dostavit. Zpráva byla navíc předložena opožděně, přestože obviněnému nic nebránilo v tom, aby ji soudu zaslal včas. Tvrzené technické problémy jeho komunikace s obhájcem pak zajisté nebyly takového charakteru, aby trvaly čtyři dny. K této části dovolání tedy státní zástupce shrnul, že krajský soud neměl za povinnost vyhovět žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání a jestliže je provedl v jeho nepřítomnosti, nejenže nepostupoval v rozporu se zákonem, ale ani neporušil ústavně garantované právo na spravedlivý proces. K výhradám dovolatele vůči uložené sankci pak podotkl, že její nepřiměřenou přísnost prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. vytýkat nelze. Nad jejich rámec je Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn reagovat pouze na tresty extrémně přísné a nespravedlivé, kdy lze hovořit o porušení zásady proporcionality trestní represe. Jakkoli trest odnětí svobody, který byl obviněnému v dané věci uložen na dobu čtyř a půl roku, lze považovat za poměrně vysoký, stále jde o výměru v dolní polovině trestní sazby uvedené v §209 odst. 4 tr. zákoníku. Kromě toho byl tento trest ukládán jako souhrnný za více trestných činů a v úvahu byla vzata i trestní minulost obviněného a další okolnosti rozvedené v bodech 4 a násl. rozsudku soudu prvního stupně. Při jejich zohlednění se sankce jako natolik přísná, aby bylo možno uvažovat o její protiústavnosti, nejeví. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), h) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Úvodem je nutno poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měl obviněný vůči usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , a to v jeho druhé alternativě. Ta dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Podstata této alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Absenci příslušného formálního odkazu nicméně Nejvyšší soud nepovažoval za natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na zjištění, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo vadami zakládajícími existenci deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), h) tr. ř., které obviněný explicitně označil.
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zaměřen na situace, kdy v průběhu trestního řízení došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Relevantně jej lze uplatnit námitkou, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (k tomu srov. také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Smyslem a účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je v zásadě to, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem ke skutečnostem, které jsou mu v obžalobě kladeny za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. I proto jsou trestním řádem odlišně stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, oproti podmínkám, za kterých lze jednat v jeho nepřítomnosti ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
9. K porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání , jak namítl dovolatel, může dojít zejména tím, že soud druhého stupně jednal bez jeho osobní účasti v rozporu s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. Podle něj lze totiž v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu může být dále nezbytná tehdy, jestliže se ho soud rozhodl předvolat a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na které poukázala obhajoba, je obviněnému třeba umožnit účast u veřejného zasedání také v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publ. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621). Nejvyšší soud však zároveň připomíná, že ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, podle nějž je nutno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. posuzovat nikoli pouze z formálního hlediska, ale také z hlediska materiálního. To znamená, že v každé konkrétní trestní věci důsledně zkoumá i to, do jaké míry a v jaké kvalitě namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov. např. jeho usnesení ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 6 Tdo 194/2015-II). Při předmětném hodnocení tak mimo jiné zaměřuje svou pozornost na to, zda byl dovolatel v řízení před odvolacím soudem zastoupen přítomným obhájcem a zda ve veřejném zasedání bylo prováděno dokazování, v jehož důsledku došlo k revizi skutkových zjištění nebo k významnému posunu v úvahách o uložení odpovídajícího trestu, anebo se odrazilo ve významnější revizi výroku o náhradě škody, to vše v neprospěch nepřítomného obviněného.
10. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku reklamoval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací založenou na tom, že mu bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jednání odvolacího soudu, kterého v budoucnu hodlal využít, přestože svou plánovanou neúčast z již nařízeného veřejného zasedání na den 4. 9. 2023 omluvil včas a řádně takovými objektivními skutečnostmi, které odůvodňovaly jeho odročení. Takovou námitku sice bylo možno z hlediska zvoleného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní, ovšem zároveň postrádala věcné opodstatnění.
11. Nejvyšší soud ve shodě se soudem druhého stupně dospěl k názoru, že řešená omluva obviněného neskýtala dostatečný podklad pro závěr, že mu údajný nepříznivý zdravotní stav skutečně znemožnil dostavit se osobně ke krajskému soudu a zúčastnit se jeho jednání. Formální překážku konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti tak v nynější věci neshledal, a to z důvodů, které v bodě 6 písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí výstižně popsal již krajský soud. Jeho strukturované úvahy není třeba znovu parafrázovat a pro stručnost lze na ně v plném rozsahu odkázat. Z hlediska materiálního je pak nutno zdůraznit, že obviněný své odvolání zaměřil pouze na výhrady vůči výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců, který vnímal a vnímá jako nepřiměřeně přísný. Své konkrétní námitky podrobně prezentoval v písemném odůvodnění řádného opravného prostředku ze dne 5. 6. 2023, kde zároveň vylíčil všechny skutečnosti, pro něž by mu podle jeho přesvědčení měla být uložena méně citelná sankce (č. l. 1062 spisu). Tyto výhrady pak přímo ve veřejném zasedání ústně tlumočil i jeho tehdejší obhájce Mgr. Vlastimil Beránek, řádně vykonávající úkony obhajoby. V odvolání samém ani ve veřejném zasedání obviněný, resp. jeho obhájce, neformulovali byť jediný návrh na doplnění dokazování k zjištění dalších skutečností významných pro posouzení otázky volby adekvátního druhu a výměry trestu. Žádné další důkazy v tomto směru neprovedl z vlastní iniciativy ani soud druhého stupně. Dlužno podotknout, že mezi podáním odvolání a jeho věcným projednáním uplynula doba bezmála tří měsíců, během nichž měl obviněný možnost svou argumentaci výrazně obohatit a eventuálně označit i důkazy, které bude třeba ještě doplnit. Jestliže tak z nepochopitelných důvodů neučinil, jeví se jeho dovolací argument, že chtěl u krajského soudu „navrhnout další důkazy, na základě kterých by mohlo dojít k snížení trestu odnětí svobody uloženého prvoinstančním soudem“, jako ryze účelový a nevěrohodný. Vzhledem k učiněným poznatkům tudíž dovolací senát nemohl námitce obviněného, že byl postupem soudu druhého stupně zkrácen v právu na obhajobu, a to dokonce v kvalitě předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., v žádném případě přisvědčit.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, které tkví v právním posouzení samotného jednání pachatele nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Za tzv. jiné nesprávné hmotněprávní právní posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu lze přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu považovat jen specifické vady rozhodnutí spočívající v chybném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. odst. 2 tr. zákoníku anebo společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
13. Žádnou kvalifikovanou námitku, která by se týkala problematiky trestání souběhů (mnohosti) jeho trestné činnosti, však obviněný nenabídl a lze tedy konstatovat, že jeho formální odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neměl právní relevanci. Jestliže v dovolání výslovně uvedl, že mu byl uložen „trest, který zákon nepřipouští“, patrně přehlédl novelizaci trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., v jejímž důsledku doznal změn i výčet dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Podle něj již nelze „nepřípustnost uloženého trestu“ relevantně namítat s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak tomu bylo dříve, nýbrž s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Samotné výhrady obviněného by ovšem nebylo možno podřadit ani pod posledně zmíněný dovolací důvod, neboť se ve skutečnosti specifických otázek přípustnosti druhu uloženého trestu nebo (ne)zákonnosti jeho výměry netýkaly. Jen pro úplnost tak dovolací senát konstatuje, že obviněný byl v nynější věci odsuzován mimo jiné za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od dvou do osmi let. Pokud mu tedy nalézací soud uložil tento trest ve výměře padesáti čtyř měsíců (tj. čtyř a půl roku), jednalo se nesporně o sankci zákonnou co do druhu, i pokud šlo o její výměru.
14. Nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání obecně namítat nelze (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný přístup by neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu, a to i při zákonnosti postupu, jehož soud použil v konkrétním případě. To by bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. Takový záměr zákonodárce zajisté nesledoval.
15. K případnému přezkumu výroku o trestu nad rámec obsahového zaměření dovolacích důvodů přistupuje Nejvyšší soud jen zcela výjimečně tehdy, je-li konfrontován se situací, kdy se uložená sankce vskutku jeví jako natolik přísná a neodůvodněná, že atakuje princip proporcionality a humánnosti trestního postihu a v širším smyslu slova ostře koliduje se samotným ústavně garantovaným právem jednotlivce na osobní svobodu. Nositelem takových vlastností však nepodmíněný trest odnětí svobody s výměrou v dolní polovině zákonné trestní sazby podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, který byl nadto dovolateli uložen jako souhrnný i za další sbíhající se úmyslnou majetkovou trestnou činnost, zcela jistě není. Zvláště pak ne, pokud se ani zdaleka nejednalo o jeho první konflikt se zákonem s trestněprávním rozměrem.
16. Závěrem lze tedy shrnout, že obviněný R. H. uplatnil jednak námitky, které se s věcným zaměřením dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zcela míjely, a jednak výhrady, které z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. neměly opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
17. Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněného k rozhodnutí o odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., předseda dovolacího senátu v jeho případě důvody k tomuto fakultativnímu postupu neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. František Hrabec
předseda senátu