ECLI:CZ:NS:2024:4.TDO.66.2024.1
sp. zn. 4 Tdo 66/2024-989
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2024 o dovolání obviněného K. C. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023 č. j. 8 To 87/2023-882, v trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. C. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023 č. j. 45 T 4/2023-829 byl obviněný K. C. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
dne 30 .6. 2022 v blíže nezjištěné době ve večerních hodinách na adrese XY, ve vybydleném rodinném domě sloužícím jako squat, po předchozí slovní a následně i fyzické rozepři s poškozeným D. R., s nímž shora uvedený squat sdílel, bodl zprvu poškozeného ručním vrtákem do dřeva tzv. nebozezem, s délkou vrtáku 10 cm, do oblasti zad, v dalším útoku mu ale v tomto okamžiku zabránil ve squatu též přítomný svědek A. S., který k obžalovanému přistoupil, nebozez mu z ruky vytrhl a zahodil pod okno mezi další věci, přičemž se snažil oba uklidnit, což se mu ale nezdařilo, poškozený pokračoval ve slovním napadání obžalovaného, a poté, co svědek A. S. ze squatu odešel, dne 1.7.2022 v době kolem 02:45 hodin obžalovaný v úmyslu poškozeného usmrtit bodal ho opakovaně za použití dvou nožů s keramickým povrchem o délce čepelí 9 cm, které držel každý v jedné ruce, a způsobil mu celkem deset bodných ran do oblasti hrudní dutiny, nadbřišku, levé paže a zad a pět povrchních řezných ran ve vlasaté části pravé temenní krajiny hlavy, v levé bederní krajině a na pravém předloktí, z nichž vážným a život bezprostředně ohrožujícím poraněním bylo šest bodných ran zasazených opakovaně a velkou silou do oblasti hrudní a břišní dutiny, kdy se jednalo konkrétně o bodnou ránu vpředu na hrudníku vlevo pronikající druhým mezižebřím do levé hrudní dutiny s nářezem třetího žebra, bodnou ránu vpředu na hrudníku vlevo pronikající osmým mezižebřím do levé hrudní dutiny, bodnou ránu vpředu na hrudníku vpravo při hrudní kosti délky 2,2 cm s nářezem třetího žebra, bodnu ránu nadbřišku s průbodem bránice, pětinásobným bodným poraněním stěny lačníku a bodným poraněním zevní vrstvy stěny přechodu příčného a sestupného tračníku a dvě bodné rány na hrudníku a v nadbřišku vpravo pronikající do pravé hrudní dutiny, a i když se poškozenému přes tato způsobená život ohrožující zranění podařilo z místa činu utéci na ulici, kde mu svědek R. F., který náhodně projížděl kolem, přivolal RZS, kterou byl následně v kritickém stavu transportován do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, dne 2.7.2022 v 22:30 hodin na následky způsobených zranění zemřel, přičemž příčinou jeho smrti byl pokrvácivý šok při mnohačetných bodných ranách do hrudníku a břicha a smrt nastala v přímé příčinné souvislosti s těmito poraněními.
2. Za shora uvedené jednání byl obviněný podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to černé taktické vesty a dvou nožů s keramickým povrchem o délce čepele 9 cm. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. 14 T 13/2023, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené V. Z. P. Č. R. částku ve výši 231.251 Kč na náhradu majetkové újmy a poškozené D. R. částku 22.934 Kč na náhradu nákladů pohřbu a částku 500.000 Kč na náhradu nemajetkové újmy.
3. Proti shora uvedenému rozsudku městského soudu podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2023 č. j. 8 To 87/2023-882 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Uvedené usnesení odvolacího soudu následně napadl obviněný dovoláním, neboť má za to, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h) téhož ustanovení.
5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku vytkl předcházejícímu řízení porušení jeho práv, neboť mu nebylo během hlavního líčení umožněno vyjádřit se k přednesené obžalobě obsahující vyloženě nepravdy a spekulace, čímž došlo k nezpochybnitelnému porušení §206a tr. ř. Toto ustanovení má i podle důvodové zprávy posílit roli stran v řízení před soudem a jeho nerespektování představuje zásadní překážku pro vedení obhajoby a porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále připomněl své důkazní návrhy vznesené v odvolacím řízení, které ovšem odvolací soud s jedinou výjimkou (odmítnutí rekonstrukce s přesným typem taktické vesty a noži) ignoroval, konkrétně – rekonstrukce za použití originální taktické vesty a správných maket nožů, revizní znalecký posudek příčin úmrtí se zaměřením na biomechaniku a dobu vzniku jednotlivých poranění poškozeného, znalecký posudek vlivu depotní injekce, vzhledem k účinku metamfetaminu na jednání a celkový stav poškozeného. Za zcela nedostatečné označil posouzení důkazů jako je toxikologický nález v krvi poškozeného, vliv tohoto na jeho chování, jeho osobnostní znaky, diagnostikovanou demenci a nesvéprávnost, dlouhotrvající agresivitu spojenou se závislostí a bohatou trestní minulost, včetně násilné trestné činnosti spáchané se zbraní. Konkrétně k agresivitě poškozeného připomněl výpovědi svědků – matka, přítelkyně L. a pan S., a to ve spojení se znaleckým posudkem MUDr. Jakuba Šimka, z nichž dospěl k závěru, že poškozený měl být v ústavu a na svobodě „neměl co dělat a bylo od něj možné očekávat opravdu cokoliv“. Dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu stran motivace ke skutku (ve vzteku), neboť tato okolnost měla být náležitě objasněna. Naopak je toho názoru, že ze všech důkazů vyplývá, že se skutek stal tak, jak sám popsal, tedy, že se bránil nezměrné agresivitě poškozeného, „dementního nesvéprávného jedince, který podle toxikologické zprávy byl pod vlivem více než dvojnásobného toxického množství drog a dalších psychotropních látek“. Následně poukázal na nesrovnalosti v citaci odvolacího soudu, který k nutné obraně a jejím podmínkám uvedl §15 tr. zákoníku, který ovšem hovoří o úmyslu, a „pokud odvolací soud toto své tvrzení myslí vážně, netřeba jej více komentovat.“. Rozhodnutí soudů postrádá důkazy prokazující úmysl a nikterak nehodnotí chování obviněného po činu, kdy se nechal dobrovolně zadržet policií. Dále připomněl judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2929/18 a I. ÚS 323/23) stran pravidla in dubio pro reo, přičemž má za to, že nerespektování názorů Ústavního soudu a důkazů v jeho prospěch, zejména jednání v nutné obraně představovalo zásadní překážku pro vedení obhajoby a porušilo základní práva dovolatele. S ohledem na shora uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a též řízení mu předcházející a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znova projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.
6. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství - §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci řízení a dovolací argumentace obviněného uvedla, že tyto námitky uplatňuje obviněný prakticky do samého počátku řízení a již se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Především pak odmítla tvrzení o extrémním nesouladu mezi výsledky dokazování a z něj definovaným skutkovým stavem, neboť takové výhrady kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů, jak je třeba důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat. Co se pak týče nemožnosti vyjádřit se k podané obžalobě, státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že tato námitka nenaplňuje žádný dovolací důvod. Ve vztahu k výtce ohledně objasnění příčin úmrtí odkázala na závěr znaleckého posudku, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by následné ošetření v nemocnici bylo non lege artis. Zároveň i duševní stav obviněného byl patřičně zkoumán se závěrem o plném zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností. Právní kvalifikaci tak lze označit za přiléhavou. Napadené rozhodnutí tedy není zatíženo namítanými vadami, a proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhla, aby tak dovolací senát učinil v neveřejném zasedání, přičemž vyjádřila s takovým postupem souhlas i pro případ jiného než navrhované rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
7. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, který obviněný uplatnil, dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, pak explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky obviněného jsou v zásadě shodné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení, jeví se vhodným uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná, neboť jak Městský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek pečlivě zabývaly v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry náležitě odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám krátký a stručný komentář.
13. V první z uvedených námitek obviněný soudům vytkl porušení svého práva na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud však po prostudování protokolu a přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení ze dne 19. 4. 2023 zjistil, že obviněný byl předsedkyní senátu náležitě poučen o svých právech, včetně práv vyplývajících z §206a tr. ř., tedy možnosti vyjádřit se ke skutku a k právní kvalifikaci uvedené v obžalobě, a to dokonce opakovaně a bezprostředně před svým výslechem. Obviněný sám potvrdil, že poučení rozuměl a bude vypovídat, přičemž se vyjadřoval ke skutku obecně tak, že s ním nesouhlasí a posléze reprodukoval svoji skutkovou verzi. Dovolacímu senátu (a lze předpokládat, že nejen jemu) tak není zřejmé, jakým jiným způsobem se chtěl obviněný k obžalobě vyjádřit. Jeho námitka v uvedeném směru tudíž zcela postrádá oporu v realitě, jinak řečeno, není založena na zjevných a potvrzených skutečnostech. Nalézací soud naopak umožnil obviněnému se spontánně vyjádřit k obžalobě jako celku a poskytl mu předtím i poučení o jeho procesních právech v souladu se zákonnými požadavky reflektujícími práva obviněného, zejména pak akcentované právo na spravedlivý proces. Zároveň nelze nepřipomenout, že celému řízení byl přítomen obhájce obviněného, který také využíval všech práv a institutů k obhajobě dovolatele, zejména pak kladl svědkům a znalcům dotazy, navrhoval důkazy a vyjadřoval se k dosud provedenému dokazování. Stejně tak sám dovolatel hojně využil svého práva klást slyšeným osobám dotazy a následně se ke všem provedeným důkazům vyjadřovat, jakož i tvrdit vlastní verzi skutkového děje či konkrétních okolností a na jejich podporu vznášet důkazní návrhy (viz protokoly o hlavním líčení ze dne 19. 4. 2023, 20. 4. 2023, 29. 5. 2023 a 17. 7. 2023). Stejnou námitkou se pak zabýval i Vrchní soud v Praze, přičemž neshledal, že by obviněný byl jakkoli zkrácen na svých obhajovacích právech včetně možnosti se vyjádřit k podané obžalobě (bod 6 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze). I v rámci odvolacího řízení se pak obviněný obsáhle vyjádřil k podanému odvolání a znovu přednesl své výtky vůči rozsudku Městského soudu v Praze. Proto takto opakovaně vznesenou námitku nelze než odmítnout, jelikož je zcela nedůvodná a zjevně pramení toliko z nespokojenosti obviněného se skutkovými závěry učiněnými předchozími soudy, v celkové snaze zvrátit výsledek provedeného řízení.
14. K neprovedení důkazů v odvolacím řízení lze uvést následující. Obviněný předmětné důkazy předestřel v návaznosti na tvrzené pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a související nutnost provedení dalších důkazů. Následně v závěrečném návrhu ovšem požadoval zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně. V rámci veřejného zasedání pak odkázal prostřednictvím obhájce na písemné vyhotovení, včetně zopakování závěrečného návrhu a uvedl obšírně důvody, které jej vedly k nesouhlasu se závěry dokazování. V takovéto procesní situaci se tedy nejeví jako pochybení, když odvolací soud se sice formálně nezabýval důkazními návrhy, respektive neuvedl, že je zamítá, avšak z kontextu jeho vypořádání se s odvoláním obviněného je zcela zřejmé, že žádné z primárních výtek nepřisvědčil (viz body 6 a 7 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze). Nelze tedy odvolacímu soudu, za situace, kdy neshledal obviněným tvrzené pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, na nichž dovolatel výhradně své důkazní návrhy založil, vytýkat, že se jimi výslovně nezabýval. Zároveň nelze v dané souvislosti pominout, že se jim věnoval již soud nalézací, který jejich zamítnutí explicitně, precizně a v rámci systematiky rozhodnutí zcela transparentně objasnil v rámci odůvodnění svého rozhodnutí a to v bodě 58 požadavek na rekonstrukci, v bodě 59 revizní znalecký posudek z oboru biomechaniky a v bodě 64 zkoumání vlivu depotní injekce, byť toto nikoliv exaktně, ale ve zjevném kontextu celého odůvodnění, neboť bylo prokázáno, že tvrzený útok poškozeného stíhanému skutku obviněného nepředcházel. Rovněž těmto námitkám dovolatele tak nebylo možno přisvědčit.
15. Dovolatel dále vytkl nalézacímu soudu, že se dostatečně nevěnoval prokázání motivu ke skutku, přičemž „… i z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dokazování motivace pachatele v době spáchání předmětného skutku je naprosto nezbytné pro kvalifikaci předmětného skutku…“ . Předně je nutno konstatovat, že obviněný ani příkladmo neuvedl, z čeho čerpá a omezil se na konstatování „z judikatury Nejvyššího soudu“. Takto vznesené výhrady jsou ale vedle své značné vágnosti zavádějící až účelové. Je neoddiskutovatelné, že motiv není obecně znakem skutkové podstaty trestného činu, přičemž tomu tak není ani konkrétně u zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byl obviněný trestně stíhán a posléze pravomocně odsouzen. Motiv jakožto vnitřní psychický podnět, jenž vede pachatele k rozhodnutí spáchat tr. čin (KRATOCHVÍL, Vladimír. Motiv (pohnutka) trestného činu. In: HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009.) hraje bezpochyby v jednání pachatele důležitou úlohu, ovšem to jej ještě automaticky nečiní esenciální podmínkou pro odsouzení. Právě ze své povahy jako vnitřní pohnutky je jeho objektivní dokazování velice obtížnou disciplínou. Jak již bylo konstatováno, nepatří mezi základní znaky skutkové podstaty, respektive je jím toliko výjimečně u kvalifikovaných podstat některých trestných činů. Pak je samozřejmě nutné jej prokázat ve stejné míře jako ostatní atributy daného trestného činu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 5 Tdo 305/2014). V nyní posuzovaném případě to ovšem nebylo třeba, neboť dovolateli byla kladena za vinu „pouze“ základní skutková podstata trestného činu vraždy. Ačkoliv obviněný tuto námitku nevznesl v přímém kontextu s námitkou absence subjektivní stránky, je obecně motiv s touto úzce spojován. K tomu lze pak připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, které zcela jasně a zřetelně vysvětluje, že ani za situace, kdy se nepodaří prokázat motiv trestného jednání, nelze z toho usuzovat na chybějící úmysl. Vzhledem k tomu, že obviněný nikterak blíže nekonkretizoval judikaturu Nejvyššího soudu týkající se nutnosti prokázat motivaci trestného jednání, nezbývá než se omezit na opětovné konstatování, že motiv není znakem přisouzené skutkové podstaty a jako takový tedy nebyl primárním předmětem dokazování a za situace, kdy obviněný konstantně svoji vinu popíral a předkládal vlastní verzi skutku, se kterou se ale předchozí soudy neztotožnily, byly možnosti jeho prokázání omezeny. To ale v žádném případě nebránilo odsouzení obviněného za jím spáchaný skutek právně posouzený jak trestný čin vraždy. Totožné stanovisko k této problematice konečně zaujal a obviněnému ozřejmil již odvolací soud v bodě 8 odůvodnění svého rozhodnutí. Proto ani v tomto ohledu nelze výtce obviněného přiznat opodstatnění.
16. Dovolací senát též musí označit invektivy vůči odvolacímu soudu týkající se institutu nutné obrany a nesprávného označení ustanovení, které tuto okolnost vylučující protiprávnost pokrývá, za nepatřičné. Odvolací soud dostatečně zdůvodnil, proč nebylo možné tvrzení obviněného o nutné obraně vůči útoku ze strany poškozeného uvěřit . Skutečnost, že nepřesně uvedl označení předmětného ustanovení ohledně nutné obrany však jeho argumenty nikterak nedevalvuje a lze jí přisoudit toliko chybě v psaní. Z bodu 10 a 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, vůči kterému tento výpad dovolatele směřuje, je naopak zcela zřejmé, že odvolací soud se problematice nutné obrany a jejím limitům věnoval kvalifikovaně a patřičně reagoval i na obhajobu obviněného. V tomto mu tedy není co vytknout. Stejně tak i nalézací soud reagoval na verzi obviněného, kdy z kontextu celého odůvodnění je patrno, že ji pokládal za nesporně vyvrácenou (pouze heslovitě lze připomenout absenci poranění na těle obviněného, trajektorii vedených ran, krevní stopy atd.). Předmětná námitka, stejně jako obecná námitka neprokázání úmyslu jako subjektivní stránky trestného činu, tak vychází toliko z vlastního tendenčního hodnocení důkazů obviněným, jež je v příkrém rozporu se závěry učiněnými předchozími soudy. Takové námitky tudíž nedosahují intenzity požadované pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a současně ani nenaplnily dovolací důvod pod písm. h) téhož ustanovení tr. ř.
17. Se shora uvedeným pak úzce souvisí i námitka porušení pravidla in dubio pro reo, která je taktéž založena na polemice s výsledky provedeného hodnocení důkazů, a nikoliv na objektivních pochybnostech. Je vhodné připomenout obecná východiska aplikace tohoto pravidla. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost “ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Důkazy je naopak nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě obviněný porušení tohoto pravidla proklamuje toliko odkazem na nálezy Ústavního soudu, aniž by jej blíže specifikoval. Z kontextu celého dovolání je však patrno, že pochybnosti shledává vždy izolovaně ve vztahu k dílčím prvkům děje a nereflektuje všechny důkazy ve vzájemných souvislostech. K tomu lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl ke skutku popsanému ve výroku svého rozsudku pečlivé a co do rozsahu dostatečné dokazování, přičemž důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§2 odst. 5 a 6 tr. ř.) a náležitě se vypořádal se všemi okolnostmi v neprospěch i ve prospěch obviněného, jakož i s jeho obhajobou. Své rozhodnutí zcela přesvědčivě odůvodnil, včetně uvedení úvah a myšlenkových procesů, které k danému výsledku vedly, a které nikterak neodporují formální logice, ale naopak vzájemně plně korespondují.
18. Jelikož námitky obviněného ani v kontextu předestřených hodnotících úvah nenaplnily v konečném výsledku žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů, přičemž zůstaly v rovině pouhých osamocených polemik se závěry učiněnými soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud podané dovolání obviněného K. C. v konečném výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky posoudil dílem jako míjející se s jím verifikovanými dovolacími důvody a dílem pak jako námitky zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 2. 2024
JUDr. František Hrabec
předseda senátu